Důvodná pochybnost (kapitoly 11.-15.)

Obrázek uživatele Julie
Rok: 
2017
Obdarovaný: 
gleti

Kapitola 11. - Součást budoucnosti
Sountrack: Joy Division: Heart and Soul

Lidé (nebo alespoň většina Bradavic) měli dojem, že Remus je Jamesův kamarád a Petr, že se k nim tak nějak přifařil. Jenomže tak to nebylo. Petr byl první. Mrňavý a trochu tlustý kluk, který rozhodně nevypadal jako čaroděj. Byl první, který odhalil Removo tajemství. Porovnal jeho tajuplné absence s kalendářem a hluboce se zamyslel.
„Vím to,“ pošeptal mu Peter jednou v podvečer. Úplněk byl sotva před týdnem, další byl daleko a Remus se zrovna velice opatrně nechával ukolébat bezpečím, které Bradavice poskytovaly.
„Co víš?“
Zachoval kamennou tvář. Kdoví o čem Péťa mluví.
Peterovi trochu zbělely klouby, jak stiskl hůlku, ale byl z Nebelvíru, takže odpověděl.
„Jsi vlkodlak.“
Remus upřeně pozoroval Peterovu ruku. Strašně moc si přál, aby sevření prstů trochu povolilo. Petr byl skoro kamarád. Občas se spolu smáli a dával mu opisovat úkoly. Jenomže to nestačí. Věděl, že to nestačí. Třeba, kdyby mu zachránil život nebo tak něco. To by možná pomohlo. Klidně by mu zachránil život. Jenomže zrovna tenhle rok byl v Bradavicích tragický nedostatek smrtelných nebezpečí.
„Neublížím ti,“ vysoukal ze sebe.
Peter přikývl a navzdory vší pravděpodobnosti křeč povolila. I když pořád držel hůlku. Dokonce se usmál! Maličko a opatrně, protože ukázat zuby před vlkodlakem se očividně bál, ale byl to úsměv.
„Neublížím nikomu.“
Ještě jedno přikývnutí.
„Neříkej to Jamesovi.“
Oni dva mohli být skoro kamarádi, ale Peter a James byli nerozluční. Vyrostli spolu. Jejich matky se znaly už z Bradavic a prvně se potkali dřív, než se naučili chodit.
Petr nic neprozradil. Ale ptal se. Chtěl vědět, jaká je proměna a co cítí vlci. Remus odpovídal. Původně chtěl lhát, ale nakonec se mu to nějak nepovedlo. Přiznal, že je krvelačné monstrum. A taky Peterovi ukázal jizvy.
„James to pochopí,“ podíval se na něj Péťa. „Ale musí tě napřed poznat.“
„Ale já mu to nechci říkat!“
„Jenomže on na to přijde. Nedokážu ho věčně vodit za nos. A nepanikař. Stačí, abyste se skamarádili. Pak ti dá šanci a uvidíš, že nakonec to pochopí.“
Technicky vzato Remus získal nejlepšího přítele na celém světě, protože mu to Peter navrhl. A paradoxně ho ztratil kvůli Peterově zradě. Jamese a čtyři roky života.
Sevřel hůlku a na kloubech se mu bíle vyrýsovaly jizvy.
„Mám tě zabít hned, nebo mi zkusíš vysvětlit, proč jsi to udělal?“
Uvědomil si, že Sirius ho zastaví. Bude chtít s Peterem mluvit.
„Já bych rád,“ řekl Peter a udělal krk dopředu, protože navzdory všemu ještě pořád byl z Nebelvíru. „Jenomže si ze dvou let před Jamesovovou smrtí nepamatuju ani minutu.“

Sirius nečekal, že Remus spustí oči z Pettigrewa. Jenomže vlkodlak se k němu najednou otočil.
„Můžu ho zabít? Bez paměti ti k ničemu není.“
Jako by se po schodišti prohnal ledový vítr.
„Ne,“ vyjekl Krátura a postavil se před Pettigreva. „Pan Regulus měl pana Petera rád. Špinavá příšera nesmí ublížit panu Peterovi.“
Peter se prudce nadechl, ale neřekl nic. Aniž by spustil oči z Rema, odstrčil skřítka jemně z cesty.
„Nikdo se zabíjet nebude,“ prohlásila Ifi.
„Jak bys mi v tom asi tak chtěla zrovna ty zabránit?“
Kdyby Sirius neviděl, jak se Remus tvářil nad Potterovic hrobem, nejspíš by po něm teď hodil menší kletbu.
„Každý si zaslouží spravedlivý soud,“ zdůraznila Ifi.
„Což je víc, než jsem dostal já,“ ušklíbl se Remus. „Ale dobře, jsem ochotný poslechnout si, co nám ten červ chce říct.“
Sirius si vzpomněl na Regulův deník a rozhodl se, že žádné vraždy nebudou. Alespoň ne dnes.
Automaticky odvedl Petera do otcovy pracovny, protože to bylo místo, které měl odjakživa spojené s výslechy. Opravdu to tu připomínalo soud. Obžalovaný se krčil na nejnepohodlnějším křesle světa a oni tři se posadili na psací stůl. Venku pomalu zapadlo slunce a svítilo Peterovi přímo do očí.
„Tak cos nám přišel říct?“ Sirius promluvil první. I za tohle mohla ta trocha soucitu, o kterou se postaraly bratrovy vzpomínky. „A přestaň si ohryzávat ty nehty.“
Peter zamžikal očima, ale přece jen spustil ruce do klína.
„Já nechtěl Jamesovi ublížit. Nevím, co se stalo, ale určitě jsem nechtěl ublížit Jamesovi. A Lily. Vážně nevím…“
„Řekni nám, co posledního si pamatuješ. Říkal jsi, že si nepamatuješ nic ze dvou let před smrtí Potterových, co se stalo pak?“
Na to jak málo byla v celé záležitosti zapletená, kladla Ifi skvělé otázky.
„Regulus. Pamatuju se na Rega. Proč si pamatuju zrovna na tohle? Byl smrtijed. Víte, že byl smrtijed?“
Sirius i Remus kývli.
„Byl smrtijed. Já mu to napřed nechtěl odpustit. Řekl jsem mu, že se rozcházíme. Jenomže to byl Regulus. Nechtěl jsem se s ním rozejít. Nevěděl, co dělá. Přísahám, Reme, Blacku, já přísahám, že Regulus neměl představu. Chtěl udělat radost rodičům nebo co. Nikdy jsme se o politice nebavili. Věděl, že je to špatně. Já mu to pořád opakoval. Možná, kdybych mu to neopakoval…“
Odmlčel se a oběma rukama si promnul čelo. Pak mu zase sklouzly do pusy.
Sirius se už už nadechoval, aby připomněl, že na tohle se neptali. Ifi zavrtěla hlavou.
„Pamatuju si na poslední noc. Řekl, že má plán, jak porazit Vy-víte-koho. Vyrazil mi tím dech. Nemyslel jsem… nechtěl jsem… Já mu v první chvíli řekl, že je idiot, že to nejde. Kdybyste viděli, jak se tvářil. Nešlo to. Políbil mě a řekl, že to myslí vážně.“
„A dál?“
Removi se trochu třásl hlas a Sirius si až teď uvědomil, že svírá jeho dlaň. Pettigrewovi se hlas zlomil, což taky bylo jedině správné, protože mluvil o Regulovi, který ho miloval a napsal o něm, že je důvodem proč ráno vstát z postele (nebo naopak).
„Dál? Dál si pamatuju jen, jak stojím před hořícím domem. Do háje, já ani nevěděl, komu patří. Vím jen, že najednou se tam objevil Brumbál a řekl, že se musím schovat, jinak mě obviní z vraždy, kterou jsi spáchal ty. Dal mi přenášedlo. Skončil jsem v Belfastu v mrňavým kamrlíku přímo nad hospodou. Až za pár dní se mi povedlo sehnat Věštce. Nechápal jsem, co se stalo, a tak jsem udělal, co řekl Brumbál. Schovával jsem se.“
„Celé čtyři roky jsi se schovával?“
Remus cedil slova skrz zuby a tiskl Siriovu ruku tak, že to začínalo bolet.
„Schovával. Ale brzo jsem přestal věřit Brumbálovi. Sehnal jsem si ingredience na mnoholičný lektvar a vrátil se do Anglie. Doufal jsem, že něco vypátrám.“
„A?“
„A? Moony, já netuším, co se stalo, ale pokud jsem Jamese a Lily zradil, musel jsem k tomu mít důvod. A popravdě, myslím, že ho zná Brumbál.“

„P. říká, že na světě jsou důležitější věci než my dva. Prý to pochopím, až budu starší. Možná jo. Možná jsou to věci, kvůli kterým S. odjel. Chtěl bych pro něj být nejdůležitější na světě. Což znamená, že se musím zbavit těch ostatních věcí.“
Spousta zápisků z Regulova deníku náhle dávala smysl. Jestli se ti dva pokusili zbavit Voldemorta…
Ne, Remus si tu myšlenku zakázal. Nehodlal věřit první výmluvě, se kterou Peter přijde jen proto, že kdysi dávno bývali kamarádi. Jenomže úplně zavrhnout se to taky nedalo. Možná mluvil pravdu. Kdoví, co se tehdy stalo.
„Brumbál,“ řekl Sirius jako by Removi přečetl myšlenky. „Pořád narážíme na Brumbála. Musí v tom mít prsty.“
Nechali Petera zamčeného v kumbálu na košťata. Sirius zajistil dveře kouzlem, které Remus při nejlepší vůli nedokázal rozšifrovat.
Peter se Removi vyhýbal očima, ale na Siriovi přímo visel. Zřejmě mu připomínal Regula. Který kvůli němu zradil Temného pána, což leccos vysvětlovalo.
Black seděl v křesle s nohama přehozenýma přes opěradlo a kouřil Ifigeniinu předposlední cigaretu. Mohl být v klidu. Definitivně se mu potvrdilo, že za bratrovu smrt nemůže. Za oceánem měl vlastní život, který dával smysl víc než cokoli, co se dělo v Anglii. Mohl kdykoli odjet.
Remus nesměl dovolit, aby odjel. Nechal všechen smutek, vystoupit na povrch. Samozřejmě se nerozplakal. Ale jinak hodlal využít každé špetky soucitu, kterou v sobě Sirius měl.
„A co my dva?“
„My dva?“
„Nevím, jestli se Prasečí hlava dá považovat za romantickou schůzku.“
Sirius se široce usmál. Skoro jako by ho potěšilo, že se Remus myšlenky na rande odmítl vzdát.
„Vážně? Dneska?“
„Jo, já… zrovna dneska bych to potřeboval. Možná je to sobecké, ale potřeboval bych…“
Ne snad, že by ho slova nenapadala. Jen mu nelezla z pusy. Rozveselit, utěšit… Nebo naopak pravda - potřeboval bych jistotu.
„Tak v tom případě,“ zamrkal Sirius. „Jsem jen tvůj.“
Ifigenie obrátila oči v sloup a prohlásila, že dnes večer rozhodně musí pracovat.

Sirius ho zatáhl do klubu, který byl až tak výstřední, že tam Remus ve své příliš malé košili a svetru z druhé ruky zapadal. Líbilo se mu tam. Skrz hudbu nebyla slyšet slova a vzduch byl plný cigaretového dýmu s nádechem čehosi dalšího. Až po chvíli se vzpomněl, že takhle vonělo konopí.
„Kouří se tu marihuana,“ řekl.
„Ano, drahý, kouří se tu tráva. Ale mysli, prosím, na to, že pokud požiješ psychoaktivní látku neschválenou Ifi, přerazí ti ruku. Dej si pivo.“
„Ifi?“
„Dobře, nepřerazí, ale seřve tě tak, že si budeš přát, aby to udělala.“
Remus se zasmál. Pivo stálo za starou bačkoru. Tedy alespoň porovnání s Prasečí hlavou. Ale místo slušného pití tu byla hudba.
„Vždycky jsem měl rád mudlovskou hudbu,“ zakřičel Siriovi do ucha.
Nebyla tu živá kapela. Jen osoba nejistého pohlaví za gramofonem.
Joy Division. Předtím od nich slyšel pár písniček a odsoudil je jako přehnaně depresivní. Teď se hodili. Ifigenie mu řekla, že vyhledává smutek, protože je to pro něj pohodlnější. S tím, co se chystal udělat, potřeboval všechno dostupné pohodlí.
Položil Siriovi ruku na koleno. Jeho kůže hřála i skrz džíny. Vlastně to bylo příjemné. Nicméně neplánoval, že by dnes skončili u letmých doteků.

Ráno se Sirius probudil první. Bylo zvláštní probudit se v Regulově pokoji. Trochu jako když byli malí. Otřásl se. Poněkud zvrhlá myšlenka.
Remus ještě spal. Však se také teprve rozednívalo. Závěsy byly zatažené, ale stejně dovnitř vnikal úzký proužek světla. Tahle řídnoucí tma Removi nesvědčila. Prohlubovala mu vrásky a barvila kůži do šeda. Okolo jizev vystupovaly na povrch jasně rudé skvrny. I ve spánku vypadal unaveně. Včera byl tak… Tolik se snažil. A nebylo to špatné. Vůbec to nebylo špatné. Jen v sobě měli moc alkoholu. A málo se znali. A bylo poznat, že Remus má plnou hlavu starostí. Nic, co by mu mohl vyčítat.
Vůbec to nebylo špatné. Až na jeden moment. Kdoví co se stalo. Jednomu z nich uklouzla ruka. Ani si nebyl jistý komu, ale každopádně to byl Sirius, kdo skončil s loktem v uchu. V první chvíli vyjekl překvapením a trochu i bolestí. Remus se na něj podíval. Přímo do očí. A vzápětí oba vybuchli smíchy.
S Damienem se v posteli smáli hodně. Hlavně ze začátku.
Sklonil se a velice opatrně Rema políbil na rameno. Studilo. Přetáhl přes ně přikrývku.
Vůbec nevěděl, co si o tom celém má myslet.

Rema polibek probudil. Zůstala po něm stopa v dotykové paměti, která hřála na prochladlé kůži. Připomněl si, že to co udělal, je na úrovni prostituce. Remus Lupin, Blackovic děvka. Pod sebepohrdáním se ale skrývala vrstva klidu a pokoje. Jako modrá obloha nad šedými mraky.
„Létají mudlovská letadla dost vysoko na to, aby z nich byla vidět obloha nad mraky?“ zeptal se Siria.
„Jo. A taky hvězdy. A úsvit. Ten kór vypadá tam nahoře zatraceně dobře.“
Remus se zavrtal pod deku i s hlavou. Nebude hodnotit. Nebude vyčítat. Ví, co udělal a co musí dělat dál. Přílišná aplikace morálních soudů by ho jen brzdila. Dluží Harrymu rychlost.
„Peter,“ prudce se posadil, jak si na něj náhle vzpomněl. „Musíme zjistit, co ví.“
„Ne,“ Sirius zavrtěl hlavou jako někdo, kdo má plán. „Musíme zjistit, jestli nám říká pravdu.“

Kapitola 12. – Poctivě krutý
Soundtrack: David Bowie: Rock ’n’ Roll Suicide

Siriovi trvalo několik let, než zjistil, co na svém dětství a dospívání nenáviděl. Pochopil to až v Americe. Protože až tam to najednou bylo pryč. Čistě díky vzdálenosti. Najednou neměl strach. Nebyla tam žádná hrůza z toho, že čistá krev ztratí svou pozici. Nikdo se nebál, že se mudlové obrátí proti kouzelníkům a převálcují je jen díky svému množství. Lidé se setkávali bez toho, aby na základě drobných náznaků usuzovali, kdo je z mudlovské rodiny. Nebyl by věřil, že něco takového cítí. Nebo že ho to dokonce ovládá. Všiml si toho, až když to zmizelo.
Najednou byl zpátky. Stovky let nenávisti vybroušené do dokonalého ostří, které hladce projelo vší jeho schopností čelit strachu. Zas se bál a nebyly to obavy z obvyklých nástrah života. Hraničilo to s panikou. Nedokázal přestat myslet na vlkodlaka, který se včera v posteli tolik snažil a který si rozhodně nezasloužil, aby mu zase někdo ublížil. A na Harryho, protože Pottera byla svého času radost nenávidět. A na Petera, protože Peter byl všechno, co zbylo z Regula. O ně o všechny se bál. Nevěděl proč. Ale tahle země byla shnilá, jak Shakespearovo Dánsko, a ani jeden z nich si nezasloužil tady žít.
Měl plán. Proč dělat věci složitě, když můžete někomu do krku nalít lektvar?

V obchodě bylo šero. Slušné osvětlení se na Obrtlé považovalo za známku nevkusu.
Přistoupil až těsně k pultu.
„Veritasérum.“
Prodavač ničím nepřipomínal běžnou představu o černokněžnících obsluhujících v pololegálním obchodě s lektvary. Měl tuctový kulatý obličej, který se pokusil vylepšit černou barvou na vlasy. Očividně mudlovskou protože těsně u hlavy už byl vidět proužek špinavě hnědých odrostů.
„Špatně jsem pánovi rozuměl,“ naklonil hlavu.
Sirius veritasérum uměl vyrobit. Ale neměl čas se s tím patlat.
„Veritasérum,“ řekl ještě jednou a svraštil obočí. Doufal, že to vypadá dostatečně výhružně a arogantně.
„Mrzí mě to, pane. Takové věci máme jen na objednávku a pro jen ty nejvzácnější zákazníky.
„A co takhle pro rod Blacků?“ zeptal se Sirius a zvedl ruku s pečetním prstenem. Patřil k pozůstalosti. A tohle byla jedna z velice málo příležitostí, kdy byl ochotný ho nosit.
Muž o krok poodstoupil. Takže rodinné jméno ještě pořád něco znamenalo.
Sirius pohodil hlavou a zalitoval, že ze skříně nevytáhl hábit.
„Tři kusy,“ dodal a musel se kousnout do jazyka, aby neřekl prosím. Hlava rodu Blacků neprosí.
„Odpusťte, pane Blacku, nevěděl jsem… nepoznal jsem… Pro vás lektvar samozřejmě máme. Pokud ovšem…“ sjel pohrdavým pohledem na Siriovy umělecky potrhané džíny, „pokud na něj máte.“
Sirius se široce usmál. Ještě pořád se mu neomrzelo mít víc peněz, než bylo možné za jeden život utratit. Položil na pult měšec s galeony.
Muž se sehnul a vytáhl pouzdro z leštěného dřeva vyložené sametem. Uvnitř ležely tři temně modré fioly.
„Ručně foukané sklo,“ poznamenal. „Žádná magie. Vynikající konzervační vlastnosti.“

Existovali lidé, u kterých předpokládal, že by je na Obrtlé mohl potkat. Brumbál mezi ně nepatřil. Sirius zašel za roh a skoro do něj narazil. Zadívali se jeden na druhého. Nikdy se neměli nějak extra rádi. Sirius už prvním ročníku přijal jako fakt, že Brumbál zmijozelské studenty nesnáší.
„Pane Blacku,“ kývl ředitel, „zdá se, že jste se vydal do obvyklých lovišť své rodiny.“
„Měl jsem tu nějaké vyřizování,“ pokrčil Sirius rameny. „Ale co vy tady? Na Obrtlé? To přece není místo pro velkého bílého mága.“
„Mám tu nějaké vyřizování.“
„Takže jsme si kvit,“ ušklíbl se Sirius.
Brumbál se zachechtal a prohrábl si vousy. Mezi prsty mu ulpělo pár chlupů.
„Musím přiznat, že jsem rád, že jsme se potkali, Sirie.“
„My dva? Proč u Merlina?“
„Protože, drahý Sirie, jste podal pomocnou ruku muži, který, ač si ji snad i zaslouží, se může stát doslova zkázou kouzelnického světa.“
„Jakže?“
„Remus Lupin je kmotrem Harryho Pottera a Harry Potter je naší jedinou nadějí v boji s Voldemortem.“
„Vážně? Pětiletej kluk? V boji s mrtvým černokněžníkem?“
„Lord Voldemort se chystal porazit samotnou smrt. Je možné, že se mu to podařilo.“
„A co s tím má společného Harry? Je to dítě, sakra!“
Sirius si zatraceně moc přál, aby tu byla Miranda. Nejspíš by už na Brumbla ječela.
Ředitel nasadil mučednický výraz.
„Chápu, že nám nemůžete rozumět, Sirie. Nežil jste tu, nezažil jste… Jsou věci, které jsou větší než kdokoli z nás. Jsou bitvy, ve kterých je třeba přinášet ty nejvyšší oběti. Všichni musíme…“
„Ne,“ uťal ho Sirius. Znal se s Mirandou až moc dlouho. A taky s Ifi. A se spoustou lidí, kteří obývali svět, kde se zatraceně nikdy neobětovaly děti pro vyšší dobro. Kde se pro vyšší dobro obecně nikdo neobětoval, protože záchrana lidského života byla vyšší dobro. „Harry nemusí, Harry je dítě, kurva.“
„Harry zažil víc než leckterý dospělý.“
„Právě proto! Ten kluk přišel o rodiče a žije u tety, která ho nesnáší. Nemáte právo házet na něj víc.“
„Nemám právo nechat Voldemorta vyhrát.“
„Pokud je tohle cena, kterou jste za to ochotný zaplatit, nejste o nic lepší.“
Brumbál zbledl.
„Nebyl jste tu, pane Blacku. Neviděl jste mrtvé. Neviděl jste to utrpení. Neviděl jste smrt.“
„Viděl jsem nešťastnýho kluka a chlapa, který ho miluje a je mu ochotný dát domov.“
„Nechápete souvislosti. Znovu opakuji, že jste tu nebyl, Nikoho jste neztratil.“
Siriovi se zatmělo před očima. A do té tmy zářila slova z Regulova deníku.
„Můj bráška v týhle válce umřel a nikdo ani neví, že stál tý rádoby správný straně. Víte o tom? Zradil toho vašeho Voldemorta. Nějakej zatracenej černomagickej krám ho stál život. Tak mi neříkejte, že jsem o nic nepřišel.“
Brumbál si ho změřil pohledem.
„Takže Regulus Voldemortovi něco ukradl?“ zvedl jedno bílé obočí.
„Ale o tom se tady vůbec nebavíme.“
Sirius měl nepříjemný dojem, že řekl něco, co neměl.
„Jistě, chtěl jsem se bavit o panu Lupinovi. A pořád chci. Vyřiďte mu prosím mé upřímné pozdravy. A upozorněte ho, že Harryho dobro je citlivá a komplikovaná záležitost.“
„Nejste jediný, kdo něco ví o magii rodinných konstelací.“
„Nejsem? Tím líp. Nicméně, teď jsem nucen se omluvit. Čas pokročil a já, jak už jsem zmiňoval, tu mám jisté záležitosti k vyřízení. Jak by řekli mudlové, síla vás provázej, Sirie.“
Ředitel se rychlý krokem vzdálil a Sirius zůstal stát jako opařený. Chtěl na něj zavolat. A zeptat se, co to, sakra, mělo znamenat. Nebo mu alespoň říct, že zrovna on vážně nemá právo citovat Hvězdné války.

Sirius veritasérum položil na kuchyňský stůl. Pozorovaly ho čtyři páry očí. Klidně by dal ruku drakovi do huby za to, že všechny ty pohledy byly krajně nespokojené.
„Říkal jsem vám, že ho seženu.“
„Ó jak jsi úžasný,“ opáčila Ifi. „Jenomže my jsme pořád ještě neřekli, že ho chceme použít.“
„Vypiju to,“ pípl Pettigrew. „Ale jak jsem řekl, Jamese zradil jeden z nás…”
„Já nebyl strážce!” vyštěkl Remus. „A na rozdíl od tebe si to i pamatuju.“
„To tvrdíš ty! Já chci taky vědět, co se vlastně stalo.”
„V tom případě se laskavě napij, Péťo.”
Sirius by rozhodně nechtěl být na Pettigrewově straně Remova pohledu. I takhle ze strany pálil jako sůl v ráně.
„Neboj, Moony, napiju se. Ale ty bys měl taky.”
„A to proč?”
„Protože stejně jako ty nevěříš mně…”
„Já ti nepotřebuju věřit, já vím…”
„Pánové,” přerušila je oba Ifi. „Slyšeli jste někdy o presumpci neviny? Všichni přítomní by byli výrazně šťastnější, kdyby ji místní kouzelnická komunita dodržovala, takže buďte od té lásky a řiďte se jí alespoň vy.”
Remus probodl očima i ji.
„Já jsem pro,” řekl Sirius, protože vlkodlak něco skrýval. „Je to jen fér. Měli bychom dát šanci i Peterovi.”
Teď byl v Remově pohledu z části vztek a z části strach. A směroval přímo na něj. Přesně ten samý strach, kterého byla plná Anglie. Z budoucnosti, co není možné ovlivnit. Kterou se nedá projít. Z té, co se o ní lidé (i stvoření temnot) rozbíjejí jako vlny o útes.
„Vy mi taky nevěříte?“ zeptal se vlkodlak. „I ty si pořád ještě myslíš, že jsem…“
Zlomil se mu hlas. Sirius měl sto chutí odvolat, co řekl. Jako by ještě nedávno nemyslel na to, že Removi by už nikdo neměl ubližovat.
„Věříme ti,“ řekla měkce Ifi. „Ale potřebujeme si věřit všichni vzájemně. I já už tuším, že jsme se zapletli do něčeho ošklivého a temného. Tajnostmi a podezříváním si jen podřežeme větev, na které sedíme.“
„Potřebuju si být jistý alespoň něčím,“ ozval se Pettigrew. „Prosím, Moony. Alespoň nějakou jistotu.“

Mozkomoři někdy dokázali ze vzduchu vysát tu složku, co ho dělala dýchatelným. Zbylo jen něco, co se v plicích táhlo jako soply. Nedusilo to k smrti. Jen dost na to, aby jeden o smrti začal přemýšlet s jistou nadějí.
Remus potlačil paniku a stiskl fiolu v prstech. Stačilo by jen o trochu víc síly a lahvička by praskla. Až na to, že Sirius pořídil tři dávky. Nemluvě o tom, že za cenu ztráty zlomku osobní důstojnosti se dá použít i lektvar slízaný ze stolu.
Vlkodlak si důrazně připomněl vlastní nevinu. Neměl se čeho bát. Leda by položili tu správnou otázku.
Podíval se Siriovi do tváře.
Ten zatracenej zmijozelskej parchat se usmál. Laskavě. Nejspíš mu věřil. Chtěl ho podpořit. Dodat mu odvahu.
„Do hajzlu,” zaklel Sirus. „Jestli nechceš, tak to nedělej. Každý má právo na tajemství.”
„Sirie,” Ifigenie mu položila ruku na rameno a vyfoukla kouř přímo do tváře. „Já jsem poslední, kdo by chtěl popírat něčí právo na soukromí, ale podle mě je nutné, aby to vypili oba.”
Zatraceně, zatraceně, zatraceně, zatraceně.
„Zatraceně,“ zaklel Remus nahlas. „Blacku, mohl bys se mnou jít nahoru? Potřebuju s tebou napřed o něčem mluvit.“

Racionálně Siriovi bylo jasné, že vlkodlakovo tajemství se mu určitě nebude líbit. Ta část mysli, kterou se snažil ignorovat od chvíle, co mu Damien oznámil, že plánuje rodinu, se klepala strachy.
„Takže?” změřil si Lupina pohledem a snažil se na něj myslet jako na cizího člověka.
Vlkodlak se nadechl. Neuhnul očima. Se zdviženou hlavou i na vlastní popravu. Klasický Nebelvír.
„Kašlu na to, co říká Ministerstvo, Harry je můj kmotřenec. Není nic, co bych pro něj neudělal. Umřel bych. Zabíjel bych.”
Sirius si ho změřil pohledem. Jeho a tuhle místnost. Tady se nikdy neděly dobré věci. Neměl tušení, proč si myslel, že by se to mohlo změnit.
„Cos udělal?”
„Všechno co potřebuju k tomu, abych se o něj dokázal postarat, máš ty.”
Pořád se mu díval přímo do očí.
„Takže,” začal Sirius pomalu, protože potřeboval najít ta správná slova, „ty jsi mě přefiknul jen proto, aby ses dostal k penězům? Jak nějaká zlatokopecká kurva?”
Přikývl. Zatraceně, ani se nesnažil hájit.
„Protože mám prachy, barák, jméno…”
„A protože jsi člověk.”
Nemá nic, uvědomil si. Bez Siriovi pomoci by žil ve stoce. Neměl by co jíst, co si obléknout, kde spát. Neměl by sebemenší šanci se o Harryho postarat.
Měl by se urazit a vyrazit s Lupinem dveře. A pak se sebrat a vypadnout z tohohle zatracenýho ostrova jednou pro vždy. Nic ho tu nedrželo. Bylo by to rozumné řešení. Naprosto zmijozelské.
Představil si zátoku a most a kopce, po kterých se válí mlha a páry všech pohlaví.
Nikdy ke své koleji nechoval žádné extra sympatie. Removi se podezřele leskly oči a jeho výraz připomínal všechny ty ženské, které Mirandě pomáhal tahat z neuvěřitelných sraček.
„Nemusíš se mnou spát, abych ti pomohl. Udělám to i bez toho.”
Remus překvapeně zamrkal.
„A nepochybuj o mý gramatice. Fakt to byla přítomná podmínka. Pořád ti hodlám pomoct.”
Chvíli vypadal, že se rozpláče. Pak polkl a usmál se. Napůl cynicky a napůl něžně.
„Víš, Blacku,” řekl, „zrovna teď mám chuť vyspat se s tebou bez veškerých vedlejších úmyslů.”
Sirius zvedl ruku a přejel mu s ní po tváři. Pod bříšky prstů cítil, jak hluboké vrásky má okolo očí.
„To zrovna teď úplně nestíháme.”
„Promiň,” teprve teď Remus uhnul očima.
Sirius si ho přitáhl k sobě a položil si jeho hlavu na rameno.
„Ale to neznamená, že jsem proti,” pošeptal mu do ucha. A pak ho do něj kousl, protože alespoň nějaký trest si vlkodlak zasloužil.

Kapitola 13. – Dům posedlý černou
Soundtrack: Rolling Stones: Paint It Black

Bylo to trapné dětinské a jednoznačně si to nezasloužil, ale Remus se nedokázal pustit Siriovy ruky. Nevěděl, kdy se jí vlastně chytil. Bylo mu naprosto jedno, že to Peter uvidí. Nebo neuvidí. Nepotřeboval si nic dokazovat. Tak trochu se opil vlastní upřímností. Veritasérum už to nemohlo moc zhoršit.
„Vyřízeno?”
Ten červ se na ně podíval skoro vyčítavým pohledem.
„Nic, co by se tě týkalo,” odsekl Remus.
„Měli jsme s Peterem takový nápad,” ozvala se Ifigenie. „Pro všechny by zřejmě bylo příjemnější, kdybychom se předem shodli na otázkách. Bylo by dobré vyhnout se nepříjemným překvapením.”
Následující půlhodinu strávili tvorbou pečlivě formulovaných otázek. Remus neměl sebemenší touhu brát ohledy na Peterovy city, ale očividně se jim oběma ulevilo. Když se konečně shodli na finální podobě, měl skoro dojem, že by se měli jeden druhému uklonit. Jako mušketýři před soubojem. A taky si nebyl úplně jistý, jestli je ještě pořád otázky třeba pokládat.
Pak mu ale došlo, že mušketýři jsou pryč a že Peter je Mylady de Winter. Stejně jako ona zasluhoval smrt. Z paměti se mu náhle vynořila druhá polovina citátu, který měl být na Jamesově hrobě.
Téměř smířlivě na Petera kývl. Byl čas zjistit pravdu.

„Ležela na podlaze a Harry plakal v postýlce,“ řekl Remus.
Vina se nerodila v mozku. Nebylo na ní nic racionálního. Ani v srdci, protože i emoce dokážou umřít, když vyrostou příliš. Dostala se hlouběji. Do míst, kde se rodí krev, do morku kostí. Nic z toho samozřejmě neřekl nahlas. Byla to pravda, ale ne ta, kterou po něm chtěli.
„Oslovoval mě drahý chlapče,“ řekl Peter. „Že prý nám nikdo nebude věřit. Že i on sám skoro nevěří, že bys to udělal ty. To řekl.“
Remus se pustil Siriovy ruky a podíval se Peterovi přímo do očí.
„Nevím, co se stalo. Ale kdybych je zradil, tak by to přece tak nebolelo.“
„Bolelo by to ještě víc,“ zamumlal Remus.
„Nemůžeš za to.“
Objal ho. A on objal jeho. Cítil jeho kosti pod vlastní kůží. V krvi jim kolovala stejná vina.
„Takže hádám, že jsme si to konečně všichni vysvětlili?“ přerušil je Ifigeniin lehce chraplavý hlas. „Mám vám rozdat lexaurin, abychom mohli jet dál?“
„Snes bych panáka,“ prohlásil Sirius a natáhl ruku směrem k Removi. Přijal ji, stiskl a připadal si tak, že každému mozkomorovi by z toho nejspíš explodovala makovice.
Peter se rozplakal.
„Stýská se mi po Regulovi,“ zaškytal Removi na rameni. „Omlouvám se, ještě to nepřestalo působit.“
Přitiskl ho k sobě blíž.
„Pánové,“ zadupala Ifigenie nespokojeně podpatkem, „tohle je buď na skupinový objetí nebo na ten lexaurin.“
Koutkem oka zahlédl, jak se na ni zašklebil Sirius.
„Skupinový objetí, Ifi,“ řekl. „Sem tam se tyhle věci prostě dějou.“

Muselo to přijít. Po tom, co Sirius udělal, to přijít muselo.
Stáli v Siriově pokoji. Bylo zhasnuto, ale skrz okna dovnitř proudilo oranžové světlo pouličních lamp. Přefiltrované skrz déšť, protože tohle byl pořád ještě Londýn.
Nemohl použít slova. Až takhle dobře to s nimi nikdy neuměl. Nemohl použít doteky, protože do jejich důvěryhodnosti už jednou díru udělal. Měl jen sám sebe. Nedokázal si představit, že by to mohlo stačit.
„Neřeš pitomosti,“ zazubil se na něj Sirius.
„Nic jsem neřekl.“
„Myslíš příšerně nahlas. Co chceš dělat? Ale vážně. Potřebuju znát odpověď a žádná není špatná. Můžeme jít spát. Můžeš jít spát k sobě. Můžeme… fakt. Prostě si řekni.“
Remus si připadal jako někdo, komu vzali úplně všechno a pak mu to najednou dali zpátky.
„Já asi…,“ nevěděl, jak se tvářit a nevěděl, kam s rukama. Zhluboka se nadechl a kdesi hluboko uvnitř našel pozůstatky pobočníka nejvíc cool osoby v celém Nebelvíru. „Chci úplně všechno.“
Sirius se rozesmál. Znělo to trochu jako štěkot a vlastně to byl dost otravný zvuk. Až na to, že jednou rukou začal Removi rozepínat kalhoty a tou druhou mu zajel do vlasů.
Jejich jazyky se propletly v rytmu lehce přeskakujícího vinilu s albem Rolling Stones.
Ucítil mezi nohama čerstvý vzduch a pak Siriovy rty.
A potom všechno zčernalo.
Slaná voda se tříštila o kameny. Svinul se do klubíčka a vnímal jen zimu.

Šlo to až moc dobře. I optimista jako Sirius věděl, že takhle dobře to jít nemělo. Remus si zasloužil jednu hezkou noc. Zasloužil by si jich i víc. Jenomže očividně neměl nárok ani na to.
Nejspíš to nebyly noční můry, protože měl otevřené oči. Sbalil se sám do sebe jako ulita. Ty oči byly problém. Sirius nikdy předtím neviděl prázdný pohled. Sakra, myslel si, že je to jen klišé z knížek. Vypadaly jako dvě studánky, protože studánky, až na pár veskrze magických výjimek, nejsou živé. Je v nich více méně jen voda. Žádný vlkodlak. Žádný Remus.
Malé vodní hladiny, které ho pozorovaly z lidského obličeje, byly děsivé. Díval se jinam. Ale ne do neznáma. Tam na dně…
Zaťal zuby a vrazil Removi facku. Potom ho objal.
„Byl to jen sen,” prohlásil přesvědčeně.
Tělo, které cítil pod rukama bylo nehybné a ztuhlé.
Polkl trochu vzduchu a vzpomněl si, že je kouzelník. Nahmatal hůlku. Lesklé dřevo ve dlani bylo uklidňující, ale to bohužel neznamenalo, že by ho napadalo nějaké vhodné kouzlo.
Ucítil pohyb. Remus se roztřásl a něco zamumlal.
„Cože? Co jsi říkal?”
Remus nepatrně zvedl hlavu.
„Houby sen,” zopakoval.
Celou vahou visel na Siriových pažích. Vykašlal se na dekorum a pohladil vlkodlaka po vlasech.
„Nebyl to sen,” vysvětlil Remus. „Ifigenie říkala, že se to může stát. Můj mozek se prostě vypnul. Je to obrana. Proti nim. Kdyby přišli.”
Sekal slova jedno od druhého jako kousky ledu. Pomalu se odtáhl. Opřel se zády o pelest postele.
„Pořád hodláš pomoct Harrymu?” zeptal se. „Promiň. Musím to slyšet. Není to, že bych ti nevěřil. Ale Harry… já…Už jsme… jestli jsi chtěl jen to…”
Sirius si ho změřil pohledem.
„Ano, pořád hodlám pomoct Harrymu. I tobě. A ne kvůli sexu. Zas tak dobrej jsi nebyl,” dodal, protože čas od času byl trochu hajzl.
„Promiň…”
„Do háje, Lupine…”
Zas takový hajzl, aby řekl něco hezkého a laskavého nebyl. Vážně se nehodlal znovu dívat do mrtvé černé vody.
„Víš, co Lupine? Lehni! A spi. Merlin ví, že to potřebuješ.”
Znovu se stočil do ulity. Ale tentokrát na sebe nechal sáhnout. Siriovi se příšerně ulevilo, když se mu do žeber zabodly vlkodlakovy špičaté kosti.

Rema probudil hlasitý křik paní Blackové.
Zamžoural a vystrčil hlavu zpod peřiny. Venkovní světlo bylo narůžovělé a zvuky města ještě nepřehlušily ptačí zpěv.
„Vraždááá,“ křičel obraz. „Táhněte pryč vy špinavý mudlovští… Tohle je můj dům…“
„Co se zas děje?“
Sirius se posadil na posteli. V té samé chvíli si už Remus natahoval kalhoty.
„Nemám tušení,“ zavrtěl hlavou. „Někdo je v hale.“
„Jak se sem….“
Remus zvedl prst a umlčel ho. Doufal, že vlkodlačí sluch…
Hlasité prásknutí nemohl přeslechnout nikdo.
„Zatraceně,“ zaklel Sirius. „Jak se sem mohl…“
Podívali se na sebe. Tohle zavánělo malérem a Remus si rozhodně další malér nemohl dovolit. Ale i tak ho zahřálo, že v něm není sám.
Seběhli ze schodů. Dveře byly otevřené dokořán a v hale stálo několik mužů s hůlkami namířenými na zeď.
„Tohle je můj dům! Nemáte právo…“
Sirius přiskočil k obrazu a zatáhl závěs. Všechny hůlky náhle mířily na něj.
„Co to má znamenat, pánové?“ zeptal se s výrazem, který si ničím nezadal s pohledy, kterými je častovaly tišší rodinné portréty.
Mladík s tmavou pletí udělal krok kupředu.
„Kingsley Pastorek, bystrozor,“ představil se. „Pane Blacku, jsem nucen vás informovat, že se zde stal zločin.“
Removi se zatmělo před očima. Nechtěl být na místě, kde se stal zločin. Co, sakra? Přišli na Petera?
Ozvalo se další hlasité prásknutí, vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vstoupil zjizvený muž v rozevlátém kabátě. Místo, aby se jako všichni ostatní soustředil na Siria, upřel oko na Rema.
„Remus Lupin, dlouho jsme se nesetkali.“
„Ahoj Moody,“ odpověděl Remus.
Tohle bylo dobré. Pošuk Moody byl paranoidní a nelítostný, ale rozhodně nepatřil k bystrozorům, kteří by někoho odsoudili jen na základě toho, k jakému živočišnému druhu patří.
„Pastorek, hlášení,“ vyštěkl Moody. „Vytáhli mě sem rovnou z postele. Ani nevím, čí mrtvola je venku pod prostěradlem.“
Pastorek se zhluboka nadechl. Po tváři mu stékala kapka potu. To bylo špatné. Bystrozoři obvykle nervozitě nepropadali.
„Albus Brumbál, pane,“ řekl konečně. „Za úsvitu našla mudlovská žena na schodech tělo a kontaktovala mudlovskou policii. Naštěstí narazila na naši spojku. Dostali jsme se sem prakticky okamžitě. Tělo leželo přímo před vchodem a dveře byly otevřené. Vešli jsme dovnitř a…“
V Removi by se krve nedořezal. Zastavilo se mu srdce. Sáhla na něj smrt. Jenom mozek bezmocně přeříkával klišovité metafory a nedovolil mu myslet.
„To stačí. Okamžitě zajistěte všechny osoby v domě a předveďte je k výslechu.“
I Moody o odstín zbledl. Brystrozoři se začali pomalu pohybovat.
„Sirie, ach Sirie,“ ozvalo se. Po schodech cupitala Ifigenie. Bosá, rozcuchaná a v županu. Po tváři se jí koulely slzy. Vrhla se Siriovi kolem krku.
„Já se tolik bojím, kdo jsou ti muži? Prosím, ať mi neubližují!“
Imperio? Kdo proboha dostal Ifigenii pod imperio?
„Co se děje, zlatíčko?“ zeptal se Sirius, protože jemu očividně taky právě někdo změnil osobnost.
„Tolik se bojím, Sirie. Všichni ti muži. A já se ani nemůžu dostat do svojí skříně. Prosím, pojď mi ji otevřít. Nemůžu být před tolika muži takhle oblečená.“
„Slečno, tady probíhá vyšetřování. Určitě si dokážete šatník otevřít sama,” vzpamatoval se konečně Moody.
„Ale to není obyčejná skříň,” zamračila se. „Je magická a já jsem moták. Pojď,” vzala Siria za loket. „Za chvilku ho máte zpátky,” usmála se omluvně na Moodyho.
Teprve teď Removi došlo, o co se snaží. Mohl jen doufat, že Moody jí na to skočil taky. Nikdo v Anglii by dobrovolně nepřiznal, že je moták. Snad ti dva vymyslí, kam Petera schovat. Po zádech šplhala mu panika. Snažil se utěšovat tím, že tu alespoň nejsou mozkomoři.
„Takže, Lupine,” založil si bystrozor ruce v bok. „Jak je na svobodě?”
Kdysi bývali téměř přátelé. Tohle ale nebyl přátelský dotaz.
„Rozhodně líp než v Azkabanu.”
„Tak tomu věřím. Uvědomuješ si, že jsi podezřelý? Máš něco, co by hrálo v tvůj prospěch?”
Remus měl oběť své předchozí vraždy, kterou ovšem zrovna dědic čistokrevného rodu známého pozitivním vztahem k černé magii pečlivě schovával před zákonem. Zatraceně, vydat jim Petera by všechno zjednodušilo.
Moody mu položil ruku na rameno. Trhl sebou. Tohle nečekal.
„Bez ohledu na to, co s myslím já, je pravděpodobné, že budeš muset dokazovat svoji nevinu, chlapče. Nevěřím ti, ale já nevěřím nikomu. A taky pochopím, pokud ty nevěříš nám. Jenomže teď budeš potřebovat cokoli, co by ti mohlo pomoct. Takže radím, abys při výslechu řekl všechno, co víš.”
„Ale já nic nevím,” zakroutil hlavou Remus. Teoreticky měl propadat zoufalství, ale prakticky jen toužil po šálku čaje. Na obvinění z vraždy bylo zbytečně brzo ráno.
„A co kdybychom si promluvili uvnitř?”
Sirius se vynořil z domu.
„To bohužel nepůjde,” zavrtěl Moody hlavou. „Jistě oba chápete, že vás musím předvést na ministerstvo. A tu… magicky nezvýhodněnou dámu také.”
„Nemáte… chci kontaktovat své právníky…”
„Sirie,” zarazil ho Remus.
„Remus má pravdu, Blacku. Jakékoli zdržování vyšetřování mu jen přitíží.”
Remus sice nic takového neřekl a popravdě to ani nebylo to první, co ho napadlo, ale vážně nemělo cenu se zpěčovat. Jenom přikývl a doufal, že ještě chvilku dokáže udržet paniku na uzdě.

Moody byl očividně schopný chlap. Sirius se nedokázal zbavit podezření, že je to jediný bystrozor, který tváří v tvář smrti „nejmocnějšího čaroděje naší doby” nezpanikařil. Když procházeli ministerstvem viděli i několik dalších bystrozorů. Všichni do jednoho se tvářili tvrdě a odhodlaně, ale sotva prošli okolo nich, začali si špitat jako vyděšení školáci.
Dal by hodně za to být v jedné cele s Ifi. Potřeboval vědět, co Remus udělá. Nejvýhodnější pro všechny by bylo Petera zapřít. A nespíš i většinu věcí, které zjistili o Regulovi. Sirius se přinutil klidně sedět na dřevěné lavici v koutě cely, i když měl chuť mašírovat z jedné strany těch mizerných dvou metrů na druhou. Potřeboval, aby Remus Petera neprozradil, ale vůbec by se nedivil, kdyby to udělal. I takhle z druhé ruky byly mozkomoři zatraceně děsiví.
Nevěděl, jak dlouho tam sedí. Samozřejmě mu odebrali hůlku. Neměl čím měřit čas. Nebylo tu ani okno. Jasně. Od státu, který zavíral lidi do Azkabanu vážně nemohl čekat, že bude mít v celách takový luxus jako okno.
V jednom momentě zaslechl na chodbě kroky a Ifiin hlas.
Div nezačal mlátit hlavou o zeď. Snažil se myslet na vlastní dech. Neměl se do Anglie vracet. Nejspíš to bylo místním vzduchem. Nebo možná vodou. V Anglii se prostě zásadně děly jen velice špatné věci.
Snažil se neupínat ke chvíli, kdy se otevřou dveře. Možná právě proto málem nadskočil, když se tak stalo.
„Jste na řadě, Blacku.”
„No, to je dost,” ušklíbl se na mladíka, kterého si matně vybavoval ještě z Bradavic. Alespoň že tu kromě Moodyho pracuje ještě někdo.
Kluk do něj šťouchl hůlkou.
„My si vaším časem můžeme dovolit plýtvat,” zamračil se na něj.
„Moji právníci budou chtít znát vaše jméno,” odsekl Sirius.
„Stormend, Fabian Stormend.”
„Celej James Bond. Povolení zabíjet máte?”
Vzápětí si Sirius uvědomil, jak velkou chybu udělal. Vážně nechtěl vědět, jestli je situace natolik vážná, aby bystrozorové dostali povolení použít neprominutelné kletby.
Stormend naštěstí mlčel. Dovedl ho do místnosti s elipsovým půldorysem. V jednom z ohnisek stál Moody. Siria na kůži zašimralo několik kouzel.
„Gallileova spirála?” zeptal se. Moodyho oči se na něj tázavě upřely. Obě.
„Profesionální zájem,” pokrčil rameny. „Tímhle se živím, víte?”
V duchu si vynadal. Nemělo smysl tolik toho o sobě prozrazovat. I když třeba mu to naopak pomůže. Možná budou poctivé zaměstnání vnímat jako polehčující okolnost. Už se vyčerpal všechen adrenalin a zůstala jen unavená nervozita. Jak mizerně teď asi tak může být Removi?
„Provedli jsme na vaší hůlce priory incantatem. Můžete mi vysvětit, čím se to v Blackovic rodině zamykaly skříně? Na mě to dělalo spíš dojem, že se snažíte něco schovat.”
„To víte,” pokrčil rameny, „tyhle staré domy.”
Nedal na sobě nic znát. Alespoň v to tedy doufal. Každou chvíli by se měl objevit někdo od Squerů. Platil jim dost na to, aby měli někoho v bystrozorské kanceláři.
„S panem Lupinem jsme mluvili o včerejší noci,” změnil téma Moody. „Máte nám k ní co říci?”
Bylo hodně věcí, které mohl říct o včerejší noci. Problém byl v tom, že nevěděl, co řekl Remus.
„Jak už jste jistě pochopil, máme tu mimořádnou situaci. Máme povolení použít i výjimečné metody, které obvykle přesahují naši pravomoc. To je mimochodem důvod, proč jsem musel vyhodit toho slizkého hajzlíka, co tvrdil, že je váš právník.”
„Výjimečné metody?” Sirius měl pocit, že mu na páteř šmátla smrt.
Moody se jen usmál a zvedl kus látky, který zakrýval cosi na stole. Sirius musel být výrazně nervóznější než si myslel. Normálně by si předmětu všiml, jakmile by vstoupil do místnosti.
„Konkrétně jsem dostal povolení používat myslánku. Ale samozřejmě, pokud si to přejete, máme tu i veritaséru.”
Z deště pod okap. Obojí mělo své nevýhody. Přesto se ale Sirius rozhodl okamžitě. Nemohl si dovolit riskovat veritasérum. A navíc v myslánce mohl Moodymu ukázat něco zatraceně přesvědčivého. Konec konců Remus měl na včerejší noc alibi.

Když se vynořili ze vzpomínky, Moody se mírně červenal. Siria to dost zklamalo. Čekal by trochu výraznější reakci.
„Moje oko vidí skrz zdi,” ušklíbl se bystrozor. „Rozpaky už mě dávno přešly. Ale musím uznat, že tohle vysvětluje, proč se nám Lupin zdráhal prozradit, co v noci dělal.”
„Viděl jste to celé. Předpokládám, že se víc stydí za svou slabost, než za to, jak dobře umím kouřit ptáka,” odsekl Sirius. Trochu si to vychutnal. Teprve teď zjistil, že celý život zřejmě toužil po tom, říct přesně tohle v bystrozorské kanceáři. Nebyl si jistý, jestli by matka byla potěšená nebo zděšená.
Moody jen nevěřícně zakroutil.
„Prozatím mi to stačí,“ řekl. „Ale tímhle to nekončí. Lupinovo alibi není nerůstřelné. Mohl snadno vstát, zatímco jste spal.“
„Tak proč je na tom pergamenu, který jste začal vyplňovat, napsáno příkaz k propuštění?“
„Protože, pane Blacku, vím, že není idiot. Kdyby někoho zabil, nenechal by jeho mrtvolu ležet na schodech. Nicméně, nemyslím, že to bude stačit jako důkaz.“

Kapitola 14. – Dav
Soundtrack: The Cranberries: Zombie

„Co že jsi udělal?!”
Remus nepřemýšlel o tom, že Blacka zabije. Přemýšlel, jak.
„Říká ti vůbec něco pojem soukromí?”
Byli zpět na Grimmauldově náměstí. V hale na sebe ječely paní Blacková s Ifigenií. Očividně jim to oběma dělalo dobře. Remus ječel na Siria v knihovně. Někde se tu zřejmě pohyboval i Peter, ale ten mu zrovna teď byl úplně ukradený.
„Chápeš vůbec, že to, co se stalo… že je to intimní?”
Black seděl v křesle, měl přehozenou nohu přes nohu a vypadal nezúčastněně.
„Ty jsi tak…,” na okamžik se zarazil. Potřeboval vybrat ty správné nadávky.
„Vulgární, oplzlý, bezohledný… úchyl!”
„Tak to prrr,” ohradil se Black. „Všechno beru, ale nejsem bezohledný.”
„A bral jsi nějaké ohledy na moje city?”
„Bral jsem ohledy na to, že nechceš zpátky do Azkabanu. Nebo se pletu? Stojí ti… zdání ctnosti za rande s mozkomory? Mně rozhodně ne.”
Zarazil se. A přešel ho vztek. Ve skutečnosti doufal, že bude moct ječet ještě chvíli. Úvahy o čemkoli jiném nebyly zrovna optimistické.
„Vůbec není jisté, že to pomůže,” řekl potichu a sesunul se na podlahu. Uvědomoval si, že je to patetické gesto, ale takhle se mohl opřít o Siriova kolena. Což bylo z jistého úhlu pohledu nejpatetičtější ze všeho. Skoro vzápětí ucítil ruku ve vlasech. Kdy tohle začalo být normální?
„Prozatím to pomohlo. Jsme na svobodě.”
„Nesmíme opustit město.”
„Nepotřebujeme opouštět město.”
„A co chceš dělat? Spolehnout se na tvoji armádu právníků?”
„Nevěřil bych, že to řeknu, ale Moody vypadal jako rozumnej chap. Dokonce bych řekl, že má… indiskrétnost… Jau, nemlať mě. Že ho nepohoršila. To je většinou dobré znamení. Asi je to dost revoluční koncept, ale co mu říct pravdu?”
„Přemýšlel jsem o tom. Pošuk možná je fér chlap, ale on rozkazy nevydává. A ty, co dostává, byl ochotný porušit jen kvůli Brumbálovi. Jemu bych byl ochotný věřit, ale Ministerstvu ne.”
„Taky by ses mohl sebrat a vypadnout z Anglie. Můžu potvrdit, že to funguje.”
„A co Harry?”
„Vezmi ho s sebou. V Americe seženeš práci snadno. A školy jsou tam taky. Chtěl jsi mě pumpnout o peníze. Teď je nejlepší čas to udělat.”
Remus mu položil bradu na koleno.
„Sirie, já nemůžu odejít. Ty jsi byl v jiné situaci. Pořád jsi. Jenomže já musím zjistit, co se vlastně stalo. Dlužím to Harrymu. A Jamesovi s Lily. Svým způsobem i Peterovi.”
Sirius trhl kolenem tak prudce, až Removi zacvakaly zuby.
„V jiný situaci… Řekni to rovnou. Prostě jsem zdrhnul. Kvůli mě si servítky brát nemusíš. Vím, co jsem udělal.”
Pohladil ho po boku, protože víš nedosáhl.
„Možná jsi sem prostě nepatřil.”
„Ale teď sem patřím,” odsekl Sirius. „A stejně chci utéct.”
Nevěděl, co říct. Asi by se měl zeptat, proč si Sirius myslí, že najednou patří do Anglie. Nejspíš kvůli Regulovi.
„Pomohlo by, kdybych slíbil, že udělám, co budu moct, abych zjistil, co Regulus vlastně prováděl?”
„Regulus?” zvedl obočí a štěkavě se zasmál. „Ty si vážně myslíš, že tohle celý je pořád o Regulovi?”
Tolik k otázkám, které se Remus bál položit. Přejel rukou po Siriově stehně a pak se se zapraskání kloubů zvedl, aby ho mohl políbit.
Dál se nedostali. Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Do háje, Pettigrewe, co tady chceš?” zavrčel Sirius. Jeho tón poměrně přesně vyjadřoval Removy pocity.
„Mluvil jsem s Kráturou,” řekl Peter a vstoupil do pokoje. „Dal mi něco, co prý smím dostat jen já.”
Zvedl ruku. Svíral řetízek, na kterém se houpal zčernalý medailón.
„Tohle Regulus ukradl Voldemortovi.”
„Co to sakra je?” vydechl Remus.
Všichni sborově pokrčili rameny.
„Regulus umřel kvůli takovýmu cingrlátku?” šťouchl do toho Sirius prstem.
„To mi povídej,” povzdechl si Peter a strčil mu to do dlaně. „Nemohl bys to někam schovat? Vím, že musíme zjistit, co to je, ale teď zrovna se na to už o moc déle nevydržím dívat.”

Hned na druhý den se ukázalo, že Ifi čím je hůř, tím je pragmatičtější. V praxi to vypadalo tak, že zatímco se neuvěřitelně vulgárně nadávající Sirius pokoušel před Remem ukrýt Denního věštce, vypařila se na několik hodin z domu.
„Domluvila jsem ti návštěvu u Harryho,” prohlásila, když se vrátila.
Zatáhla je oba do obýváku, který byl díky ní permanentně zahalený do lehkého oparu cigaretového dýmu. Remus se mračil. Siriova snaha ušetřit ho zjištění, že je nejnovějším senzačním odhalením kouzelnického tisku, se nesetkala s úspěchem. Od chvíle, co si Remus přečetl článek s názvem „Kolikrát ještě musí zrůda zabíjet?!” řekl sotva dvě slova. Věštec ho nejmenoval, ale bylo jasné, koho větami jako „vlkodlak, kterému Brumbál v minulosti neuváženě prokázal více než jednu laskavost” myslí.
„Vážně si myslíš, že je teď ideální čas, abych se ukázal u Dursleyů?” změřil si ji vyčítavým pohledem. Nevypadal utrápeně. Spíš jako by během těch několika málo hodin stihnul ztvrdnout jako mozolnatá dlaň.
„Vážně si myslíš, že Dursleyovi čtou kouzelnický tisk?” opáčila. „Bulvár je irelevantní. Měl by ses pokusit s Harrym navázat alespoň nějaký vztah. Souhlasím, že tady by mu mohlo být lépe než u tety, ale není dobré ho jen tak vytrhnout ze známého prostředí.”
„Chápu,” přikývl Remus a Sirius úplně slyšel, jak se mu kolečka v hlavě přepnula na úplně jinou kolej. „A myslíš… Měl narozeniny. Já… ani nemám žádnou památku na Jamese. Něco jsem měl u našich, ale otec všechno spálil. Možná mu něco koupit. Hračku. Nebo… kolo? Mudlovské děti mají kola rády, ne?”
„Ano, mudlovské děti mají rády kola,” přikývla Ifi. „Ale ty mu nic kupovat nemusíš. Narozeniny se obecně přeceňují. V tuhle chvíli bude dobré, když se za ním přijdeš podívat a chvíli si budete povídat. Možná bys ho mohl vzít na zmrzlinu, pokud bude paní Dursleyová souhlasit.”
„Proč by se jí, sakra, měl ptát?” zavrčel Sirius.
„Protože je to jeho opatrovnice. Má za Harryho zodpovědnost a tím pádem je rozhodnutí, jaké sladkosti a kdy může jíst, na ní.”
„Samozřejmě,” souhlasil Remus a dokonce se i usmál. „Poslechnu ji. Kdy můžu Harryho vidět?”
I Ifi se usmála. „Zítra. Je sobota, domluvila jsem se s paní Dursleyovou, že Harryho hned po obědě vyzvedneme.”

V sobotním ranním vydání byla Remova fotografie. Věštec se ho sice pořád neodvážil jednoznačně obvinit z Brubálovy vraždy, ale rámeček na straně tři byl víc než vypovídající. Přehled vražd spojených s vlkodlaky. Za posledních sto let. Co na tom, že hned u tří si byl Remus naprosto jistý, že zmiňovaného vlkodlaka nakonec soud očistil.
Snažil se na to nemyslet. Harry, teď byl důležitý Harry. Vzal si svůj mudlovský oblek, pečlivě se učesal a hladce oholil.
Čekali na něj v hale jako procesí. Nemluvili. Nikdo se neodvažoval mluvit poblíž portrétu paní Blackové. Ale usmívali se. Sirus ukázal zdvižený palec, Peter mu na okamžik koukl rovnou do očí a Ifigenie si od něj jako správná dáma nechala nabídnout rámě. Šla s ním jen ona. Usoudili, že není třeba Dursleyovi děsit víc, než je nezbytně nutné.
Zhluboka se nadechl a vykročil ven. Tak trochu čekal, že tam bude zástup novinářů. Nebo čarodějů s pochodněmi. Ale náměstí bylo prázdné a zalité mírumilovným slunečním svitem. Rozhodl se to brát jako dobré znamení.

Těsně po poledni se Grimmauldovo náměstí začalo plnit. Napřed to byli jen tři kouzelníci. Dva muži a vzlykající dívka. Položila na schody svíčku a pak ji mávnutím hůlky zapálila. Neodešli. Stáli tam a pozorovali plamen. O chvíli později někdo přinesl květiny. Další svíčky a obrázky z čokoládových žabek.
Sirius stál u okna a pozoroval, jak přibývají. Ministerstvo jim nedovolilo obnovit ochranu domu. Dav venku truchlil a nevypadal nebezpečně. Na schodech se vršily květiny a někdo přinesl plyšového medvídka s Nebelvírskou šálou.
„Měl bych je jít varovat,” řekl Pettigrew, který náměstí pozoroval z vedlejšího okna. Nos měl přilepený ke skleněné tabulce.
„Remus to neudělal,” dodal. „Ale to oni nevědí.“
„Málem jsi tomu nevěřil ani ty,” zpražil ho Sirius pohledem.
„Já vím.”
Sirius se k němu otočil.
„Možná jsi to byl ty,” šlehl slovy jako bičem.
„Ale nebyl to Remus,“ mávl rukou Peter. „Chápeš vůbec…”
Sirius si zkusil představit čtyři roky nejistoty. Představil si, že Anglie je Amerika. Že je to země, kde žijí lidé, na kterých mu záleží. A že se jim stalo něco zlého. Že jeden z nich za tu zlou věc může. Představil si, že místo toho, aby si našel ženskou a začal zakládat rodinu, Damien vydal Mirandu s Ianem na smrt.
Jeho mozek odmítl věřit, že je něco takového možné.
Pettigrew se usmíval. Navzdory tomu, co se právě dělo, se usmíval.
„A podle toho, co jste mi řekli vy, ani Regulus…”
Pořád se smál ale navrch se mu z očí vyvalily slzy.
Sirius uhnul pohledem.
„Idiote,” procedil mezi zuby, „kdybys raději přemýšlel, jak ty dva dostaneme skrz tu bandu venku. A ne, do domu se nedá přenést.”
„Letax?”
„Odkud?”
„A bystrozoři? Měli by nás snad chránit, ne?”
Sirius nespokojeně zaťukal prsty na sklo.
„Ty se na nás vybodnou.“
„Jen truchlí, nebudou nebezpeční.“
Někdo venku zvedl hůlku a o zeď se roztříštilo vejce.

Ze začátku se Harry styděl. Koukal jen do země, a když ho Remus vzal za ruku (musel, přecházeli ulici) sevřel prsty do malé pěstičky. Ale pak si sedli do cukrárny na rohu. Paní Dursleyová zmrzlinu povolila. Jen nevěděla, jaká je Harryho nejoblíbenější.
„Kterou bys chtěl?“ zeptal se Remus.
Cítil se dobře. Ifigeniie ho sledovala, sem tam něco prohodila, ale vesměs nezasahovala.
Harrymu málem vypadly oči z důlků a nalepil se na plexisklo mrazicího pultu.
„Jakou můžu?“
„Jakou chceš,“ usmál se Remus.
„Ale maximálně tři kopečky,“ dodala Ifigenie.
Byla to obyčejná mudlovská cukrárna. Nic extra. Naprostá klasika. Měli středně hnědou čokoládovou, vybledle růžovou jahodovou, bezbarvou vanilkovou, špinavě žlutou citrónovou, ostře zelenou pistáciovou a jasně modrou, která se kdoví proč jmenovala šmoulová.
„Já chci tuhle,“ ukázal Harry. „Nebo tuhle, ne tuhle!“
„Tři kopečky,“ připomněl Remus.
„Máme čokoládovou polevu a barevné cukrové sypání,“ usmála se prodavačka.
Harry se na vlkodlaka naprosto vážně podíval. Potom obrátil svůj pohled k mrazicímu pultu.
„Citrónovou, pistáciovou a šmoulovou,“ řekl. „S čokoládovou polevou, prosím.“
Prodavačka se zasmála a začala odměřovat zmrzlinu. Na závěr mezi kopečky zapíchla malý papírový deštníček.
Remus na chvíli zapomněl na všechno ostatní. Nikdy ho nenapadlo přemýšlet o tom, jak asi mohl vypadat pětiletý James, ale setkat se s jeho synem bylo jako vyhrabat z druhé řady knihovny milovanou dětskou knížku. Něco úplně jiného, ale zároveň i důvěrně známého. Slepenec příjemných vzpomínek, které nikdy neměl.
Harry s posvátnou úctou vytáhl z poháru ozdobu a pustil se se zmrzliny. Stačily dvě lžičky a rozpovídal se.
Oblíbené kreslené seriály, na které se díval s Dudleym. Srovnání kvalit točící se prolézačky s tou, ze které vedla skluzavka. Upřímná nenávist ke květáku.
Ifigenie sem tam něco řekla a občas Rema povzbudivě poklepala po paži. Věděl, že ho hlídá, ale všechno bylo v pořádku. Všechno fungovalo normálně. V hlavě nebyl žádný vosk. Musel být opatrný a jednou zmizel na toaletu, kde pět minut zhluboka dýchal a soustředil se na slovo čokoláda, ale více méně všechno proběhlo v klidu.
Když jí Harryho vraceli, tvářila se Petunie jako by kousla do citronu, ale mrňous se bezstarostně smál a podle všeho neměl nejmenší problém s tím, že ho rovnou poslala do přístěnku. Mezi prsty pořád opatrně svíral papírový deštníček. Remus upřímně doufal, že právě neproběhlo něco jako nejlepší den Harryho života.
Musel si přiznat i to, že v současné situaci bylo příjemné vypadnout z kouzelnického světa. Čím víc se blížili ke Grimmauldovu náměstí cítil, jak se propadají zpátky. Zahlédl muže s Věštcem pod paží. Určitě si jen namlouval, že ho ostražitě pozoruje. Přidal do kroku. Ifigenie se mu beze slova přizpůsobila.

Sirius je pozoroval od hlavních dveří. Bylo mu jedno, že ho dav vidí.
Zpívali. Řekni, kde ty víly jsou. Bylo by to dojemné nejít zrovna o Brumbála. A nebýt tam venku Remus, kterého dav považovat za vraha.
„Řada vězňů v zákrytu, mozkomoři straší tu,“ zašeptal vedle něj Peter.
„To není vtipný.“
„Ne, není. Ani nemělo.“
Možná přece jen měli zavolat bystrozory. Ale vzduchem zatím prolétlo jen pár vajec a nadávek. A samozřejmě sliny. Brumbálovi fanoušci přece byli ti dobří a spravedliví.
„Zbytečně panikaříme,“ zkusil přesvědčit sám sebe.
„Vrahu,“ vykřikl někdo.
Remus byl bílý jak stěna a Ifi měla rty sevřené do tenké čárky. Skoro čekal, že se každou chvíli otočí a oznámí davu, co si o nich myslí.
Nebyla hloupá. Jednou mu vysvětlovala, že mudlovská psychologie davy studuje. Držela se za Remem a klopila oči. Už to samo o sobě mu řeklo, že situaci vyhodnotila jako velice nebezpečnou. Zatracený Věštec.
Otevřel okno a pevně sevřel hůlku.
„Vlkodlak je zlo,“ skandoval dav.
Sirius chtěl seběhnout dolů, ale neodvážil se z nich spustit oči.
Z davu vylétla kletba. Jedna z těch neškodných, co po sobě hází děti v prvním ročníku Bradavic.

Remus netušil, jak se jí povedlo tak rychle se dostat před něj. Ani proč to vlastně udělala. Muselo to mít něco společného s tím, že celé dny trávila tím, že ho starostlivě pozorovala.
Klečel vedle ní. Kotník měla zkroucený v nepřirozeném úhlu, jak na něj spadla, když jí kletba podrazila nohy. Ale tohle nebyl ten největší problém.
Dlažba byla tvrdá a nerovná. Slyšel, jak o ni třískla její hlava.
Cítil krev ještě předtím, než začala téct. Zranění hlavy vždycky hodně krvácejí. Sáhl do kapsy a přiložil k ráně kapesník. Hůlka ležela na chodníku vedle něj. Nevzpomínal si na žádné kouzlo.
„Ifi,” uslyšel Siriův výkřik.
„Bude v pořádku,” řekl pevně. „Jen uklouzla.”
Ifigenie se nehýbala a nereagovala.
Dav je mlčky pozoroval a nikdo se ani nepohnul, aby jim pomohl.

Kapitola 15. – Temnota
Soundtrack: Johnny Cash: I See a Darkness

Zavolal Mirandě. Byl si jistý, že bude vědět, co dělat. A musela se to dozvědět.
Tím to skončilo. Poslední důležitá věc.
Pověsil sluchátko zpět do vidlice a vyšel z pošty. Z obyčejné mudlovské pošty, kde na něj až na usměvavou dívčinu s rudým nosem nikdo nezíral.
Ifi byla první důležitý člověk, kterého v Novém světě potkal.
Nebyl v San Francisku. Ani v Manadu, v Lisabonu, v Singapuru, v Praze, v Hoi Anu, v Cameron Highlands… Názvy všech těch míst ztratily smysl. Kolem něj se rozkládal zatracenej starej Londýn, který možná pro někoho mohl být krásný, ale ne pro Siria. Už nikdy ne. Na každé ulici je viděl. Jejich tváře a jejich otisky ve zdech, které se otevíraly na pokyn hůlky. Slyšel ozvěnu jejich hlasů ve vzduchu. Byl jeden z nich. Nikdo mu to nemohl vzít a nijak se toho nemohl zbavit. Byl jeden z těch, co zabili Ifi.
Kdyby se nevrátil, byla by naživu.
Miranda řekla, že všechno zařídí. Laskavá žena u Svatého Munga mu řekla, že existuje oficiální postup. Nechala ho podepsat formulář. I ona řekla, že dál už to zařídí.
Ifi nezemřela okamžitě. Byla několik hodin v bezvědomí.
Měl žízeň. A hlad. Za oknem se měnil den v noc a pak zase zpátky a on ani nevěděl, jak se dostal domů. Zasloužil si říkat tomuhle zatracenýmu baráku domov.
Za oceánem Miranda zařizovala. Říkala, že ví, co by Ifi chtěla.
Bylo mu jedno, co by Ifi chtěla. Nedokázal se zvednout, protože mu na hrudi plnou vahou ležel ten podmiňovací způsob. Co BY chtěla. Už nikdy nebude nic chtít.
Nemyslel. Čas od času zkusil rozlepit rty a potěšilo ho, když začaly praskat.
„Otevři, sakra.”
Remus. Jeho hlas byl tlumený. Dřevem dveří a kouzlem. Sirius za sebou zavřel velice pečlivě.
„Sirie, otevři, do háje! Musíš něco jíst.”
Neměl sebemenší chuť poslechnout. Slízl kapku krve ze rtů. Nechutnala nijak.
Remus ještě chvíli povykoval a pak odešel. Sirius samozřejmě věděl, že by měl vstát. A najíst se, napít, dojít si na záchod a obecně se začít chovat jako svéprávná lidská bytost. Chtěl jen ještě chvilku ležet. Ne dlouho. Jen chvíli.
Hlasité lupnutí.
No jistě, magie skřítků. Krátura na dlani balancoval obrovský podnos a pro jednou si odpustil jakékoli poznámky.
Sirius přijal porážku. Hltavě vypil sklenici vody a pak šálek kávy. Chutnala hořce a kysele. V žaludku tlačila jako kámen. Zajedl ji toustem. Měl hlad. Dal si ještě jeden.
„Děkuji,” řekl Kráturovi. Matka by ho zabila, kdyby slyšela, jak děkuje domácímu skřítkovi. Ifi by se na něj za to usmála. A pak by mu řekla, že je v pořádku, když bude ještě chvíli ležet. Ale že by pro všechny bylo lepší, kdyby konečně vstal.
Skřítek se na něj podíval a Sirius měl na malou chvíli dojem, že mu chce něco důležitého říct. Pak ale zmizel.
Pomalu sešel ze schodů a na každém z nich si namlouval, že je někdo jiný. Někdo, komu nezemřela nejlepší kamarádka.

„Co se říká lidem, kterým umřel nejlepší přítel?”
Remus věděl, že přesně tohle jeden z nich řekne. Jen nečekal, že Peter bude první. Ta otázka mezi nimi visela už od chvíle, kdy se Sirius vrátil od Munga.
Zavrtěl hlavou. Venku se pomalu stmívalo. Těsně před polednem sešel Sirius dolů a chvíli se choval jako někdo, kdo patří ke zbytku domácnosti. Zdvořile konverzoval. Umyl se. Pracoval. Vypadal jako naprosto normální člověk. Ale ničím nepřipomínal Siria. Když se začalo stmívat, šel zpátky nahoru a oni doufali, že spí. Tehdy se Peter zeptal.
„Měl bych to vědět, co?” potřásl hlavou Remus. „Kdo, když ne my?”
„Tehdy jsem si strašně přál, aby tam někdo byl a řekl něco, co by všechno změnilo,“ usmál se smutně Peter. „Chvíli jsem si namlouval, že třeba v té době, co si nepamatuju, udělal James něco strašného, že jsme se pohádali, protože někomu ublížil nebo tak.”
„Neublížil,” uťal ho Remus. „Pomohlo to?”
„Ne. Já nevím… Moony…”
Dívali se na sebe. Před čtyřmi lety potřebovali jeden druhého. Nikdo jiný je nemohl pochopit. Ani jeden z nich tehdy nebyl tam, kde měl být.
Najednou se všechno zjednodušilo a Remus chápal věci, kterým předtím nerozuměl.
„Nezradils je,” řekl Peterovi.
„Ne?”
Peter se vždycky dokázal bát strašně očividně. Rozšířily se mu oči a zrychlil dech. Někdy mu i naskákaly bledé fleky na tvářích. Remus pohled na Peterův strach nesnášel. Strávil několik let tím, že dělal všechno pro to, aby se Peter nemusel bát. Školy, Zmijozelu, vlkodlaků…
Vážně se všechno zjednodušilo.
„Ne,” sdělil mu. „Věř mi, neudělal bys to.”
Myslel, že se usmířili po veritaséru. Tohle bylo ale víc doopravdy. Věřil mu, aniž by měl jediný důkaz.
„To by mi tenkrát pomohlo,” řekl Peter po té, co zkrotil emoce ve své hlavě. „Mně. Ale Blackovi je to nejspíš na houby.”
„Nevím, co mu říct.”
„To jsem si všim.”
„Ty jsi spal s Blackem!” odsekl Remus.
„Jen já? Nedělej ze mě pitomce, Moony,” ušklíbl se Peter. V otázce vztahů s rodem Blacků si vážně neměli co vyčítat.
„Pomohl úplněk,” uhnul Remus očima.
„Cože?”
„První úplněk v Azkabanu. Byla to taková úleva. Najednou mi nebylo tak zle. Spal jsem. Jenom to. Stačilo to.”
„Krátura říkal, že spí.”
Remus se na Petera opatrně usmál. Bylo to jako přenést se v čase před Azkaban.
„Třeba to bude stačit.”

Sirius si nepamatoval, kdy naposledy spal. Možná proto se mu podařilo zavřít oči a usnout. Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Vzbudil ho šramot. Kroky na chodbě.
Vyhrabal se z postele. Pokrývka se mu zamotala mezi nohy jako provaz. Vztekle do ní kopl a látka praskla.
Dveře otevřel prudce. Jako by doufal, že za nimi bude stát někdo, koho praští do hlavy. Do hlavy… Jak mohl teď chtít někoho uhodit do hlavy?!
Remus včas uhnul. Uskočil rychle, ale pak tam jen stál.
„Jestli nechceš být sám…”
Sirius se díval tři metry za jeho rameno a dával si pozor, aby jeho tvář neměla žádný výraz. Pokrčil rameny.
„Jak chceš. Ale na pich fakt náladu nemám.”
Vlkodlak přikývl.
„Ale jestli je to nutný, tak můžeš dovnitř,” pokračoval Sirius. Nepřemýšlel o tom, co říká. Slova z něj jedno po druhém padala sama. Mohl jen doufat, že jeho hlasivky vědí, co dělají.
Podržel Removi dveře. Pustil ho dovnitř. Rozhodně se neomlouval za roztrženou pokrývku. Stejně bylo horko. Nejspíš by se měl stulit v náručí svého milence a nechat se utěšit jeho něžnými doteky. Nebo tak něco.
„Můžeš tu spát,” procedil mezi zuby.
Remus přikývl a poslušně se položil na postel. Sirius si lehl tak daleko od něj jak jen mohl.
Ve tmě byl slyšet jen jejich dech. Rychlý a nepravidelný.
Najednou ho Remus vzal za ruku.
Sirius se nerozplakal. Ani se k ruce nepřivinul. Ani k Removi. Ale už podruhé za tuhle noc usnul, a to bylo přesně to, co potřeboval.

Den po dni Remus každé ráno otevíral Denního věštce. Málokdy chyběla zmínka o „jistém vlkodlakovi“ a ve čtvrtek dokonce začal vycházet populárně historický seriál o největších událostech z Brumbálova života. Nebyl jistý, proč ho ještě nezatkli. Začaly se mu zdát sny o studených vlhkých zdech a šepotajících cárech bytostí vznášejících se ve vzduchu. Probouzel se z nich rychle a nehlučně. Někdy otevřel oči a pozoroval nejasný obrys Siriových zad. Poslouchal jeho křečovitě pravidelný dech a byl si jistý, že jsou vzhůru oba. Jindy nechal oči zavřené a přemýšlel, jestli by nestálo za to naučit se znova plakat.
„Dnes jdu k Harrymu,” oznámil Siriovi v sobotu ráno. „Domluvili jsme s Dursleyovými návštěvy jednou za čtrnáct dní.”
„Ty tam chceš jít?” zvedl Sirius obočí.
„Je to jediná věc, kterou opravdu chci udělat.”
„Ohrozíš ho.”
„Domluvím se s Moodym.”
„Nemůžeš Moodymu prozdradit, kde žije Harry.”
„Sakra, Sirie, nemůžu tam nejít.”
„A já říkám, že nemůžeš ohrozit Harryho.”
Mluvil tak zatraceně klidně. Jako by mu bylo všechno jedno.
„Bude zklamaný, když nepřijdu.”
Z nějakého podivného důvodu právě tohle konečně vzbudilo v Siriovi nějaké emoce. Kysele se ušklíbl.
„Myslíš, že jsi tak nenahraditelný.”
Remus spolkl touhu jednu mu vrazit.
„Mluvíme tu o malém klukovi, který nemá nikoho, Blacku. Nemyslím si, že jsem něco extra. Jen jsem jediný, koho má.”
Siriův obličej se zkřivil do podivného tvaru, který neodpovídal žádné emoci, kterou by Remus dokázal pojmenovat. Zacukalo mu víčko. Pod očima měl inkoustově modré kruhy.
„Zajdu tam,” řekl najednou. „Ty tam nemůžeš, ale mě nejspíš nikdo sledovat nebude. A Dursleyovi už mě viděli. Nepřivedu ho sem, protože nejsem blázen jako ty, ale předám mu vzkaz.”
„Neumí číst.”
„Myslel jsem, že jsi kouzelník,” protočil Sirius oči.

Návštěva Harryho byla jako nádech. Chvíle, kdy Sirius nebyl sám sebou a nebylo mu tak mizerně. Pozoroval, jak chlapec fascinovaně sleduje náčrtek Removy tváře, která k němu promlouvala z kousku pergamenu. Měl z toho dobrý pocit. Připadal si užitečně. Ne jako někdo, kdo způsobil smrt skvělé a laskavé osoby, která si rozhodně umřít nezasloužila. Dělal něco, co by Ifi chtěla. A nesměl se u toho tvářit smutně. Pomáhalo to a skončilo to příliš brzy.
Vrátil se Grimmauldovo náměstí a zase ucítil, jak mu mozek tuhne jako vosk. Snažil se předstírat, že je sám sebou, přestože z něj zbývala jen skořápka, která nedokázala nic jiného, než sedět na podlaze vlastní ložnice a hrát si s první věcí, která se mu připletla pod prsty.
„Polož to,” vykroutil mu Remus medailónek z ruky. Položil ho na noční stolek. „Asi by sis s tím neměl hrát. Voldemort vynaložil dost snahy na to, aby ho schoval. Může být nebezpečný.”
Sirius jen pokrčil rameny. Nechtělo se mu mluvit.
„Co říkal Harry? Jak se má?”
„Pozdravuje.”
„Nebyl moc zklamaný?”
Sirius si představil dětskou tvář. Dvě jasně zelené oči vykukující skrze rozcuchanou ofinu. Harry byl nadšený i z toho, že si na něj Remus vůbec vzpomněl. Tohle nejspíš vlkodlak vědět nemusel.
„Moc ne.”
„Do háje s tebou je taky řeč. Snad se tam za čtrnáct dní dostanu osobně. A ty se vzpamatuj. Já… věříš mi, že tě chápu, Sirie? Vím, jak ti.”
Pokrčil rameny.
„A můžu tu s tebou alespoň chvíli zůstat?”
Sirius zvedl hlavu a zadíval se někam kousek nad Removo rameno.
„Ne,” odpověděl.

Bystrozoři mu nedovolili strávit úplněk na Grimmauldově náměstí. Erární klece byly vysoké sotva tak, že v nich běžně vysoký muž mohl sedět. Remus musel mít zkřivená záda a bradu opřenou o hrudník, aby se tam vůbec vešel. Záda ho začala bolet prakticky okamžitě. A bylo mu jasné, že mříže přidají k proměně pár modřin.
„Smrdí to tu,“ prohlásil Moody a opřel se o klec.
„Nesmrdělo by, kdyby se tu někdy někdo obtěžoval uklidit.“
Byli sami. Vlkodlaci, kteří jen trochu mohli, se ministerským klecím z pochopitelných důvodů vyhýbali.
„Taky fakt,“ kývl Pošuk. „Mladá Greenová mě naštvala, pošlu ji sem s hadrem.“
„Děkuju mnohokrát.“
Bystrozor chvíli mlčel. Remus si to nerad přiznával, ale byl rád, že tu není sám.
„Bude to drsný,“ řekl Pošuk konverzačním tónem. „Tvůj proces myslím. Žádná spravedlnost ale za to spousta veřejnýho mínění. Jako minule.“
Remus k němu ani pořádně nemohl otočit hlavu. A tohle by přitom tolik stálo za vyčítavý pohled.
„Jsem nevinný,“ procedil mezi zuby.
„Jo, to nevylučuju. Ale potřebuješ pro to nějaký důkazy.“
„Slyšel jsi někdy o presumpci nevinny?“
„Jo, slyšel. A nelíbilo se mi to. Ale já taky nikdy nehodlal dělat soudce.“
„Mám vůbec nějakou šanci?“
Snažil se neznít zoufale. V sevření ocelových prutů to nebylo zrovna jednoduché.
„Jak jsem řekl, veřejný mínění. Black ti může dost pomoct. Starý rody z nějakýho zatracenýho důvodu ještě pořád něco znamenají.“
Remus se smutně usmál. Sirius teď zrovna nedokázal pomoct ani sám sobě.
„Každopádně Brumbál pro mě dost znamenal. Bez něj bychom se Voldemorta a tý jeho bandy zbavit nedokázali. Postarám se, aby jeho vrah dostal polibek.“
Nesáhla na něj smrt. Spíš ho polila jako kbelík studené vody. Jediná věc, které se bál víc než Azkabanu.
„Proč jsi tady, Moody?“ zeptal se tiše.
„Protože nehodlám mozkomorům do pracek strčit špatnýho chlapa. Potřebuju alespoň něco, Lupine. Musím někde začít. Co víš? Co, sakra, u Blacka tu noc Brumbál dělal?“
„Já…,“ zamyslel se. Takhle krátce před úplňkem se mu lidské myšlenky mozkem prodíraly jen ztěžka. „Nejspíš mu šlo o Harryho. Zakázal mi se s ním vídat. Neposlechl jsem.“
„Malej Potter? Díky, s tím se dá pracovat.“
Moody odešel a za chvíli dorazila mladá kouzelnice v bystrozorské uniformě. Bez hadru a s kyselým výrazem. Když se Remus začal proměňovat, voněla místnost čistícími kouzly.
Druhý den ráno mu ta samá dívka ošetřila rány. Mlčky zahojila šrám na pravém předloktí i dvě nejhorší podlitiny. Promluvila teprve, když se chystal odejít.
„Předvolání k soudu,“ podala mu pergamen s pečetí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. „Začíná za týden.“
Když se vrátil do domu na Grimmauldově náměstí, našel v kuchyni blonďatého muže s ostře řezanými lícními kostmi, kterému v náručí plakal Sirius.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

čím dál větší drasťák. A je to čím dál lepší, jsem z toho úplně na větvi

Obrázek uživatele Julie

Děkuju:) Já jsem teď v takový tý fázi, kdy se blížím ke konci a strašně se bojím, že to zvořu:-) Tak mi drž palce.

Obrázek uživatele Aries

Držím, tahle povídka si opravdu zaslouží důstojně dotažený konec (i když v happyend nedoufám)

Obrázek uživatele Remi

Moc se těším na pokračování. S hudbou je to něco úplně jiného... :)
Gratuluju, povedla se ti skvělá povídka. (asi jsem naivka, ale v happyand doufám jako v nic jiného)

-A A +A