Tajnosti

Obrázek uživatele strigga
Rok: 
2017
Fandom: 
Obdarovaný: 
Rebelka

Milá Rebelko,
moc se Ti za to zpoždění omlouvám. Přiznávám, že kromě nemoci a všech dalších blbejch věcí jsem měla taky tvůrčí blok jak Lipno. Nakonec jsem musela zavrhnout nejen svůj první, ale taky druhej a třetí nápad. Ale víš co? Možná je to dobře. Protože nakonec se tak nějak samo od sebe začalo psát tohle. Nejsem si jistá, jestli to plní tvé přání přesně tak, jak sis přála. Asi je to trochu jiný. Přesto se odvažuju doufat, že tě tyhle střípky snad moc nezklamou. :)
Tak ti – i když opožděně – přeju ty nejveselejší povánoční a ponovoroční dny, ať se ti dobře řítí na motorce životem (odkud já vlastně vím, že máš motorku?), ať prolezeš všechny jeskyně světa a ať se ti lítá na padáku dobrodružně i bezpečně zároveň. :)

Za laskavé připomínky a náměty k textu děkuju svému nejmilejšímu skoromanželovi a taktéž nejmilejší Keneu.

P.S.: Měla bych jeden bonus, který byl původně součástí textu, ale pak byl z jistého důvodu vyřazen. Mám ho ale ráda, a jestli budeš chtít, ráda ti ho přihodím do komentářů. :)

***

TAJNOSTI

https://www.youtube.com/watch?v=ImBGY1jeTH0
(soundtrack velmi ovlivňoval psaní a je povinný :))

°~°
Někde mezi 25. a 26. prosincem 1993
°~°

Je noc, na horách přichází vždycky dřív. Charliemu tma nevadí, brodí se hlubokým sněhem směrem k ohradám. Mrznou mu ruce - draci rukavice z dračí kůže zrovna nemusí.
Charlieho draci odmalička fascinovali. Divoká, nespoutaná zvířata, nesmírně stará a magičtější než většina jiných - a co víc, mají tu jednu nádhernou vlastnost.
Vkročí do ohrady k jedinému stálému obyvateli jejich stanice. "Ahoj, Algie," pozdraví. Ze tmy se vynoří zvědavé nozdry. Znají se roky. Neublíží, věří mu. Může být drak přítelem?
Tohle se nikdo nesmí dozvědět, napadne ho, když se vyškrábe na šupinatý hřbet. Pak Algie roztáhne křídla a Charlie se rozesměje jako blázen.

*♪*

Je noc, ale na tom přece nesejde. Dobby pečlivě leští sklenice, utírá stoly, zvedá židle, drhne podlahu, ukládá lahve. V patře uklidí hostům v pokojích a vymete jim krby, nesmí je vzbudit.
Kolem čtvrté, ještě celý od sazí, vycupitá ven a posadí se na práh. Sníh bíle zajiskří a on se roztřese chladem, ale nezajde zpátky. Dívá se na svoje ruce. Dobby je svobodný skřítek, opakuje si. Svobodný. Obezřetně se rozhlédne, třikrát se zhluboka nadechne a poprvé neslyšně zašeptá:
"Byli to zlí černokněžníci, špatní a zlí!"
Pak se skoro usměje. Není tu žádná trouba, kam by si mohl přivřít uši.

*♫*

Je noc a Kvikálkov spí. Petunie sedí u okna, usrkává čaj z porcelánového šálku; vyjít ven řádně neoděná by bylo nevhodné. Bolí ji hlava – tak to alespoň řekla Vernonovi. Zdánlivě netečně prochází staré rodinné album, až se přece jen odváží nalistovat na konec. Obezřetně, rukou, která se trochu třese, vyloví vzpomínku na zakázaný svět.
Obě se smějí a něco křičí, houpačka se doopravdy houpe. Lily zuřivě mává. Přivezla jí tu fotku po prvním roce ve škole.
Nervózně album zaklapne, ale pak vyjde na zahradu. V županu a natáčkách. Dívá se, jak sněží, a ani tolik nedoufá, že ji nikdo nevidí.

*♪*

Je noc, tmu rozráží osamělý plamínek svíčky. Leží v posteli, oči doširoka rozevřené.
"Byly to dost tiché Vánoce," informuje fotografii na nočním stolku. "Od té doby, co neděláš barevné ohňostroje, jsou vždycky tiché. Měla jsem to radši dřív. Ale táta se snažil. Dal mi upravenou verzi Fantastických zvířat, je tam úplně všechno. Chropotalové, škrkny, všechno! Musím ji ukázat profesoru Lupinovi. A taky..." odmlčí se. "Taky mi dal barvy. Nevím, co s nimi. Chtěla bych si pomalovat stěny, ale nevím, čím."
Žena na fotografii zavrtí hlavou. Lence se trochu sevře hrdlo.
"Máš pravdu, vlastně to vím. Ale zatím to nejde, mami."

*♫*

Je noc, inkoustovou tmou probleskuje namrzlý sníh a Měsíc je obrovský. Aberforth odloží poslední sklenku a otevře okno dokořán. Dovnitř vletí ledový vzduch, sprška vloček napadá na stoly ve výčepu. Nechá vnějšek pronikat dovnitř a poodstoupí do tmy. Nerozsvítí si, ale nezakopne, ví přesně, kam jít, opatrně mezi lavicemi a stoly až úplně dozadu, ke stěně, kde visí malý obraz. Cítí, jak se na něj usmívá, třebaže nikdy nic neřekne. Se svíravým pocitem v hrudi vstoupí k Arianě do obrazu a vydají se na cestu do Bradavic a zpátky. Pomalu, nesmírně pomalu. Jenom tak ji ještě může držet za ruku.

*♪*

Je noc, určitě už se přehoupla do druhé půle, a pytel na rameni Hagrida skoro přestal tížit. Vyloví z něj poslední kus masa, obrovský a krvavý, pak se posadí na špinavou jutu a opře se o kmen. Zmrzlý sníh svítí jako jednorožčí srst. Dělá to každý rok, obchází les a krmí jeho obyvatele. Myslí na tátu, jak říkal, že Vánoce by měli mít úplně všichni.
Přicházejí potichu. Nejdřív je slyšet čenichání, pak zafrkání do tmy. Za chvíli už je jich tu deset, nastavují Hagridovi nozdry, aby je pohladil.
Je rád, že se ho nikdy nikdo nezeptal, proč je vlastně vidí.

*♫*

Je noc, v krbu dohořívají poslední zbytky dřeva. Sleduje je opuchlýma očima.
Když McGonagallová odnesla Kulový blesk, Harry odešel a Ron se na ni rozkřičel tak, že pořád neví, co z toho ji bolelo víc.
Pod křeslem leží zmuchlaný kus látky. Ronův starý svetr, uvědomí si, když ho zvedne. Znovu si vybaví jeho zuřivý výraz a schoulí se, ale svetr neupustí. Pečlivě ho poskládá a otře si rukávem oči.
Později, schovaná bezpečně za nebesy postele, si kousavou vlnu přetáhne přes hlavu, zachumlá se do ní a nasaje známou vůni. Přes to všechno teď nějak cítí, že takhle to má být.

*♫*

Je noc, knihovna tiše šumí. Má rád ten nepostižitelný zvuk, zvuk vibrací a magie, která mu celý život unikala. Stojí tiše a nehybně a vnímá tu zvláštní energii, je to, jako by mu celým tělem proudily voda i vítr a někde hluboko hořel oheň a uprostřed všeho stál on, pevný jako skála.
"Nesmíš ji držet tak křečovitě," zašeptá Irma a lehce uvolní stisk jeho prstů. "Teď to zkus znovu. Pomalu."
Neobratně mávne hůlkou. Vzduch zajiskří a jedna z knih vypadne z regálu na zem. Irma si skousne ret, ale neřekne nic. Argus si v tu chvíli připadá nejdůležitější na světě.

*♪*

Je noc a jsou Vánoce a nikdo by neměl zůstávat sám. Ví, že dělá hloupost, ale jen se nad tím ušklíbne – jedna další chyba v průsery prolezlém životě. A Filch zapomněl zavřít bránu. A včera byl úplněk.
Vkrade se dovnitř, tiše našlapuje, drží se při zdech. Měkký šustot srsti splývá s meluzínou na chodbách. V oknech jsou ledové květiny.
Dveře kabinetu nejsou zamčené. Někdo sem Removi přinesl večeři. Opatrně položí přední tlapy na postel a pozoruje vyčerpanou, zjizvenou, spící postavu. Ví, že ho nevzbudí. Ne dnes. Přitáhne mu peřinu.
Velký černý pes se schoulí u postele a hlídá přítelův klid.

Komentáře

Je to všechno takové hezké a příjemné.

Obrázek uživatele strigga

Jé, Esclarte, děkuju!

Obrázek uživatele Rebelka

Ach <3. Na tohle se vyplatilo počkat. Ještě si to znovu přečtu několikrát, ale komentář potřebuji napsat rovnou.
Mám hroznou radost, že jsi ty tajné životy postav pojala takhle - všichni dělají něco hrozně krásného a odvážného, až to člověku vlévá novou naději v lidi, skřítky a tak :). A každý střípek v sobě skrývá hluboký příběh. A je to kánon. Určitě. Taky se ti podařilo vypíchnout všechny moje nejoblíbenější postavy. Jak jsem četla, v duchu jsem si říkala, že je to skoro úplně dokonalé, jen tomu chybí Sirius a Remus. Takže se přiznám, že u posledního střípku jsem si teď v práci trochu nahlas skvíkla :).
Ten poslední střípek je celkově tak neskutečně nádherný, že bych se vůbec nezlobila, kdyby to třeba někdo ještě v rámci dmd rozepsal :). A Charlie s draky! A vůbec... všechno :).

Hudba k tomu krásně sedí. Rovnou si ji ukládám do složky inspirativní hudba k psaní :).

A děkuju za krásné přání. Netuším, jak víš o motorce a o jeskyních :). Ale já se tím občas jen tak vytahuju, tak se to možná dostalo až k tobě :D.

A určitě chci bonus :).

Obrázek uživatele strigga

Ani nevíš, jakou jsi mi tímhle komentářem udělala radost. Ty sis z toho normálně vzala přesně to, co jsem se do toho snažila dát. Přesně takhle nějak jsem doufala, že to bude působit, aspoň na mě to tak působilo :)
Vtipný je, že scénu se Siriem a Remem vypíchly i obě bety. Ono to kvůli ní vlastně celý vzniklo :) mám ji v hlavě už několik let a strašně jsem si ji chtěla jednou napsat, protože si fakt myslím, že je to kánon a takhle to muselo být. Přinejmenším se to psalo úplně samo. :) Ale zajímavý je, že i když jsem věděla, že tam tahle scéna určitě bude, nevznikla zdaleka první.
Moc děkuju, že jsem si to díky tobě mohla napsat, hrozně mě to bavilo a vrátilo mi to chuť ke psaní.
Myslím, že ty jeskyně jsi kdysi zmiňovala na blogu :) a motorku možná taky, ale nejsem si jistá. Třeba to vím od Keneu. Nebo od Carmen. Nebo já nevím. :D
Bonus přiložím do samostatnýho komentáře :)
A ještě jednou děkuju!

Obrázek uživatele Remi

To je krásný. :)

Obrázek uživatele strigga

Děkuju! :)

Obrázek uživatele strigga

BONUS
(který musel být vyřazen, protože se stal o rok později :))
*♪*

Je noc a Neville si konečně připadá dostatečně bezpečně. Pozoruje z parapetu své tiše oddychující spolužáky. Má je rád - ale žádný z nich mu není tak blízko, aby jim to dokázal říct.
V rukou žmoulá malý balíček. Našel ho ráno u postele mezi ostatními dárky a bleskově schoval, než si ho ostatní mohli všimnout.
Opatrně natrhne papír. Uvnitř najde krabičku a lístek. Milý Neville, rodiče tě pozdravují a posílají dárek. Šťastné Vánoce! Vybaví si dobrosrdečnou tvář sestřičky na uzavřeném oddělení.
Nahlédne do krabičky. Je plná obalů od čokoládových žabek. Zaboří do nich tvář, zhluboka se nadechne a potlačí tiché vzlyknutí.

Obrázek uživatele Rebelka

Krásný bonus. Děkuji.

A po několikátém přečtení celé povídky mi to nedá - musím se zeptat. Co si chce Luna namalovat? Přemýšlím nad tím celý den a mám jeden tip, ale ten se podle mě na stěny pokoje nehodí :D.

EDIT: Aha, tak jsem zapátrala a už to vím :). Ta scéna mi úplně vypadla. Tím pádem je to ještě hezčí, než jsem myslela :).

Obrázek uživatele Esti Vera

To je krásné! Sice z toho cítím hodně bolesti, ale zároveň to tak hezky pohladí po duši a uklidní. Obecně jsou tam myslím skvěle vystižené ty emoce a krátké texty dávají tušit mnohem hlubší příběh, který si už můžeme a nemusíme domýšlet. A taky se mi moc líbí výběr postav - miluji Lenku a Dobbyho, Argus a Aberforth v kánonu dostali hrozně málo prostoru, Petunie je tu zase vykreslená dost odlišně, tak nějak víc lidsky, a Remus se Siriusem to v závěru korunují. Opravdu krásné :)

Obrázek uživatele KattyV

Tohle jsou opravdu krásné střípky.
Potěšilo mě, že sis vesměs vybrala ty postavy, o kterých se zase tak moc nepíše. Takže mého srdce se nejvíce dotkl ten s Petunií, Irmou a Argusem a taky s Aberforthem.
Je to taková tichá krása, křehká jako sněhová vločka.

Obrázek uživatele Julie

To je tak... krásné a dojemné a venku sněží:-) A já bych měla být alespoň trošku konzistentní. Nedokážu říct, který střípek je nejkrásnější, i když u Siria s Remem jsem samozřejmě tiše skvíkala (vždycky skvíkám tiše, když jsem dojatá). A u Arguse a Irmy a u Hagrida a u Petunie a u Lenky... ne, fakt nemá cenu vybírat. Napsala jsi to nádherně poeticky zimně.
Akorát mám teď neodbytnou potřebu zabalit Siria s Remem do deky a dát jim kakao s vánočkou. A místo toho je musím dostat do maléru.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Nádherné ... nejvíc Lenčin a Argusův zlomek. A bonus také.

Obrázek uživatele strigga

Omlouvám se, že jsem nezvládla odpovědět dřív :) mockrát všem děkuju za komentáře, jsem ráda, že se líbilo. Po dlouhý době to pro mě bylo něco, co jsem psala opravdu ráda. :)

-A A +A