Zahánění samoty (2. část + epilog)

Obrázek uživatele Esti Vera
Rok: 
2017
Fandom: 
Obdarovaný: 
Owes

D R U H Á Č Á S T

~ Hermiona ~

Einfari Töframaður seděl u klavíru, jako by čas neexistoval. Bylo jen teď a tady, plné bolesti z minulosti a strachu z budoucnosti. Prsty přejížděl hladké dřevo, hladil, vnímal, každý kousek si chtěl zapamatovat. Tady ostrý roh, a tady, tady býval bílý nápis, než ho čas smazal a odnesl pryč. Klávesa c3 už moc nezní, jeden pedál se rozbil úplně. A tady kdysi býval stojánek na noty. Merlinví, kde je mu konec. Vzpomínky se jedna po druhé vynořovaly z hlubin. S každým dalším centimetrem nové příběhy, stará dobrodružství a dávno zapomenutá hrdinství. Ten klavír už dávno neměl cenu obyčejného nástroje. Vzpomínky se nedají zaplatit.
Opatrné Hermionino našlapování v tom tichu působilo nepatřičně hlasitě, když přišla blíž. Mírně se zeptala: „Musí být těžké to všechno opustit. Vážně jste si to nerozmyslel? Já na vás nechci nijak tlačit – můžu přijít zítra nebo za rok. Chápu, jestli nejste připravený.“
„Děkuju. Ale já to musím udělat, dokud na to mám sílu. Ona by to takhle nechtěla.“
Hermiona se smutně usmála: „Musel jste ji znát dobře.“
„Dobře? Žili jsme spolu sedmdesát let! Občas jsem jí rozuměl líp než sám sobě,“ vysvětloval rychle, než se odmlčel. Chvíli setrvali v tichu – on nevěděl, odkud začít, ona mu dávala čas si to rozmyslet. Nakonec se přece jen pustil do vyprávění: „Víte, ona vždycky měla svou hlavu, už od začátku. Odmítala chodit s davem. Vždyť ani nechtěla moje příjmení.“ Obličej plný vrásek na kratičký okamžik rozzářil stín úsměvu. „Chtěla zůstat nezávislá, samostatná a totéž chtěla pro mě. Sousedi na nás koukali skrze prsty. Prý mě tím ponížila. Nikdy nepochopili, proč jsem souhlasil.“
„Nevadilo vám to?“ podivila se žena.
Einfari zavrtěl hlavou: „Vůbec. Já totiž miloval, když si stála za svým.“
„Jednou jí spadly noty pod klavír. Nepoužila Accio, ale vlezla tam. A pak přišla s tím, že zespodu je to dřevo hezky bílé, tak bychom tam mohli něco nakreslit. Bylo nám skoro devadesát koupili jsme si dětské barvičky, lehli si na zem a kreslili na klavír,“ kroutil hlavou, jakoby sám měl problém tomu uvěřit. „Ty barvy byly tekuté a pořád nám kapali na hlavu. Rozhodli jsme se, že to necháme zaschnout a až pak si to prohlídneme. Jenže pak... Vlastně jsem to nikdy neviděl.“
Hermiona tiše poslouchala, ale když kouzelník došel na konec příběhu, nedokázala reagovat. Vždyť co můžete říci člověku, který trpí? Absolutně nic. Cokoliv, co by řekli, by bylo urážkou jeho vůle, odhodlání a odvahy. Byla to lekce, kterou ji Severus naučil hned na začátku a ona ji nikdy nezapomněla.
„Nedáte si čaj? Vidíte to, začínám být nezdvořilý. Asi je čas s tím skončit,“ probral se najednou Einfari a aniž by čekal na odpověď, vydal se do kuchyně.
Po chvíli si oba sedli ke stolu, kouřící hrnky pevně svírali v dlaních.
„Takže jste si to nerozmyslel?“
Muž zavrtěl hlavou: „Vždyť se na mě podívejte. Vidím jí tu všude, každá věc tady je plná vzpomínek. Celé dny jenom sedím doma a nemůžu přestal myslet, co by dělala kdyby tu byla. Je čas s tím skončit. A omlouvám se, že otravuji o Vánocích.“
Hermiona se chápavě usmála.
„To je v pohodě, vždyť budu mít ještě celé odpoledne volné.“ Bylo něco po jedenácté a na ostrově teprve svítalo. V prosinci tu slunce vydrží sotva pár hodin, ale v Anglii bude ještě dost světla, aby šli se Severusem alespoň na krátkou procházku.
„Ona zemřela na Štědrý den, víte? Řekl jsem si, že si dám rok a pak se na tohle všechno vykašlu,“ rozhlédl se kolem Einfari.
Po chvíli se opět ozvala Hermiona, která se rozhodla rozhovor nenápadně přesunout do spíše faktické roviny. O pocitech moc mluvit neuměla. „Sehnala jsem vám domek v Prasinkách, to je kouzelnická vesnička kousek od Bradavic. Je to tam pěkné a klidné, jen párkrát za rok tam přijdou studenti. Myslím, že by se vám tam mohlo líbit. A na dnešek jste zvaný k nám.“
Muž zavrtěl hlavou: „Děkuji, ale-“
„Ne,“ přerušila ho důrazně Hermiona, hned jak otevřel pusu, „je mi jasné, že chcete něco namítnout, ale dnešek strávíme v Bradavicích. Ředitelka o tom sice ještě neví, ale skřítci už s vámi počítají a prostřou pro vás u stolu.“
„Nechci vám přidělávat práci.“
Žena se zhluboka nadechla: „No tak, jsou Vánoce. Nikdo by neměl být sám.“
„Myslíte?“
„Jsem si tím stoprocentně jistá.“

~ Severus ~

Severus procházel hradem skoro hodinu, než mohl s klidem zkonstatovat, že jeho nálada se zlepšila. Dalo se to čekat – stoupala nahoru stejně rychle, jako klesaly body na nebelvírském počítadle. Neměl tušení, jak je na tom Zmijozel, pokud ale snad nebyl dnes ráno na prvním místě, teď už se situace určitě napravila.
Vnitřně byl lektvarista opravdu rád, že jeho chuť zabíjet pohledem se s každou chvílí vytrácela. Doufal, že než se Hermiona vrátí, zmizí úplně. Ač by to nikdy nepřiznal, jejich tiché společné večery miloval. V očích nezaujatého pozorovatele by to mohlo vypadat, že se nudí, ale on si sezení u krbu s vědomím, že Hermiona je poblíž, skutečně užíval.
Albusovi by to bylo hned jasné, pomyslel si rozmrzele. Vždycky věděl víc, než by měl. Chlapče, opravdu rád tě vidím. Jak se má slečna Grangerová? A nedáš si citronový bonbón?
Ne, nedám.
Nikdy si ho nedal. I když mi chybíš, Albusi, přísahám, že jestli budu někdy nostalgicky vzpomínat na jakékoliv sladké, které jsi mi kdy vnucoval, prokleju tě k smrti. A bude mi jedno, že už mrtví jsi!
Zrovna procházel dlouhou, dobře osvětlenou chodbou ve třetím poschodí, když koutkem oka zaregistroval nějaký pohyb. Rychle se otočil a málem už vytahoval hůlku, když si všiml, že to, co tak připoutalo jeho pozornost, je obyčejný obraz. Pravda, panoval tam obrovský rozruch, ale byl to obraz. Už se chtěl otočit a jít dál, když ho hluboký mužský hlas zastavil.
„Pane profesore...“
Přistoupil blíž, aby si s nezájmem přečetl popisek na ošuntělé destičce těsně pod obrazem. První skřetí povstání roku 674. Severus, očekávaje hromadu bojujících střetů, se pozorněji podíval na malbu – zmateně tam pobíhalo asi dvacet lidí, ale střet žádný. Znechuceně obrátil oči v sloup. Nemohli by alespoň pro jednou být všichni ve svých rámech?
„Pane profesore,“ oslovil ho znovu muž z obrazu, aby upoutal jeho pozornost, a pak pokračoval dál. Znuděným hlasem popisoval: „Helga z Mrzimoru vám vzkazuje, že vám měl Salazar Zmijozel předat vzkaz od paní ředitelky, ale ten to chtěl hodit na Godrica Nebelvíra, a tak se oba pohádali a musí vám to vyřídit ona. A Rowena z Havraspáru vzkazuje, že tomu všemu by se dalo vyhnout, kdyby paní ředitelka poslala někoho z obrazů v ředitelně.“
Mužík se otočil a vydal se k ostatním lidem na obraze, zmateného Severuse nechal za sebou. Minerva si dělá poslíčky z mrtvých zakladatelů školy? Co se to tady u Merlina děje?!
Mužík už se skoro začlenil k davu, když ho Severus náhle s povytaženým obočím zastavil: „A ten vzkaz?“
„Ach, ano, jistě, ten vzkaz. Paní ředitelka vzkazuje, že počítadlo se rozhodla pozastavit na dobu neurčitou, protože Štědrý den je den klidu a míru, ne den strhávání bodů. Zároveň by vás prý ráda pozvala na šálek čaje, ale protože tuší, že byste odmítl, mám vám pouze vyřídit, že s vámi potřebuje probrat pár záležitostí ohledně školy a očekává vás ve sborovně. Účast je povinná,“ odříkal monotónně vousatý kouzelník a aniž by čekal na odpověď, vydal se pryč.
Severus se proti své vůli pousmál. Dal by ruku do ohně za to, že Minerva o Vánocích pracovat nehodlá, jako záminka k setkání to ale bylo dobré. Učíš se, milá kolegyně, pomyslel si potěšeně. Pokud na světě existoval někdo kromě Hermiony, kdo mu alespoň trochu rozuměl, byla to určitě právě Minerva. Kdysi možná i Poppy, ale od té doby, co po válce odešla z Bradavic, ji neviděl.
Ještě než se rychlým krokem vydal do sborovny, na chvilku se zastavil a pokusil se vnímat svou magii. V malých proužcích ji opatrně vyslal směrem ke svým pokojům. Prohledal opatrně celý byt. Hermiona tam nebyla. Nechápal, co se mohlo stát. Říkala, že se do školy staví jen na chvíli, aby sepsala jeden text a i když věděl, že ona je schopná při učení úplně zapomenout na čas, věřil, že na Štědrý den se pokusí přijít trochu dřív. Tedy pokud vůbec přijde.
Život ho naučil jen pár věcí, jedna z nich ale byla jasná – zázraky se nedějí. A čím déle s Hermionou žil, tím více si uvědomoval, že to nemůže být napořád. Tak krásné věci se běžně nedějí, rozhodně ne jemu. A tak pomalu čekal. Každé ráno se divil, že ji nachází po svém boku. Každý večer se modlil, aby to tak bylo napořád. A i když se snažila ho přesvědčit, že zůstane, občas v něm stále hlodaly pochyby. Jednou odejde, určitě. Až ji přestane bavit jeho zamlklost, až jí bude připadat moc starý, až zatouží po dětech a on řekne ne. Jednoho dne se nevrátí. A všechno, co mohl Severus udělat, bylo modlit se, že to nebude dnes. Prosím, dneska ne. Vždyť jsou přece Vánoce.

~ Minerva ~

Minerva seděla ve sborovně a dívala se z okna, když se dveře rázně otevřely. Překvapeně sebou trhla a otočila se na nově příchozího. S naštvaným výrazem se nad ní hrozivě tyčil Severus Snape. Kdyby ho neznala tak dlouho, určitě by se strachy začala třást, ale takhle ho jen v klidu přejela pohledem. Černý hábit měl dole nenápadné zelené lemování. Ředitelce bylo jasné, že tohle by si na sebe její kolega nikdy dobrovolně nevzal, a v duchu se pousmála, když si představila tu scénu.
Hermiona Grangerová odhodlaně stojí uprostřed pokoje a vlasy jí díky nekontrolované magii poletují kolem hlavy. V rukách pevně svírá svůj důraz, že oblečení existuje i v jiné barvě, než je černá.
O čtyři kroky dál stojí Severus, ve tváři stejně zarputilý výraz. Propaluje ji pohledem, který jasně říká, že něco takového si na sebe nikdy nevezme.
Občas vyhrává Hermiona. Celý den se pak snaží na Severuse škodolibě usmívat, ale když má pocit, že se kouzelník nedívá, se zájmem si ho prohlíží. Minerva si byla celkem jistá, že ty obdivné pohledy jsou jediný důvod, proč Severus nechává Hermionu čas od času vyhrát.
Jindy ale nastává jiný scénář. Její kolega si vítězoslavně oblékne svůj absolutně černý, ničím nezdobený hábit a celý den pak čarodějce připomíná, že takhle je to nejlepší.
Úplně nejčastěji to ale končí remízou. Severus se zdánlivě klidným výrazem hábit přijme a ještě než dojde do Velké síně, lemování nenápadně změní na šedivé až černé. Oba vyhráli, oba prohráli a ani jeden nemá potřebu si stěžovat. Fungovalo to dokonale.

Minerva mírně potřásla hlavou a dál pokračovala v bleskurychlé prohlídce svého kolegy. Výraz za těch pár vteřin stihl vyhladit do neutrální masky, ona si ale pamatovala, že při vstupu do místnosti z jeho očí sršely blesky. Takže buď je opravdu naštvaný, nebo se svým vztekem snaží skrýt jinou emoci, došla Minerva k závěru a spokojeně se konečně obrátila ke svému návštěvníkovi.
„Severusi, děkuji, že jsi přišel.“
„Ale jistě, není zač. Přiběhnu přece pokaždé, když za mnou pošlete čtyři zakladatele školy, kteří by měli být už stovky let mrtví,“ odpověděl ironicky.
„Jak to víš?“ vyděsila se Minerva. „Slíbila jsem mlčenlivost.“
„Obrazy. Mimochodem, já jsem byl taky ředitel, tak to snad vědět můžu.
Ředitelka nejistě potřásla hlavou, než se zeptala: „Dáš si čaj?“
„Měl jsem pocit, že chceš řešit nějaké papírování ohledně školy, ne pořádat čajový dýchánek. Sibylu jsi náhodou nezvala?“ odpověděl kousavě, ale do křesla si sedl.
„Takža jasmínový bez cukru. A jestli se ti stýská po papírování, můžeš připravit ten rozpočet na příští rok,“ navrhla mu ředitelka, než začala chystat dva šálky čaje
„Podle nové vyhlášky schválené ministerstvem smí finanční záležitosti školy řešit pouze ředitel, nikoliv jeho zástupce či ostatní zaměstnanci. Takže ten rozpočet si budeš muset udělat sama.“
„Nevadí,“ odvětila lhostejně, jako by ji ta informace vůbec nepřekvapila, „najdu ti tam něco jiného.“
„Dobře, nech mi to v kabinetě,“ odpověděl a pokývnutím poděkoval za čaj, který mu právě dolevitovala do rukou.
Minerva si povzdechla. Se Zmijozely to nikdy nebylo jednoduché, ale její kolega svou tvrdohlavostí i tak vynikal.
„Severusi.“
„Ano?“
„Nemusíš toho dělat tolik. Učíš všech sedm ročníků lektvarů, hodiny pokročilé obrany a jako zástupce toho děláš skoro stejně jako já. Víš, že nemusíš. Stačí říct a já na ty hodiny někoho najdu. Hermiona by určitě byla ráda, kdybys byl víc doma.“
„Minervo,“ zavrčel výhružně její kolega. Nesnášel, když se mu někdo motal do jeho života, navíc když to byli lidé, které nemohl jet tak proklít.
Ředitelka ale nebrala jeho výhrůžku vážně a klidně pokračovala: „Kde je vlastně Hermiona?“
„Na univerzitě,“ odpověděl Severus a snažil se znít absolutně klidně.
„Jsou přece Vánoce,“ vyhrkla rozhořčeně Minerva. Nemohla uvěřit, že by se její bývalá studentka jen tak sebrala a na celý den odešla, zrovna když je Štědrý den.
„Potřebovala dodělat nějakou práci a já toho mám taky hodně ke známkování. Chtěla jsi mi ještě něco? Protože myslím, že je čas tuhle debatu ukončit,“ odpověděl pevně. Jeho kolegyně se ale odmítala vzdát.
„Severusi! Co – je – s Hermionou?“ zeptala se a hlasem pomalu odsekávala slova. Něco bylo špatně a ona byla odhodlaná zjistit co.
„Je v pořádku.“
„Ale ty ne a mě zajímá proč,“ přesunula Minerva téma na jeho osobu s vírou, že to přinese o něco lepší výsledky.
„Jestli jsem kdykoliv byť jen naznačil, že máš právo se mě na tohle ptát, tak se omlouvám, protože se zcela jistě jednalo o omyl,“ odpověděl jí rázně, zvedl se a zamířil se dveřím. Jeho ironická odpověď akorát potvrdila, že se opravdu něco děje.
V tu chvíli Minervu nenapadlo nic jiného, než rychlým bezhůlkovým kouzlem zamknout dveře. Nemohla ho tu držet magií, to by nejspíš nezvládla, ale chtěla ho zarazit, aby si s ním mohla promluvit.
„Věříš jí?“ zavolala na něj a to ho přimělo prudce zastavit. Povzbuzena tímto malým úspěchem Minerva pokračovala. „Věříš Hermioně, Severusi? Protože jestli si tvojí důvěru někdo zaslouží, tak je to ona.
„Snažím se,“ odpověděl o něco klidněji kouzelník a pomalu se otočil.
Minerva se smutným úsměvem přikývla. Věděla, že nic víc po něm nikdo chtít nemůže. „Zkus to, prosím. Ona je Nebelvír. Možná ti nemůže slíbit lásku na celý život, ale jestli se rozhodne odejít, postaví se ti čelem. Ona věří, že bys ji nechal odejít. Tak jí ty zkus věřit, že zůstane.“
Zářící zorničky na pár vteřin ukázaly vděk, než ho skryly v bezpečí temnoty. Slova byla zbytečná.
Děkuji.
Není zač.

Černý plášť zavířil a za Severusem se tiše zaklaply dveře. Minerva zůstala sama.

~ Hermiona ~

Hermiona vesele sledovala, jak Einfari několikrát mávl hůlkou a po schodech přiletělo pět pečlivě zabalených krabic. Oba dva se zahalili do teplých plášťů a ona z kapsy vytáhla hustě popsaný papír. Muž se rozhlédl po kuchyni a poprvé se usmál. Je čas jít.
Žena si trochu nervózně stoupla proti němu a podali si ruce. Starý kouzelník hůlkou třikrát klepl na papír a poté jednou na jejich spojené ruce.
„Naplňuji svou část této smlouvy,“ pronesl s pousmáním. Byl si jistý, že to bude trvat jen pár hodin, než i žena naplní svou část dohody a on získá malý domek v Anglii.
Hermiona po vzoru rituálu stejně slavnostně odpověděla: „Přijímám.“
Z hůlky vyletěla malá jiskra a oba je obkroužila, než zmizela. Einfarimu i přes úsměv na tváři unikla jedna slza. Odcházel.
„Budete muset nastavit ochranná kouzla,“ upozornil ji a mladá žena rázně přikývla. Už se těšila, až to řekne Severusovi – domek uprostřed klidné divočiny se mu bude líbit a letaxem může být v práci za pár vteřin, stejně jako ona ve škole. Nikdo neříkal, že vyučující z Bradavic musí na hradě bydlet a tohle bude skvělý vánoční dárek, tím si byla jistá.
Než se však zabydlí, musela se postarat, aby byl domek bezpečný. Zavřela oči a po chvíli soustředění cítila, jak jí magie domu vychází vstříc. Stačilo se jen natáhnout, kousek, kousíček a splynout s ní. Ona se ale místo toho o trochu odtáhla a svolala na pomoc všechnu svou vůli, aby si starou magii podrobila. Samozřejmě mohla dům ochránit i jinak, ale tenhle dávno zapomenutý způsob byl mnohem jistější. Magicky těžší, to ano, ale jistější. Pomalu s domem promlouvala – jedna magie se mísila s druhou, ona důvěru dávala, on ji přijímal. Cítila, jak se pomalu podrobuje její vůli, smiřuje se s ní a přijímá ji. V tu chvíli si žena byla absolutně jistá, že dům nikoho nezvaného dovnitř nepustí.
Snažila se návrat do méně magické reality neuspěchat, ale i tak se jí trochu zatočila hlava, když otevřela oči. Domek byl její.
„Můžeme jít,“ usmála se na staršího muže a rychlým pohybem hůlky začala levitovat část jeho krabic. Vyšli do té trochy světla, kterou Island v zimě dával. Poletující světélníčci někam zmizeli, barevná světla na domech ale zářila dál. Z nebe pomalu padal sníh.
Prošli tichou ulicí až k letaxové centrále. Ve dveřích postával vousatý muž. Už z dálky působil opravdu naštvaně, kouřil cigaretu a něco si pro sebe tiše mumlal. Občas neklidně přešlápl z jedné nohy na druhou a v jednu chvíli nervózně vykouzlil Tempus, aby si ověřil čas.
„Dobrý den,“ pozdravila Hermiona, stále s aktivovaným překladatelským kouzlem.
„Dobrej, dobrej, jak má být dobrej, prosim vás? Dneska se nikam nedostanete,“ zamumlal podrážděně kouzelník a přesunul si cigaretu do druhého koutku úst.
„Jak, nikam?“ podivil se Hermionin společník dřív, než to stihla ona sama.
„Rozbil se nám letax, tak je to. Celej rok se tady děje hovno a pak se na Štědrej den porouchá letax. Dovedete si to představit?“
„Dokonale,“ odpověděla podrážděně Hermiona a úpěnlivě se snažila si vzpomenout na všechno, co kdy četla o letaxové síti.
„Kdy se to spraví?“ zajímal se Einfari.
„Spraví, nespraví, co já vim? Musí se sem dostat expert až z Anglie, ale přes to moře se nepřemejsti, když je ta bariéra tak silná, to nedá. Ta ženská, se kterou jsem mluvil, řikala něco ve smyslu, že musí na mapě najít všechny ostrovy, kde ten vopravář může zastavit a dát si voraz, aby se sem přemejstil. A vy chcete kam?“
„Do Británie.“
„No, hele, tak co kdybyste si tu počkali na toho vopraváře a já zatím pudu domů, abych tu nemusel mrznout s váma, co? Hlavně pak zavřete ty dveře, ať tu zase není bordel jako před třema tejdnama,“ zaúkoloval je muž a aniž by čekal na jejich reakci, vydal se šouravým krokem ke středu vesnice.
Zatímco Einfari si vevnitř přeměnil židli a pohodlně se usadil, Hermiona si to místností rázovala tam a sem. Neustále si pro sebe něco mumlala.
„Podle Mezinárodní dohody o letaxu, …, dá se přes krb mluvit, ale ne cestovat, protože …, ale to by nešlo, ne … Teoreticky … Ne! To je blbost. … Sakra. … A co …? Ne, to taky ne, i když …, kruci, proč?“
„Hermiono, nechcete si taky sednout?“ vyrušil ji z přemýšlení kouzelník.
Nechtěla. O hodinu později si to rozmyslela a obětovala svoji čepici, aby si vytvořila malé křesílko. O chvíli později dostala hlad.
Po dalších pár minutách čekání se její myšlenky stočily k Severusovi. Čekala, že touhle dobou už bude dávno zpátky v Bradavicích, společně se naobědvají a pak ho třeba vytáhne na malou procházku po pozemcích. Opravdu by ji zajímalo, jak by reagoval, když by ho začala koulovat. Ta představa jí sice na chvíli zvedla náladu, pak se ale vrátila zpátky do reality islandské letaxové centrály. Čím déle tam čekala, tím více chtěla domů.
Její vnitřní hodiny neodbytně odtikávaly čas. Slabé zimní slunce pomalu zapadlo a hlad se stal ještě nesnesitelnějším. Einfari z jedné ze svých zdánlivě (a možná i doopravdy) bezedných krabic vytáhl kus chleba, který si rozpůlili. Osamělý kouzelník ale příliš nevařil a to málo potravin se rozhodl před cestou do Anglie dojíst, takže kromě trochy másla a půl kila polohrubé mouky neměli už nic.
Hermiona byla stále zoufalejší. Einfari, kterému to zřejmě neuniklo, se na ni otočil: „Co kdybychom šli čekat do domu. Nebo se můžeme třeba projít vesnicí, ať to tady trochu poznáte. Ukážu vám, kde jsou obchody a ministerstvo. Tedy, je to jen takový malý domek, vždyť víte, pracuje tam asi deset lidí, ale můžeme se tím na chvíli zabavit.“
Žena podrážděně mávla rukou: „Nemůžeme odejít, co kdyby to tady spravili, až tu nebudeme. Klidně běžte, můžu vám pak poslat zprávu.“
Starší kouzelník zavrtěním hlavy odmítl a místnost se opět ponořila do ticha. Možná o půl hodiny později se Einfari pokusil navázat rozhovor: „Proč vůbec tolik spěcháte? Čeká tam na vás někdo?“
„Severus, můj…,“ na chvíli se odmlčela, jak hledala správné slovo, než nejistě dořekla, „partner.“ Nebyla zvyklá o tom někomu říkat a se Severusem o tom nikdy nemluvili. Ani jeden z nich si neliboval v hovorech o pocitech a oba si mysleli, že by tím ten křehký vztah jenom narušili.
„Nevzali jste se?“ podivil se starší kouzelník. Ač nikdy moc nerespektoval pravidla, sňatek byl v jeho generaci pořád vnímán jako něco automatického. Bylo zvláštní s někým jen tak žít.
„Ne,“ odpověděla jednoduše Hermiona. „Neměl to dřív jednoduché, myslím, že už se nechce na nikoho tak vázat,“ pokrčila rameny.
„Chápu,“ odpověděl a místnost se znovu ponořila do ticha.
Ticho znovu přerušil muž, když se zvědavě zeptal: „A co ta škola, kam jdeme? Vy tam učíte?“
Dívka se tiše zasmála: „Ne, to ne. Severus tam učí lektvary a obranu, já ještě studuju. Ale byla jsem tam na praxi u ředitelky, u Minervy McGonagallové.“
Einfari znovu přikývl.
O půl hodiny později se venku ozvalo lupnutí. Nebylo nijak hlasité, ale v tom tichu působilo nezvykle nápadně a přimělo oba kouzelníky sebou trhnout. Hermiona se musela hlídat, aby rychle nevyskočila a plná očekávání se nevyřítila ven. Přiměla se ke klidné chůzi a vyšla před dům.
V barevné záři vánočních ozdob tam ve vysokých červených botách, fialovém kabátě a se zářícími vlasy schovanými pod čepicí stála Lenka Láskorádová.
„Lenko!“ vyhrkla Hermiona a nadšeně se vrhla na bývalou spolužačku.
„Ahoj, Hermiono, tušila jsem, že tu budeš,“ nedala dívka najevo jakékoliv překvapení a s úsměvem jí objetí vrátila.
„Jak se máš? A co tady děláš?“ zajímala se hned kouzelnice.
„Prý se tady rozbil krb, tak jsem ho přijela opravit. Většinou se v nich zabydlují Strachopudky, protože se jím líbí ta vůně letaxu,“ vysvětlila mladá žena nevzrušeně.
Hermiona se ani nesnažila zjistit, co to Strachopudky jsou a rychle kamarádku zavedla dovnitř.
Lenka pozdravila Einfariho a okamžitě přešla ke krbům. Chvíli si je prohlížela a něco si pro sebe mumlala, než zcela nečekaně začala zpívat podivnou písničku, která jako by neměla žádný rytmus. Hermiona místy poznávala slova v latině, mnohem víc ji ale zaujaly Lenčiny trhané a zdánlivě nesystematické pohyby hůlkou.
Dva diváci si vyměnili nechápavý pohled, než svůj zrak znovu stočili k návštěvnici. Ta mezitím dozpívala a z každého ze tří krbů jakoby do dlaní něco nabírala. Pak otevřela tašku, kterou si nesla přes rameno, a svůj neviditelný náklad do ní opatrně vložila.
„Víte, Strachapudové jsou většinou viditelní, ale jsou docela stydlivý. Mám pocit, že jste je znervózňovali, ale to nevadí. Vezmu je s sebou do práce, mám tam pro ně jednu místnost plnou letaxu, kde je chovám. Jsou tam opravdu spokojení a většinou se mi i ukážou,“ vysvětlila jim jednoduše a pak rychlým mávnutím hůlky ve všech krbech zapálila oheň.
„Hotovo,“ prohlásila spokojeně a zasněně se usmála.
„Děkujeme, Lenko, to je skvělé. A jak to, že jsi dneska vůbec v práci? Neměla bys být doma? S rodinou?“ zajímala se Hermiona.
„Ale ne, já bydlím sama. Tatínek předloni umřel. Občas o svátcích pracuju, ale ve Tmosvitu jsem četla, že první den v roce se u Amazonky objevují Třešťálci, tak to si vezmu volno. Chtěla bych si nějakého vzít domů, abych tam neměla takové ticho.“
„Nechtěla bys jít s námi? Jdeme do Bradavic, bude tam i Minerva, Hagrid a Severus,“ nabízela jí Hermiona okamžitě.
„Ty si s nimi tykáš?“ podivila se Lenka, kterou obyčejné vztahy dokázaly překvapit mnohem více, než neviditelné létající potvory.
„Pracuji tam,“ odpověděla Hemriona rychle a pořádně se nadechla, než se odhodlala větu dokončit, „a žiju se Severusem.“
„Vážně?“ usmála se Lenka zasněně. „To je skvělé, profesora Snapea jsem měla vždycky ráda. Vždycky jenom řekl, ať Čipernatky v kotlících hledám ve svém volném čase, ne na hodině, ale nikdy netvrdil, že neexistují. Myslím, že je taky vidí, a ony se ukazují jen hodným lidem.“
Hermiona sice silně pochybovala, že by Severus za roky své praxe v kotlíku byť jen jedenkrát spatřil jakéhokoliv živého tvora, ale rozhodla se to kamarádce nevymlouvat. Lenka žila ve svém vlastním světě a tam byly vztahy mezi premiantkami, kamarádkami Chlapce-který-přežil, a jejich bývalými profesory a dlouholetými zahořklými mrzouty zřejmě v pořádku. Skvělé. Hermioně se doteď svíral žaludek děsem, když si vzpomněla, jak Harrymu a Ronovi vysvětlovala, že její trávení letních prázdnin s bývalým učitelem není jen nepříjemnou součástí její studentské praxe v Bradavicích, ale jejím vlastním svobodným rozhodnutím, ze kterého měla opravdu radost. Doteď věděla, že nejúčinějším způsobem, jak přátelské setkání rychle ukončit, bylo zmínit Severusovo jméno. Kluci se pak do pěti minut okamžitě rozprchli za „neodkladnými“ záležitostmi.
Zatímco Hermiona přemýšlela, její kamarádka pokračovala ve vyprávění o všem viditelném i neviditelném, co zrovna létalo kolem. Čarodějka ji nakonec skočila do řeči, když se zeptala: „Půjdeš tedy s námi?“
„Ano, ráda. Myslím, že to bude skvělý večer,“ oznámila vesele, z krabičky nabrala trochu letaxu a s výkřikem „Bradavická škola čar a kouzel“ vstoupila do plamenů.
„Neříkala jste něco o tom, že do Bradavic se nedá dostat krbem ani se tam přemístit?“ podivil se Einfari.
„Říkala. Ale neobklopuje náhodou protipřemisťovací bariéra i celý tenhle ostrov? A viděl jste, že Lenka se sem přemístila jako by nic. Ona si poradí - odstraní pár Strachdopudů, skamarádí se s Čipernatkou a za chvíli je ve škole,“ pokrčila Hermiona rameny.. „Každopádně my bychom se ještě měli stavit v Prasinkách, ať vám ukážu ten domek a můžete si tam odložit věci. Budete muset jít až po mně, jinak vás ochrany nepustí. Připraven?“
„Připraven.“
Dívka zmizela v plamenech, kouzelník se naposled podíval z okna na studené moře a vyšel vstříc nové budoucnosti.

~ Severus ~

Severus mířil do sklepení. Zarputile se bránil myšlenkám na právě proběhlý rozhovor – v tu chvíli ho odmítal analyzovat. Možná zítra. Nebo pozítří. Nebo radši nikdy. Aby trochu zabavil mozek, napadlo ho zajít zkontrolovat učebnu, i když si byl jistý, že nic nepřístojného neobjeví.
Rychlým krokem se nořil hlouběji a hlouběji do sklepení a jako mnohokrát dříve děkoval Merlinovi za orientační smysl, kterého se mu dostalo. Už jako student měl celkem slušný přehled o všech chodbách i zkratkách, takže si nikdy nemusel dělat těžkou hlavu s dodržováním večerky – existovaly části hradu, do kterých nikdy nikdo nezamířil a on tam mohl skrytě bdít celou noc. Později jako učitel ten dar také dokázal ocenit. Nebýt všech tajných zkratek, nikdy by nenachytal tolik studentů porušujících školní řád a několikrát by i dorazil na hodinu pozdě. Zvlášť v posledním roce, kdy Hermiona stále častěji navrhovala, aby se nasnídali společně, měl problém na své hodiny přijít včas.
V duchu podobných úvah mu cesta k učebně lektvarů utekla až neuvěřitelně rychle. Když došel až k masivním dřevěným dveřím, přiložil hůlku k mohutnému klepadlu a tiše zamumlal heslo. Zámek se s cvaknutím otevřel.
V domnění, že v klidu zkontroluje zásoby přísad, vešel dovnitř a zamířil k velkému stolu v čele místnosti. Nic by ho v tu chvíli nedokázalo překvapit více, než hlasité lupnutí v krbu doprovázené zeleným zábleskem.
Prudce se otočil. Jeho léta budované instinkty ho nezklamaly, a tak ještě než stanul v tváří tvář příchozímu, svíral pevně v dlani svoji hůlku, připraven se okamžitě bránit. Děsivé představy, které se mu za ten zlomek vteřiny zvládly promítnout v hlavě, obsahovaly snad všechno od testrálů, přes Smrtijedy až po ducha Albuse Brumbála. Jen jedna bytost v nich jistě nebyla.
Zpod červené pletené čepice se na něj nevinně usmívala Lenka Laskorádová.
„Dobré odpoledne, pane profesore,“ pozdravila ho vesele.
„Vskutku krásné odpoledne, slečno Láskorádová, zvlášť když se nám na školních pozemcích skrytých protipřemisťovací bariérou zničehonic objevují bývalí studenti,“ procedil Snape a hůlku přitom stále držel v bojovém postoji.
„Zakladatelé do meziprostoru umístili Radostníčky a ti mají skvělé instinkty. Pustí každého, kdo se k nim chová s úctou a láskou. Hezky se s nimi povídá, i když jsou dost plaší. Vás by určitě taky pustili, pane.“
Severus byl v šoku. Co se to tady děje? pomyslel si zmučeně. Hermiona na celý den někam zmizí a zcela jistě ne na univerzitu, jak mu tvrdila. Minerva, která všechny předchozí Vánoce trávila v apatii, najednou vyzdobí celý hrad a pak ho začne zpovídat jako nějaký mudlovský psycholog. Obrazy si dělají co chtějí a klidně mu jen tak předávají vzkazy od samotných Zakladatelů. A aby toho nebylo málo, objeví se najednou v zabezpečeném krbu jeho bývalá praštěná studentka, o které poslední čtyři roky nic neslyšel, a začne mu vyprávět o nějakých potvorách které Zakladatelé umístili do krbu. Co se to tady u Merlina stalo?
Zatímco si Severus zděšeně rekapituloval všechny podivnosti toho dne, nezvaná návštěvnice od Radostníčků plynule přešla k Divnobytkám. Když začala mluvit o tom, čím se ti neviditelní a zcela jistě imaginární organismy živí, sklonil muž hůlku dolů, upustil od obranného postoje a trochu se uvolnil. Nikdo nebyl tak dobrý herec, aby jeho bývalou studentku dokázal napodobit a on se tak nemusel bát nějakého napadení. Ač byla ta žena trochu vyšinutá, nikdy nebyla úplně magicky nadaná a neměla důvod na něj útočit.
„Mohla byste mi laskavě vysvětlit, co tady děláte? Nebo mám radši zavolat ředitelku?“ skočil jí do řeči neurvale. Vlastně ani netušil, o čem zrovna mluvila. Slečna Láskorádová pravděpodobně ještě nezjistila, že pro plnohodnotný rozhovor jsou potřeba dva lidé, a plně si vystačila sama.
„Profesorka McGonagallová je tady!? Tušila jsem to, jinak by to nedávalo smysl. Myslíte, že ji můžu zajít pozdravit?“
Tušila? Co proboha tušila? A co by nedávalo smysl? Áhrr!
„Od ředitelů se, slečno Láskorádová, očekává, že budou ve škole. A ujišťuji vás, že tuhle místnost neopustíte, dokud mi nevysvětlíte, co tu děláte,“ podrážděně téměř zavrčel.
Dívka se rozzářila jako sluníčko a nadšeně se ujišťovala: „Vážně bych tu mohla zůstat? Docela se mi tu líbí, jen je tu trochu zima. Jestli takhle málo topíte i ve svých pokojích, tak Hermionu docela lituju. Víte, že Divnobytkám zima vadí?“
Pro dobro slečny Láskodárové věřil, že se právě nepokusila srovnávat Hermionu s Divnobytkami, protože to by ji už asi musel proklít. Bez ohledu na to, co to Divnobytky jsou. Útrpně si stiskl kořen nosu a vyslal patrona Minervě. Ač bylo smutné si to přiznat, na tohle nestačil.
Obrátil svou pozornost zpět k mladé ženě.
„Jste prokletí každého učitele, víte to?“ povzdechl si.
Pokrčila rameny, než se zeptala: „Ale můžu tady zůstat, ne? Hermiona mě pozvala.“
„Pozvala? Slečna Grangerová?“ snažil se znít ironicky, ale zvědavost se mu nepodařilo potlačit úplně.
„To není důležité. Ale koukejte! Lítají vám kolem těla Svatebníčci. Měl byste Hermionu hned požádat o ruku, dřív než odletí někam pryč. Mít na svatbě Svatebníčky musí být skvělé. Říká se, že to nosí štěstí. A oni jsou moc krásní, víte? Já vím, že je nevidíte, ale opravdu by se vám líbili. Už jste koupil prsten? K Hermioně by se hodil nějaký zelený,“ mlela Lenka páté přes deváté.
Ve chvíli, když už Severus znovu vytahoval hůlku, aby její monolog ukončil jednou pro vždy, byli najednou přerušeni. Ode dveří se ozval špatně potlačovaný smích. Vyděšenému lektvaristovi se naskytl pohled na Minervu McGonagallovou, vždy přísně vyhlížející dámu, která se v záchvatu smíchu přidržovala dveří.
„Je tady snad něco vtipného, Minervo?“ otázal se kamenným hlasem.
„Severusi,“ smála se jeho kolegyně, „nemůžu uvěřit, …. že ses pro radu obrátil zrovna na slečnu Láskorádovou. Promiň, ale tohle...,“ jeho kolegyně se usmívala a neměla daleko k veselému chichotání. „Víš, že ses mohl zeptat i mě? Takovou příležitost pomoci příteli bych neodmítla,“ pokračovala dál a nebezpečně se jí blýskalo v očích. Tohle už bylo příliš.
„Slečnu Grangerovou o ruku žádal nehodlám, prsteny nesháním a rozhodně nemám v plánu si ji v příštích čtyřiceti letech vzít. Vy dvě -,“ odmlčel se a probodl je pohledem, „jste obě naprosto nesnesitelné a strkáte nosy do věcí, které se vás vůbec netýkají. Pokud někdy budete mít v plánu dospět, budu rád, když mě o tom informujete. Zatím se pokuste tu třídu nezničit,“ pronesl vztekle a by si zachoval alespoň zbytky důstojnosti, zavířil na odchodu černým pláštěm a rychlým krokem opustil učebnu.
Minerva svého kolegu chvíli sledovala, než se obrátila k bývalé studentce.
„Tak, slečno Láskorádová, je na místě vám gratulovat. Takhle ho zahnat do kouta zvládne jen málokdo,“ usmála se ředitelka. O chvíli později se se zájmem zeptala: „Kolik mu dáváte času? Viděla bych to tak na dva týdny, pokud mu tenhle rozhovor sem tam připomenu.“
„Nevím,“ pokrčila Lenka rameny, „ale těch Svatebníčků je s ním čím dál více.“
S úsměvem se obě vydaly do Velké síně. Hra byla rozehrána a ony si rozhodně nechtěly nechat ujít její velkolepé finále.

~ Minerva ~

Obě ženy poklidně procházely hradem, když se před nimi nečekaně zjevili Zakladatelé. Ředitelka sebou překvapeně trhla, Lenka po jejím boku se ale jen usmála a vesele zamávala Roweně.
Minerva je chvíli tiše studovala. Godric byl... naštvaný. Ano, zcela jistě byl naštvaný. Helga se tvářila znepokojeně, jako by ji něco hodně vyděsilo, ale z dobroty svého srdce nepřestala věřit, že v každém je kousek dobrého a nic zlého se nestane. Salazar Zmijozel ztratil část své obvyklé masky a v zelených očích tiše prosvítal vztek. A Rowena, ta působila vážně – její logické uvažování ji zřejmě dovedlo k závěrům, které se jí ani trochu nelíbily.
„Přišli jsme tě varovat,“ oslovil ji jako první Zmijozel. „Tady Godric měl totiž zase jeden úžasný nápad, který se mu už zase vymkl z rukou a už zase může všechno zkazit. Netřeba zmiňovat, že takhle to dopadá pokaždé.“
„Nesváděj to na mě, byl to tvůj nápad zase do něčeho zasahovat. Prý já se nudím, už je to dvacet let, co jsem se to dělali naposled, co takhle zase se trochu pobavit. Jen jedno malé vnuknutí, ukážeme se ředitelce, to se přece zas tak nestane. Tady to máš, to tvoje nic se nestane!“ odpověděl mu naštvaně Godric.
Minerva je zděšeně sledovala. Pak se rozhodla, že tohle musí vyřešit sama a čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe. Otočila se proto na Lenku: „Slečno Láskorádová, mohla byste, prosím, zajít do Velké síně? Měl by tam být Hagrid, tak mu vyřiďte, že se nejspíš trochu opozdíme, tak ať s večeří chvíli počkají. Stejně je ještě docela brzo.“
Žena vesele přikývla a vydala se ke schodišti.
„Prosím vás, nechte toho,“ vstoupila Helga z Mrzimoru mezi dva hádající se muže. „O tom se můžete dohadovat později, teď máme úkol.“
Otočila se na ředitelku a smutně ji oslovila: „Drahá, přišli jsme tě varovat. Na hranicích stojí přítel, který ale může všechno zničit. Musíš být opatrná.“
Starší čarodějku slova ochránkyně hradu dokonale zmátla. Když si toho všiml Godric Nebelvír, rozhodl se nechodit kolem horké kaše a sdělit jí pravdu sám.
„Hermiona Grangerová se vrátila s nějakým starým, potrhlým kouzelníkem. Když jsme je viděli, objímali se! Co si o sobě ta holka myslí?!“ rozčiloval se.
Minerva se zamračila. Jasně chápala, co se jí Nebelvír snaží naznačit, ale věřit tomu odmítala. Tohle by přece Hermiona nikdy neudělala!
Rowena se ji pokusila uklidnit: „Sledovali jsme je jen krátce. Mohlo jít stejně tak o objetí jako o asistované přemístění. Možná to vůbec není, jak si myslíme.“
Čarodějka přikývla. Určitě to bylo jenom přemístění, uklidňovala se v duchu. To přece zní logicky, každý jsme to už někdy udělal, ne?
„Kde jsou teď?“ zeptala se.
„U hlavní brány.“
Minerva rázně přikývla a vydala se určeným směrem. Zakladatelé ji neslyšně následovali. Prošla několik chodeb, sešla po schodišti a dostala se až k velkým dveřím. Když se před ní s rachotem otevřely, výjev, který spatřila, ji značně zaskočil.
„Varovali jsme tě,“ ozvalo se za ní.
Dvacet metrů od hradu stála Hermiona Grangerová, dlaněmi jemně svírala ruce postaršího muže a povzbudivě se na něj usmívala. Když zaslechla rachot dveří, rychle o kus poodstoupila a otočila se.
„Minervo!“ zavolala na ni a se šťastným úsměvem jí zamávala. Ředitelka však nereagovala a dál oba příchozí přejížděla mrazivým pohledem. Mladší ženu to zarazilo, ale rychle vykročila vpřed.
Hermiona přešla až těsně ke starší kouzelnici, ale ta se na ni jen zamračila a bez stopy jakékoliv emoce prohlásila: „Myslím, že bychom si měly promluvit. Hned.“
Einfari jejich rozhovor tiše sledoval, ale pak si vzpomněl na pravidla slušnosti a rozhodl se představit: „Dobrý den. Já jsem Einfari Töframaður, Hermiona mě pozvala. Doufám, že to nevadí?“
McGonagallová ho sjela opovržlivým pohledem. „Dobrý den, pane Tö-fra-ma-ðu-re, nebo jak že se to jmenujete. Bradavice jsou samozřejmě známé svou pohostinností. Bohužel se vztahuje i na nechtěné hosty.“
Hermiona zalapala po dechu. Její nadřízená se většinou tvářila přísně, to ano, ale jen málokdy byla k někomu tak chladná. Nechápavě se na starší kouzelnici podívala. Co se stalo, když jsem tu nebyla?
Minerva naprosto proti všem pravidlům kouzelnické etikety vytáhla hůlku a skryla sebe i Hermionu za tišící clonu.
S výrazem někoho, kdo by byl schopen vraždit, tiše odříkávala: „Severus je skvělý člověk. Přiznávám, že i mě trvalo, než mi to došlo, ale teď to vím a nikdo mi to nevymluví. Tak co tady děláš? Nemyslíš, že už mu ubližuješ dost?“
Žena se zmateně snažila zareagovat: „Minervo, já nechápu...“ Zoufale si prohrábla vlasy, jak se to snažila vstřebat. „O co tady jde? Já vůbec nechápu, co se stalo. Je Severus v pořádku?“
„V pořádku?“ procedila skrz zuby ředitelka. V tom tichu zněl její hlas děsivě a Hermiona se pomalu zmocňovala panika. Byla pryč jen pár hodin, tak co se to té ženě před ní stalo? Vycházely spolu přece tak dobře!
Minerva McGonagallová, která zřejmě zaznamenala její zmatení naštvaně pokračovala: „Ty si na Štědrý den někam zmizíš, necháš ho tady a nakonec si sem přitáhneš úplně cizího chlapa? Severus je můj přítel a trpěl víc, než si vůbec dokážeš představit! Kdybys alespoň měla tu odvahu se s nim rozejít, než si někoho najdeš! Ale ty jen zbaběle utečeš...“
„Rozejít?“ přerušila ji najednou Hermiona. „Proč bych se s ním měla pro Merlina rozcházet?“
„Protože od něj odcházíš!“ odpověděla starší žena automaticky.
„Já ho miluju!“ zvýšila čarodějka hlas. Netušila, co se tu děje, ale cítila silnou touhu obhajovat jejich vztah. Jak ho kdo může zpochybňovat?
Miluje? podivila se Minerva. Ale... To ne. Co se to tu u Merlina děje?
„Ne!“ vykřikla najednou Hemriona, když jí to došlo. „Neříkej, že sis myslela … To ne! V žádném případě.“
„Ne?“
„Ne! Já … Jak tě to mohlo napadnout?“ vyděšeně reagovala Hermiona.
„Zmizíš na celý den a pak se tu objevíš s úplně cizím chlapem, kterého držíš za ruce a směješ se na něj. Samozřejmě, že mě to napadlo!“ vysvětlovala rychle Minerva. Ač se část jejích pochyb rozpustila, ještě stále nechápala, co to vlastně viděla. „Co tu ten chlap dělá?“
Hermiona se rozesmála, než začala vysvětlovat: „Kdybys mě nechala, normálně bych vás představila a vysvětlila ti to. Seznámila jsem se s ním, když jsem od něj kupovala dům.“
„Kupovala dům?“ zopakovala nechápavě starší žena.
„Chtěla jsem to jako překvapení pro Severuse,“ vysvětlovala Hermiona.
„A co tu tedy ten chlap dělá?“
„Loni o Vánocích mu umřela žena a nemá žádné děti, tak jenom nechci, aby byl o Vánocích sám.“
„U Merlina! A já myslela …“
„Ne. Nikdy,“ ujistila ji Hermiona. Minervě se viditelně ulevilo a trochu se pousmála.
„Omlouvám se. Měla jsem se normálně zeptat. A teď … myslím, že bys za ním měla jít.“
Hermiona přikývla. Trochu nejistě pohlédla na Einfariho.
„Postarám se o něj,“ kývla Minerva, „teď běž.“
Mladší žena se rozeběhla do sklepení. Usmívající se Zakladatele pozdravila pokývnutím. Čas zjistit, co tu dělají, bude mít později.

E P I L O G

~ Zakladatelé ~

„No, já myslím, že to by stačilo,“ oznámila všem přítomným Rowena. „Je čas se vrátit.“
„Rowen, no tak, nebuď tak tvrdá. Přiznej si to – byla to zábava,“ usmála se na ni Helga.
„Zábava?“ protáhl Salazar. „Byl to absolutní propadák. Takhle jsem to zkazili naposled před sto osmdesáti lety! Kam se podělo to pravidlo hlavně se neobjevovat? Vidělo nás asi deset lidí, deset!“
„Nech toho. Jaká je to zábava – vnuknout někomu myšlenku a pak to celé jen tiše sledovat? Tohle přece bylo mnohem lepší a skončilo to dobře,“ vložil se do rozhovoru Godric.
„Kdyby jsi neporušil snad všechna pravidla, která existují, nic z toho se vůbec nemuselo stát!“ rozčiloval se Zmijozel.
„No právě! Představ si to, Hermiona by neměla domek na Islandu, Einfari by byl sám, Lenka by byla sama, Minerva by byla sama, Hagrid by byl sám. My jsme jim jenom trochu pomohli,“ obhajoval se Godric.
„A mimochodem,“ poznamenala Helga, „s tím porušováním pravidel zrovna ty nemáš co říkat. Sleduješ svou kolej už stovky let, musíš sám vědět, že to nejsou žádní svatouškové.“
„Vždyť už nic neříkám,“ ohradil se Salazar. „Ale varuji vás, že jestli s něčím dalším přijdete dříve než za padesát let, tak za sebe neručím.“
„Nebyl to náhodou tvůj nápad?“ zeptala se nevinně Rowena.
„Merline, vidíš to?“ obrátil Zmijozel oči v sloup, než se všichni čtyři rozesmáli. V další vteřině se tiše rozplynuli.
Je hezké mít někoho, s kým se můžete smát.

~ Minerva a Einfari ~

Když Hermiona odběhla, zrušila starší žena tišící kouzlo a s úsměvem se obrátila k návštěvníkovi.
„Omlouvám se, že jsem byla nezdvořilá. Došlo tu k jistému nedorozumění, ale už se to vysvětlilo. Já jsem Minerva McGonagallová, ředitelka,“ vysvětlila a podala muži před sebou ruku.
„Einfari Töframaður, těší mě,“ odpověděl a nabízenou ruku přijal. „Hermiona mi o vás říkala.“
„Vážně?“
V příjemném hovoru dorazili až do Velké síně. Sedli si vedle sebe a protože oba byli neobvykle zvědaví a jejich světy byly velmi odlišné, probrali snad všechno od počasí v Anglii, přes ministerstvo kouzel na Islandu až po systém výuky v Bradavicích. Večer jim uběhl neuvěřitelně rychle a když kouzelník odcházel do svého nedávno získaného domku v Prasinkách, musel ředitelce slíbit, že se ve škole zase někdy zastaví.
Je hezké mít někoho, s kým si rozumíte.

~ Lenka a Hagrid ~

Když Lenka vešla do Velké síně, našla tam Hagrida, jak ještě zastřihává pár větví poslednímu z velkých smrků.
„Hagride,“ usmála se na poloobra vesele a vydala se za ním.
„Lenko, já si řikal, estli se nestavíte,“ pozdravil ji.
Po zdvořilostních fázích, kterým ani jeden z nich příliš nefandil, se Lenka rozpovídala o jejím dnešním dobrodružství. Hagrid taky přidal pár historek, a tak se jejich rozhovor brzo točil kolem Čipernatek, testrálů, Divnobytek a podobné havěti obývající všechno možné od krbu až po Zapovězený les.
Když Lenka večer odcházela, zmínila se o své plánované expedici za Třešťálky a Hagrid jí navrhl, že jí může doprovodit.
Je hezké mít někoho, kdo vám věří.

~ Hermiona a Severus ~

Hermiona zadýchaně zastavila před obrazem sira Duwalda. Trochu rozklepaně natáhla ruku a posunula malou, téměř neviditelnou západku na rámu. Kamenná stěna se rozestoupila a odhalila krátkou chodbu zakončenou masivními dřevěnými dveřmi. Prošla dovnitř a po vyslovení hesla se jí otevřel vstup do útulné předsíně.
Zula se a boty nechala stát u zdi. Prošla do obývacího pokoje a světlo, vycházející zpod dveří do laboratoře, jí jasně napovědělo, kde najde Severuse.
Tiše vstoupila do místnosti. „Ahoj,“ pozdravila muže sehnutého nad stříbrným kotlíkem. „Co chystáš?“
„Vlkodlačí. Jak bylo na univerzitě?“ vrátil jí otázku zdánlivě klidně.
„Nebyla jsem ve škole.“
Neznatelně sebou trhl, ale jinak nijak nereagoval.
„Stavila jsem se u jednoho známého,“ pokračovala nevzrušeně. Kdyby nevěděla, na co se soustředit, vůbec by si jeho znepokojení nevšimla. Takhle jí ale neuniklo mírné zachvění rukou ani nenápadná změna jeho výrazu.
„Vracíš se brzo.“
Povzdechla si a přišla k němu blíž. „Severusi, jdu pozdě, já to vím. Promiň. Proč pořád nevěříš?“
Na chvíli přestal s prací a tázavě se na ni podíval.
„Pořád nevěříš, že se vrátím? Já … Nikdy mi nedošlo, že bys o tom mohl pochybovat. Já jsem s tebou ráda, Severusi. Vrátím se k tobě vždycky, když to dovolíš.“
Přešla až k němu a ruce mu položila na ramena. Tázavě se zahleděla do jeho očí. Na její nevyřčenou otázku nereagoval, a tak se pomalu natáhla až k němu a lehce ho políbila. Chvíli trvalo, než jí na dotek odpověděl, ale pak jí ruce ovinul kolem ramen jako už tolikrát a její rty drtil svými, dávaje do toho všechnu svou skrytou frustraci, kterou by nikdy otevřeně nepřiznal.
Po chvíli, která se zdála být nekonečná, se od sebe odtrhli. Hermiona, ještě trochu zadýchaná kvůli nedostatku kyslíku, si hlavu položila na jeho rameno. Chvíli jen tak setrvali, těšíce se z toho prostého dotyku a vědomí, že mají tolik času, kolik si jen budou přát.
Žena zvedla hlavu, upřeně se zadívala do jeho očí a zeptala se: „Jak tě přesvědčím, že vždycky přijdu? Co musím udělat, abys konečně přestal být překvapený, kdykoliv mě znovu uvidíš stát ve dveřích?“
Chvíli neodpovídal, jen jí vracel její upřený pohled. A pak, když sesbíral všechnu svoji odvahu, se tiše zeptal: „Hermiono Grangerová, vezmeš si mě?“
A ona souhlasila.
Je hezké mít někoho, kdo s vámi zůstane už napořád.

K O N E C

Komentáře

Obrázek uživatele Eillen

Krásný příběh!
Nějak teď nevím, co víc říct. Snad jen, že by mi zajímalo, co Einfari s manželkou nakreslili na to piáno :-)

Obrázek uživatele Aries

Hezký příběh. Ta část s pianem se mi líbí nejvíc

Obrázek uživatele Owes

Promiň, že reaguji až teď. Musel jsem si to celé v klidu přečíst ještě jednou s časovým odstupem. Mockrát ti děkuji za krásný příběh, kde jsi skloubila všechno, co jsem si přál. :) Moc se mi to líbilo. Jsem rád, že jsi měla odvahu pustit se do romantické povídky se silným příběhem, protože je to veliká výzva. A poradila sis s ní velmi dobře. Scéna s klavírem se mi moc líbila, Lenka je velmi povedená a názvy potvůrek super, role Zakladatelů jakožto poťouchlých starých duchů mne pobavila a Severusova závěrečná otázka je překvapivě skvělá pointa, ačkoliv by za jiných okolností mohla působit klišovitě. Ještě jednou děkuji a nezlob se, že jsi musela na komentář čekat tak dlouho.

-A A +A