Příšera z Tkalcovské ulice
Název:
Příšera z Tkalcovské ulice
Autor: persepolis130
(originál: http://persepolis130.livejournal.com/65674.html)
Překlad: Birute
Přístupnost:
bez omezení
Varování:
zmínky o hrubém zacházení s dětmi
Shrnutí: Desetiletí
Lily a Sev jdou na draka s kuchyňským nářadím namísto hůlek.
Prohlášení:
veškerá práva patří JKR a autorka a já si jen hrajeme s jejím
světem, povídka nebyla napsána za účelem zisku
Příšera z Tkalcovské ulice
Příšera
na pohovce hromově zachrápala a Lily pevně sevřela hůlku. Tou byla
ve skutečnosti dřevěná lžíce, kterou Lily držela obráceně.
Sev jí položil ruku na rameno. Stiskl rty a hubený obličej měl
bledý samým soustředěním.
„Nesmíš
ho probudit,“ zašeptal, tak tiše, že ho Lily sotva zaslechla. „Draci
chrlí oheň.“
Lily si nebyla
jistá, jestli příšera ležící na pohovce, skutečně umí chrlit
oheň, ale věděla, že to rozhodně nechce zjistit. Příšera byla
velká a špinavá a strašidelná a její dech páchl jako něco mrtvého.
„Kde je?“
zašeptala. „Vidíš ho?“
Sev vykulil
za ofinou dlouhých, rozcuchaných vlasů oči a přiložil si prst
na pusu. Ukázal stěrkou na břicho příšery na pohovce, které se
zvedalo a klesalo za zvuků chrápání. „Pod křídlem,“
řekl Sev. „Tam mívají ukrytý poklad.“
„Jak se k němu
dostaneme?“ zeptala se Lily a po špičkách přišla blíž, aby
se lépe podívala. „A kde má vůbec křídlo?“
„Pšt,“
varoval ji Sev a vykročil vpřed. To místo pod křídlem, kde byl
poklad schovaný, bylo úzké a příšera přes něj měla položený
jeden ze svých pařátů, celý zkroucený a zakončený špinavými,
ukrutně vyhlížejícími drápy. Sev ztěžka polkl a vstrčil volnou
ruku příšeře pod pařát.
Lily se nad
jeho odvahou tajil dech. Stačí jeden chybný pohyb, jediný chybný
výdech a příšera na pohovce Seva chytne a sežere ho zaživa.
Lily stála
opodál s hůlkou připravenou.
Ale příšera
se ani nehnula a Sev vnořil ruku do schránky s pokladem. Prohraboval
ji snad celou věčnost a tiskl přitom hůlku k měkkému břichu příšery,
pak zasykl nějaké velmi nepěkné slovo a vytáhl ruku zpátky ven.
„Tohle je
nanic!” zašeptal a odtáhl Lily od spící příšery. Vzal ji za
ruku a vedl ji zpátky do bezpečí, do skrýše za starým stolem.
„Nedosáhnu tam. Mám moc velké ruce!“
Lily se podívala
na jeho prsty, které byly propletené s jejími, dlouhými, bledými
a hubenými. Polkla. Bylo jí jasné, co musí udělat. Pustila Sevovu
dlaň.
„Dojdu pro
něj,“ špitla a vykročila zpoza stolu. „Já ten poklad přinesu.
Mám menší ruce.“
Sev vyhrkl:
„To ne, Lily!“ Ale už bylo pozdě. Lily se připlížila až k boku
příšery na pohovce a mířila hůlkou na její šerednou hlavu. Zhluboka
se nadechla a vstrčila ruku dovnitř.
Místo, kde
byl poklad schovaný, bylo horké, vlhké a úzké dokonce i pro její
drobné prsty. Slyšela Sevův vyplašený hlas zpoza stolu, ale nehodlala
se vzdát. Vsunula ruku ještě hlouběji a doufala, že se Sev nemýlil
a že tam poklad skutečně je.
Pak vykulila
oči, protože konečky prstů nahmatala něco tvrdého a plochého
- poklad.
„Lily!
Lily!“ zašeptal Sev naléhavým hlasem. Lily zvedla hlavu a uviděla,
jak si příšera odfrkla a jak nakrabatila svůj obrovský, děsivý
nos. Lily sebou leknutím trhla. Rychle popadla poklad a táhla ho ven.
Jenže vtom
jí ve škvíře uvízla pěst. „Ne,“ vypískla. „To ne!“
Příšera
se začala hýbat, zafuněla a z útrob se jí vyvalil smrdutý dech.
Břicho příšery se natáhlo a spár chňapl Lily po zápěstí. Sev
teď stál vedle Lily, syčel: „Pusť ji. Slyšíš?“ a zatáhl
Lily za ruku.
„To ne!“
vyjekla Lily znovu a oči příšery se otevřely.
Byly temné
a zlé a jejich pohled jí pronikl přímo do duše. Lily vykřikla.
Sev něco zahulákal a popadl ji za zápěstí. Tahal ji za šaty, až
škubl její paží a tím pádem i spárem příšery, která Lily
držela za zápěstí.
Pak Lily ucítila,
že se její ruka nějakým způsobem uvolnila. Spolu Sevem uháněli
ke dveřím, zabouchli je za sebou. Zastavili se až v záři horkého,
letního slunce a snažili se popadnout dech.
„Mohl tě
zabít!“ křičel Sev. „Co sis myslela, že děláš?“
Lily otevřela
dlaň a usmála se. „Mám to,“ řekla.
Sev se zajíkl.
„Poklad!“ vyhrkl a chytil ji za zápěstí. „Dvě stě zlatých
galeonů! Víš, co to znamená?“
Lily se šťastně usmála na hromádku pencí. Sevovy oči vítězoslavně zářily a jí se z toho podivně sevřelo srdce.
„Jdem!” řekl, vzal ji za ruku a ona ho se smíchem následovala.
O dvacet minut
později už oba seděli na houpačkách. Poklad byl ten tam a oni teď
měli prsty ulepené od zmrzliny. „Seš si jistý, že to není krádež?”
zeptala se Lily.
„Jasně,
že není,” ujistil ji Sev a olizoval si přitom kotníky prstů.
„Lidem můžeš něco ukrást, ale před draky
věci zachraňuješ.”
„Hm,” zamumlala
Lily, zabořila prsty nohou do bláta a otočila se na houpačce dokola.
„Chceš ochutnat moji?” zeptala se a nabídla mu zmrzlinu.
Sev zavrtěl
hlavou. „Ne, je tvoje. Zasloužila sis ji.“ Čokoládovou zmrzlinu
měl i ve vlasech.
Lily se zasmála.
Natáhla k němu ruku a zkusila tu lepkavou hmotu z jeho vlasů dostat.
Sev držel velice klidně, zatímco mu prsty prohrabovala vlasy. Moc
to ale nepomohlo, protože měla ruce lepkavé úplně stejně.
„Škoda,
že takový nemůže být každý den,“ prohlásil Sev zničehonic
zvláštním hlasem.
„Co tím
myslíš?“ zeptala se Lily a lízla si své zmrzliny. „Jaký by
měl být?“
„Takový,
že bysme...“ zavrtěl hlavou svěšenou nad kornoutem. „…že
by drak prohrál.“
Lily se nelíbilo,
jak v tu chvíli vypadal. Byl celý smutný a malý, ne jako někdo,
kdo právě ukradl drakovi poklad rovnou zpod křídla. „Možná bys
neměl bojovat s tolika draky, když pořád prohráváš,“ navrhla
mu. Cítila se provinile, protože to ani zdaleka nebylo to, co by měla
říct. Jenže Lily netušila, co to mělo být.
„Ten drak
někdy...” polkl ztěžka Sev, „někdy k tobě přijde. Do pokoje
v... v noci... plive oheň...“
„Co po tobě
chce?“ zeptala se Lily a v žaludku se jí uhnízdil příšerný pocit.
Sev pokrčil
rameny. Spodní ret se mu třásl. ”Nevím,” zešeptal.
„Co...“
Lily natáhla ruku a položila prsty zašpiněné růžovými jahodovými
skvrnami na Sveovu ruku. „Co ti dělá, Seve?“
Odtáhl ruku
a zvedl zmrzlinu k ústům. „To je jedno,” odpověděl hlasem pevnějším,
než by Lily čekala. „Ještě jeden rok a budem v Bradavicích. A
tam draci nesmějí. Ředitel jim to zakázal.“
Lily si povzdechla.
Chtěla mu věřit. Chtěla si myslet, že existuje nějaké zvláštní
místo, kam by oba mohli jít, kde by mohla dělat marmeládu ze žabího
potěru a kde by už nikdo Sevovi neubližoval. Strašně tomu chtěla
věřit.
Jenom si nebyla
jistá, jestliže tomu opravdu věří.
„Nechceš
se navečeřet u nás?“ zeptala se, protože nevěděla, co jiného
říct. „Mamka peče kuře.“
„Ne. Dneska
večer ne,“ řekl Sev a díval se na rozteklý kopeček, jako by to
byla ta nejsmutnější věc, co kdy v životě viděl. Jako kdyby stačilo,
aby z kormoutu sklouzla ještě jedna kapka, a už by toho na něj bylo
příliš.
Ale kapky mu
zničehonic přestaly klouzat prstech dolů a vydaly se opačným směrem.
Všechny do jediné se plazily zpátky a jakmile narazily do kopečku,
změnily se zpátky na sníh. Dokonce i hnědé skvrny vyskočily z
jeho starých kalhot zpátky do kornoutu a zmrzlina byla znovu celá,
dokonalá a čokoládově nádherná.
Sev držel
kornout před sebou, zamrkal a po smutku už v jeho tváři nebylo ani
památky. Usmál se na Lily a řekl: „Dík.”
Lily jen pokrčila
rameny: „Od čeho jsou kamarádi?”
„Lily, už
jsem ti vyprávěl o bánších?” zeptal se a nepřestával
se usmívat.
Lily si pomyslela,
že už o nich slyšela snad stokrát, ale zavrtěla hlavou a nechala
si to od něj znovu vysvětlit. Možná, že Bradavice existují, a
možná, že ne. Možná je Sev kouzelník a Lily čarodějka a až
jim bude jedenáct, nasednou do kouzelného vlaku a odjedou do světa,
do kterého konečně zapadnou. Nebo jsou možná oba cvoci, jak tvrdí
Petunie.
Ale Lily si
řekla, že pokud budou ona a Sev spolu, zas až tolik to nevadí.
Chtela bych podporit sdružení Linka bezpeci. Darcovska SMS ve tvaru DMS LINKABEZPECI na číslo 87777
- Pro psaní komentářů se přihlaste.