Chvíle útěchy

Vítr ho hladí po tváři, ale přináší jen málo útěchy.

Jack vycítí její přítomnost ještě dřív, než Esther promluví.

“Jsi v pořádku?”

“Můžu být v pořádku, když každým okamžikem můžu umřít? Jak s tím vůbec jde žít?”

“Je mi to líto,” zašeptá Esther. Její ruka najde Jackovu, vklouzne do ní, menší a horká. Zahřívá ho zevnitř.

Jack se zhluboka nadechne… a pak přitiskne Esther k sobě. Ví, že je to chyba už ve chvíli, kdy jeho ústa najdou její.

Znovu bolestně zjistí, že se nemýlil, zatímco o něco později hledí na její rakev a přemýšlí, kde ty loňské sněhy jsou.