Prázdniny II

Nedokázal jsem, tak jako každý večer, spustit oči z bledého zálivu světla, který do mého pokoje vtékal pode dveřmi. Cítil jsem, tak jako každý večer, že ten záliv obsahuje všechnu naději světa. Dokud byl v pokoji se mnou on, byl jsem v bezpečí. Jen kluk, ležící pod peřinou s nohama přitaženýma k hrudi a mělkým dechem.

Jenže každý večer ten záliv nakonec vyschl na znamení toho, že babička zhasla v kuchyni a šla spát. I dnes.

A už bere za kliku, první těžký krok a zrychlený dech v temnotě. Ne, tohle není dědeček, ten je přece přes den tak hodný...