Přístavy a pragmatismus I.

konec listopadu L.P. 1817

Charlotte Collinsová seděla u psacího stolku a úhledným písmem psala svým starým známým oznámení o přítomnosti své a svého chotě v jejich sousedství, spolu s pozváním k návštěvě a slibem formální večeře ještě před koncem roku. Když byla hotová, protáhla se v židli, až jí zapraskalo v zádech a natáhla se po skromné hromádce příchozí pošty, na kterou bylo nutné toho dne odpovědět. Když pohlédla na - již dávno otevřený a mnohokrát přečtený dopis na jejím vrchu zamračila se a zazvonila na služebnou. Bude přece jen lépe nejprve odeslat již sepsané pozvánky. Když služebná odběhla, Charlotte vzala čistý list papíru, uhladila před sebou dopis od Elizabeth a přelétla jej očima, zatímco smáčela brk v kalamáři, ač jej znala již nazpaměť.

‘...přestěhovat se na Longbourn? Drahá Charlotte, to nemůžeš myslet vážně! Jistě, je to vaše právo, ale…’

Krátký pohled z okna a brk se rozškrábal, jen aby po chvíli zmlkl a zmuchlaná stránka skončila v plápolajících plamenech krbu. Další stihl stejný osud. Vlastně už to pro ni byl po těch dvou měsících od chvíle, kdy byl dopis doručen na Hunsford téměř rituál. Nevěděla, proč se stále namáhá. Na taková slova stejně odpověď neexistovala. Neexistoval ani důvod ani vysvětlení, které by dávaly smysl truchlící ženě. A tak mačkala stránku za stránkou ve snaze přemoct vlastní bolest a najít slova, která by dokázala odlehčit její přítelkyni.
Ach Elizabeth! Ty a tvůj perfektní romantický svět. Svět, ve kterém si můžou všichni dovolit být velkorysí a nesobečtí… Jak ráda bych to pro tebe udělala, kdyby to mělo cokoli změnit. Ale otce ti nevrátím. A co záleží na tom ostatním?
Další stránka skončila v krbu a brk zazvonil o kalamář. Charlotte se prudce odstrčila a jala se rázovat po salonu. Náhlý pohyb vyrušil jednu z koček, do té doby poklidně podřimující na nedalekém sofa. Jediným skokem překonala polovinu místnosti a vyčítavě paničku pozorovala z nového postu na opěradle křesla. Když byla Charlotte v polovině třetí otočky, kočka usoudila, že je bezpečné opět se složit do válečku na novém místě. Poněkud se ovšem přepočítala, neb právě v té chvíli dovnitř s grácií přílivové vlny vrazil pan Collins, v jehož pozdvižené pravici povlávalo několik hustě popsaných listů papíru. Chlupatého kulového blesku, který se prosmýkl mezi jeho nohama a vyletěl ze dveří si ve svém rozčilení ani nevšiml.
"Už je to tady! Tragédie, má drahá, naprosté kataklyzma! Nevím, co si reverend Blake myslel… Lady Catherine prý byla zcela šokována, má drahá. Dokážete to pochopit? Taková nerozvážnost... dnešní mladá generace..."
Charlotte, která se zastavila u krbu, napůl vděčná za vyrušení a napůl již dopředu rozladěná jeho příčinou, zavrtěla hlavou. Znala paní de Bourgh příliš dlouho a příliš důkladně na to, aby jí popis její reakce dělal vážnější starosti. Ta stará dáma dokázala býti šokována mladou generací třikrát denně - většinou proto, že se některý z jejích příslušníků odmítl beze slova podrobit její vůli - jakkoli náznakově či nátlakově vyslovené. To, že nový ‘majitel’ hunsfordské prebendy na sebe dříve nebo později přivolá její hněv bylo také málo překvapivé. A přes veškeré své současné starosti se paní Collinsová přistihla, že projednou touží po detailech každotýdenní korespondence, kterou její manžel se svou - nyní již bývalou - patronkou udržoval.
“Čehopak se ctihodný pan Blake dopustil, že tak jemnostpaní pobouřil?” pokynula svému muži ke křeslu a sama se usadila na okraji sofa.
“Je to vskutku šokující. Jistě víte, jak si Lady Catherine zakládá na pečlivosti při přípravě kázání, a jak jsou její poznámky v tomto ohledu nanejvýš podnětné,” rozvášnil se znovu, až při gestikulaci málem shodil lampu, stojící na stolku u jeho lokte. “To byl jeden bodů, které jsem Blakeovi zdůraznil hned několikrát jako velmi, velmi základní. Jenže jak už to tak bývá, zbrklost mládí rady zkušenějších pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven! Již třetí kázání, které v Hunsfordu pronesl, zcela ignorovalo veškeré poznámky jemnostpaní. A kázání tuto neděli jí prý kategoricky odmítl předem ukázat! Taková drzost! Taková opovážlivost! Taková… taková nevděčnost!”
Pouhé pomyšlení na tak špatné zacházení s osobou, která byla v jeho očích prakticky rovna Bohu dokázalo prakticky nemožné - připravilo jejího manžela o slova. Chvíli ještě naprázdno otvíral ústa, ale pak jen rozhodil rukama, čímž své choti dal jasně najevo, že očekává její reakci. Ta mezitím měla co dělat, aby potlačila spokojený úsměv a ukáznila svůj výraz do velmi, velmi zjemněné verze spravedlivého rozhořčení páně Collinsova.
"Bylo vskutku nanejvýš nerozumné jemnostpaní pohoršit do takové míry. Vzhledem k jejímu věku a celkové kondici... opravdu velmi neprozřetelné a nevděčné," zamračila se a zakroutila hlavou. Její muž gesto opětoval a znovu se zahleděl na list ve své ruce.
"Jak jste vnímavá, má drahá. Lady Catherine by si samozřejmě nikdy nestěžovala na to, jak hrubě a bezohledně je s ní a zejména jejími city zacházeno," pokračoval pan Collins po chvíli. "Ale před někým tak soucitným, jako jste vy… a samozřejmě před někým, kdo se těší její důvěře a důvěrné známosti není lze zatajit, že od toho otřesu, který jí způsobil onen nemoudrý sňatek již..."
Jeho ženu od nutnosti dovyslechnout, a zejména reagovat na, již stokrát slyšený lament jejího muže o křehkosti nervů lady de Bourgh zachránil právě v té chvíli se ozvavší pláč nejmladšího z jejich potomků. Přešla rychle ke kolébce u krbu a soustředila se na dítě, raději než na nepříjemné myšlenky, které nepřejícně jedovatá zmínka vyvolala. Když se s dítětem v náručí narovnala, pan Collins již - novinky sděleny a prodiskutovány k jeho spokojenosti - opět po anglicku opustil místnost. Běžně jeho odchody vítala, nyní v ní však zanechal nepříjemný pocit a příliš mnoho času a prostoru k tomu, aby se její myšlenky vydaly již příliš dobře vyšlapanou stezkou.
Neznala ve svém okolí šťastnější a oddanější pár než Darcyovi, a Fitzwilliam svou volbou doslova změnil k lepšímu životy desítek lidí - manžele Collinsovi a jejich ratolesti (toho času tři) nevyjímaje. To ostatně Charlotte momentálně potvrzoval každý pohled kolem... Nicméně lidé měli vždy tendence vztahy ostatních hodnotit prismatem vlastních preferencí - jedno takové hodnocení před šesti lety (opravdu to bylo již tak dlouho?) málem stálo ji a Elizabeth přátelství.
'Nemožné, drahá Charlotte!' Jak ta slova bolela. Tehdy si myslela, že už ji nic horšího nepotká. Vztahy ochladly, ale na dlouhá léta se ustálily. Lizzie věděla, jak osaměle se Charlotte cítila na hunsfordské faře, kolik síly ji stálo diplomaticky navigovat mezi úlisnou pompézní úslužností muže, k němuž se připoutala a panovačnou nadutostí jeho patronky. A přesto... paní Collinsová se neubránila povzdechu, když se její pohled opět stočil k psacímu stolku. Přesto se nyní zdálo, že jejich porozumění ztroskotalo na útesu odkazu, se kterým ani jedna z nich nemohla nic dělat.
Potřásla hlavou a přešla k oknu. Počasí bylo posledních několik dní mrazivé, dnes ale z čistého nebe zářilo jasné slunce a jeho paprsky, odražené od sněhové pokrývky, bodaly do očí. Ta podívaná jako by Charlotte vlila novou sílu do žil. Narovnala svěšená ramena a zvedla hlavu. Ukonejšené dítě uložila zpět do kolébky a zazvonila na komornou a chůvu.
"Myrtle, půjdu se projít, potřebuji svůj plášť a čepec," služebná odběhla splnit příkaz a paní se obrátila ke druhé. "Greto, malý zrovna znovu usnul, měl by spát ještě pár hodin. Kdyby mě pán hledal, budu zpět před večeří."
Chůva udělala pukrle jako znamení porozumění a souhlasu, a zaujala místo v křesle vedle kolébky. To už byla komorná zpátky s požadovanými věcmi, ke kterým ještě s nekompromisností dlouhých let služby přidala kožešinový štuclík. Charlotte se nechala ustrojit a vyšla ven.
Sníh pod nohama vydával uspokojivě křupavý vrzavý zvuk a vzduch řezal do plic právě tak, aby člověku připomněl, že je ještě stále naživu. Její kroky zamířily známým směrem, ale brzy zpomalily, až téměř zastavily. Odhodlání a srdnatost ji pomalu opouštěly. I po letech odloučení její pamět Meryton vykreslovala bez romanticko-idealistických přibarvení a ona si nebyla jistá, že mu chce právě nyní čelit. Pozvánky odeslané toho rána byly nejlepším důkazem toho, jak málo vítáni novopečení majitelé Longbournu pravděpodobně budou - vždyť na svém novém panství strávili již více než týden - týden bez jediné návštěvy od sousedů. To bylo dle jejího skromného názoru v těchto končinách prakticky neslýchané. A nevěstilo to nic dobrého. Oficiální písemné pozvání tak bylo spíše zoufalým posledním pokusem navázat alespoň nějaký kontakt. Pokusem, v jehož úspěch neměla sílu věřit. S novým vzdechem tedy změnila směr a vydala se na jediné místo v okolí, kde si mohla být jista alespoň vlídným přijetím.

Na Lucas Lodge panoval nezvyklý rozruch. Přede dveřmi stála bryčka, na niž čeledíni a děvečky nakládali zásoby. Paní Lucasová co chvíli vybíhala z domu a štěkala pokyny, jen aby opět zaběhla dovnitř. Když ruch konečně ustal, objevila se ve dveřích Maria ve svátečním kabátě. Za ní opět vyběhla její matka, ometající neexistující smítka z jejích ramen a udílející poslední rady a pokyny. Podle Mariina výrazu se dalo soudit, že podobné jednání trvá již nějakou chvíli.
“Předpokládám, že moji pozvánku na svatbu mé sestry jste omylem poslali do Hunsfordu?” zeptala se Charlotte, která se moudře zastavila před vstupem do dvorce, otce, který se právě vracel z lesa s jedlí na rameni. Hlavou přitom kývla ve směru právě se odvíjejícího dramatu.
“Byla bych jí přinesla alespoň kus výbavy, kdybych to tušila… kdo je ten šťastný?”
“Že tě pusa nebolí, děvče,” zabručel pan Lucas a zavrtěl nad svou nejstarší hlavou. Nezastavil se a ona tedy musela srovnat krok. “Tvoje sestra se rozhodla jít do služby!”
Bylo zřejmé, že siru Williamovi je samotná ta myšlenka zcela proti srsti. Nebylo divu - taková poskvrna rodinné a stavovské cti, kterou on pracně vydobyl svým pasováním, a udržoval přesunem rodiny ‘na venkov’ a položením rodinného řemesla, musela na dobrosrdečného sira Lucase působit ze strany jeho dcery jako políček. Na druhou stranu Charlotte chápala svou sestru - doba byla nelehká a ani dcera rytíře nemohla být rodičům na krku věčně. Když se nenaplnil jakýsi automatický předpoklad, že sňatek starší dcery přivede do cesty ženicha pro tu mladší - a když nyní jakákoli naděje v tomto smyslu byla prakticky zmařena - neviděla Maria pravděpodobně jiné východisko, než se o své štěstí postarat sama.
Dobrý Bůh ví, že na naše bratry se, co se zajištění rodiny týká, dá spoléhat jen sotva… a Charlotte zase věděla, že to je jen další drobnost, která bude přičítána k tíži jejímu rozhodnutí přesídlit na Longbourn. To, co se kdysi zdálo jako tak lákavá vyhlídka, s sebou v praxi přinášelo řadu nepředvídatelných komplikací. Hotovila se tedy čelit matčiným výtkám, nebo - hůře - slzám… nic z toho však nepřišlo.
První si jí všimla Maria, která se vysmekla pečlivým rukám své matky a vrhla se k sestře.
“Už jsi slyšela, Charlotte? Netherfield má nového nájemníka! Je to důstojník! Opravdový gentleman, z námořnictva, ne jako ti pobudové z domobrany…”
“No tak, Mario!” pohoršila se matka, která svou dceru následovala klidnějším krokem. “Jak to mluvíš?”
Maria však výtku ignorovala.
“Prý se vyznamenal v bojích s Bonapartem, má spoustu peněz z kořisti a teď se chce usadit na pevnině…”
“...a vybral si zrovna Netherfield. Jistě,” Charlotte si opět povzdechla. Zdálo se, že jí dnes nebylo souzeno odpočinout si od dotěrných myšlenek.
“Má s sebou prý jen jednoho postaršího sluhu, prý chce dát práci místním… no, každopádně, že neuhodneš, koho mu pan Miller vybral jako hospodyni?”
“Snad ne tebe?”
“Proč ne? Znám okolí jako své boty, zbytek služebnictva mu pomůžu vybrat raz dva… a domácnost vést přece umím! A kromě toho jsem dcera rytíře, takže vím, jak se chovat ve vybrané společnosti!” nafoukla se Maria uraženě.
“Jistě, samozřejmě… jen… jsi mladší, než hospodyně běžně bývají, to je všechno…” Charlotte zavrtěla hlavou. Měla starost, aby sestra neskončila v čele námořníkovy postele, spíše než jeho domácnosti, ale netroufala si vznést další námitky.
“Co na tom záleží?” Maria pohodila vzdorně hlavou. “Budu žít na největším panství v okolí a zajistím si pohodlnou budoucnost, jen počkej. Vždyť nikdo neříká, že tam musím vydržet věky...”
“Jistě, je zde dobrá šance, že si jí všimne nějaký opravdový gentleman… v dnešní době se takové věci dějí pořád,” přidala se paní Lucasová a nasměrovala svou mladší dceru zpět k bryčce. “Ale teď by se měla vydat na cestu za svými povinnostmi, než si to její nový pán rozmyslí.”
Maria naposledy pohodila hlavou směrem ke svojí sestře a nechala si čeledínem pomoct na vůz. Její sestra zvedla ruku k pokynutí, ale mladší dívka se ani neohlédla.
“Bůh jí pomáhej,” pronesla Charlotte polohlasem a otočila se na matku. “Proč jste mi alespoň neposlali zprávu? Bylo tohle opravdu nutné?”
“Mysleli jsme, že máš dost svých starostí, děvče. A kromě toho, možná sis nevšimla, tvá sestra za posledních pár let ztratila tu svou pokornou plachost - když si teď něco usmyslí, není síly, která by jí mohla zadržet,” odpověděl jí otec.
“Kéž by Bůh dal, aby si našla manžela, který by podobným hloupostem učinil jednou provždy přítrž,” přisadila si matka, tentokrát s kapesníkem u očí. “Proč jsi sem vlastně přišla, Charlotte?”
“Jen jsem si chtěla protáhnout nohy,” odpověděla s pokrčením ramen. Původně od svých rodičů očekávala trochu podpory a porozumění - a dost možná alespoň lehké naznačení, jaká situace ji očekává v Merytonu. Ale Mariin odjezd pro něco takového zjevně nebyla ta správná doba.
“Zdržíš se alespoň na čaj?” zeptala se matka zdvořile. Dcera stejně zdvořile přijala. Hovor se ale točil - jak jinak - pouze kolem informací o novém nájemníkovi na Netherfieldu. Nebylo jich mnoho, zdálo se, že si své soukromí drží pevně u těla.
Nevím jak na lodích, ale tady se mu to jistě dlouho nepoštěstí… pokud budou všechny služebné tak ‘společenské’ jako Maria, nebude před prvním bálem nic, co by neslyšel každý holub v Merytonu, pomyslela si Charlotte a zakousla se do briošky.

První bál na sebe ovšem v tomto období neměl nechat dlouho čekat. Vlastně to byl poslední bál roku, konající se v Merytonském shromáždění před začátkem adventu. Což bylo za dva dny. Charlotte tu novinku sdělila její matka, hned jak dospekulovala o výši příjmů a šíři známostí a konexí jistého námořního důstojníka.
“Je zcela nepochybné, že se té události zúčastní! A vy samozřejmě musíte přijít také, ach, opravdu doufám, drahoušku, že sis přivezla nějaké šaty podle londýnské módy! Tolik jsem se těšila, až tě budu moci zase doprovodit do společnosti!” cvrlikala lady Lucasová. “Paní na Longbournu! Kdo by si pomyslel!”
Takže mě míníš předvádět jako cvičenou opičku?
“Obávám se, že jsme nebyli pozváni, máti,” snažila se paní Collinsová krotit její nadšení.
“Och, taková hloupost, Charlotte! Jako by někdo ze sousedství někdy potřeboval oficiální pozvání do Merytonského shromáždění...” kárala ji matka. “Je to nejlepší situace, jakou sis mohla ke svému uvedení na Longbournu přát!”
Charlotte o tom silně pochybovala, ale dál své matce neodporovala. Ostatně, když nic neřekne panu Collinsovi, existuje šance, že bude moci předstírat, že na celou věc zapomněla a tím se z večerního plesu prostě vyvléct.
To ovšem nepočítala s tím, že si její manžel zajistil nezávislý zdroj pro čerstvý přísun co možná kompletních informací - místního faráře.
“Takovou příležitost si přece nemůžeme nechat ujít, má drahá. Lady Catherine by jistě trvala na tom, že účastnit se společenského života a obohacovat jej svou přítomností je první povinností urozených a elit! A zcela jistě by byla zklamána, kdybych jí nedokázal sdělit podrobnosti o našem novém sousedu, který, jak se zdá, touží patřit… nebo alespoň předstírat, že patří… mezi takzvanou ‘novou’ aristokracii.”
A tak Charlotte nezbylo, než se utěšovat tím, že právě přítomnost onoho tajemného nového souseda - jehož pozvání, jak se zdálo, také zajistil sám farář Thorpe - způsobí, že ona a její manžel nevyvolají u merytonských prakticky žádnou pozornost a zvědavost.
V příslušný den se tedy ustrojila jak se slušelo na vdanou ženu, rozdala pokyny služebným, uložila děti a v doprovodu svého chotě nasedla do kočáru, aby vydala se vstříc společenským povinnostem. Sotva však vkročila do sálu plného lidí, věděla, že udělala chybu. Přála si, aby ji stihla stejná společenská slepota, jakou trpěl pan Collins. Ten procházel místností a bujaře zdravil každého, koho potkal. To, že většina přítomných na pozdrav neodpověděla, či odpověděla na půl úst a dále si jeho pokusů o konverzaci okázale nevšímala, bylo bolestně zřejmé pouze manželce, zavěšené na jeho paži. Ta by se nejraději před zlými pohledy uklidila někam do kouta. Šeptané komentáře a drobné urážky nabývaly na takové intenzitě, až se Charlotte zdálo, že ji rozdrtí.
Nestyda. Zlatokopka. Hanba. Bezcitná. Prázdná pompa. Přeceňování vlastní důležitosti…
Vyvlékla se z manželova držení a zamířila co nejblíže k muzikantům. Doufala, že hudba a mumraj tanečního parketu přehluší ty nadávky. Pak se může v té změti těl pokusit najít své rodiče a sestru. Namáhala se však zbytečně. Sotva se dostala na okraj parketu, hudba jako na povel zmlkla. Charlotte zmrzla v polovině kroku, jako vysoká před hlavní lovce. Nervózně těkající pohled jí však prozradil, že všechny oči v sále nejsou naštěstí upnuté na ni, ale nasměrované ke vchodu, ve kterém se právě objevil neznámý pár. Za nimi do dveří vklouzla Maria, tvářící se zároveň hrdě (pravděpodobně proto, že oplývala informacemi) a nejistě, neboť nevěděla, co si počít s v nezvyklé situaci.
To už ale k příchozím zamířil farář Thorpe… a za ním se k lehkému Charlottinu zděšení hrnul pan Collins. Muzikanti se vzpamatovali, když nově příchozí potřásl faráři rukou, a začali znovu hrát. Bylo téměř až k smíchu, jak se všichni přítomní okatě odvrátili zpět ke svým společníkům, ale zároveň se nenápadně snažili dostat blíž a vyposlechnout alespoň část rozhovoru a představování, probíhajícího u dveří. Charlotte využila uvolněného prostoru a protáhla se k sestře, dříve než ji obklopí nejdychtivější sběračky informací.
“To je kapitán Wentworth,” Marii zářily oči a nadšením div neposkakovala. “Není to ten nejpohlednější oficír, kterého jsme tu kdy měly? A jak je galantní! Jenom škoda, že je ženatý… navíc s takovou…” odfrkla si skoro pohrdlivě.
Charlotte neměla ani čas pocítit znepokojení nad sestřiným zjevným těžkým okouzlením, než nasměrovala své oči k dívce, která se pevně držela rámě kapitána Wentworthe - a která podle dostupných informací byla paní Wentworthovou.
Vlastně se nedá říct, že by to byla ‘dívka’, opravila svůj předpoklad, když se od štíhlé postavy přesunula ke zkoumání jejího obličeje. Rozhodně není o tolik mladší, než já. Za elegantní dámu z vyšší společnosti ji ale také nelze považovat - na to byla její pokožka příliš zahnědlá od sluníčka a její ruce vypadaly zhrublé nějakou těžší prací. Zvláštní…
Z myšlenek ji vytrhl její manžel, který se - s diskrétností sobě vlastní - rozhodl upoutat její pozornost přes celý sál. Když o chvíli později stanula po jeho boku, snažíc se usilovně zahnat ruměnec nad jeho nevhodným chováním, vyslechla konec něčeho, co byl zjevně delší monolog.
“...tedy se znovu omlouvám, sousede, že jsem si ještě nevyhradil čas vás a vaši líbeznou paní choť navštívit a přivítat v našem koutku světa. Ach, má nejdražší,” obrátil se bez nádechu na Charlotte a majetnickým gestem si přitáhl její dlaň ke svému lokti. “...slunce mých dní, zřítelnice mého oka! Kapitáne Wentworthi, dame Anne, dovolte, abych vám představil to nejsladší a nejlepší, co se v Hertfordshiru kdy zrodilo - svou ženu Charlotte.”
Charlotte vyprostila ruku z jeho držení a nabídla ji kapitánu Wentworthovi, který se nad ní sklonil s grácií pravého gentlemana. Poté si s Anne vyměnila předpisové pukrle.
“Ráda vás poznávám, Charlotte. Je osvěžující vidět ženu, která si muže připoutá ke své domovině, raději než by se nechala odvléci do té jeho,” usmála se Anne a vysloužila si kromě lehce nechápavých pohledů manželů Collinsových i drobné stisknutí paží svého muže, která se jí ovíjela kolem útlého pasu.
“Má paní považuje za jeden ze svých životních triumfů, že mne přitáhla na pevninu,” sdělil jim divadelním šepotem Frederick. “A má proto pocit, že každá jiná žena musí zažívat podobné uspokojení, podaří-li se jí prosadit svou…”
“Cha, ‘přitáhla’ - však já vím, že mi tě Laconia odloudí, jen co jí další poryv válečného či jinak dobrodružného větru napne kosatku,” znovu se zasmála Anne - a Charlotte musela připustit, že druhá žena tak vypadá velmi živě a zajímavě - “...kdepak, muž má osudovou lásku jenom jednu a námořník se vždycky ožení se svou lodí dřív, než se ženou.”
“Jsem si jist, že svému muži křivdíte, dame Anne. Muž tak vybraného chování a slovutné pověsti by zcela jistě pro svou ženu neváhal dát v sázku - ba dokonce obětovat - vše. I kdyby to měla být jeho svoboda. Jak říkala Lady Catherine - domácí pohodlí a vzájemná oddanost, která vůli jednoho podřizuje potřebám druhého, jen to je základem tradiční rodiny.”
“Vaše loď byla tedy odvolána ze služby po ukončení bojů, kapitáne?” utnula Charlotte nenápadně otázkou tirádu svého muže.
“Ne okamžitě. Laconia po porážce žabož-, eh, Francouzů, ještě nějakou dobu plavila po trasách kolem Gibraltaru a afrického pobřeží na protipirátských a protiotrokářských hlídkách, madam.”
“Ah, to muselo být dobrodružné. Sama jsem kdysi zvažovala cestu milosrdenství na africký kontinent. To bylo samozřejmě dříve, než mne William požádal o ruku.” Poslední větu dodala Charlotte rychle, předtím, než mohl na její poznámku zmíněný pán zareagovat.
“Nuž, povídám, Collinsi! Sousedi nesousedi, nemůžeš si naše hosty osobovat na celý večer! Nech je se občerstvit a dej šanci ostatním!” ozval se hlas Sira Williama Lucase těsně u nich a spolu s tím dopadla na rameno pana Collinse ruka jeho tchána, až téměř zavrávoral.
“Sir William Lucas, k vašim službám, kapitáne, madam,” vysekl nově přišedší ukázkovou poklonu vzápětí.
“Ah, ano, Mariin otec, že? Rád vás poznávám, sire,” uklonil se staršímu muži kapitán Wentworth. Anne opět předvedla ukázkové pukrle.
“Přesně tak. Doufám, že vám to naše žábě zatím je ke spokojenosti,” sir William hladce vklouzl do rozhovoru, přičemž obratně nasměroval manžele Wentworthovi ke stolům, prohýbajícím se pod tíhou občerstvení.
“Věřím, že nám před koncem večera dopřejete tu radost vidět, jak tančí mladí důstojníci u dvora,” pokračoval aniž čekal na odpověď na otázku předchozí. “Jistě se od mých časů hodně změnilo, troufám si tvrdit…”
“Mohu vám slíbit, že svou paní nechám, aby předvedla svou jedinečnou finessu na tanečním parketě za mé skromné asistence. Nicméně nemám tušení, jaké radovánky momentálně rozptylují britskou créme de la créme. Netrávil jsem sezónu v Londýně - natož u dvora - minimálně pět let,” zklamal jeho naděje kapitán Wentworth.
Více již Charlotte neslyšela, proto, že pan Collins zamířil - její ruku stále pevně sevřenou ve své - k hloučku ‘známých’, aby se mohl dostatečně vychlubit svým seznamovacím úspěchem. Jeho žena se mezitím bavila pozorováním reakcí ostatních. Většina přítomných mladých dam značně schlípla a zamířila zpět pod křídla svých chaperones, když jim sálová šuškanda donesla, že bylo marné jejich doufání, že dáma po kapitánově boku je jeho sestrou, či jinak blízkou příbuznou. Skryty ve stínech pak v hloučcích rokovaly o tom, co asi tak ‘nezajímavá, až neotesaná osůbka’ musela provést, aby si k sobě připoutala tak žádoucího muže, a - zejména - jaká je pravděpodobnost, že jeho pobyt v sousedství způsobí příliv jiných, mladších a snad také svobodných námořních důstojníků.
Ne, že by snad námořní důstojníci byli obecně nějaká záviděníhodná partie, ale v městečku jako je Meryton je dobré cokoli, co rozvíří stojaté vody.
“Dame Anne se zdá být milá mladá dáma. Samozřejmě se nemůže vychováním a jemností vystupování ani zdaleka rovnat Miss de Bourgh… nicméně je nutno přiznat, že pouze velmi málo urozených mladých dam by obstálo v takovém srovnání… a očekávat něco takového od dcery pouhého baroneta… která se navíc vdala za námořníka, jehož jedinou osobní devizou je, že je jakž takž schopným důstojníkem… by bylo krajně nespravedlivé.”
Charlotte tuto a mnoho dalších průpovídek svého muže sice nepřeslechla, ale dokázala se tvářit, že je nevnímá. To samé se ovšem nedalo říci o jeho posluchačstvu, které se rapidně tenčilo a mizelo. Když se vytratilo i pár posledních, pan Collins - stále ještě zapáleně vypravující - se rozhlédl a, jako by se nic nestalo, otočil se ke své ženě s náhlým nápadem.
“Má milá Charlotte, kladl bych si za čest, kdybyste mi věnovala následující dva tance… v žádném případě nemůžeme v místní společnosti vzbudit dojem, že se straníme tak ušlechtilé aktivity, jakou tanec beze sporu je.”
Paní Collinsovou nutnosti odpovědět uchránil uštěpačný hlas, který se ozval za jejich zády:
“Co se týče dojmu, který v místní společnosti vzbuzujete, i kdybyste tančil jako sám pámbu - což, z předchozích zkušeností vzato, rozhodně není váš případ - nijak by ho to k lepšímu nezměnilo, nedělejte si iluze!”
Manželé Collinsovi provedli otočku čelem vzad a stanuli tváří v tvář paní Philipsové, z jejíchž očí šlehaly blesky.
“Je od vás drzost sem vůbec vkročit - natož se tak nestydatě naparovat a předvádět! Od tebe, Charlotte Lucasová, bych byla čekala lepší rozum… ale hádám, žes ho definitivně ztratila ve chvíli, kdy ses provdala za tohohle panáka. Tvůj papínek taky zjistil, že titul udělá jen tolik, co jmění za ním, není-liž pravda? A tak dcerku nahnal, aby tři počestné ženské připravila o živobytí a střechu nad hlavou, jen aby se dostal z vlastní nouze, co? A skoro by vám to prošlo. ALE! Ale jméno Bennet v tomhle městě ještě pořád něco znamená a není bez zastání. Ještě oba spláčete nad vejdělkem, až tu s váma budem hotoví! Moc se na Longbournu neusazuj, brzo zas pojedeš pryč!”
“Madam, takový tón a řeči si od vás vyprošuji! Vaše spříznění s rodinou mého bratrance vám nedává žádné právo napadat moji paní takovým ohavným a hrubým způsobem! Udělala byste dobře, kdybyste pamatovala, že jste toliko žena venkovského advokáta, a s pokorou…”
“Žena venkovského advokáta, který ví dost na to, aby vám všecko pěkně zavařil, osolil a spočítal! Oběma! Ale když vám já a moje ústní varování nejsme dost dobrý, tak ať. Já už mlčím a jednat s váma bude můj muž. Však už zítra vám od něj přijde list, že se budete divit!”
A s touto výhružkou se ona dáma otočila na podpatku a zmizela opět v davu. Charlotte zůstala celá opařená a její tvář rychle nachověla, když si uvědomila, že výměně názorů naslouchala dobrá polovina sálu - včetně manželů Wentworthových, jejichž pohledy byly stejným dílem soucitné, jako zmatené.
Paní Collinsovou v tu chvíli na okamžik opustila její klidná pragmatičnost. S myslí stále ještě opakující zlá slova, která před chvílí zazněla na její adresu, i uvažující o významu vyslovené hrozby se dala do rychlého pohybu - který se ještě úplně nedal nazvat útěkem, ale zároveň jejímu muži dělalo již dost velké problémy ji následovat - prosmýkla a prodrala se mezi lidmi ke dveřím sálu a jen o chvíli později už seděla v kočáře, který vyrazil směrem k Longbournu, jen co se k ní o další moment později připojil pan Collins.