Černé ovce 3

Obrázek uživatele neviathiel

Sylva si podepře čelo, sestře slzy, zavře oči a doufá, že tohle celé je jen špatnej sen a každou chvíli se musí probudit. Neprobouzí se. Pořád sedí v kuchyňce na linoleu a po garsonce jí běhají policajti.
„Slečno Horáková?“
Sylva zvedne hlavu. Koutkem oka vidí bílou ruku s bílým popraškem. Stejný bílý poprašek sbírá jeden policista štětcem Alici ze rtů.
„Kdy k vám slečna Novotná přišla?“ ptá se jí žena s copem. Sylva ji potkala včera u Terky a Alice doma. Telefonní číslo na kriminálku dostala od ní.
„Dnes ráno kolem devíti.“
„Řekla vám, co dělala předtím?“
Sylva zavrtí hlavou.
„V kolik hodin jste odešla z bytu?“
„O čtvrt na dvanáct.“
„Za jak dlouho jste se vrátila?“
„Asi za hodinu. Byla jsem nakoupit.“ Taška ještě pořád leží na chodbě.
„Když jste se vrátila, slyšela jste nějaké zvuky zevnitř bytu?“
„Ne,“ odpoví Sylva a roztřesenýma rukama si zapálí cigaretu.
„Co se dělo sál?“
„Přišla jsem domů, uviděla Alici a zatřásla s ní. Byla úplně hadrová. Propleskla jsem ji, dala do stabilizované polohy a zavolala sanitku. Pak mi to celé došlo a zavolala jsem vás.“
„Víte, kde přišla k těm drogám?“
„Nevím.“
„Byly jste s její spolubydlící několik let blízké kamarádky.“
Sylva se ošije. „Nechtěla jsem s tím svinstvem mít nic společného.“
Otevřenými vchodovými dveřmi projde další civil. Ten nepříjemnej ze včerejška. Žena s copem si s ním šeptem vymění pár vět. Sylva típne cigaretu.
„Další si nezapalujte. Užila jste poslední dva měsíce pervitin? Nebo cokoliv od vašich kamarádek?“ zeptá se nepříjemný policajt a mávne rukou směrem k Alicinu tělu.
„Ne,“ řekne Sylva.
„Setkala jste se někdy s Dražanem?“
„Ne.“
On ji popadne za loket a zvedne na nohy. Sylva zahlédne zrcadlo. Něco je s ním špatně. V odrazu není ona, policajt ani její byt.
Policajt vytáhne z kapsy zahnutý stříbrný nůž a řízne Sylvu do dlaně. Krev nechá skanout na hadrovou panenku. Ránu polije štípavou tekutinou z drobné lahvičky.
„Co to děláte?“ vyhrkne Sylva, když najde řeč.
On otře nůž a začne jím rýt čáry do zrcadla. Pak nůž schová a natáhne ruku k Sylvě. „Pojďte.“
Sylvu polije horko. „Co je tohle?“
„Portál,“ odpoví policajt a prostrčí ji zrcadlem.

Karel Vrbenský se probudí s tupou bolestí hlavy ve tři odpoledne. Když nad ránem přijel domů, asi hodinu se potácel mezi rozrušením a těžkou únavou. Spal devět hodin a cítí se jako praštěný lopatou. Možná to přehnal s lektvarem na spaní. Možná to přehnal s prací. Možná to přehnal se životem.
Otočí se zády k prázdné polovině postele, vstane a jde se zcivilizovat. Vypadá jako ráno po flámu. Zcela nefyzická kocovina. Ta dívka na noční službě. Neměl na ni tak tlačit.
Alice Novotná. Zablokovaná paměť. Vražda. Měl zavolat vyšehradským. Do háje, sakra, kurva.
Hodí na sebe první oblečení, které mu přijde po ruku, a vyběhne z bytu.

Erik Kaminski vyjde z výtahu do vstupní haly a rozhlédne se. Strážník, který má službu na vrátnici, na moment přeruší rozhovor s kolegou a mávnutím ruky ukáže na mladíka sedícího na lavici u zdi. Rozcuchané dlouhé tmavé vlasy, vybledlé džíny, černá mikina s nápisem Pink Floyd a dva šátky omotané kolem krku, v prstech cigareta. Těká pohledem do všech stran a když zahlédne Erika, típne cigaretu a vyskočí z lavice, jako kdyby byl při něčem přistižen. Nevypadá jako mladík z fotografie na nástěnce a už vůbec ne jako psycholog.
„Karel Vrbenský?“ osloví ho Erik.
Přikývnutí.
Erik mu podá ruku a nahmatá silnou magickou auru tvaru vodního víru.
„Pojďte se mnou.“
Když jedou výtahem, Vrbenský si stoupne do protějšího rohu a nervózně si urovná vlasy a mikinu. Erik ucítí nezaměnitelný závan magické odrůdy marihuany zvané mexická tráva. Vrbenský mu hledí do očí. Erik uhne pohledem. Nedokáže rozluštit jeho výraz tváře. Vrbenským to není.
Ve čtvrtém patře už čeká Zavadil. Vilemína si odvede Vrbenského do výslechové místnosti. Erik a Zavadil do ní vidí polopropustným zrcadlem.
„Cítíls tu mexickou trávu?“ promluví Zavadil. „Jestli byl celý den zalezlej někde v huličským doupěti, tak mě asi vomejou.“
„Spal jsem po noční,“ říká zrovna Vrbenský uvnitř.
„Může vám to někdo dosvědčit?“
„Bydlím sám. Jak to souvisí s mým oznámením?“
Vilemína mlčí.
„Má nadprůměrné nadání pro hypnózu, manipulaci a ovládání mysli,“ řekne Erik.
„Podal jste oznámení o nálezu očarovaného pervitinu v krvi Alice Novotné a o jejím poškození paměti. Neuvedl jste její jméno. Proč?“
„Slíbil jsem jí to,“ vypadne z Vrbenského. „Nechtěla vypovídat. Bála se, že ji zatknou za přechovávání drog.“
„To je vůl,“ ujede Zavadilovi.
„Je velmi inteligentní,“ řekne Erik.
„Slíbil jste jí i to, že nenahlásíte výsledek vyšetření její poškozené paměti?“ ptá se Vilemína uvnitř.
„Ne,“ řekne Vrbenský a oba muži za polopropustným zrcadlem to slovo spíš odečítají, než slyší. „Viděl jsem…“ Nádech. „Neměl jsem tušení, že došlo k vraždě. Šel jsem to rozchodit ven na vzduch.“
„Tady něco nesedí,“ řekne Zavadil.
„Pak jste se vrátil?“ ptá se uvnitř Vilemína.
„Asi po hodině. Poslali mě domů. Když jsem dorazil, vůbec si nemohl vzpomenout, jestli jsem byl tady na Vyšehradě. Šel jsem si lehnout. Když jsem vstal, jel jsem rovnou sem.“
„Co jste zjistil?“
Vrbenský se nadechne a zavře oči. „Dorazily domů v půl třetí ráno. Alice zamkla dveře a pak ji… někdo chytil do loutkového kouzla. Vzala si kladivo a nůž. Chtěla jí podříznout krk, ale nepovedlo se jí to. Je drobná, má malou fyzickou sílu. Bodla ji sem.“ Ukázal pod svou klíční kost. „Tereza se dostala z vany, uklouzla a upadla. Alice ji dvakrát uhodila kladivem do hlavy a zabodla jí nůž do krku. Pak pootvírala šuplíky, rozházela věci, vzala všechny peníze, vytahala drogy ze skrýše pod dřezem v kuchyni a rozházela je kolem, aby to vypadalo jako loupežná vražda. Pak se vrátila zpátky ke dveřím. Tam ji pustil. Alice našla Terezu, zpanikařila, balíčky schovala do kanálu a utekla ke kamarádce. Když jsem to viděl, radši jsem jí tu vzpomínku nechal zablokovanou.“
„Kolik balíčků pervitinu jste viděl?“
„Osm.“
Počet souhlasí. V kanálu jich bylo šest. Zbylé dva Alice včera schovala v bytě Sylvie Horákové. Dnes je spolykala.
„To je všechno?“
„Myslím, že ano.“
Vilemína vyjde ven na chodbu a zavře dveře. „Vsadím klobouk, že něco zatajil,“ řekne.
„Nech ho chvíli vydusit,“ navrhne Zavadil. „Zajdem na kafe?“
„Ne. Ty dojdi na komisi s povolením na sledovačku. My ho vezmeme dolů.“

V suterénu vyšehradské pevnosti je chladno. Karel je rád za svou mikinu, ačkoliv si během čekání na vrátnici všiml, že je z ní cítit mexická marjánka. Roztočilová a její kolega, který je o pár let starší než Karel a neřekl, jak se jmenuje, si cestou k výtahu vzali kabáty.
„Kam jdeme?“ promluví Karel do ticha.
„Jsou tady laboratoře,“ řekne Roztočilová vyhýbavě.
Zavedou ho do místnosti se třemi podlouhlými stoly a nezřetelně lidskými obrysy pod plachtou. Takže po něm chtějí, aby identifikoval tělo Terezy Winterové. Proč mu to neřekli rovnou? Karlovi se sevře žaludek. Co zaspal?
Roztočilová ukáže na krajní stůl. „Řekněte mi, jestli ji poznáváte.“
Takhle se to nedělá, proletí Karlovi hlavou, ale myšlenku zahodí a rázně odkryje plachtu.
Tělo patří Alici Novotné.
Karel odskočí od stolu. Do něčeho vrazí zády. Zařinčí kovové nástroje.
„Poznáváte ji?“ třeskne otázka.
Jen přikývne. Nemůže mluvit.

Karel nemá tušení, jak se dostali zpátky do čtvrtého patra na oddělení. Najednou je zpátky, v téže výslechové místnosti, u téhož stolu, na téže židli jako před celou věčností. Vnímá podlahu pod nohama, ale celá místnost se houpe s jeho žaludkem.
„Zjevně jste nevěděl, že je mrtvá,“ říká mu Roztočilová.
Proto ho vedli do márnice?
„Myslím, že si plně neuvědomujete situaci,“ pokračuje Roztočilová. „Vyšetřujeme vraždu a vy lžete, nemáte alibi na dobu vraždy a my máme prokázáno spojení mezi vámi a vrahem Novotné, Winterové a dalších dvou lidí.“
Karel se rozhlédne. Někde tady musí být odpadkový koš.
„Nevěřím, že s těmi vraždami máte cokoliv společného, ale než budeme pokračovat, měl byste si být vědom dvou důležitých faktů. První je, že zatajování důležitých informací se považuje maření vyšetřování. Za předpokladu, že znáte vraha, jde už o spoluvinu. Doporučuji vám přestat lhát, než si to zavaříte ještě víc.“
„Nelhal jsem,“ zachraptí Karel a položí si ruku na krk.
„Něco jste zatajil.“ Roztočilová ho probodává pohledem.
„Ano…“ Ještě jednou polkne. „Viděl jsem tvář vraha. Novotná ho znala. Dělala poslíčka, občas od něj přebírala drogy. Jenže… byl jsem přetažený. Spojil se mi s jiným člověkem a teď si nemůžu vzpomenout, jak vypadal doopravdy.“
„S jakým člověkem?“
„Jedním příbuzným ze Slovinska.“
„Proč jste mě to neřekl?“ zeptá se Roztočilová ostře.
„Nemohl to být on. Zemřel před několika lety. Možná jsem narazil na nějaké ochranné kouzlo, které mi vrátilo obraz z mojí paměti. Myslel jsem, že to není důležité.“
„Může to být důležité. Lidský mozek funguje skrz odkazy a asociace, to byste jako telepat měl vědět,“ řekne Roztočilová a zní to jako povzdech. „Co o něm víte?“
„Byl to synovec mé babičky ze slovinské části rodiny. Příliš jsem ho neznal.“
Karel si vzpomene na dávný rozhovor nad burčákem. Světák Dražan vykládal sedmnáctiletému Karlovi, jaké nevídané možnosti skýtá telepatické nadání. Řekl mu o triku, který používal na holky v barech. Drobné šťouchnutí, správné nasměrování pozornosti a touhy. Karlovi to připadalo nedůstojné pro obě strany. Později si uvědomil, že je to černá magie jako vyšitá.
„Porušoval zákony magie a doplatil na to,“ řekne jednoduše. „Před pěti lety zmizel někam do Srbska. Rok nato jsme se dozvěděli, že přišel o život během války drogových mafií. Vídal jsem ho jednou ročně. Naposledy, když mi bylo sedmnáct. Nemám tušení, proč jsem si vzpomněl zrovna na něj.“
„Tohle už bude naše starost,“ řekne Roztočilová. „Jak se jmenuje?“
„Kdo?“ zeptá se Karel zmateně.
„Ten váš příbuzný.“
„Aha. Dražan Marušić.“

„Vypadá to, že si opravdu hrál na gentlemana. Takové vystřízlivění bych nikomu nepřála,“ povzdechne si Vilemína, když vyjde na chodbu. „Ta návštěva márnice nebyla dobrý nápad.“
„Pokud někoho kryje, bude těžké mu to prokázat,“ řekne Erik.
„Jaký dojem z něj máš ty?“
„Nemůžeme to potvrdit ani vyloučit.“ Pohled do zdi, založené ruce. Erik se drží faktů. Rozebírání dojmů ho děsí.
Vilemína se zahledí skrz polopropustné zrcadlo na Vrbenského ruce obemknuté kolem sklenice s vodou.
„Máš připravenou past?“
Erik přikývne.
„Spustíme to teď,“ řekne. „Dostane návnadu a budeme ho sledovat.“

Sylva se zhluboka nadechne, popadne telefon a vytočí číslo, které policajti vytáhli z Alicina diáře. Píty. Heverův kámoš. Sylva ho trochu zná a víc ho znát nechce. Píty jede na pervitinu, jede v prodeji pervitinu a seznámil Hevera s Dražanem.
„Ahoj. Sháníš kšeft?“
„Ne,“ řekne Sylva ledově. „Mám vzorek Dražanova špinavýho perníku. Beru to na fízlárnu. Někam se zdekuj a počkej, až se to přežene.“
Píty chvíli hledá řeč. „Hráblo ti?“
„Víš, co je Dražan zač? Já jo. Vím toho spoustu od Terky a od Alice. Nehodlám skončit pod drnem, kurva. Chci vydělat prachy a vypadnout z tohohle podělanýho města.“
„Proč mi to kurva říkáš?“
„Nechci, aby to kromě holek a Hevera odesral ještě někdo jinej. Někam se zdekuj, jasný?“
Sylva položí sluchátko, oddechne si a sáhne po hrnku kafe. „Co když mě najde?“ zeptá se policajtky v divném stejnokroji. Další divný člověk v divném oblečení.
„I kdyby vás našel, nedostane se sem. Jsme za magickou bariérou.“
Sylva si přejede prstem po zahojené ráně na dlani. Magie. Další skrytý svět, se kterým nechce mít nic společného.

Karel Vrbenský sejde z Vyšehradu dolů po schodech na náplavku a sedne si na schody těsně u Vltavy. Kamenná dlažba, kovové zábradlí, odpolední slunce a těžká masa líně plynoucí vody. Karel ponoří ruku do vody. Tichá síla mu protéká mezi prsty. Poprosí o malý kousek té síly pro sebe. Vodní magie ho pohladí po ruce, paži, zádech, tváři. Karel poděkuje, narovná se a opře o kamennou stěnu.
Alice Novotná je mrtvá. Kdyby se zavčasu vzpamatoval a zavolal vyšehradské, mohla být naživu.
Karel si zapálí a opře o zábradlí. Tady něco nesedí. Roztočilová ho dusila u výslechu déle než hodinu a dokonce ho odvedla do márnice, ale jakmile řekl Dražanovo jméno, ukončila výslech.
V duchu si projde, co zjistil ze vzpomínek Alice Novotné. Lidský mozek funguje na systému asociací. Od vraždy Terezy Winterové a záblesku z druhého konce loutkového kouzla se dopátral k muži, se kterým se Alice několikrát sešla a přebírala od něj pervitin. Představil se jako Dražan. Vypadá jako Dražan. Jede v černém trhu a používá loutkové kouzlo jako Dražan. Možná Dražana znal a používá nějaký druh iluze…
Karel vyskočí na nohy. Málem přitom upustí cigaretu do řeky.
Když ho Roztočilová vyprovázela ven, zmínila se o Alicině kamarádce Sylvii Horákové. Karel ji v noci potkal v Bohnicích. Podle Roztočilové zná Dražana. Stačilo by s ní promluvit, zavést hovor na Dražana a odečíst z horní přístupné vrstvy myšlenek jeho podobu a případná matoucí kouzla.
Soustředí se na její jméno, tvář, pihy, čelenku, natupírované vlasy. Nemá žádný Sylviin osobní předmět. Poskládat stopovací kouzlo bude náročné.

Sylvie Horáková bydlí v šedivém paneláku v Řepích. Všechny vchody vypadají stejně. Karel vyjde po schodech do prvního patra. Šedé linoleum střídá šedá dlažba. Stopovací kouzlo Karla vede k bíle natřeným dveřím na konci chodby. Zaklepe na ně.
„Slečno Horáková?“ řekne. „Můžu s vámi mluvit?“
Žádná odpověď.
Karel zaklepe znovu a všimne si cedulky se Sylviiným jménem na zvonku. Je doma? Alice zemřela v jejím bytě. Kdo bude zůstávat v bytě, ve kterém se před pár hodinami stala vražda?
„Slečno Horáková? Je všechno v pořádku?“
Karel připraví nejsilnější útočnou kletbu, na kterou si vzpomene. „Otevři se,“ požádá zámek. Vezme za kliku a vkročí do setmělé předsíně.
Prostor se poskládá a sevře ho.

Podporuji: 

Podporuji Centrum J. J. Pestalozziho
DMS projekt: http://www.darcovskasms.cz/projekt-1042/centrum-j-j-pestalozziho-pomaha-...

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

*šla si do síně pro klobouk*
*smeká a uklání se*
Výborná povídka, skvělé postavy. Dál, jen dál!

Obrázek uživatele neviathiel

Och, děkuji! To člověka povzbudí, když si odskočí z pracovního víkendu na SOS a vidí úžasný komentík :)

-A A +A