Nikdo mi neškodí víc
Námořníci pro mě byli snad nejtěžší téma, i potom co jsem přišla na to, co bych mohla napsat, a chvíli jsem se bála, jestli projde. Nakonec se mi ale líbili nejvíc.
Vrznutí dveří, nejisté přešlápnutí. “Jene?” Tak vzdálené rozbouřeným vlnám koncilu.
“Chtěl jsem se ti vyzpovídat,” špitl Jan. Příboj emocí.
“Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,” přiznal Štěpán. Přesto za ten proud, který je oba strhává, každého jinam, může jen on.
Mlčeli.
Pak Jan znova promluvil: “Štěpáne, omlouvám se, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, že jsem tě zval Vymýšlečem. Můžeš mi odpustit?”
Štěpán nevěděl, kdo z nich se rozplakal první, ale když se objali, bylo to jedno.
Štěpán se topil v záplavě slov. Nedokázal říct jediné.
Každý sám, mezi divokými vlnami.
Slzy druhého je oba pálí víc než ty vlastní.
Původní poznámka:
Téma je tam docela volně, tak snad je vidět.
Koho by to zajímalo >>> klik.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To se mi moc líbilo už když
To se mi moc líbilo už když jsem ho četla poprvé. Nádherná a dojemná scéna.
Ano, to si pamatuji, nádherné
Ano, to si pamatuji, nádherné a dojímavé!