Když kosmonaut zapřel sám sebe, padal do neznáma
Epizoda z kosmonautova života.
Když byl kosmonaut ve věku,
kdy nebyl dítě, ale ani dospělej,
mysleli, že je nemocnej.
Protože byl kosmonaut.
V tom věku se to už nehodilo.
Měli pro tu 'nemoc' spoustu názvů.
Jeho sestra to nazvala nejpěknějc.
Syndrom Petra Pana.
„Odmítá vyrůst”, říkala.
„Na tom není nic špatnýho.”
Ale kosmonaut vyrostl.
Jen ne do klasickýho dospěláka.
Podle společnosti to bylo špatně.
A tak se octnul nad propastí,
která obsahovala škatulku dospěláka.
Skočil.
Padal tou propastí dál.
Jako kdyby padal na černou díru.
Nejdřív ho deformovali.
Pak se rozpadl na kousky.
Chtěl bejt šťastnej.
Chytil se provazu.
Vytáhl se nahoru.
Oblíknul skafandr.
Někde jsem četla, že kdyby člověk padal na černou díru, byl by natahován a stlačován. Ale tedy jelikož je nenezničitelný, rozpadl by se. To mi trošku připomíná ty chvíle, kdy vás lidi chtějí změnit.
Nenechte se, rozpadnete se. Bylo by tu víc prachu a vy jste mnohem hezčí než prach.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Závěrečná poznámka by si
Závěrečná poznámka by si zasloužila samostatnou kachnu! :-)
Děkuji :)
Děkuji :)