Dvojí smrt
"Je čas," zvrásnila ztěžka bezkrevné rty, "říci ti poprvé a na závěr: miluji tě."
Držel za ruku, když cítil výkmit živého ze schránky.
Otřelo se mu o uslzenou tvář, zvířilo vlasy i vzpomínky.
Zadumaně nepozoroval tančící páry, tiše u příšeří stěny.
Padl pohlavek? Jiný prudký pohyb?
Kráčela z parketu, anděl, víla, běloba.
Za sebou černý mrak.
"Pojď sem!" vyškrábla jej ze stínu, když procházela. "A na nic se neptej!"
Ani nemohl, jeho slova zdusila ve svých ústech. Sevřeli se, výčnělky vtištěny. Najednou sami na světě.
Okamžik věčnosti, zastavený čas. Malá smrt.
"Jak se jmenuješ?" volal do zad.
"Třeba Mary Sue!"
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
to by mě nenapadlo, že mě
to by mě nenapadlo, že mě zrovna Mary Sue dojme
Děkuju. Něžná realita je
Děkuju. Něžná realita je někdy oříškový fandom!
To je krása. Když jsem se
To je krása. Když jsem se dostala k: cítil výkmit živého ze schránky, úplně mi naskočila husí kůže.
Děkuji moc. Malý odkaz na
Děkuji moc. Malý odkaz na Dvojí život Veroniky od Kieslowskiho.
Velmi zvláštní.
Snažím se definovat, jak to na mne působí, ale marně. Snad jen... Láká mi to a hned odrazuje (jako když se pokusíš přejet prstem po rašpli).
Zvláštně zhuštěná slova na mne při četbě občas působí jako výkřiky.
Děkuji. Věřím, že míněno jako
Děkuji. Věřím, že míněno jako pochvala :-)
Pochopitelně pochvala. Nějak
Pochopitelně pochvala. Nějak jsem ve snaze pokusit se vyjádřit mé pocity opomněla zvolat: líbí!
Velká a malá smrt...
... milované ženy. Tak umírají Mary Sue...