Poodhrnutí závoje

Vodou zlehka vlaje závoj světýlek, prsty slunce se tříští a hladí je jemně po kůži.
Snaží se světýlek dotknout a tiše se směje.
Záblesk. Pohyb vody.
Zvědavě nakloní hlavu. Slyší hlasy. Jiné. Něco třpytivého padá do vody, hmatatelné světýlko, které by mohla chytit.
Matčiny ruce se k ní rychle natáhnou a strhnou ji k sobě.
Utíkají od světýlek i hlasů pryč.
Mamince tečou slzy.
„Nesmíme za těmi hlasy nikdy chodit,“ šeptá jí večer.
„Nepatří k nám.“

*

Dívá se za záblesky stříbra, dokud se nerozplynou ve vodě.
Jinak se rozloučit nedovede.
Kolem něj se prochází něžně šeptající vítr – zvláštně konejšivě jiný.