Dědictví
Úřad vesnické čarodějky jsem zdědila po své bábě. Úřad a svazek pomalovaných vyčiněných kůží.
Nevěděla, kdy se narodím. Už ve mne ani nedoufala. Sama se vyučila na druhé straně kopců a dlouho byla poslední čarodějkou v kraji. Bála se, že své vědomosti nebude mít komu předat. A za těch pár let, které jí bylo dáno mě učit, to skutečně nestihla.
Na řadu přišly kůže.
Dnes studuji návod na lektvar proti nemocem ušním. S lopuchem ani s kozí nohou nefungoval. Bába se sice snažila, ale psát neuměla.
Napadá mě… možná to vůbec není rostlina. Zkusím do kotlíku přihodit žabí nožku.
Vítězství!
Jeden ze střípků Z vesnického života
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Radostný poskakujík! Tu mám
Radostný poskakujík! Tu mám ráda
Taky ji mám ráda, až někdy
Zní to osudově. Držím jí
Zní to osudově. Držím jí palce, řemeslo nesmí být zapomenuto!
No jo, musí se děvče ještě
Výborný! Ty kůže bych někdy
Já taky. Až vaše hobitě udrží
Metoda pokus omyl to jisti.
Metoda pokus omyl to jisti. Vzkřišování řemesla je náhodou dobrý napad.
Ono se to totiž odehrává v té
Bezva! Těším se na povídku! :
Bezva! Těším se na povídku! :-)
Teď mám jako prioritu dopsat
Pěkné. Doufám, že mezi kůžemi
Pěkné. Doufám, že mezi kůžemi měla i recept na utrejch z poldičích nožek ;)