Velbloudí stopy napříč literaturou

Obrázek uživatele Carmen
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
Amaranta

Malý princ pracně bojoval s obzvlášť zarputilým výhonkem baobabu. Přišel už o tři západy slunce, a baobab se odmítal hnout. Růže se kvůli tomu tvářila trochu dotčeně, a také trochu ustrašeně, když se malý princ nedíval.
„Kdybych jedl baobaby,“ vyčítavě řekl výhonku, „tak bys viděl! Jenže já je nejím,“ dodal upřímně. Baobab mlčel.
Malý princ odhodil rýč a otočil se k baobabu zády. Zjistil, že se dívá přímo do velkých hnědých očí.
„Ty jsi velbloud,“ řekl udiveně. Měl pravdu.
„Ale já tu nemám velbloudy,“ upozornil ho, „nebo ano?“
Velbloud zamrkal.
„Nabídl bych ti něco k jídlu,“ začervenal se malý princ, „ale už tu docela nic pro velbloudy nemám. Mám růži, a ta není k jídlu a není ani tak docela moje, ani se mnou nemluví. Tu sníst nesmíš. A mám spoustu baobabů. Nejíš baobaby?“
Velbloud sice ani teď neodpověděl, ale zdálo se, že myšlenka na baobaby ho nenadchla.
„Vidíš. A já bych tak potřeboval někoho, kdo by jedl baobaby. Nebo je uměl odstěhovat. Rostou a rostou a rostou, a vůbec s nimi není řeč. Nemám baobaby rád.“
Velbloud vypadal, že přemýšlí. Pak hrábl několikrát kopytem do čerstvě rozryté hlíny.
„Hm!“ zadumal se malý princ, „to by asi šlo. Ano, myslím, že to by určitě šlo! Děkuji ti, velbloude… Velbloude?“
Velbloud byl pryč. Malý princ pokrčil rameny. Asi to už tak s velbloudy bývá. Posadil se na zem a konečky prstů pohladil několik ornament vyrytý v hlíně: několik čar jako na mořské hladině, když fouká vítr, nebo na nebi na chundelatých mracích, nebo jako v ovčí vlně.
Podíval se na zbytek baobabu a pak se podíval na růži. Půjde si s ní popovídat, rozhodl se, a pak uvidí.

*

Drobná dívenka cupitala po luční cestě. V ruce nesla proutěný košík přikrytý utěrkou. Byl docela větrný den, a dívčin nový červený pláštík za ní elegantně povlával.
„Taky nevím, proč zrovna zas víno a bábovka, a proč si nemůžu vzít plátěnou tašku,“ mumlala si vztekle, „kdo to má pořád tahat! A tahle cesta, to taky není… Huh!“
Vprostřed cesty stál velbloud.
Dívka se vyděšeně zastavila.
Velbloud si jí příliš nevšímal; zaujal ho šťavnatý trs trávy přímo u jejích nohou.
„Hhm,“ podotkla, „já… Já snad půjdu radši lesem!“ vyjekla, když jí velbloud mimoděk začal ožižlávat tkaničky.
Je známo, že velbloudi obvykle neumí krčit rameny. Tenhle vypadal, že kdyby mohl, měl by právě intenzivní chuť tak při pohledu na postavičku prchající k temnému lesu učinit.

*

„Je to marné! Je to marné, je to beznadějné, a já navždycky zůstanu sám!“ melodramaticky prohlásil princ.
„Výsosti, ale…“
„Je pryč! Pryč. To se řekne, ožeň se,“ hořce se uchechtl tónem návštěvníka baru nevalné úrovně, který po třetí skleničce objevil filosofii života.
„Výsosti, možná byste to víno…“
„Bota. Zůstala mi bota. Kdybych byl na tyhle věci, víte, budiž, ale…“
Sluhu zjevně polilo horko, a raději se začal soustředit na dolévání vody do princovy číše.
„Jdu se projít,“ princ prudce vstal a vyrazil ze dveří. Sluha si ztěžka povzdechl.
Princ rázně procházel zahradou a kopal do kamínků na cestě. Posadil se na lavičku a zabořil hlavu do dlaní.
„Kdybychom měli lepší pořádek v hostech,“ smutně podotkl.
Zprava od něj se ozvalo souhlasné přežvýknutí.
Princ byl nucen konstatovat, že se vedle něj nachází velbloud.
„Tak jestli si myslí, že mě tohle má rozveselit, tak to už vážně… Nebo to tu zas nechal některý host? Jasně jsem řekl, že nechci žádné dárky. Chtěl jsem v zásadě neformální ples… Inu, taky jsem chtěl nevěstu. Člověk chce a… Au!“ zařval bolestí.
Velbloud toho příliš nedbal a zvolna kráčel dál; že mu v cestě ležely princovy nohy, nebyla ostatně jeho chyba.
Princ zaúpěl a zoufale se chytl za chodidlo.
„Ještě tohle! Au! Jak mám dojít do zámku, a jak mám vůbec chodit, budu mít nohu oteklou jak…“
Zarazil se.
„Hm,“ zamyšleně se zahleděl na své boty, „tak botu... Možná…“

*

Šebestová zaječela, hele, Machu, to sluchátko nám žere velbloud, tys přivolal velblouda, vždyť jsme si říkali, že si dáme s těmi zvířaty pozor, vzpomeň si, jak to dopadlo se slonem, to není žádná legrace, a Mach na to, podívej, Šebestová, zaprvé velbloud není slon, zadruhé jsem ho nepřivolal a zatřetí to sluchátko nežere, jenom ho očichává. A měl pravdu, velbloud sluchátko očichával, a jak Šebestová správně smířlivě podotkla, sežrat ho mohl jen těžko, a jestli si velbloudi můžou něco přát, tak prosím, ale upřímně nevím, jak tomu bude sluchátko rozumět, a vůbec lepší velbloud, než aby se ke sluchátku dostal třeba Horáček.

Velbloud zatím párkrát do sluchátka zafuněl, a ve sluchátku bylo dlouho zmatené ticho, ale pak se ozvalo odkašlání, a že prý samozřejmě, že je to zvláštní přání, ale že to sluchátku taky přišlo jako nepoměr, proč by měli mít kamarády jenom kladní hrdinové, že, tak tedy dobře, a Šebestová ani Mach se to nikdy nedozví, ale Horáček bude skutečně daleko veselejší postava, když v příbězích začne existovat i Pažout.

*

Alenka ležela na trávníku a pozorovala mraky na nebi. Zrovna našla jeden, který vypadal docela jako velký, chundelatý bílý králík, když uslyšela zafunění přímo vedle své hlavy.
„Jejda, velbloud!“
Chtěla velblouda pohladit, ale velbloud odtáhl hlavu a upřeně se zadíval někam stranou. Pak se náhle prudce rozběhl, jako kdyby právě spatřil něco zajímavého.
Alenka se rozeběhla za ním.

Králík se přerývavě nadechl, otřel si zpocené čelo a rychle skočil do nory.
Když konečně dopadl na zem, vstal a oblékl si nedaleko odloženou vestičku.
„Ještě by mi sežral mrkev, to snad…. A Alenka zas nic. To tam můžu hopsat do aleluja, když se tam promenádují velbloudi!“
Nervózně se podíval na hodinky.
„Příště půjdu v civilu, houby pořád přestrojení. To už si mě musí všimnout!“

Příštího dne čekala Alenka přesně na místě, kde potkala velblouda.
Velbloud nešel, náhle ale zahlédla pohyb ve vysoké trávě, něco se tam bělalo…

*

„Plášť! Jdeme!“ Ron popadl jednou rukou zmateného Harryho za rukáv hábitu, druhou se natáhl pro Harryho neviditelný plášť složený na posteli.
„Co se děje?“ vyjekl Harry. Jizva ho nebolela, ale i tak měl nepříjemný pocit. Napřed ten hlas… Ten hlas! Nikdo jiný ho neslyšel, a…
„Fred, George, velbloud,“ štěkl Ron.
Harry se raději dál neptal, ostatně mu na to sotva stačil dech.
Doběhli do opuštěné chodby, kterou si nijak nevybavoval. Ron se ještě jednou rozhlédl a pak otevřel dveře. Vešli do učebny, ve které se nejspíš dlouhá léta neučilo, natož uklízelo. Harry přejel očima poskládané lavice a všemožné harampádí, které se zde nashromáždilo. Měl určité podezření, že místnost sloužila Protivovi jako skladiště ukradených věcí studentů. Nedovedl si totiž jinak vysvětlit množství učebnic, hnojůvek, přísad do lektvarů, psaníček a celé štosy pergamenů s domácími úkoly.
„Hchm,“ odkašlal si Ron. Harry vzhlédl od rozepsané eseje, o které měl nejasné tušení, že ji loni psal natřikrát, poté, co obě předchozí nedokončené verze záhadně ztratil.
Ve vzdáleném koutě se pohnul temný stín. Harry sebou cukl.
„Rone,“ nadechl se, „říkals… velbloud?“
„Jo,“ Ron mezitím došel k velbloudovi a nejistě se na něj díval. Pak vytáhl z kapsy hrst sena a velbloudovi ji nejistě podal.
„A Fred a George?“
„Harry, copak to nechápeš?! Fred pořád ještě neodpustil Percymu ten dopis mamce, no a říkal, že jakmile bude mít příležitost, změní ho na švába…“
„Rone, tohle je ale velbloud. Ne šváb. A nemyslím si, že by Fred zvládl…“
„Možná ne úmyslně, třeba chtěl, aby to byl šváb! Našli s Fredem na blešáku tu knihu zaklínadel, vypadalo to jako vtip, ale… A byla tam proměna na velblouda! Dneska jsem Percyho neviděl, šel jsem do knihovny a potkal Freda a George, divně se smáli, a pak jsem potkal ráno tohle, když jsem šel na trest za Binnsem... Četlo si to vývěsku s výročními zprávami školy!“
Harry musel uznat, že čtení vývěsky by odpovídalo Percyho povaze. Přesto se mu ale nezdálo, že by dvouhrbý návštěvník hradu byl Ronův bratr.
Ron zkoumal velbloudovy chlupy na hlavě s nešťastnou poznámkou, že „má účes jako Percy“, když Harry vyjekl.
„Pssst! Co je?“
„Ten hlas… Zas ten hlas! Nic neslyšíš?“
„Ne, ale slyším ozvěny našich školních trestů z budoucnosti, jestli ještě budeš řvát a někdo si všimne, že jsme tady, a s velbloudem! Jaký hlas?“
„N-nic, už nic,“ Harry si prsty mimoděk mnul jizvu.
„Myslel jsem, že ho vyvedeme pod pláštěm, ale to asi nepřichází v úvahu,“ Ron přehodil plášť přes velblouda a zklamaně se díval na osamělé velbloudí nohy.
„Tak ho tady necháme, seženeme Freda a George a ujistíme se, jestli to není Percy, dobře? A teď pojď, nebo dostaneme od Snapea další trest oba!“

Bazilišek si zlostně syčel. Ješšště bylo příliššš brzy, ješšště potřeboval časss. Kdo mohl čekat, že v téhle zapadlé čásssti hradu začnou pobíhat ssstudenti a velbloudi! Pár minut, a mohl je zabít, napadlo ho skoro lítostivě, ale pán ješšště nechtěl…

*

„Můžete mi někdo říct,“ vykřikla světélkující postava ženy dramatickým tónem, „co tam dělal velbloud?! Velbloud! V knihovně Múz, to nemůžete myslet…“
„Byla to jen dětská sekce,“ odkašlal si obranně knihovník.
„Jen dětská sekce?“ žena zrudla.
„To zvíře tam mohlo sežrat desítky knih, než jsme se tam dostali, celou literaturu mohlo…“
„Melpomené, drahoušku,“ chlácholivě pronesl Zeus a po straně nenápadně soucitně mrkl na knihovníka, „přece se snad nic nestalo.“
Žena se na něj podívala pohled nasvědčujícím tomu, že jestli ještě jednou uslyší „drahouška“, pravděpodobně přepíše dějiny řecké mytologie násilným aktem vůči autorovi tohoto oslovení, neboli by jí vůbec případná otcovražda nebyla proti mysli.
„Ale mohlo se stát! Co my ostatně víme, co se stalo!“
„Dromík tam jenom spal,“ řekl knihovník dotčeně.
„Spal na knihách? Copak nechápete, co se…“
„Jistě, dcerunko, jistě. Zkontrolujeme to, ano? Byly to knihy plánované dlouho dopředu, pokud se nemýlím, neměl by být problém napravit případné škody…“
„Dromík je chytrý. Určitě ty knížky vylepšil,“ huhlal si knihovník. Pro jistotu přitom uhýbal drobnými úkroky před Melpomené, která vypadala, že ho uškrtí vlastním břečťanem, účes neúčes.
„No vidíš, Melpinko, tak se přece nestala žádná tra- totiž, hchm, nic hrozného,“ kousl se Zeus do jazyka.
„Tragédie?!“ zasyčela jeho dcera nevraživě.
„Tak fajn,“ odsekla, „ať si to řeší sestra. Mně už je to jedno. Ale jak mi vleze do dramatu, dám si k večeři dromedáří řízek!“ vztekle odkráčela.
„Dromík není dromedár,“ téměř nehlasně, leč nesouhlasně pohnul knihovník rty.
Zeus si ztěžka povzdechl.
„Kde se tu vůbec vzal velbloud?“ zeptal se.
„Říkal jste, že si můžu pořídit zvířátko,“ dotčeně se ohradil knihovník.
„Dobrá, dobrá… Jenom ho držte od knihovny dál. Podívejte, mně je to jedno, o pár velbloudů v příbězích víc nebo míň, ale víte, co to je, mít tolik dětí? Kdo to má pořád…“
„Hhm,“ přerušil ho knihovník, „je tu ještě jedna věc,“ vysoukal ze sebe provinile.
„Co zas?“
„Dromík… On… Tohle bude asi vaší manželky,“ podal mu jemně tkaný hedvábný šál nesoucí jasné stopy toho, že byl nějakou dobu usilovně přežvykován – řekněme například velbloudem.
Na chodbě se ozvaly rázné kroky, podle kterých knihovník neomylně poznal Héru, a usoudil, že je čas se odklidit zpět do knihovny.
Zeus zoufale zaúpěl.

Komentáře

Obrázek uživatele Zuzka

Nádhera! Chí!
Ten dramatický antický závěr je naprosto ženiální.

Víc velbloudů v literatuře!
Dokonalé, nadšeník a děkujík

Obrázek uživatele Profesor

Skvělý velbloud, skvělý!

Obrázek uživatele Aries

Já jsem si říkala, že o velbloudovi bych do kupy asi nic nedala, a ty máš rovnou celý stádo!

Obrázek uživatele strigga

Ty jsi naprosto geniální. Velbloud jako univerzální nadějeplný pošťuchovač všech příběhů! Můj pohled na velbloudy už nikdy nebude jako dřív! :D Asi nejvíc mě pobavila Alenka a dojali kupodivu Horáček s Pažoutem :D ale celý je to úžasný! <3

Obrázek uživatele Julie

Já zírám s otevřenou pusou!
Obrázek uživatele neviathiel

Jů! Zírám! A ten závěr, to je nervák!

Obrázek uživatele Owes

Závěr tomu nasazuje korunu! Výborně jsem se bavil.

Obrázek uživatele Arengil

Povedené. :D

Obrázek uživatele Aveva

To je ale krásně zabalený velbloud!
A nejlepší je Horáček s Pažoutem :o)

Obrázek uživatele Rebelka

To je naprosto dokonalé! :)

-A A +A