Danajský dar

Obrázek uživatele strigga
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
Erys

Milá Erys, přeju Ti krásné a klidné svátky vánoční! A mám pro tebe několik zpráv, než se pustíš do čtení:

1) Neboj se, povídek pro jiné lidi je rozepsaných (a nedopsaných) hned několik. Jenže já si nemohla pomoct, chtěla jsem něco napsat hlavně tobě. :)
2) Přála sis povídku, kterou by si mohlo přečíst co nejvíc lidí. Nu, co se přístupnosti týče, tak jsem to dodržela na jedničku; druhá věc je, že nevím, kolik lidí zná tenhle fandom. Ale já si opět nemohla pomoct. Sama jsem je zhltla během pár týdnů a teď už je několik měsíců čtu ségrám na dobrou noc. A když jsem viděla, že je ve svém přání uvádíš taky, měla jsem jasno. :)
3) se odvíjí od 2) a týká se toho, že si mi povídka, ovlivněná kánonem, začala během psaní dělat, co chtěla. A jelikož si povídek až příliš vážím, nechala jsem ji.. ale i tak myslím, že v ní nalezneš aspoň něco z toho, co jsi tam chtěla mít :)

Snad ti udělá radost!

Přístupnost: Jedna a více mozkových buněk
Shrnutí: Lepší shrnutí než název už stejně nevymyslím. :D
Prohlášení: V této povídce mi patří pouze drbátko na záda. Ale ani to není fyzicky moje. Ach jo.
Poznámka: Šťastné a veselé!

***

V lesní chatě je zase jednou veselo, pomyslel si spokojeně Will, když usrkával kávu, hřál se u kamen a vychutnával měkké večerní světlo svíček. V poslední době to byla vzácnost a on měl pocit, že slova hraničářské hymny začíná chápat jinak než dřív. Když se to vezme kolem a kolem, vedl osamělý život – a tahle chata taky. Často ji nechával celé týdny prázdnou. A přestože s ním skoro vždycky byli Cuk a Černá, chyběla mu lidská společnost. Měl radost, že tu dnes večer není sám. O to větší, že je tu s ním zrovna jeho učitel. Halt poslední dobou navštěvoval svoji starou chatu jen poskrovnu.
Trochu ho mrzelo, že tu zrovna na jeho narozeniny chybí Alyss. Dávno ale chápal, že lidé jako oni dva si jen zřídkakdy mohou vybírat, co se času týče. Poslední tři roky tu na své narozeniny chyběl on, jednou dokonce i na ty její. Poslala mu dopis. Měl ho rozložený na stole, opatroval ho a často do něj nahlížel; měl pocit, jako by s každým její rukou psaným slovem vyskakovala vzpomínka na jejich společné dny.
Haltovi se o tom samozřejmě nezmínil. Dovedl si představit, jak skvělý by tohle byl námět na popichování.
Očima sklouzl k učitelovu dárku, který držel v ruce. Nové pouzdro na nože. To staré vzalo zasvé při poslední výpravě přede dvěma týdny. Haltovy dárky se vždy vyznačovaly jistou zarputilou praktičností: pravidelně dostával lepidlo na letky, sady cestovního koření, nové přikrývky a kožené čutory. Cenil si jejich užitečnosti a byl Haltovi vděčný. A poslední roky si navíc mohl být jistý, že něco, co s sebou bude moci na cestách nosit jako talisman a vzpomínku, mu obstará Alyss. Její dárky byly estetičtější: posledně se dokonce pokusila na jeho oblíbenou košili vyšít drobounký obrázek – byla na něm maličká loď, jako připomínka té, na které se s ní velmi neprofesionálně a nepříliš taktně pokusil zasnoubit.
Kdykoli se na ni někde před spaním u ohně na pláni podíval, musel se usmát. Obdivoval Alyssinu schopnost vycítit přesně to, co někde v hloubi duše potřebuje. On měl s dárky pro ni popravdě podstatně větší potíže; dokud ho před několika lety konečně nenapadlo zeptat se Gilana. Vysoký hraničář mu s potutelným úsměvem vysvětlil, že o dárku pro ženu je nejlepší poradit se s jinou ženou.
Will se ho rozhodl uposlechnout a od té doby se chodil radit s Jenny. Při své památné první návštěvě jejího hostince za tím účelem poprvé v životě litoval, že jeho snoubenkou je právě Alyss: kdyby nebyla, mohl by se radit s ní. Alyss jako školená diplomatka uměla kdykoli zachovat dekorum a vážnou tvář. Otevřená Jenny se naproti tomu nevázaně hihňala a smála a způsobila tak, že aby to přežil, musel u ní vždy vypít alespoň korbel piva; ale poradila mu vždy dobře, to ano. Posledně třeba...

„Co to je?“
Ze vzpomínání ho nemilosrdně probral Haltův hlas. Hraničář se s kamenným výrazem skláněl nad dárkem, který dostal od Willa. (Tohle vzájemné obdarovávání byl Willův nápad: narozeniny slavil v první den nového roku, a tak mu to kdysi za učňovských let připadalo jako pěkná tradice. Halt příkladně brblal, ale k Willově radosti se uvolil ji nakonec nebojkotovat.)
Will se usmál. Nemohl si pomoct. Rád by tuhle chvíli zvládl s kamennou tváří, ale nešlo to.
„To jsou nůžky,“ zpravil učitele jako ztělesněná nevinnost.
Haltovi blýsklo v očích. „To vidím,“ zavrčel. „Ale k čemu si myslíš, že mi to kdy bude?“
„No,“ začal Will opatrně, vědom si toho, že právě vchází na tenký led, „ lidé používají nůžky k mnoha účelům. Zastřihávají s nimi koním hřívu, například. Upravují letky šípů. Občas si s nimi také zastřihnou vlasy nebo vousy,“ dodal jakoby zcela mimochodem.
Halt na něj hleděl se zdviženým obočím. „A co to má společného se mnou?“
Will to vzdal. Bylo mu jasné, že učitel nůžky v životě nepoužije. Třeba se budou k něčemu hodit aspoň Paulině.
„Někdy si říkám, proč jsem tuhle tradici vůbec zaváděl,“ povzdechl si.
Doufal, že tím v Haltovi probudí alespoň špetičku výčitek svědomí, ale dočkal se jen souhlasného „Já taky.“
Will se pokusil nasadit zkroušený výraz, ale mistr, jakoby spíš sám pro sebe a v zamyšlení, nemilosrdně pokračoval: „Marně přemýšlím, jestli jsem někdy v životě dostal něco užitečnějšího. Možná tehdy, když Crowley usoudil, že by se mi mohlo hodit drbátko na záda.“
Will chápal, že to měla být zkouška a že v ní právě třeskutě neobstál, když se rozesmál na celé kolo, ale byl s tím spokojený. Jestli byl někdo svými dárky skutečně proslulý, pak to byl právě Crowley. I Willovi už se několikrát poštěstilo dostat od hraničářského velitele věc, nad jejímž praktickým účelem hloubal ještě na příští výpravě. Měl velice silný dojem, že je to součástí Crowleyho specifického smyslu pro humor.
„Náhodou,“ prohlásil, když konečně nabral vzduch do plic, „takové drbátko může být zatraceně užitečná věc.“
„Vážně?“ podivil se upřímně Halt. „ Ty sis ho někdy všiml? Visí tamhle na stěně už třináct let.“
Will trochu znejistěl. Bylo mu popravdě najednou poněkud trapné přiznat, že tu věc až doposud považoval za jakousi naprosto bizarní dekoraci, která musí mít pro jeho učitele nějaký zvláštní význam, když ji tu tak dlouho nechal. Dokonce ji právě z toho důvodu ani neodstranil sám, když se Halt přestěhoval na Redmont.
Víceméně aby zakryl rozpaky, zeptal se: „Jak si proboha pamatujete, že je to právě třináct let?“
K jeho údivu jako by teď najednou zrozpačitěl Halt. Trvalo to jen zlomek vteřiny a nikdo neznalý by si toho nejspíš nevšiml, ale on znal staršího hraničáře dobrých osm let a tohle drobounké zaváhání a prázdný výraz v očích problikly jeho myslí jako varovná světélka. Hned se zase ztratily. Ale Will si byl jistý, že tam byly.
Halt pokrčil rameny. „Zřejmě mám neobyčejnou paměť na dárky. Zkus se mě za pár let zeptat, kdy jsem dostal ty nůžky.“

Ve skutečnosti vlastně netušil, jak si těch třináct let pamatuje. Ale v paměti mu vyvstaly v souvislosti ještě s jedním dárkem. Nejspíš proto, že s tím měl tehdy Crowley taky co dočinění.
Vyhlédl z okna a teprve pak si dovolil drobný úšklebek. To je díkybohu dárek, který si Will pamatovat nemůže.

~

Hraničářský sněm se konal každý rok v jinou dobu. Crowley se prvních pár let pokoušel zavést v tom nějakou pravidelnost, přesvědčený, že každé organizaci, hraničářský sbor nevyjímaje, prospívá alespoň iluze nějakého řádu – ale pak to vzdal. Zkuste si najít termín, ve kterém bude mít každoročně padesát věčně zaměstnaných lidí čas. Touhle dobou dospěl do stadia, kdy byl jednoduše rád, když se mu podařilo sněm zorganizovat někdy na podzim.
A ani to se letos nepovedlo. Když se hraničáři konečně sjeli, špičky stromů okolo Sněmoviště už pokrýval první sníh. Konec roku se kvapem blížil. Nikdo si nestěžoval ani na zmrzlou půdu, ani na bílý poprašek: ostatně, Crowley ani nic jiného nečekal. Členové hraničářského sboru byli z tužšího těsta, než aby naříkali nad troškou zimy.
Sám si to v duchu dokolečka opakoval, když seděl na studeném špalku, opíral se o zledovatělý strom a měl pocit, že k okolí pomalu, ale jistě přimrzá. Cítil zoufalé nutkání se každou chvíli zavrtět, aby se o tom přesvědčil, ale stačil mu jediný pohled na Halta, naprosto stoicky klidně sedícího vedle něj, aby se o to ani nepokoušel. Haltovy pozorovací schopnosti byly stejně vybroušené jako jeho suchý humor, a dohromady to byla kombinace, které se Crowley rád vyhne.
Místo toho se raději soustředil na pokračování ve sporu, který spolu už nějakou chvíli vedli.
„Stejně si myslím, že bys mohl,“ prohlásil.
„Nikdy jsem mu žádné dárky nedával,“ zabručel Halt.
„Jistěže ne. Ale letos bys mohl udělat výjimku. Letos mu bude deset!“ nevzdával se Crowley. „Narozeniny slaví v den určený opatrovnou, protože nikdo neví, kdy je vlastně má. Žádní rodinní známí mu nic neposílají, protože žádní neexistují...“
„A právě proto,“ skočil mu Halt do řeči, „by působilo dost podivně, kdyby najednou dostal dárek jen tak od nikoho, nemyslíš?“
Crowley ignoroval přítelovo zdvižené obočí. „Je to první důležité výročí v jeho životě,“ odtušil zarputile. „Vím, že ti na tom chlapci záleží, Halte. Jinak bys mi o něm nikdy nevyprávěl, nesledoval bys ho, nedával na něj pozor. Rozumím tomu, proč se k němu nehlásíš, proč nechceš, aby si ho lidé s tebou spojovali. Ale všechno má své meze, nemyslíš?“
Dlouho bylo ticho, rušené jen vzdáleným svištěním šípů na cvičišti. Pak Halt vstal a Crowley sebou bezděčně škubl, když se setkal s chladným výrazem v jeho očích.
„Správně,“ řekl tiše. „Všechno má své meze. A tahle debata ty své už dávno překročila. Půjdu se podívat, jestli Gilan už zjistil, kterou rukou se natahuje tětiva,“ dodal s náznakem potměšilého úsměšku. Vytratil se, než Crowley stačil otevřít ústa.
„A k té zemi opravdu jen tak snadno nepřimrzneš,“ utrousil ještě přes rameno.

Když si Crowley uvědomil, čím Halta tak rozčilil, nejraději by si vlepil pohlavek. Trvalo několik dlouhých let, než jemu – svému nejstaršímu příteli – Halt příběh o nalezeném chlapci vypověděl, a on věděl, proč. Nikdy se o tom přímo nezmínil, ale hraničářskému veliteli bylo jasné, že si dává za vinu smrt obou chlapcových rodičů. Myslí si – podle Crowleyho úplně nesmyslně –, že by ho ten chlapec, Will, nenáviděl, kdyby o tom věděl. Nic z toho nebyla, ani nemohla být Haltova chyba, ale Crowley nikdy nenašel příležitost (a celkem vzato ani odvahu) mu to říct. Stejně pochyboval, že by to k něčemu bylo. O tomhle ho bude muset přesvědčit jedině chlapec sám.
Tím svým neuváženým plamenným proslovem vlastně nepřímo řekl, že Halt má důvod se chlapci vyhýbat. Samozřejmě to tak nemyslel. Ale těžko to teď vzít zpátky.

Znovu si mohli promluvit až toho dne večer. Halt kupodivu přišel za Crowleym do velitelského stanu sám. Spolu s jeho příchodem stan příjemně provoněl horký silný čaj, který s sebou přinesl.
„Káva došla,“ oznámil Halt, vrhl pohřební pohled na misky čaje, jimiž balancoval v rukou, a jednu mu podal.
Crowley se nervózně zasmál, usrkl čaje a zasmál se doopravdy. „Ale med evidentně nedošel.“
„Až dojde i med, sbalím se a opouštím sněm,“ prohlásil Halt smrtelně vážně, a Crowley věděl, že je mezi nimi všechno při starém.
„Poslyš,“ začal tlumeně, „kdybys ještě pořád uvažoval o tom dárku...“
„Neuvažoval jsem o něm,“ ujistil ho Halt, ale on se nedal tak snadno. Rozhodl se jít s celou pravdou ven.
„Berrigan mi tu nechal tohle,“ přiznal a vytáhl z rohu stanu jakýsi hudební nástroj. „Nemám ponětí, co to je. Asi nějaká divná kytara.“
Halt pokrčil rameny. Co se hudebních nástrojů týkalo, tušil akorát, že do některých se fouká a do jiných drnká. Dle jeho názoru byla tato úroveň znalostí zcela dostačující.
„Proč ti to tu nechával?“ otázal se.
„Prý ji dostal darem po cestě na sněm, ale už jednu má. No a já...“
„Tys,“ dokončil za něj blahosklonně Halt, „usoudil, že by to mohlo někomu dobře posloužit jako dárek.“
„Přesně,“ přitakal rychle Crowley, povzbuzený Haltovou pohotovou reakcí. „A říkal jsem si, že ten chlapec...“
„Nic takového v něm podporovat nebudu,“ odmítl rezolutně černovlasý hraničář. „Ale divím se, že ses tu věc nepokusil vnutit rovnou mně. Jednoznačně to splňuje parametry dárku od tebe...“
„Taky mě to napadlo,“ přiznal Crowley zkroušeně, ale pak mu v očích blikla dvě radostná světélka. „Ale pro tebe už mám něco jiného,“ usmál se spokojeně.

~

Halt zalétl očima k zaprášenému, nikdy nepoužitému kousku dřeva na zdi. Takhle k tomu šílenému drbátku přišel. Jenže povyprávět to svému učni by znamenalo zároveň přiznat, že mu odepřel jeho potenciálně první narozeninový dárek.
Will mu poklepal na rameno. Zřejmě už zíral z okna moc dlouho. „Není vám nic, Halte?“
Zavrtěl hlavou. Co by mu mělo být? A přece – něco tady nesedělo. Něco, co přehlédl. Pohledem sklouzl k jinému kusu dřeva, opřenému láskyplně o lavici, na níž seděl Will. Ten zatracepený nástroj mu byl nějak povědomý.
„Wille,“ zeptal se a snažil se, aby to znělo co nejlhostejněji, „dostávali jste dárky k narozeninám i v opatrovně?“
Samozřejmě že dostávali. Sám to dobře věděl. Will na něj překvapeně pohlédl.
„No, vlastně ano,“ odpověděl, trochu vyvedený z míry. „Většinou něco, co jsme zrovna potřebovali. Chci říct, když jsem měl zrovna moc odranou košili, dostal jsem košili, a tak... Horác věčně dostával kalhoty, vždycky si je někde roztrhal...“

~

První večer nového roku před třinácti lety netrávil Halt v teple chaty u kamen, nýbrž přitisknutý na stěně redmontské opatrovny, chráněný pláštěnkou a prořídlým křoviskem před všema nežádoucíma očima, a opatrně nahlížel oknem dovnitř. Crowleymu by to nikdy nepřiznal, ale i jeho teď po víc než hodině stání na místě ve sněhu pořádně zábly nohy. Chvílemi zalétal očima k velkému sněhulákovi uprostřed zahrady, kterého tu svěřenci opatrovny postavili přes den, a maně přemítal, jestli nedopadne jako on, když tu bude stát ještě dlouho. Co by teď dal za horký černý čaj, jehož vůně se linula škvírou v okně zevnitř. Litoval, že si s sebou nevzal do čutory trochu kávy.
Ale on musel počkat. Musel si být jistý.
Mrzlo, až praštělo. Za namrzlým oknem se nic zajímavého nedělo, jen služebná pobíhala sem a tam s naškrobeným prádlem. Opět přejel očima po ztichlé bílé zahradě. Sněhulák ho obdařil dlouhým, výmluvným pohledem.
Pak mu někde v koutku oka proběhl stín. Bylo to jen téměř nepostřehnutelné mihnutí ještě temnější tmy, než jaká panovala všude kolem, ale jeho zbystřené, léty vycvičené smysly vysílaly jeden varovný signál za druhým. Ani se nepohnul, dal si pozor, aby ani nezamrkal, jen očima zabloudil co nejblíž ke stěně, u níž sám stál – a hele ho! Pohyblivý temný stín stál najednou jen pouhých několik kroků od něj. Zdálo se, že ho ten druhý nevidí.
Těsně přede dveřmi se stín zastavil, zašátral pod pláštěnkou a pak se sklonil, aby položil cosi na práh. Halt se neslyšně připlížil těsně za něj, a potom polohlasem prohlásil:
„Říkal jsem ti, že si ten krám máš nechat.“
Crowley se prudce otočil a uklouzl na ledu, k Haltovu zklamání ovšem nakonec udržel rovnováhu a nerozplácl se jak dlouhý tak široký. Ve tváři, pokud se dalo ve tmě soudit, se mu mísil úlek s překvapením, zárodkem vzdorovitosti... a možná ještě něčeho.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se, a Halt to ‚něco‘ identifikoval jako zapírání.
„O tomhle,“ povytáhl jedno obočí na balíček, který hraničářský velitel položil na práh. „Koukej si to vzít zase zpátky. Tak snadno se toho nezbavíš.“
Rozčarovaný Crowley vypadal, že by se klidně ještě přel, ale Halt mu nedal příležitost. Sebral nástroj, otočil se a odcházel.
„Ale můžeš si dát u mě v chatě kávu,“ zpravil přítele zvesela, „pokud se tedy nechceš darovat Willovi sám jako druhý sněhulák.“

~

Nesl ten nástroj tehdy v ruce, dokud nedošli do chaty. Pak ho vrátil Crowleymu. Byl to malý, strunný nástroj, něco jako maličká kytara. Nebo loutna.
„Poslyš, Wille,“ položil otázku tak lhostejně, jak to jen dokázal, „a nedostal jsi náhodou někdy v opatrovně něco... no, něco, co jsi tak úplně nečekal? Něco, co by sis zapamatoval?“
Will na něj zazíral.
„Ale jistě!“ vyhrkl překvapeně. „Ta malá mandola, když mi bylo jedenáct. Netušil jsem, od koho by mohla být, nikdo v opatrovně to nevěděl. To bylo poprvé, co jsem viděl mandolu,“ zasnil se. „Dneska to každému vysvětluju, ale tehdy jsem si taky myslel, že je to loutna.“
Pak ten příval slov konečně zastavil, když si uvědomil význam toho, co učitel řekl.
„Ale, Halte...“ protáhl pomalu, „chcete říct, že... ta byla od vás? To bych... já... totiž... to bych od vás v životě nečekal,“ dokončil udiveně, s odzbrojující upřímností.
Teprve pak si všiml Haltova výrazu. Hraničář konečně zavřel ústa, otevřená až dosud dokonalým překvapením. Obočí se stáhlo do jedné tenké linky, rysy ztvrdly a Will s neomylným letitým instinktem rozpoznal nebezpečí, které z toho výrazu vyzařovalo. Bezděky se otřásl.
„Máš pravdu,“ blýsklo Haltovi potměšile v očích. „Nebyla ode mě. Byla od Crowleyho.“ Pak, jako by ho to právě napadlo, nevinně dodal: „Nejspíš toho dneska lituje.“
Willův údiv teď dostoupil vrcholu.
„O-od Crowleyho? Ale proč by mi Crowley dával mandolu? Vždyť mě v té době ani neznal, nebo snad ano? Halte?“
Učitel mlčel. Živě si představil Crowleyho obličej, jak se otřásá smíchy a prská něco jako „Bože, doufal jsem, že se dožiju toho výrazu, až se to dozvíš.“
Haltovi potemněly oči.
„Na nejbližším sněmu,“ pronesl zlověstně, „Crowleymu osolím kafe.“
A protože to byl on, taky to udělal.
Ale to už je naštěstí jiný příběh.

Komentáře

Obrázek uživatele Arengil

Jé... :)

-A A +A