Opička, kouzelník a kabát

Večer byl studený. Vítr vanoucí od Vltavy se proháněl v ulicích a nutil měšťany, spěchající k drožkám a kočárům, přitahovat kožešinové límce vlněných plášťů blíž ke krku. Pouliční prodejci podupávali v kalužích světla pod plynovými lampami a dýchali si do zkřehlých dlaní.
„Postůjte na chvíli, vážený panstvo,“ zavolal snědý, vychrtlý mužík v pestrobarevném turbanu na blahobytně vyhlížející trojici, která se prodírala mezi chátrou. „Potěšte svý zraky a žasněte nad kouzlama až z dalekýho Orientu! Předvedu vám skutky nevídaný, divy a čáry!“
„Čáry, to určitě,“ zamumlal mladší z obou mužů. Starší se ale zastavil a dáma, zavěšená do jeho paže, povzdechla.
„Vážně, Vincente? Kvůli tvé zvědavosti tu všichni prochladneme.“
„Žádnej strach, milostpaní,“ ozval se kouzelník. „Stačí, když si sundáte svý fajnový rukavičky a podržíte tuhletu vzácnou kouli, původem až z Persie. Má tu divuplnou moc, že vás zahřeje líp než než prachová peřina.“
„Neříkejte,“ odrfkla dáma, ale když na ni její společník vrhl prosebný pohled, stáhla kožené rukavice a do prstů ozdobených zlatými prsteny štítivě uchopila malovanou dřevěnou kouli.
„A teď, když už panince není zima, můžeme začít!“
Mužík se teatrálně uklonil, vytáhl z kapsy hedvábný šátek a zamával jím ve vzduchu. Kolem zavířil rej barevných květin a snesl se na dlažbu. Za trojicí se natlačil hlouček zvědavců. Mladšího muže cosi šťouchlo do boku. Ohlédl se po prodavačce svíček, která měla své zboží naskládané na těžkém dřevěném podnose, přivázaném popruhy kolem hubených ramen. Na okamžik se zadíval do jejích očí, modrozelených a dychtivých. Věnovala mu letmý úsměv, než obrátila pozornost k představení. Mladíkovi se zatočila hlava a překvapeně zamžikal.
„Tohle je hodně zvláštní, tati,“ zašeptal staršímu do ucha.
„Vskutku,“ odpověděl mu otec, který fascinovaně pozoroval rychlé víření kouzelníkových rukou. Zpod šátku se vynořila holubice, zatřepotala křídly a usadila se na hlavě blízké sochy. „Zvláštní a zajímavé. Tak proč si trochu nepohrát?“
Mladík shrbil hlavu mezi ramena a přivřel oči. Dáma zívla. Starší muž strnule zíral na tančící karty, hejno jásavě červených motýlů, bílé myšky, které přeběhly kouzelníkovi po rukávu a schovaly se mu do kapsy, zlatavé jiskřičky vystřelující ze špiček kouzelníkových prstů. Na závěr mužík vykouzlil kytici žlutých drobnokvětých růží a s úklonou ji podal dámě.
„Za váš laskavej zájem, milostpaní.“
Dáma energicky potřásla hlavou, jako by chtěla zahnat ospalost, vyměnila barevnou kouli za květy a podala je mladíkovi, aby si mohla opět natáhnout rukavičky. Šlo to mnohem snáz, když už jí při tom nepřekážely prsteny.
„Za vaše umění, dobrý muži,“ zašátral pán v kapse, ale kouzelník rychle zavrtěl hlavou.
„To vůbec není nutný.“
„Ale samozřejmě že je. Jenom u sebe zrovna nemám drobné. Nevadí,“ usmál se a luskl prsty. Mezi palcem a ukazováčkem se zaleskla zlatá mince. „Svého času jsem také studoval kouzelnictví.“
Hodil peníz zaskočenému kouzelníkovi, který poděkoval zamračeným pokývnutím.
„Probrali se nějak moc brzo,“ procedil mezi zuby, zatímco sledoval vzdalující se záda té zvláštní trojice.
Pak zajel rukou do torny přivázané k pasu, rozrušeně v ní zašátral a zaklel tak strašně, že mu z kapsy ustrašeně uteklo pět bílých myšek.

xxx

„To byla ale zábava,“ zasmál se mladík, když všichni tři zamířili na nábřeží, kde je očekával kočár.
„Na okrádání počestných měšťanů není nic zábavného, Vincku,“ pokárala ho matka. „A na tom vyhladovělém dítěti už vůbec ne.“
„To opravdu ne,“ přikývl starší muž. „Dokážeš ji najít, chlapče?“
„Samozřejmě!“ odpověděl mladší Vincent. „Pátrací kouzla mám dávno v malíku. Ale nechceš ji předhodit četníkům, že ne?“
„Chci si s ní jen promluvit.“
„Ale ne tady,“ prohlásila rezolutně dáma. „Vezmeme ji k nám.“
„Souhlasím, drahá,“ řekl Vincent starší. „To je to pravé místo, kde by měla být.“

xxx

Leontýna spěchala po mostě. Pod vetchý kabát s límcem z králičí kožky, který po létech, kdy poskytoval potravu generacím molích larev, připomínal spíš opelichanou krysu, se nepříjemně vtírala lezavá zima. Popruhy se jí zařezávaly do zad.
Pepan bude špačkovat, že utekla z tržiště, právě když z divadel a kaváren odchází nejvíc boháčů, ale ona už měla pro tentokrát všeho dost. Chvilku před koncem vystoupení na ni padla taková únava, že skoro usnula ve stoje. Jenomže Pepan se bude vztekat stejně. Bez ní svými triky vydělal nanejvýš hrstku měďáků.
Mohla by se udělat pro sebe. Jenomže se bála. Co kdyby ji zastavil četník a něco u ní našel? Skončila by v cele jako prachsprostá zlodějka. Takhle nese všechna rizika Pepan.
Kdyby tak už dneska nechal toho pitomýho kouzlení a vyrazil za ní! Zapadnou do šenku k hořícímu krbu, poručí si pečeni, kvašené zelí a horkou medovinu. A jestli jí bude chtít sahat pod sukni jako minule, dostane přes ty svý šikovný nenechavý pazoury! Taky po něm bude chtít větší podíl. Desetinu! Nebo aspoň...
„Slečno?“
Polekaně se otočila. To je ten kluk, co stál na tržišti vedle ní! Co tady chce?
Zacouvala. Nohy jí podklouzly na namrzlé dlažbě. Pevná ruka zachytila její paži.
„Odpusťte. Nemínil jsem vás vyděsit.“
Má bezelstný úsměv. A pořádnou sílu. Nezdá se, že by ji chtěl pustit.
Nesnažila se vyškubnout. Soustřeď se, holka, poručila si, i když se jí začaly znova klížit oči. Napřela svoji sílu. Představila si mlhu, která mladíka obestře, která do něj vstoupí, očima, ušima, nosem. Mlhu, která mu zakalí smysly.
Jenomže oči toho zatracenýho chlapíka jsou pořád jasné. Jak to, k čertu? Před chvílí to fungovalo, tak proč ne teď?
Konečně! Svaly v obličeji mu povolují, rysy se rozostřují. Bezelstná tvář se ztrácí v mlze.
V mlze, která zakaluje zrak.
Jenomže ne ten jeho.
Leontýna zavírá oči.
Spí a zároveň nespí, její nohy poslušně šlapou po kamenném mostě. Mladý muž ji za prochladlou ruku pozorně vede studeným večerem.

XXX

Leontýna je ponořená v mlze, přesto však slyší klapání podkov, vnímá, jak kola drkotají po kočičích hlavách Starého Města. Opírá se o něčí rameno, cítí vlhkou vlnu, kolínskou, slabou vůni dýmkového tabáku. Z dálky se k ní prodírají hlasy.
„Kdybychom se netrmáceli kočárem, mohli bychom být už dávno doma.“
„Jenomže přemísťování mi vždycky zničí účes.“
„To si jenom namlouváš, drahá. Vypadáš dokonale v každé situaci.“
„Jak se vám líbila hra?“
„Nebyla vůbec špatná.“
„Mně se víc líbily kousky toho kouzelníka.“
„Chceš říct podvodníka.“
„Měl šikovné prsty.“
„To nemění nic na faktu, že ohavně zneužívá to ubohé děvče.“
„Je moc hezká, všimli jste si?“
Kdo je hezký? pomyslí si Leontýna, ale pak jí po obličeji přejede měkká ruka a ona usne doopravdy.
Probere se, až když ji dva páry mužských paží spíš vynesou než vyvedou z kočáru. Rozespale mžourá okolo, na nádvoří, brány, věže, jejichž špičky se ztrácejí ve tmě. Zahlédne dohořívající hranici, ucítí pečená jablka, zdálky zaslechne mladé hlasy a smích. Kde se to ocitla? Leontýna zná Prahu jako své botky, ale tohle místo jí nic nepřipomíná. Je snad na nějakém zámku?
Vedou ji přes nádvoří, po schodech a dlouhou chodbou s řadou portrétů na stěnách mezi dveřmi. S každým krokem se jí v hlavě rozjasňuje. S každým krokem má větší strach. Ke všemu se mladík, kterého se Leontýna bojí z těch tří nejméně, někam vytratí hned nad schodištěm. Vzápětí prohlásí dáma, že musí zkontrolovat děti, a zmizí v jedněch z mnoha dveří. Starší muž otevře další, postrčí Leontýnu dovnitř, stáhne jí z ramen kabát, než se Leontýna stačí nadechnout, ukáže na křeslo u krbu, sám se posadí za psací stůl s vyřezávanýma nohama, které vypadají hrůzostrašně jako tlapy nějaké obrovské šelmy, a upře na Leontýnu zkoumavý pohled.
V Leontýně je malá dušička, ale posadí se rovně jako pravítko a sevře ruce v pěst. Však ona se jen tak nedá! Nadarmo není děvče z Podhoří, kde se rodí lidé bystří jako lišky a ostří jako čepel kosy! Babička by se musela v hrobě obracet, kdyby se její vnučka, kterou sama vychovala, nechala vyděsit jedním vousatým staříkem!
„Co jste zač a proč jste mě sem unesli?“ vyrazí zprudka.
Pán za stolem se omluvně pousměje a jeho tvář náhle omládne. „Vlastně jsem ještě neměl příležitost se představit. Jmenuji se Vincent Vidor, profesor Vincent Vidor, a učím na zde, na univerzitě, kam jsme si dovolili vás přivézt. Dáma, kterou jste poznala, je mou chotí a taktéž profesorkou. A ten mladý muž je náš nejstarší syn.“
„Hádám, že je taky profesor.“
„Nikoliv. Teprve student. A vy?“
„Já?“
„Máte nějaké jméno, mladá dámo?“
„A...“
A co je vám do toho, chtěla odseknout Leontýna, ale včas se kousla do jazyka. Bude moudřejší toho podivného profesora nedráždit, alespoň než zjistí, co po ní vlastně chce.
„A?“ navázal profesor.
„Adéla. Adéla Vejprdníková.“
„Vejprdníková,“ opakoval zamyšleně profesor. „Jak myslíte. Řekněte mi, slečno Adélo, víte, proč jste tady?“
„Vo tom teda nemám ani potuchy a doufám, že mi to pěkně rychle vysvětlíte,“ zaháněla Leontýna úzkost falešnou kuráží.
„Zajisté. Víte, možná že k objasnění postačí informace, že staroslavný vzdělávací ústav v Budči, kde se právě nacházíme, se nazývá Druidská škola vysoké magie.“
„Vo takový škole jsem jaktěživ neslyšela,“ řekla Leontýna.
„To málokdo,“ odpověděl profesor.
„A nijak to nevobjasňuje, proč jste mě sem zatáhli.“
„Máte nějakou představu, co se tady učí, slečno Adélo?“
Leontýna jakousi představu měla, ale místo odpovědi trucovitě zavrtěla hlavou. Prsty zaťala ještě pevněji do dlaní, aby se jí neroztřásly ruce.
Pomáhej každýmu, komu můžeš pomoct, ale nevěř žádnýmu, nabádala ji babička ještě dřív, než se malá Leontýnka naučila první slůvka ze slabikáře. A největší pozor si dávej na čarodějníky!
A teď je Leontýna v čarodějnickém doupěti, úplně sama s čarodějníkem!
„Když to velmi zjednoduším,“ vykládal profesor Vidor, „na zdejší škole vyučujeme nadané adepty kouzlům a čarám.“
„Žádný kouzla a čáry neexistujou,“ namítla Leontýna.
Profesor pokrčil rameny. „Teoretické úvahy o existenci či neexistenci magických procesů nechme stranou. Podstatné je, že je zakázáno užívat jich k osobnímu obohacení na úkor jiných.“
„Vosobnímu vobohacení?“
„To znamená, že se pomocí kouzel nesmí krást,“ vysvětlil profesor.
„Něco takovýho se snad stalo?“
Profesor mlčel. Leontýnu ticho znervózňovalo. Neklidně se ošila a prohodila: „Vy nejspíš na takový kejkle věříte, ale já jaktěživo nikoho kouzlit neviděla.“
„Jakpak by ne? Zrovna dneska na tržišti.“
„Vy myslíte Pepana, jó?“ protáhla Leontýna. „To jsou přece jenom triky, žádný čarování, vašnosto. Pepan dozajista kouzlit neumí.“
„Nemám na mysli vašeho přítele Pepana, slečno Adélo. Ten opravdu kouzlit neumí.“
Leontýna zatajila dech.
„Ale vy ano,“ dodal profesor.
Nasadila ten nejnevinnější a nejudivenější kukuč, na jaký se vzmohla. „Já? Já a kouzla? Já vyrábím svíčky, milej pane, to je jediný, co dovedu. Jaký kouzla bych asi tak mohla umět?“
„Ovlivňování vědomí na svrchní úrovni, jinými slovy, chcete-li, rozptylování pozornosti. A telekinezi.“
„Nepovídejte! A co to má být, ta vaše telekoza?“
„Telekineze,“ zopakoval profesor trpělivě. „Přenášení předmětů na dálku, aniž byste se jich dotkla.“
„Aha, tohle,“ ujelo Leontýně.
„Ano, tohle.“
„Esli si myslíte, že sem vás vo něco kouzelnicky připravila telekízou, klidně mě můžete prohledat,“ rozpřáhla Leontýna uraženě ruce. „Jsem počestná svíčkařka a nic cizího u sebe nemám.“
„Já vím, že ne,“ řekl profesor. „Všechny odcizené předměty už mám zpátky.“ Zalovil v kapse svrchníku a vyskládal na stůl dvě pánské portmonky, kožený váček na drobné, stříbrnou cigártašku, pět zlatých prstenů a náramek z drobných kroužků zdobený diamanty.
„No vida,“ poznamenala Leontýna. „Teďkonc můžete jít za četníkama a vykládat jim, že jste byl vokradenej, ale všechny vodcizený věci jste náhodou našel ve vlastních kapsách.“
„Ne tak úplně náhodu.“
„Určitě ste je ale nenašel u mě.“
„Kdepak. U vás ne. Ale v mošně vašeho společníka Pepana. A protože jeho ruce byly příliš zaměstnány kouzlením, musely se tam přemístit jinak.“
„Jasně,“ odfrkla Leontýna. „A podle vás jsem je k Pepanovi dostala já. Tele... teleněčím.“
„Telekinezí.“
„A zpátky jste je dostal jak?“
„Úplně stejně jako vy. Udělat to mezi všemi těmi lidmi tak, aby si nikdo ničeho nevšiml, nebylo zrovna snadné, i když se soustředili na Pepanovy triky a navíc byli značně mimo díky vašemu zásahu. Jste v tom vážně dobrá.“
Leontýna se malinko začervenala. Neočekávaná pochvala od opravdového čarodějníka jí zalichotila.
„Tohle až budete vykládat četníkům, tak se vám leda tak vysmějou,“ upozornila profesora téměř vlídně.
„Proč si myslíte, má drahá, že bych to měl vykládat četníkům?“ podivil se profesor Vidor. „A kdybych nakrásně chtěl, určitě bych nešel za těmi obyčejnými četníky. Poslal bych na vás kouzelnickou policii. Ubezpečuji vás, že by na vaší činnosti neshledala pranic směšného.“
Leontýně přeběhl po zádech mráz. Kouzelnická policie! Nebyla si tak úplně přesvědčená, že si ji profesor právě nevymyslel, ale jestli může existovat kouzelnická škola, proč ne také kouzelnická policie?
„Jenomže já na vás žádné četníky poslat nemíním,“ dodal profesor.
Hmm. To bylo dobré. Nebo to naopak dobré nebylo. Protože... co s ní tedy chce udělat?
„Kdybych vás chtěl předat strážcům zákona, mohl jsem je vyhledat ve městě. Ale já vám hodlám nabídnout něco jiného. Myslíte, že jsem vás sem přivezl jenom proto, abych vás pozval na večeři?“
O jaké večeři je řeč, napadlo Leontýnu, ale neřekla nic. Zato její žaludek ano. Hlasitě v něm zakručelo. Profesor polekaně vyskočil.
„Ach! Odpusťte, má drahá! Já tady vykládám a zapomněl jsem... vlastně už by to tady dávno mělo být.“
Popošel ke dveřím, ale než stačil sáhnout na kliku, veřeje se rozletěly a do pokoje vplul naložený podnos. Za ním se širokým úsměvem kráčel profesorův syn. Mávl rukou a podnos přistál na stolku vedle Leontýny.
Pečené kuře, džbán horkého víno, mísa cukroví a jiná s malými koláčky, sýry a šunka, houstičky sypané mákem. Leontýna polkla. Mladý Vincent se usadil v křesle proti ní, rozlil víno do pohárů a zahrnul ji dotazy, co by si dala nejraději, jestli má raději sýr vyzrálejší nebo tvrdý, křidélko nebo stehýnko, kolik koláčků jí má naložit na talíř, a raději s mákem nebo s tvarohem?
Leontýna se ochotně nechala obsluhovat. Prolétlo jí hlavou, že jídlo a víno mohou být očarované – nebo dokonce otrávené – ale měla příliš velký hlad na to, aby si s tím dělala opravdové starosti. Vedle mladého Vincenta se cítila o něco bezpečněji než sama s jeho otcem.
Oproti tomu profesor neměl zřejmě z přítomnosti svého syna žádnou radost.
„Měl jsi poslat kuchařku,“ zamumlal se svraštělým obočím.
Vincent se jenom zazubil a pohodlně se opřel v křesle. Profesor netrpělivě přerovnal sbírku těžítek na svém stole, chvíli cosi škrábal na papír a mezitím vrhal na svého syna nespokojené pohledy. Nakonec povzdechl a nechal k sobě vzduchem připlout plný pohár a pár makových koláčku. Leontýna uznale zaznamenala, že neuronil ani kapičku.
„Mého syna Vincenta už znáte,“ řekl smířeně. „A tohle je, Vincente, slečna Adéla Vejprnická.“
„Vejprdníková,“ opravila Leontýna profesora a zamračila se na něj. Tak lehce ji nenachytá! Adéla Vejprdníková, zvaná Vejprdnice, byla na obecné škole její úhlavní nepřítelkyně. Žádný strach, že by její jméno zapomněla.
„Nebo tak,“ pokrčil profesor rameny. „Právě jsme tu se slečnou Adélou zrekapitulovali naše setkání na trhu. Ale ještě jsem se nedostal k tomu, proč se zdráhám vás předat četnictvu, má milá.“
„Proč?“ zeptala se Leontýna.
„Protože mám tušení, že ve vašem případě o žádné obohacování nejde. Jinými slovy, vy z těch krádeží nic moc nemáte, že?“
„Samozřejmě že ne, protože o žádných krádežích nevím,“ pronesla Leontýna a zatvářila se uraženě.
To se ví, že nemám, odpověděla profesorovi v duchu. Tu a tam nějaký to teplý sousto do břicha a pocit, že nezůstávám Pepanovi nic dlužná za to, že se mě ujal, když jsem přitáhla do města bez halíře v kapse. Víc jsem nikdy nechtěla. Bábi si neodtrhovala vod huby, aby ze mě vychovala zlodějku.
Jenomže já zlodějka jsem, pomyslela si smutně. Sama sebe vobelhávat nebudu. A tím, že z toho nic nemám, jenom konejším svý černý svědomí.
„Na pana Pepana si ovšem četníci posvítí, to zas ano,“ řekl profesor, „i když bez vaší pomoci toho milý kouzelník zřejmě moc nepořídí.“
Vybírat kapsy umí kdekdo i bez kouzel, namítla Leontýna v duchu, stačí, když Pepan zabaví měšťany svýma trikama. Jenomže kapsářská chamraď se o lup dělí nerada. Se mnou to měl Pepan snadný.
A že by ho čapli, to nemám žádnej strach. Jak mě nenajde v šenku, zavětří, že něco není v cajku, a na pár dní se někam zašije.
Tomu čarodějnickýmu profesorovi stejně o Pepana nejde.
Jde mu o ni.
„Nechme teď Pepana stranou a soustřeďme se na vás,“ navrhl profesor, jako by jí četl myšlenky.
Leontýna stiskla rty, napřímila se a zabodla oči do profesorových.
„Možnosti jsou v zásadě dvě. Buď se rozloučíme, vy se vrátíte ke svým svíčkám, které na vás čekají v kočáře, a necháte se odvézt zpátky do města. Před tím ovšem zablokuji vaše magické schopnosti, abyste je nemohla používat k nekalým účelům. Bude to chvilku trvat a bude to maličko nepříjemné, ale ne bolestivé. Jakmile opustíte brány Budče, nebudete moci provádět žádná kouzla. Což vám jistě nevadí, vzhledem k vašemu tvrzení, že nemáte s kouzlením nic společného.“
Profesor na Leontýnu škádlivě zamrkal. Zaškaredila se na něj.
„Anebo?“ zeptala se.
„Anebo... co?“ zarazil se profesor.
Mladý Vincent, který do té doby jen tiše naslouchal, potlačil pobavené uchechtnutí.
„Musíte otce omluvit, slečno Adélko. Takhle večer už bývá notně roztržitý.
Leontýna podrážděně vzdychla. „Buďto mě připravíte vo ty kouzelnický schopnosti, který se mi snažíte vemluvit, anebo teda co?“
„Aha,“ rozzářil se profesor. „Už se k tomu dostáváme. Neurazíte se, má milá, když se vás zeptám, jestli máte rodinu?“
„Neurazim se, ale povím vám, že do toho nikomu nic nejni,“ řekla Leontýna a hlas se jí zatřásl jako ptáček ve větru.
Její rodina jsou tři hroby v dalekém Podhoří. Ten nejnovější, který patří bábi. Ten druhý, schovaný pod kopečkem kytek a trávy, ve kterém leží nebožka maminka přesně tak dlouho, jako je Leontýna na světě. A třetí, co do něj uložili tátu, když na něj v lese padl strom.
„Promiňte,“ řekl profesor. „Jenom mě zajímalo, jestli se mezi vašimi příbuznými nevyskytl někdo s, řekněme, poněkud neobvyklými schopnostmi.“
„Vo žádným takovým nevím.“
„Dovolím si ještě jednu otázku, poněkud neomalenou, obávám se. Kolik je vám let?“
„Sedmnáct,“ odpověděla Leontýna pro změnu po pravdě.
„To jste jen o trochu mladší než tady náš Vincent,“ usmál se profesor. „Na zahájení řádného studia je to pozdě, ale když se chce, nějaká cesta se vždycky najde. Můžete tady pracovat a přitom se učit. Kdo ví, jaké schopnosti ve vás ještě dřímají.“
„Vy... vy chce... chcete... abych zůstala tady? V kouzelnický škole? Abych se tady naučila vopravdicky čarovat?“
„Přesně tak. Co může být lepšího? Potřebujete chvilku na rozmyšlenou, než se rozhodnete, slečno Adélo?“
Leontýna vstala a napřímila se v celé své výšce, což nebylo moc, ale tak akorát.
„Nejni třeba. Jsem rozhodnutá.“

XXX

Vincent vedl Leontýnu k bráně a tvářil se tak smutně, až ho bylo Leontýně líto. Sebe samu litovala ještě o trochu víc, když si uvědomila, že za hodinu nebo dvě bude zase v holé a studené světničce, za kterou platila vydřidušský nájem. A navíc jí bylo tak nějak pěkně, když šel Vincent vedle ní.
„Tak ty se jmenuješ Vincent po tátovi, co,“ řekla, aby zaplnila lítostivé ticho.
„A taky po dědovi, pradědovi a tak dál. Nejstarší syn se v naší rodině jmenuje vždycky stejně. Je to tradice. Jestli budu mít syna, bude to taky Vincent.“
„Vincent nezní jako jméno pro malý děcko,“ mínila Leontýna.
„Máti mi říká Vincku.“
„To je pěkný.“
„A ty... ty se určitě nejmenuješ Adéla.“
„Jmenuju se Leontýna.“
„Leontýna se mi líbí mnohem víc než Adéla,“ usmál se Vincent, ale hned zase zesmutněl.
Brána se za nimi zavřela. Leontýna se ohlédla, aby se ještě jednou pokochala pohledem na věže a hradby, jenomže neviděla nic než travnaté návrší a mohutné stromy. Po Budči jako by se slehla zem, a po kočáru jakbysmet.
„Poslal jsem kočího, ať počká dole na cestě,“ řekl Vincent. „Koním se z kopce lépe sjíždí s prázdnou.“
„Neříkej,“ utrousila Leontýna, která o kopcích a koních něco věděla.
„No tak ne. Já... chtěl jsem s tebou ještě pobýt, než zmizíš. Trochu se projdeme.“
„Na procházky je dost zima.“ Leontýna si přitáhla kabát ke krku a pustila se rychle ze svahu.
„Tak počkej přece!“ zavolal za ní Vincent. Dostihl Leontýnu několika dlouhými kroky, položil jí ruce na ramena a otočil ji k sobě. Pohladil opelichanou kožešinu na límci kabátu, přejel dlaněmi po rukávech, po bocích, sehnul se a promnul roztřepený lem a přitom něco tiše mumlal. Leontýna se překvapeně nadechla. Vetchý kabát ji měkce objal a začal hřát jako peřina.
„To bychom měli,“ prohlásil Vincent spokojeně. „Mnohem lepší, ne? A můžeme jít.“
„Ty jsi moc hodný, Vincku,“ řekla Leontýna a popotáhla. „Ale já... já... víš co... já už radši dojdu sama.“
„Opravdu?“
„Opravdu. Nech mě jít. Neboj, nic se mi nestane.“
„Tady se ti nic stát nemůže. Ale stejně bych šel rád s tebou.“
„Ne!“ vzlykla Leontýna, vyhnula se Vincentovým udiveným očím a rozběhla se dolů. Kabát se jí pletl pod nohy, jako by jí chtěl svázat kotníky. Musela si ho oběma rukama držet, aby neupadla.
Když uviděla úzkou silničku a čekající kočár s kočím, který se na kozlíku choulil ve vlňáku a pokuřoval dýmku, zvolnila a ohlédla se. Proti temné obloze se tyčily ještě temnější obrysy stromů s holými větvemi, ale jestli mezi nimi stál Vincek a díval se za ní, ona ho neviděla.
Leontýně bylo do pláče. Profesor i jeho syn se k ní zachovali, jak nejlíp to šlo, a co udělala ona?
Lhala jsi a kradla, zašeptal vítr v suché trávě babiččiným hlasem.
Ale oni jsou čarodějníci, bránila se Leontýna. A víš, co jsi vždycky říkala. Takovej čarodějník tě sladkejma řečma obloudí, hlavu ti pomotá a pak tě nechá s outěžkem.
Kdybys jen tušila, bábi, kolik vody pod mostkem proteklo, než mi došlo, že tím outěžkem myslíš chudáka mámu, a že ty sama bylas tou, která se nechala čarodějníkem obloudit.
Tohle ti v hlavě vostalo, a všechno ostatní, co jsem ti kdy poudala, tos zapomněla. Abys neoplácela zlým za dobrý. Abys lidi soudila podle toho, jaký jsou jejich skutky, a ne podle toho, co vo nich druzí říkají. A nejvíc na to, že kdybys natrefila na příležitost něco se naučit a něčim pořádným bejt, že ji nemáš promeškat.
Jenomže už je pozdě, vzdychla Leontýna. Vrátit se nemůžu, a i kdyby to šlo, jakpak bych mohla, s tím, co mám v kapse?
Promeškala, promeškala, posmíval se vítr.
Mlč už, okřikla ho Leontýna. Beztak nejsi moje bábi, jenom vzpomínky v mý hlavě. A vůbec, jaký kouzla by mě naučil profesor, kterej si ani nevšiml, že byl podruhý kouzlem okradenej?
Zašmátrala v kapse a sevřela v dlani malou opičku, která ještě nedávno seděla na profesorově stole. Jestli je ta soška ze stříbra, postará se Leontýně o pár týdnů živobytí.
V kapse nahmátla ještě něco. Něco, co tam dřív nebylo. Kousek papíru, který jakoby se jí lepil k prstům. Vytáhla ho ven. Papír jemně zářil, takže mohla přečíst rozmáchlé písmo i potmě.

Drahá slečno,

tu tretku si klidně nechte. Považujte ji třeba za předčasný vánoční dárek. Náhodou jste si z mého majetku posloužila právě kouskem, který nemá žádné magické vlastnosti a nemůže Vám tudíž ublížit.
Nicméně se domnívám, že Vaše rozhodnutí bylo ukvapené, a vložil jsem proto na opičí soušku drobné kouzlo. Pokud se do tří dnů rozhodnete vrátit, dovede Vás zpátky a umožní Vám projít budečskou branou. Nechci na Vás nikterak naléhat, ale domnívám se, že byste byla v Budči velice šťastná.
Hezké Vánoce.

V úctě

prof. Vincent Vidor

Mezi Leontýninými prsty prosvítalo stříbrné světlo. Když natáhla ruku směrem k Budči, zesílilo. Když se obrátila zpátky, začalo pohasínat.
Udělala pár kroků zpátky a zamyšleně se zastavila. Najednou se jí kabát pod nohy nepletl. Popošla směrem k silnici a zamotala se tak, že div neupadla. Podívala se dolů. Kabát končil spořádaně nad kotníky, vepředu i vzadu.
To bude tím, že jsem na svahu, řekla si Leontýna.
Našla si malou rovinku a zkusila to znovu. Pět kroků k silničce, nohy zamotané v cípech. Pět kroků k Budči, kabát jí objal ještě měkčeji než předtím, ale nohy nechal volné.
Ten zatrápený Vincent, odfrkla Leontýna, ale koutky úst se jí točily do úsměvu.
Tak přece běž, děvče, zašeptal vítr v trávě.
Leontýna natáhla ruku se stříbrnou opičkou před sebe a vykročila do kopce.

XXX

O deset let později

Chlapeček seděl uprostřed místnosti. V bílé košilce, s vlhkými kučerami a s medvídkem v rukou by vypadal jako ztělesněná nevinnost.
Kdyby ovšem kolem jeho hlavy nekroužil dobrý tucet předmětů, které mu nepatřily.
„Nech moje věci na pokoji, Vincku,“ napomenula ho matka, která si před zrcadlem pročesávala vlasy.
Pudřenka, flakón s parfémem a náhrdelník přistály na toaletce. Pera odletěla na psací stůl a rozepsané pojednání o lektvarech se stránku po stránce složilo vedle nich.
Kolem malé stříbrné opičky se sevřela dětská ručka.
„Mohu si ji vzít do postýlky, prosím? Chci mít něco tvýho, když tu budu sám.“
„Nebudeš tady sám. Anička je hned vedle, pohlídá tě. Stejně hned usneš.“
„Nebudu spát. Budeme na tebe čekat. Já i opička.“
Zasmála se a sevřela synka v náručí. „Tak si ji tedy nech. Ale dávej na ni pozor, nechci, aby skončila někde pod skříní. Je to první dárek, který jsem dostala od tvého dědečka.“
„Já ji ohlídám. Opička nikam neuteče.“
„To jsem ráda. A teď hybaj pod peřinu.“
„Nechci peřinu.“
„Ne? A čímpak se přikryješ?“
„Tvým kabátem. Tím starým. Víš, mami, tím když se přikryješ, je ti tak krásně...
„Jako by tě objímal někdo, kdo tě má rád,“ dokončila tiše.
Vyndala ze skříně starý kabát s omšelou kožešinou na límci, zachumlala do něj synka a odnesla ho do dětského pokoje. Usnul dřív, než ho položila do postýlky, ale opičku neupustil.
Dveře se tiše otevřely. Profesor Vincent Vidor mladší zezadu objal svou ženu a zasmál se, když spatřil svého prvorozeného schouleného pod letitým kabátem.
„Už zase?“
„Už zase.“
„Připravena? Nebo bys raději zůstala doma?“
Otočila se, aby mohla manžela políbit.
„Nezůstala bych doma ani za nic!“
Ten prosincový den, kdy každoročně vyráželi do divadla ve městě, byl plný kouzelných vzpomínek.
Leontýna Vidorová ho měla ještě radši než Vánoce.