Zrcadlo 1

květen 1996

Půl osmé večer. Xénie Vulpesová si zastrčí za uši tmavé pramínky uprchlé z drdolu, kouzlem shrne do košíku nástroje a kamínky, narovná záda a pohlédne z okna. Zvyk. Její muž dnes ráno odjel za prací. Touhle dobou sklízí svůj stánek na burze kamenů a chystá se s kamarády gemology na pivo. Evžen a Xénie jsou liščí mágové a mají cit pro kameny. Xénie vyrábí šperky. V košíku má rozpracovaných hned několik zakázek.
Když narovnává ubrus na jídelním stole, voda v dřezu se namodrale rozsvítí. Xénie pustí ubrus a večer s knihou v duchu odloží na neurčito.
Na druhé straně je neznámá žena v Xéniině věku. Dlouhé tmavé vlasy. „Dobrý večer,“ řekne. „Vy jste paní Vulpesová?“
„Ano.“
„Darja Michajlovičová.“ Zaváhání. „Mohla bych mluvit s Evženem?“
„Není doma,“ odpoví Xénie ostře. Jméno je jí nejasně povědomé.
„Aha. Měla jsem zavolat dřív.“ Michajlovičová se křečovitě usměje. „Omlouvám se, asi to vyznělo divně. Jsem v Praze a chci někoho vytáhnout na pivo. Můj bratr má noční službu. Doufala jsem, že aspoň Evžen bude mít čas. Dlužím mu mnohem víc než to pivo.“
„O čem to mluvíte?“ zeptá se Xénie.
Michajlovičová překvapeně zamrkala. „Evžen vám nic neřekl? Mlčenlivost se přece vztahuje jen na obyčejné. Můj bratr se jmenuje Karel Vrbenský. Evžen mu nedávno zachránil život.“
„Aha,“ uvědomí si Xénie.
Evžen se v březnu připletl k velkému případu. Vyšehradští objevili hrob černého mága s dírou v ochranných bariérách. Duch černokněžníka se dostal ven a obsadil tělo jednoho vyšetřovatele, Karla Vrbenského. Vyšehradští potřebovali pomoc liščího mága. Evžen se nabídl bez váhání. Odnesl to vážnými zraněními. Vyléčila ho Vrbenského sestra. Xénie jí za to byla vděčná.
„To mě zajímá,“ dodala Xénie. „Vím jen, co mi řekl Evžen.“
Darjin obraz se zavrtěl. „Asi vás chtěl ušetřit detailů,“ řekla rozpačitě.
„Já to chci slyšet všechno,“ zazubila se na ni Xénie. „Mám volný večer a dobrou medovinu.“

„Důvěřuji mu, i když nejsme žádní velcí přátelé. Ani nevím, jak to říct, aby to neznělo podezřele.“
Xénie se pousmála.
„Vážně, tvému muži bych bez obav svěřila vlastní život.“
„Evžen je úžasný,“ vzdychla Xénie a oběma dolila.

září 1996

Jacek Zahradka se zhluboka nadechne, pohlédne na svého společníka a překročí práh přijímacího pokoje. Právě vstoupil do jámy lvové.
Jackovi je osmačtyřicet a pracuje jako strážník na vídeňském zvláštním oddělení. Oficiálně bdí nad klidem řádných občanů. Neoficiálně nad klidem práterského podsvětí. Slušný příjem. Žádné starosti. Dokud se nesemlela ta lapálie s rodinkou na výletě. Jeden zlodějíček se nechal zahlédnout dítětem. Místo aby se okamžitě zdekoval a nějaký čas nevystrkoval nos, zavřel děcko do tajného skladiště, pak teprve zapnul mozek a samozřejmě zpanikařil. Rodiče děcko hledali a našli, protože matka je telepatka a otec vysoký mág. Díky svědectví telepatky se vyšetřování rozrostlo do obludných rozměrů a trvalo déle než rok. Jacek se začal obávat o práci i svobodu. A tak teď doprovází hlavu práterských pašeráků do domu rodiny skrz naskrz prolezlé černou magií.
Těžký skleněný lustr, pod ním stolek z ebenového dřeva a několik čalouněných židlí. Na jedné sedí asi šedesátiletý rozložitý muž. Celou zeď naproti oknům zabírá knihovna. Okázalá výstava vzácných tisků. Ve stínu u zdi naproti dveřím čalouněná pohovka. Na ní mladík ve svetru a vybledlých džínách. Opírá se zády o jednu područku, nohama o druhou, ruce má založené na hrudi a vypadá znuděně.
Jacek pohlédne na staršího muže a vykulí oči. Patriarcha Vasyl Kosturak osobně.
„Posaďte se,“ vybídne je přívětivě.
Jacek zabloudí pohledem zpátky na mladíka na pohovce. Delší vlasy. Tvář schovaná v šeru. Může mu být pětadvacet, může mu být pětatřicet.
„… ta nepříjemnost se seběhla už loni v létě,“ drmolí zrovna šéf pašeráků.
„Proč jste nás nevyhledali okamžitě?“ ptá se překvapeně Kosturak.
Jeho společník se podívá přímo na Jacka, povytáhne obočí a usměje se. Směsice pobavení a pohrdání. Jacek uhne pohledem.
„… telepatku jsme dlouho nedokázali najít. Kriminálka tajila vyšetřování. Nedostat zprávu od našich přátel,“ pokynul šéf pašeráků na Jacka, „dodnes bychom nevěděli, že ta žena bude zítra vypovídat u soudu. Podle všeho dnes pobývá v Praze u svého bratra. Ten je… další komplikace.“
„Ano?“ ptá se Kosturak s náznakem zájmu.
„Je z vyšehradské kriminálky.“ Pašerák zaváhá. „Velmi zdatný mág. Mnohem lepší než ona. Prý se dobře vyzná v černé magii.“ Další odmlka. „Její výpověď je ovšem klíčová. Stojí na ní celý případ.“
„Slyšel jsem o tom,“ pronese Kosturak. „Takže vy byste byli rádi, kdyby zítra nevypovídala.“
„Prosíme vás o pomoc,“ řekne pašerák přiškrceně.
„To se dá jednoduše zařídit,“ pronese po chvíli tíživého ticha Kosturak a pohlédne na svého společníka.
„Budeme vám nekonečně zavázáni.“ Pašerák zmlkl.
Kosturakův společník rozhodným krokem dojde k nim. Jacek si ho konečně může prohlédnout na plném světle. Je na co koukat.
„Dovolte mi představit vám mého syna Aleksandra,“ řekne Kosturak významně.
V Jackovi hrkne. Divadlo ještě neskončilo. Říká se, že Kosturakův nejstarší syn je krásný jako Adonis a kurevsky nebezpečný.
Aleksandr mávnutím ruky přesune čajovou soupravu ze stolu na skříňku u zdi. Dalším kouzlem skříňku otevře. Natáhne si rukavice z tenké kůže. Přitáhne si kovovou krabičku a rozsype její obsah na stůl. Vezme tenký nůž a začne obcházet stůl a kreslit do černého písku. Jacek a šéf pašeráků sotva stihnou uhnout. Pašerák se tváří vyděšeně. Starý Kosturak se široce usmívá a pozoruje oba hosty.
Jeho syn se obrátí k Jackovi. „Podejte mi ruku,“ řekne.
Jacek se neodváží neposlechnout. Aleksandr ho popadne za zápěstí a zabodne mu nůž do dlaně. Jacek se kousne do rtu, aby nezařval bolestí. Aleksandr přitáhne jeho ruku nad střed stolu a stiskne. Doprostřed magického kruhu skane krev.
„Jak se jmenuje?“ zeptá se Aleksandr přes rameno.
„Darja Michajlovičová,“ hlesne šéf pašeráků.
Jacek si tiskne zraněnou ruku a zatíná zuby.
Kouzlo na stole vzplane. Černým plamenem. V jeho podivné záři nemají Aleksandrovy oči duhovky ani bělmo.