Ranní blues
Nikdy nebyl ranní ptáče.
Zásadně nedržel poslední hlídku.
A rozhodně neviděl nic romantického na východu slunce.
Zvykl si na nemilosrdné škádlení od Laureen, která se probouzela s úsměvem a písní, i pokud zrovna lilo. Jenže pak přišel Lucien a ze škádlení se stalo rýpání.
I to by ještě snesl.
Dnes ho ale probudilo jejich "šeptání" a Laureenino chichotání.
Bylo ještě šero, ale mezi blednoucí oblohou a posledními odlesky ohně dokázal rozeznat jejich siluety - vlastně spíš siluetu, jak byli propletení - u vchodu do jeskyně.
Podezíral je už delší dobu... ale přece jen doufal, že Laureen se "probere".
To ráno přestal věřit.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Ach jo, to nepotěší. Takový
Děkuji :)
Tohle je v podstatě začátek konce... teda, konce jedné fáze. Nejhorší na tom je, že on žárlí a vlastně ani neví proč.