Holka z metra

Taková obyčejná holka, v odrbaných džínách a tričku, co vždycky postávala na stejném místě. Ale ten zpěv, ten její kouzelný zpěv, rezonoval chodbou metra jako katedrálou. A lidé kolem chodili jako mravenci po svých cestách, neúnavně a zbytečně, natolik neteční, že ani nezpomalili. To asi ze strachu. Ne že by se báli, že jí budou muset něco dát, ale že jim ta krása připomene něco, na co dávno zapomněli, že se budou muset sami před sebou stydět, jak banální a prázdné jsou jejich životy, jak málo se dotýkají nebe. A ona přesto zpívala, protože věděla, že jednou se někdo zastaví.