DMD 2019

Prezidentská kolona se blíží. Voják za hledáčkem svého dragunova na střeše banky zůstává klidný. Jeho výstřel přepíše dějiny.
Vtom -
“Sukin syn!”
Otočí se.
Stojí tu dívka v legínách, s šátkem přes prsa. Dallaské slunce jí dělá z vlasů blonďatou svatozář. O bok má opřený kalašnikov.
“Moje místo,” prohlásí s ruským přízvukem.
“Sotva,” zavrčí voják.
“Zmizni!”
Tedy po zlém. Voják sahá po vystřelovacím noži. Když tu - přibíhá další osoba!
Třeskne výstřel. Třetí do hry, legrační chlapík bez brady, právě svým směšným Carcanem zastřelil JFK.
Ohromené ticho.
“Hydra?” zeptá se voják.
“KGB?” štěkne dívka.
Chlapík s Carcanem vypne hruď.
“Lee. Harvey. Oswald.”

Věděla, že nastal konec. Nájezdníci se prostě obrátili na útěk, obléhání ustalo jako jarní přeháňka. Elfové je pronásledovali s bílým plamenem v očích. Zatoužila se k nim přidat, vdechovat sladkou vůni vítězství, křičet věky potlačovanou píseň pomsty.

Dokázali to, ti nepravděpodobní hrdinové, jimž směla pomoci jen maličkým kouzlem, jediným paprskem světla.

Unaveně usedla na travnatém pahorku. Jižní obzor vypadal zatím stejně. Zhluboka se nadechla, naslouchajíc řece. Poslala vědomí po proudu, snažíc se zachytit myšlenky druhých.

Jenže řeka mlčela. Svět utichl.

Paní Galadriel sevřela pěst, ale Nenya, Prsten vody, neodpověděla. Vyhasínala. Chladla.
Oči se zamžily slzami. Ale... Vždyť to tak chtěla.

Seriál o čtyřech přátelích – mniších v Římě, ve městě, kde je vždy mnoho příležitostí ke zdrženlivosti.
Díl 30. Fra Domenico, známý kazatel na téma zdrženlivosti, má problém: jeho spokojený celibát se stává každodenní rutinou, neví tedy, o čem kázat. Fra Adrien se ponořil do četby o odříkání pouštních Otců: podaří se jej přátelům odvrátit od odchodu z Města na poušť? Fra Ginepro zvažuje zpestření své zdrženlivosti flagelantstvím, ale nebaví ho to. Fra Giordano začal číst Plótína: přikloní se spíše k novoplatónskému pojetí čistoty (a odpadne od aristotelského tomismu)?
Následuje: „Summa“. 2053. díl nekonečného seriálu na motivy knihy sv. Tomáše Akvinského.

Kdysi, při vstupu do této komunity, jsem si zvolil obrozenecké literární jméno. Ta doba mne nějak podvědomě inspirovala.
Ovšem dnes je už vše jinak. Tehdy literáti měli jen pero, inkoust a papír, o počítačích a internetu se nesnilo ani těm největším fantastům z nich. Komunikovat spolu v reálném čase mohli jen osobně a tedy mnohem omezeněji. Literatura byla doménou mužů, Rettigová a Němcová byly prvními průkopnicemi mezi ženami. Dnes jsme v DMD my muži v menšině. Snad možná už tehdy spisovatelé piknikovali na Letné, tolik literární historii neznám.
Něco však přece jen se svými předchůdci máme společné. Lásku k literatuře.