DMD 2018

Zeměplošský bublinovík přenádherný vznikl* na pozemcích Neviditelné univerzity. Vzrostlý strom podobný ořešáku měnil barvu podle počasí a po pohlazení na kmeni zahalil přítomného oktarínovým oblakem jeho nejoblíbenější vůně. Dokud byly jeho bubliny tvořeny vůní whisky (profesoři), budoárů a piva (studenti), případně pečených krys (trpaslíci), tvářil se celkem spokojeně, jakmile k němu ale cestu našel Smrďa Rum**, začal trpět depresí. Uklidňující zaklínadlo profesora aplikované fytomagie bohužel zareagovalo se zbytkovou magií pozemků a přemístilo strom do hor Beraní hlavy. Následné objevení stromu Silverem*** způsobilo radikální omezení repertoáru tvořených bublin (mladá kočka - šanta - starší kočka - šanta - jakákoli kočka). Nikdo se neodvažuje protestovat (viz ***).

Když jsem se ráno probudil, nebyl jsem brouk, ale něco se dělo.
Kolem mě bílé rámy. Můj pohyb trhaný, nekontinuální, ruce čtyřprsté. Tíživé ticho, neslyším vlastní dech.
„Mami!“ zasténám.
Nevydám ani hlásku, jen bublina s ocáskem vzejde z mých úst. Je dvourozměrná, musím ji natočit, abych mohl rozluštit její poselství:
„Mami!“
Praskne a zmizí a já zas v dalším ohraničení.
Máma už je přeci mrtvá, napadne mě a nade mnou se vznáší nový bílý ovál s malými kroužky směrem k mé hlavě.
Než se rozplyne, stačím přečíst:
„Máma už je přeci mrtvá…“
„Nechci být bublifuk!“ bezhlesně křičím z plna hrdla.

Doma v Hamjoo byl otec milovaný a mocný generál, Božský Lučištník, nejlepší a nejúžasnější člověk. Svět byl v pořádku a lidé kolem šťastní.
V hlavním městě pozoroval otce bezmocného, zkrocenéno tajenou vinou, jak se sklání před zkorumpovaným kancléřem a prosí o shovívavost. Nedokázal pomoci ani pár usmrkaným dětem.

Bang Won jako by se najednou díval novýma očima. To, co viděl, by potřebovalo pořádně vylepšit. Byl ochotný pro to udělat cokoliv. Obětovat kohokoliv. Žil bez iluzí a měl cíl, proto dokázal hrát přesně a tvrdě.
Teprve k stáru si uvědomil, že ten bláhový bezpečný svět malého kluka pro všechny vybudovat nedokáže.

Samozřejmě, že nás do toho navezl Barbucha. Kdo jiný. Prý pořád sedíte doma, vystrčte ven aspoň nos, je tam príma, včera sníh, dneska bláto, koukejte jak domácí hudruje, je paráda dělat zablácené tlapičky na umyté podlaze...

Tak jsme vylezli z baráku.
Poté jsme prolezli dírou v brance k trati.
Nakonec jsme vlezli do sousední zahrady, páč tam bylo bláto mnohem víc mokřejší a mnohem víc ulpívavější. Parádně jsme se bavili.

Než přiběhl sousedovic nový pes a bafl nám za zadkem.

Domácí jen zírala. Trio bahnitých tlapiček vedlo předsíní, po schodech, přesně do týlu pod postelí.

Zlatý votevřený dveře!

Vaše Rozárka.