Hrdina žijící v patnáctém století,
za vstřícnost dočkal se svobody odnětí.
Adamovi Ploskovskému vzbouřili se poddaní,
Dalibor je přijal za své bez vytáček, bez ptaní.
Povídá se, loupeživým rytířem že byl,
hoď kamenem kdo jsi čistý, bez hříchu a vin.
"Já nic, já muzikant", říkal prý s klidem,
na housle fidlával ve věži lidem.
Nouze prý ho naučila na ten nástroj housti,
teď mu tělo v hlíně hnije, běhaj po něm chrousti.
"Housle" tehdy nazýval se také nástroj mučící,
kdo by mučen nekáp božskou - natažený, skučící?!
Housti, tedy přiznat se, proto nutnost byla,
pravda je věc relativní, pouhá pověst zbyla.