DMD 2013

Tohle měla být její první hodina, takže nebylo nic zvláštního, že cítila lehkou nervozitu. Aby ne, bylo jí skoro dvacet, a už měla své skromné životní zkušenosti předávat ostatním, mnohdy starším, než byla ona sama. Úplný bobřík odvahy. Uvnitř byli snad všichni studenti, takže nechyběl jak zahradník Rahm, tak brouk Lempix.
Jess obezřetně došlapala k profesorskému stolku, z šuplíku si dle Champieho instrukcí vyndala lahev žížalovice a rovnou si nalila panáka.
„Ahoj všem,“ kopla do sebe cvičně obsah sklenky a na okamžik ve tváři zestárla o sto let. „Jmenuji se Jessica Karnis a jsem vaše profesorka obrany proti černé magii.“

Svatební přípravy zabraly měsíc. Nepotřebovala ani týden, aby pochopila, že svět se změnil.
Ne že by to někomu došlo. Rodiče se rozhodli svět nebrat na vědomí. A její snoubenec – ten, který si kvůli jedinému chladnému polibku dělal nárok na její vděčnost, na tělo i duši, byl staromilec. Sběratel starožitností. Svým způsobem i ona byla… starožitnost.
Jenomže cítila vášnivou krev v žilách, volání toho nového světa. Chtěla žít, ne se stát exponátem v muzeu zapomenutého rodu.
Spěšně sbalila pár šatů. Mladý podkoní čekal u branky. Zachytila jeho obdivný pohled.
Když odjížděli, na pahýlech surově posekaných růžových keřů se rozvíjely nové květy.

V čarodějově úkrytu ve věži Letenské vodárny bylo příjemně teplo. Gamaun si protáhla nohy a zavrtala se hlouběji do starožitného křesla i s hrníčkem horkého čaje. Po dlouhém letu v ptačí podobě trochu prokřehla. Zatracené počasí.
„Tak co?“ mlaskla nespokojeně. „Máš nějaké zprávy, kde to vázne? Někdo sejmul velikonočního zajíčka… nebo ho kryje, protože při zajícování ztratil pojem o čase?“
Čaroděj pokrčil rameny. „Morana toho už prý má dost. Tak se sekla, že letos jaro prostě nebude.“
Gamaun si povzdechla. „A to se jí stokrát opakovalo: ‚Netahej se s těmi žreci, budou z toho nepříjemnosti.‘ Někdo by jí měl domluvit.“

Dlouhý nos osudu, posměšky aprílům,
s gustem jsi trhával křidýlka motýlům.
V láskyplném tichu
poezie smíchu
na rtech přimrzá.
Oblaka přinutil k zmrzlému dojetí,
matičku přírodu držel jsi v objetí.
Do šatů halils ji vločkami tkaných
a zámek ledový ze slov měl lhaných.
Šachy hráls se smrtí rok co rok znovu,
jen nerad před jarem spěl k svému rovu.
Stříbrným jíním jsi mámíval oběti,
radosti sliboval především pro děti.
Na rampouchy vítr drnkal lidem do uší,
spoléhals, že tvoje krása mnohé ohluší.
Jenže teď se králi kácíš,
svoji vládu náhle ztrácíš.
Kašlem zimě na extázi,
jdi do háje, dědo Mrázi!