Tajemství růžového knoflíku

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2014
Fandom: 
Obdarovaný: 
Iantouch

Veselé Vánoce, Ianto. :-)

Bylo krátce po páté hodině ranní, když se telefon vedle jeho hlavy rozdrnčel a přerušil tak sen o růžovém knoflíku v dětské dlani. Zrovna se pro něj skláněl, natahoval ruku, už ho skoro měl. Ne. Zase na něj nedosáhl. Jeden celý spánkový cyklus v háji. Zaklel a místo po knoflíku hmátl po sluchátku.
„Omlouvám se, inspektore, ale potřebujeme vás na místě činu.“
Jindy by mu hlas superintendanta Cartera připravil příjemné probuzení, neboť to byl vskutku nádherný hlas. Jemný, ještě chlapecký, přesto dovedený do dokonalosti působením v kostelním sboru. A především nepoznamenaný tím odporným svinstvem, které do sebe denně vtahoval on. Cigaretový kouř a levný burbon. Jeho věrní společníci na cestě kariérou inspektora Scotland Yardu.
Převalil se na druhý bok a zašmátral pod polštářem.
„Co se stalo?“
„Našli jsme další, pane.“
Konečně nahmatal krabičku cigaret. Jednu vytáhl a zapálil si.
„Další mrtvolu?“
„Ano, pane.“
„Kde?“
„Rope Walk Gardens. Vchod z ulice Christian Street. Kdy přijedete?“
Chuť tabáku zapil douškem Napoleona z láhve na nočním stolku.
„Za dvacet minut.“
Položil sluchátko a s cigaretou mezi rty vlezl do koupelny, aby ze sebe udělal člověka. A zatímco se holil a mezi jednotlivými tahy žiletkou odklepával popel do umyvadla, přemýšlel, proč si zvolil právě tuhle profesi. Když o pět minut později vhazoval vajgl do záchodu, musel konstatovat, že utopit svůj život v hajzlu je vlastně strašně jednoduché. V sedmnácti ví člověk úplný kulový o tom, co která práce obnáší, takže snadno podlehne romantické a dosti zkreslené představě dobrodružného a vzrušujícího poslání, ze kterého se nakonec vyklube řehole určená masochistům. Už během studijní stáže přijdete o podstatnou část své naivity. První ostrý rok ve službě vás připraví o zbytek. A po pěti letech vyvanou i poslední stopy původního nadšení. V pětatřiceti – pokud se jich dožijete – už ani nevíte, co tam vůbec děláte, jen matně tušíte, že to bude mít něco společného se zákonem setrvačnosti.
Oblékl si jednu ze svých zmuchlaných košil a natáhl na sebe kalhoty z předchozího dne. Sako nenašel, takže se aspoň nemusel obtěžovat s kravatou. Nasadil si podpažní pouzdro, vložil do něj zbraň a vyrazil k autu. Pokuta za špatné parkování, kterou objevil za stěračem, ho nikterak nevyvedla z míry. Tenhle kvartál byla už třináctá. V duchu dal městským strážníkům ještě tak měsíc, než jim dojde, že parkuje před svým vlastním domem, tudíž blokuje výjezd ze své vlastní garáže, na což má jako její majitel výsostné právo. Jakkoli chápal, že něco jako Škoda Felicia zakoupená na internetu a očividně odtažená z vrakoviště může městskou hlídku svou přítomností pobuřovat.
Poté, co ten shnilý kus plechu dopravil na místo činu, vysloužil si několik nevěřícných pohledů od kolegů z forenzního oddělení. Nevěřícných proto, že jednak nevěřili, že se s tím inspektor ještě pořád ukazuje na veřejnosti, a jednak proto, že jejich přísně logická mysl odmítala uvěřit, jak daleko s tím dokázal dojet.
Bez pozdravu vstoupil za policejní pásku, postavil se vedle superintendanta Cartera, vytrhl mu z ruky kelímek s kávou a usrknul.
„Tahle ranní dávka cukru mě jednou zabije, Cartere.“
„Jsem si jist, inspektore, že kdyby ta káva byla určena vám, nikdo by do ní cukr nedával.“
„Mimochodem, vás to zabíjí taky. Jen o tom ještě nevíte.“
„A co o tom víte vy?“
„O rafinovaném zabijákovi jménem cukr? Všechno.“
„Skutečně? Odkud pramení vaše znalosti, smím-li se ptát?“
„Chodím na internet. Vy snad nemáte zeď zaspamovanou VitaLifem, VitaStartem, VitaWorldem a dalšíma stránkama vitablbečků?“
„Myslíte facebookovou zeď? Vy máte Facebook, pane?“
„Připadá vám, že nežiju?“
„Ne, pane. Vypadáte zcela živě. Na vaše poměry.“
„Pak vězte, superintendante Cartere, že mám svůj profil na Facebooku. A teď k příjemnějšímu tématu. Kdo to je?“ poukázal inspektor na mrtvolu muže, kolem níž jako neposedné strašilky čile poskakovali forenzní technici.
„Ještě se nám nepodařilo zjistit totožnost. Nemá u sebe žádné doklady. Ale fotografii tváře už jsme předali národní databázi a imigračnímu. Podívají se na to co nejdřív.“
„To znamená, že se na to podívají někdy kolem deváté, až si uvaří kafe a posnídají svou pravidelnou dávku cereálií.“
„V tom máte nejspíš pravdu, pane.“
„Dobrá. Co dál?“
„Bohužel to vypadá na stejný modus operandi jako v předešlých případech. Tohle jsme našli v jeho dlani.“
Carter mu zamával před obličejem plastikovým sáčkem. Jen idiota by napadlo, že na jeho dně leží brufen. Byl to malý růžový knoflík.
„Cooper,“ zamumlal inspektor a raději od toho drobného předmětu odvedl zrak zpátky k mrtvole.
„Prosím?“ nechápal Carter.
„Cooper,“ zopakoval inspektor trpělivě. „Potřebujeme Coopera.“
„Myslíte toho z FBI? Toho, co pro nás začal pracovat v devětadevadesátém a od té doby stačil vyvést z míry snad všechny zaměstnance Scotland Yardu kromě recepčního a uklízečky?“
„Jo. Přesně toho mám na mysli. Okamžitě se s ním spojte.“
„Ale pane, Cooper je blázen!“
„Obávám se, Cartere, že s tímhle už pohne jedině blázen.“
„Jenomže vy mi nerozumíte, pane. Cooper je regulérní blázen. Je v ústavu pro choromyslné U Sv. Jana Křtitele ve Swansea.“
Inspektor chvíli zamyšleně hleděl na křídově bílou mrtvolu pod svýma nohama. Na její hlínou pomazanou hruď. Na modrá ústa naplněná popelem. Na strachem rozšířené zornice v kalných očích.
„Mají u Jana Křtitele telefon?“
„Jsem si docela jist, že ano, pane.“
„Tak tam zavolejte.“

***

Setkání těch dvou mužů bylo jako setkání nebe a pekla v reverzních barvách. Zatímco muž všeobecně považovaný za šílence dorazil do centrální budovy Scotland Yardu v prvotřídním obleku, hedvábné kravatě a úzkostlivě vyleštěných polobotkách, inspektor, kterého si všichni vážili jako muže obdařeného bystrým rozumem a jasnou myslí, přivítal svého hosta v seprané košili a s povoleným páskem u kalhot.
„Dale Cooper?“
„Ano. To jsem já. A vy budete inspektor Cashile.“
„Finn Cashile. Těší mě.“
Inspektor k němu natáhl pravici, Cooper ji však nepřijal. S kamenným výrazem civěl na inspektorův rozepnutý pásek.
„Je něco v nepořádku, pane Coopere?“
„Jen jedna malá drobnost,“ odvětil Cooper.
Opatrně přistoupil k inspektorovi, vzal do rukou oba konce jeho opasku, pořádně je utáhl a zapnul přezku. Pak poodstoupil, aby si inspektora znovu prohlédl. Jeho obličej rozzářil široký, jakoby dětský úsměv, který dokonale kontrastoval s Cashileovou křečí v čelistích.
„Nedbalá elegance odráží vaši osobnost, inspektore. Nicméně jsem si poměrně jistý, že se jedná pouze o osobnost starého mládence, nikoli nezdvořáka.“
„Dostal jste vycházku?“ přešel Cashile strnule jeho poznámku a pokynul mu, aby se posadil. Sám zaujal místo u svého úředního stolu.
„Ne, ne. Sám jsem přerušil svůj pobyt u Jana Křtitele. Bylo mi řečeno, že potřebujete mou spolupráci.“
„To potřebujeme. Jen doufám, že jste kvůli tomu nepřelézal plot.“
„Vůbec ne. Zažádal jsem u ředitele léčebny o propuštění do doby, než bude případ vyřešen. Abyste tomu rozuměl, Finne, - mohu vám říkat Finne?“
„Zapínal jste mi pásek do kalhot. Myslím, že přes tuhle fázi už jsme se dostali.“
„Abyste rozuměl, Finne, já k Janu Křtiteli nastoupil dobrovolně. Měl jsem v minulosti určité problémy, které se podepsaly na mé psychice. A to místo je naplněné takovou zvláštní atmosférou.“ Cooper chvíli zamyšleně hleděl z okna. Cashile neměl nejmenší potuchy, co konkrétního se mu honí hlavou. „Prostě mě to tam uklidňuje,“ uzavřel téma Cooper.
„Dobrá. Pustíme se tedy do případu. Jako bývalému federálnímu agentovi vám nemusím zdůrazňovat, jak je důležité, aby všechny informace, které si navzájem předáme, zůstaly jen mezi námi. Později vás seznámím s jedním kolegou, který na případu dělá se mnou. Tomu samozřejmě můžete věřit.“
„Chápu. O co přesně jde?“
„Tři vraždy. 16. listopadu, 24. listopadu a 2. prosince. Tři muži okolo čtyřicítky, kteří spolu na první pohled nesouvisí. Až na způsob zabití, čas úmrtí a jeden malý růžový knoflík v dlani. Všichni tři byli zavražděni okolo půlnoci a nalezeni v brzkých ranních hodinách náhodným kolemjdoucím. Tělo Benjamina Antlera našla u plotu školky v Hammersmith učitelka, která šla do práce vyřídit nějaké papíry. Willa Saywarda objevil řidič autobusu na zastávce u stadionu Chelsea. Mrtvola Lelanda Farmera ležela v parčíku Rope Walk Gardens. Všechna těla byla zbavena krve, scházel horní díl oblečení, trup byl pomazaný tlustou vrstvou bláta a otevřená ústa byla po rty naplněná popelem z uhlí. Kromě toho záhadného knoflíku jsme na místě činu nic dalšího nenašli.“
„Takže tu máme sériového vraha s podpisem v podobě knoflíku. Můžeme mu říkat Knoflíkář.“
„Tuhle přezdívku už dostal.“
„Chápete doufám, že se tím knoflíkem snaží něco říct, Finne?“
„Samozřejmě. O ničem jiném se mi nezdá.“
„Míváte o něm sny?“
„O tom knoflíku? Jo.“
„Jak probíhají ty sny?“
„Jako scéna, která se neustále opakuje. Přede mnou stojí malý chlapec zahalený mlhou. Natahuje ke mně ruku a v ní je růžový knoflík. Moje oči se na ten knoflík dívají, chci si ho od něj vzít, ale nemůžu. Snažím se na něj dosáhnout, ale nejde to. Čím víc se pokouším, tím kratší mám paži.“
„Frustrující. Uvažoval jste, proč je vaše úsilí v nepřímé úměře k vašemu úspěchu?“
„Na to jsem odpověď ještě nenašel.“
„Myslím, že jste ji ani nehledal, Finne.“
„Co tím chcete říct?“
„Jen to, že jste zvyklý bojovat, když chcete něčeho dosáhnout. A pokud něco nebo někdo klade odpor, bojujete o to silněji. Řídíte se heslem, kde nepomůže síla, pomůže ještě větší síla. A nepřipouštíte si, že jsou věci, které k člověku přicházejí samy. Pokud jim to ovšem dovolíte. To staré bílé auto u popelnic na dvoře je vaše?“
„Jo. Souvisí to nějak?“
„Měl byste ho nechat sešrotovat a přijmout nabídku služebního vozidla. Jezdil byste do práce včas a vaše kalhoty by nebyly zamazané od oleje a šmíru.“
„Díky za radu. Co teda podle vás znamená můj sen? A to, že se mi nedaří dostat ten zatracenej knoflík?“
„Tu otázku jsem vám už zodpověděl. Všechno spočívá v metodě, kterou uplatňujete k dosažení svého cíle. Práce se sny je velmi delikátní záležitost. Pokud chcete uchopit ten knoflík, musíte nejprve uchopit sen samotný. Nechat ho k vám promluvit.“
„Mluvíte v hádankách, Coopere.“
„Nepochybuji o tom, že přijdete na jejich řešení, Finne. A teď bych něco zakousl. Máte tu nějaké koblihy?“

***

Zastávka na prosektuře Scotland Yardu zpočátku vypadala, že nepřinese nic zajímavého, co už by se neobjevilo v předešlých případech. Jediné překvapení, kterého se Cashileovi dostalo, bylo chování Coopera k mrtvole na nerezovém stole.
Plných deset minut strávil jenom tím, že okolo ní chodil a zíral. Poté zapojil své ruce. Nejprve jimi pomalu přejížděl deset čísel nad povrchem těla, od hlavy k patám a zase zpět, a nakonec je k jednotlivým částem těla začal přikládat.
„Nechtěl byste si vzít rukavice?“ upozornila ho soudní patoložka Andersonová, když se holou dlaní dotkl hrudníku mrtvoly.
„Latex ruší proudění energie,“ objasnil.
„To je možné. Taky zabraňuje proudění bakterií do vašeho těla.“
„Bakterie jsou moje nejmenší starost, doktorko Andersonová. Finne, pojďte sem.“
„O co jde, Coopere?“
„Tady,“ ukázal Cooper na oblast srdce. „Tady je ukrytá odpověď na vaši otázku. Zkoumali jste srdce obětí?“
„Samozřejmě,“ odpověděla Andersonová kousavě. „Myslíte, že při pitvě prohlížím orgány namátkově? Že tahám z klobouku jejich názvy?“
„Jak anglické,“ usmál se na ni Cooper. „To srdce obsahuje vzkaz. Najdete ho nejspíš uvnitř.“
„Uvnitř? Jak uvnitř? To srdce je mechanicky nepoškozené. Jak do něj někdo mohl ukrýt vzkaz?“
„To je dotaz spíše na odborníka v oblasti chirurgie. Každopádně uvnitř něj něco je. Až to dostanete ven, dejte nám vědět. Jsem upřímně zvědavý, co se nám tímto nezvyklým způsobem vrah pokouší sdělit.“
Doktorka Andersonová skřípala zuby ještě dlouho dobu po tom, co odešli. Nejen, že se jí celá ta věc se vzkazem uvnitř lidského orgánu zdála postavená na hlavu, ale především měla na dnešní večer úplně jiné plány, než se pitvat v srdci nějakého chlápka, co měl v životě smůlu a skončil v jejich chlaďáku.
„Coopere, myslel jste to vážně s tím vzkazem, nebo jste ji chtěl jenom vytočit?“ otázal se ho inspektor cestou k autu.
„Vážně byste měl to auto vyměnit,“ doporučil mu Cooper přátelsky a zamával klikou od dveří, která mu právě zůstala v ruce.

***

Cooper se ubytoval v hotelu, který mu doporučil inspektorův parťák Carter. Ten totiž na rozdíl od inspektora choval slušnou představu o tom, jak by měla vypadat ložnice, aby se v ní člověk pohodlně vyspal.
Dojedl svůj teprve šestý višňový muffin a došel sotva do poloviny Vojny a míru, když ho recepční upozornila, že k němu inspektor Cashile míří na návštěvu. Nechal tedy pootevřené dveře a krátce se upravil.
Cashile bez jakéhokoli váhání vešel dovnitř a hodil na stolek uprostřed místnosti zprávu z patologie.
„Nafaxovala mi to před půl hodinou. Zevnitř aorty je vypálený nápis.“
„Co tam stojí?“
„Popel popelu, prach prachu.“
„To je zajímavé.“
„Vám to přijde zajímavé? Mně osobně to připadá strašné.“ Inspektor dosedl na Cooperovu postel a nespokojeně vrtěl hlavou. „Nejspíš máme co dělat s nábožensky založeným psychopatem. Ti jsou nejhorší.“
„Proč by měl být nábožensky založený?“
„Protože vypaluje obětem do srdce citáty z Bible?“ odsekl Cashile podrážděně. „Těm fanatikům už zřejmě nestačí strkat do schránek letáky, nechávat brožurky o vzkříšení na sedačkách metra a vemlouvat lidem díru do hlavy. Zdá se, že někdo z nich přišel na daleko přímější metodu, jak vám do srdce zasít semínko pravdy.“
„Nechcete zajít dolů do baru na skleničku? Byl bych rád, kdyby se náš rozhovor vedl v klidnějším duchu.“
„Vy jste věřící?“
„Každý člověk potřebuje něčemu věřit. Já věřím, že by vám teď sklenka skotské udělala dobře.“
Na Cooperův jemný nátlak se přesunuli do hotelového baru. Cooper objednal pro oba whisky a višňový muffin.
„Tak muffin servírovanej k whisce vidím poprvý,“ ušklíbl se Cashile.
„Musíte ho ochutnat, Finne. Je naprosto výtečný. Většina anglických jídel se nedá pozřít, ale tohle je jedna z mála věcí, za které by si vaše země zasloužila nejvyšší vyznamenání.“
„Proč jste sem tenkrát vůbec přijel?“ odvážil se Cashile položit osobní otázku. „Hrozný počasí, příšerný jídlo, mizernej plat…“
„Jak už jsem se zmínil, prošel jsem věcmi, které mne velmi poznamenaly. Udělaly ze mě jiného člověka. Nutily mě ubližovat lidem, které jsem miloval. Proto jsem utekl. Abych je před sebou ochránil. Dokud zase nenajdu sám sebe. Své staré já.“
„Je to už patnáct let a vy jste pořád tady. To znamená, že jste neuspěl?“
„Boj se zlem je složitější, než jak ho popisují romány,“ pousmál se Cooper smutně. „Je přede mnou ještě kus cesty. Zároveň je ale velký kus cesty za mnou. A mimochodem, to počasí není tak zlé.“
„Jste divnej patron, Coopere. A neberte to jako urážku, prosím. Lidi jako vy nepotkávám zrovna často.“
„To mohu brát jako kompliment… Takže, Finne. Řekl jste, že náš vrah je nábožensky založený, protože použil biblický citát. Musím vás vyvést z omylu. To není citace z Bible. Vlastně to nemá s křesťanstvím jako takovým vůbec nic společného. Je to vytrženo z textu pro tradiční pohřební ritus, který se dochoval v záznamu od Euripida. Ta slova se běžně užívají na světských pohřbech, byť si je vzala za své i anglikánská církev.“
Cashile jedním mocným douškem vytáhl zbytek whisky a odsunul sklenici na kraj stolu. Znamení pro barmana, že by si možná rád objednal další.
„Takže co je to teda za psychopata? Nějaký fatalista? Obdařený geniální schopností vypalovat lidem do srdce svoje filosofické názory tak, aby si toho nevšiml ani zkušený patolog? A proč sakra růžový knoflík?“
„Ještě jsem si o něm neudělal jasnou představu,“ přiznal Cooper. „Ale tuším, že se o něm dozvíme víc, až doktorka Andersonová prozkoumá i předešlá dvě srdce. K čemuž budeme potřebovat povolení k exhumaci.“
„Zítra ho vyřídím,“ přislíbil Cashile. „Jen mě trochu drtí vidina, že než to všechno stihneme prošetřit, budeme mít na stole další mrtvolu.“
„K tomu nepochybně dojde. Knoflíkář je daleko před námi. Je téměř jisté, že už teď někde hledá další oběť, zatímco my ještě nemáme ani jeho první vzkaz. Příští středa bude ponurá.“
„Příští středa?“
„Ano. Tělo objevíme příští středu.“
„Ale jak to proboha –?“
„Neděle, pondělí, úterý, Finne. Pořadí, ve kterém došlo k vraždám. Nebo si opravdu myslíte, že to byla náhoda?“

***

Následující středa byla přesně tak ponurá, jak Cooper předpověděl. A možná ještě o něco víc. Nejenže se objevila čtvrtá mrtvola, ona se objevila přímo před inspektorovým domem. Jako by se mu vrah vysmíval do obličeje.
„Jsem rád, že je tenhle týden Remy u matky, protože na můj vkus už ten případ začíná být až moc osobní,“ utrousil nad kelímkem kávy, zatímco se forenzní technici starali o zajišťování stop.
„Remy je syn? Remus? Remigius? Jeremy?“ zajímal se Cooper.
„Remiel. Dcera.“
„Ach tak. Promiňte, zmátl mě fakt, že je to ustálené mužské jméno.“
„Jo. Řekli nám, že to bude kluk, pak se narodila holka a nám už se to nechtělo měnit.“
„Kolik je jí let?“
„10. Od rozvodu ji máme ve střídavé péči.“
„A kdy jste se rozvedl?“
„Před deseti lety.“
Inspektor Cashile volně přešel k tělu a zaměřil se na jeho obnaženou hruď potřenou bahnem.
„Copak má asi na srdci tenhle?“
„Snad měl, ne?“ opravil ho jeden z techniků.
Inspektor si povzdychl a potřásl hlavou.
„Až ho budete odesílat do márnice, tak napište Andersonové, ať ze všeho nejdřív prozkoumá srdce.“
„Proč?“ zarazil se technik.
„Máte rád svoji práci, McDonalde?“ vstoupil do jejich rozhovoru Cooper a zpytavě se na mladíka v kombinéze zadíval.
„Ano, pane. Svoji práci mám rád. Proč se ptáte?“
„Protože jsem si jist, že inspektor Cashile také. Nadto jsem si poměrně jist, že kdyby vás teď inzultoval, tak by o ni mohl přijít. A to určitě ani jeden z vás nechce, že?“
„A jak by mě inspektor Cashile inzultoval, pane?“ nechápal McDonald, přesto si o pár čísel couvnul a velkou sběrnou pinzetu držel instinktivně nataženou před sebe.
„Vidíš ten kufřík s nástroji, Leslie?“ otázal se ho Cashile s heroickým sebeovládáním. „Jestli se okamžitě nepřestaneš vyptávat, tak ti jeden každej nástroj vetknu tam, kam slunce nesvítí.“
McDonald kmitnul pohledem po obsahu kufříku a nasucho polknul.
„Včetně pilky, pane?“
„Včetně pilky, Leslie,“ ujistil ho Cashile. „Myslím, že tady jsme skončili, Coopere. Jdeme na snídani a cestou do márnice zajedeme vyslechnout paní Farmerovou. Ráno volala, že se mnou potřebuje mluvit.“

***

Manželka Lelanda Farmera vypadala na šedesátiletou Britku překvapivě zachovale. Oba muži museli smeknout před uměním plastických chirurgů. Ani vrásky hlubokého zármutku, který bezesporu prožívala, si nedokázaly prorazit cestu četnými botulinovými bariérami.
„Když jste tu byl minule, nemohla jsem to ze sebe dostat, inspektore. Bylo to teprve pár hodin, co Leland…“ Odmlčela se a ještě silněji stiskla kapesníček ve své ruce. „Ptal jste se, jestli bylo v rodině všechno v pořádku. Jestli někdo neměl s Lelandem problémy.“
„Já vím, na co jsem se ptal. Chcete teď pozměnit svou výpověď?“
„Nejde o to, jestli chci. Jde o to, že bych měla.“
„No tak směle do toho, paní Farmerová. Jsem jedno ucho.“
„Náš syn… Robert… Před třemi lety se přiznal ke své… Jak bych to řekla… Odlišnosti, jestli mi rozumíte.“
„Váš syn je gay?“
Paní Farmerová chvíli vypadala, jako by jí dali vypít kyselinu.
„Ano. Tenkrát mu bylo šestnáct let. Snažila jsme se ho přesvědčit, že v tom ještě nemá jasno. Že se může leccos změnit. Vždyť víte, jak to mezi mladými chlapci bývá. Jsou zmatení ze svého dospívání a…“
„Chápeme váš názor na věc, paní Farmerová,“ ujistil ji Cooper. „A jak na to reagoval váš manžel?“
„Rozběsnil se. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle zuřit. Byl vzteky tak bez sebe, že syna napadl. Přerazil o něj židli.“
„Co se dělo dál?“
„Druhý den se omluvil, ale… Už nikdy se na Roberta nepodíval jako dřív. Ti dva spolu téměř nemluvili. Když bylo Robbiemu osmnáct, našel si práci v nějakém baru a odstěhoval se od nás. Už jsme ho neviděli.“
„Takže vy se synem už přes rok nemáte žádný kontakt?“
„Neříkám, že nemáme žádný kontakt. Jen, že jsme se neviděli. Občas zavolá. Jednou napsal pohlednici. Když byl na výletě v Paříži.“
„Mohli bychom tu pohlednici vidět?“ požádal Cooper.
Paní Farmerová se zvedla z křesla v obývacím pokoji, přešla do ložnice a vytáhla obrázek Eiffelovky ze šuplíku se spodním prádlem. Cooper si prohlédl písmo na pohlednici a ukázal je i Cashileovi.
„Máte na svého syna telefon? Rádi bychom s ním mluvili.“
„To bude těžké. Pokaždé volá z jiného čísla.“
„Mohla byste nám dát čísla, ze kterých vás kontaktoval?“
„Jsou to telefonní budky.“
Cashile protočil panenky. Cooper si však poposedl blíž k paní Farmerové a promluvil doslova usměvavým hlasem.
„Výborně. Dejte nám čísla těch telefonních budek. A kde že jste říkala, že to váš syn pracuje?“
„Neříkala. Ale prý v baru Pink Bride, někde u Trafalgar Square.“
„Skvělé. Děkujeme vám, paní Farmerová. Moc jste nám pomohla. Pojďte, Finne. Zvu vás do Pink Bride na skleničku, než bude doktorka Andersonová hotova s tím srdcem.“

***

Cestou do centra si oba muži tak dlouho vyměňovali názory na směr vyšetřování, až se dotkli tématu Cashileových snů.
„Ne, ještě pořád jsem na ten knoflík nedosáhl. Snažím se noc co noc. Je to k zbláznění. Dokonce jsem -“
Vtom Cashile zmlknul a prudce zabrzdil. Auto za nimi mělo co dělat, aby do nich nevrazilo. Cooper chvíli soustředěně hleděl na cestu, ale brzy se přesvědčil, že tam není nic, kvůli čemu mohl inspektor tak náhle zastavit.
„Jste v pořádku, Finne?“
„Já nevím,“ přiznal Cashile otevřeně. „Asi už blbnu.“
„Co jste viděl?“
„Z předního skla se vynořila ruka s růžovým knoflíkem. Strkala mi ten knoflík přímo pod nos.“
Jejich debatu přerušilo mocné zatroubení klaksonu. To inspektora vytočilo. Vyskočil z auta jako čertík z krabičky a řidiči za sebou připlácl svůj odznak na boční okýnko.
„Chcete dnešní den strávit v cele?“ zařval přes sklo.
Řidič jen polekaně zavrtěl hlavou.
„Tak se uklidněte.“
Vrátil se za volant a pokračoval v cestě.
„Už jste někdy navštívil psychologa?“ nadhodil Cooper.
„Jo. Jednou.“
„A pomohlo to?“
„Psycholožka si uvědomila, že by měla začít navštěvovat anonymní jedlíky.“
„To je… zajímavé. Mluvil jste o ruce, která se vynořila ze skla. Měl jste už někdy takové vize?“ vrátil se Cooper k předchozímu tématu, v němž si byl přece jenom o něco jistější.
„Ne. A můžete vzít jed na to, že dokud mi nepřidělili tenhle případ, tak jsem na žádné vize nevěřil.“
„Takže i ty sny, které se vám teď zdají, jsou pro vás úplně nové? Nikdy jste nic podobného nezažil?“
„Ne. Nikdy. Takové nesmysly šly vždycky mimo mě.“
„Zatímco teď jdou přímo skrz vás. Co je jinak? Co se změnilo?“
„Jak to mám sakra vědět?“
Cashile zaparkoval před barem Pink Bride a vystoupil si. Cooper ho následoval. Pokusil se to uzavřít, ještě než vejdou dovnitř, ale Cashile ho odpálkoval.
„Poslyšte, Coopere. Já nepopírám, že se tu odehrává něco zatraceně divnýho. Něco, co má možná původ v samotným pekle. Proto jsem k tomu přizval vás. Ale už mě unavuje angažovat se v tomhle případu jako nějaký podělaný medium nebo co se to ze mě pokoušíte udělat. Je to jasný?“
„Jakmile jednou otevřete svou mysl, Finne, už ji nemůže uzavřít. Protože pak žijete ve lži. To je vše, co vám k tomu mohu říct. A teď se můžeme jít informovat na Robbieho Farmera.“

***

A protože šlo o typický noční podnik, kde se dopoledne pohybovala jen uklízečka, zatímco majitel spal jako andělíček v pokoji nad barem a obsluha vyspávala kocovinu u sebe doma, nikterak je nepřekvapilo, že uvnitř nalezli jen prázdné prostory čpějící potem a alkoholovými výpary. Uklízečka, která jim na páté zazvonění otevřela, vypadala, že tam noc prohýřila taky.
„Jestli jdete za Jackem, tak ten bude pěkně řádit.“
„Kdo je Jack?“
„Jack Morgan. Majitel klubu. Vy nejdete za ním?“
„Ale jo, jdeme,“ kývl inspektor Cashile a posadil se k barovému pultu, odkud si přitáhl talířek s oříšky. „Mohla byste ho jít probudit?“
„A nechcete si ho jít probudit sami? Já už bych podruhý sklenicí do hlavy dostat nechtěla. Nemá rád, když za ním někdo leze, když má po noční.“
„To docela dobře chápu. Ale jde o několikanásobnou vraždu, madam. Takže buď si s námi popovídá teď, nebo mu pošleme předvolání a budeme se bavit u nás. A bavit se u nás znamená bavit se dlouho. Jestli chápete, co tím chci říct.“
Netrvalo dlouho a Jack Morgan byl dole. V trenýrkách a županu, avšak probuzený jako nikdy.
„Co je to za vraždu?“ dotazoval se okamžitě. „Winnie říkala, že se mnou chcete mluvit kvůli nějakýmu mordu.“
„Vyšetřujeme vraždu několika mužů. A v souvislosti s vyšetřováním bychom se chtěli spojit s jedním z vašich zaměstnanců. Pokud u vás ještě pracuje. Robert Farmer.“
„Robbie odkrágloval nějaký chlapy?“
„Chceme si s ním jen promluvit,“ ubezpečil ho Cashile. „Takže pracuje pro vás, nebo ne?“
„Jo, dělá tu barmana. Moc šikovnej kluk. Má talent.“
„Můžete nám na něj dát nějaký kontakt?“
„Můžu vám dát adresu. Telefon on nemá.“
„Že by hipster?“ zauvažoval nahlas Cashile.
„To by měl spíš Iphone s prasklým displejem, ne?“ pousmál se Cooper.
Cashileovi to chvíli trvalo, ale nakonec se zasmál. A uvolnil tak část sžíravého napětí.
„No tak nám dejte jeho adresu, zajedeme se na něj podívat. Stejně nemáme nic jiného na práci.“
„Třeba cestou narazíme na nějaké dobré pekařství,“ nastínil příjemnou vidinu Cooper. „Ta kobliha na rohu Barber street a Corniche mě příliš neuspokojila. Málo křupinek v polevě.“
„Moje řeč,“ dal mu zapravdu Cashile. „A pak z čeho jsem tak rozladěnej.“

***

Doktorka Andersonová zavolala právě včas. Adresa, kterou Robbie Farmer uvedl v dotazníku pro zaměstnavatele, byla stejně falešná jako úsměv holky u dálnice, pročež neměli do čeho píchnout, tudíž seděli s Cooperem v kavárně U růžového slona a cpali se krémovými zákusky.
„Jste si stoprocentně jistá? Kontrolovala jste ho pečlivě?“
„Projela jsem ho rentgenem. Nic na něm není. Tedy, pokud nepočítám zkornatělé tepny a zjizvenou tkáň po pěti infarktech.“
„Tak vám pěkně děkujeme,“ zamumlal Cashile podrážděně, natlačil do sebe zbytek čokoládového košíčku a zavěsil.
„Vrah se nám snaží něco naznačit,“ vyrukoval s teorií Cooper.
„Anebo to prostě nestihl. Něco ho vyrušilo.“
„Nesouhlasím s vámi, Finne. Vrah pracuje na klidném a bezpečném místě. Žádné řádění na otevřeném prostranství nebo v dosahu někoho, kdo by ho mohl překvapit při činu.“
„Tak proč tu tentokrát chybí vzkaz? Vykašlal se na nás, protože jsme mu na žádný neodpověděli? Nebo už nám nemá co říct?“
„Určitě to má nějaký význam. Není to nic nahodilého. Co nám zatím řekl?“
„Ruku na srdce, Krev není voda, Popel popelu, prach prachu.“
„Co všechna ta slova znamenají? Finne!“ vykřikl najednou Cooper a v očích mu zajiskřilo. „Říkejte všechno, co vám přichází na mysl, když si vybavíte ta slova. Ruku na srdce. Krev není voda. Popel popelu, prach prachu.“
„Dobře. Ruku na srdce… Něco nám upřímně sděluje. Chce být upřímný… Ruku na srdce jako přestaňme si lhát. Očekává upřímnost od druhých. Nelhat si. Nezastírat. Přestat žít v iluzi? Uvědomit si pravdu? Odhodit masku? Vyjít s pravdou ven? Coming out?“
Cooper poslouchal, přikyvoval a zápasil se sachrem.
„Krev není voda… Rodina je důležitá… O příbuzné by se mělo pečovat. Nikdy nebudeme milovat cizí lidi víc než svoji vlastní krev. Otec nikdy nebude milovat vyženěného syna víc než vlastního. Otec by měl milovat svého vlastního syna víc než cizího člověka.“
Cooper jen něco nesrozumitelně zahuhlal, neboť jeho ústa byla plná čokolády a šlehačky. Vypadal však, že souhlasí.
„Popel popelu, prach prachu… Všechno umírá. Všechno se jednou rozpadne na prach. Vše je pomíjivé… Člověk je jen hromádka popela. Z popela jsi povstal, v popel se navrátíš… Všechno, co sis za života nahrabal, ať už je pro tebe jakkoli důležité, čas obrátí v prach… Neměli bychom lpět na materiálních hodnotách. Hmotné je jen dočasné. Co přetrvává, jsou činy, myšlenky, odkaz nové generaci…“
Cooper spolkl poslední sousto piškotu.
„Je to moralista,“ pravil, když slízal všechnu čokoládu z vidličky. „Vraždy však nenesou znaky očistného rituálu. Soudím, že to má být akt pomsty, Finne. Těmi vzkazy se snaží ospravedlnit, vysvětlit nám svůj motiv.“
„Kterým je odplata za nedostatek upřímnosti, nemilování vlastního dítěte a materialistické vidění světa?“ zapochyboval Cashile.
„Rámcově, ano. Bude to ale ještě složitější.“
„Takže novodobý Hannibal Lecter? Jen s odlišným žebříčkem morálních hodnot? To by ale znamenalo, že oběti dobře znal. Že nejsou namátkou vybírané, jak jsme původně předpokládali.“
„Myslím, že oběti znal,“ přikývl Cooper. „Minimálně znal jejich provinění. A všichni tři muži pro něj byli natolik důležití, aby ho jejich poklesky osobně zasáhly. Měli bychom vytvořit síť kontaktů, která nám ty tři muže spojí.“
„Superintendant Carter už na tom pracuje, ale zatím všechno nasvědčuje tomu, že nemají absolutně nic společného.“
Cooper zamyšleně vyhlédl z okna na rušnou ulici. Pozoroval zástupy lidí prodírajících se ke stanici podzemní dráhy, vycházejících z místních restaurací, vcházejících do oblíbených obchodů…
„Jedno máme společné všichni, Finne,“ pronesl pomalu, uvážlivě. „Co je společný jmenovatel pro všechny lidi, kteří bydlí ve městě, jako je Londýn? Co děláme úplně všichni? Bez čeho se neobejdeme?“
Cashile zaměřil pohled stejným směrem jako Cooper a okamžitě mu došlo, co má na mysli.
„Všichni chodíme nakupovat. Většina každý den a na stejné místo.“
„Knoflíkář mohl oběti znát z takového místa.“
„Dobrý nápad, Coopere. Zavoláme manželkám těch mužů, kam nejčastěji chodili nakupovat. Uvidíme, jestli dostaneme pojítko.“
„Přidejte tam i restaurace, bary a puby,“ doporučil Cooper. „Většina lidí jako Antler, Sayward a Farmer se v Londýně chodí i bavit.“

***

Slunce zvolna klesalo za obzor. Dale Cooper líně otáčel stránky knihy, kterou se mu ještě nikdy nepodařilo dočíst až do konce. Přemýšlel o časech dávno minulých. Přemýšlel o tom, jak moc pro něj znamenali lidé, které byl nucen opustit. Harry. Přítel, který mu ukázal kouzlo prostého života. Major Briggs. Za tu krátkou dobu, kterou spolu strávili u ohně, se dozvěděl víc než za celá svá dospělá léta. Annie. Jak je Annie?
Dětská ruka zatnutá v pěst se vynořila z okenního skla náhle a nečekaně. Jako ruka mima, který ji právě prostrčil otvorem v černém závěsu, aby pomocí ní něco sdělil. A Cooper se pozorně díval.
Dlaň se rozevřela a ukázala růžový knoflík.
Byl to jen krátký okamžik. Probudil ho zvuk Tolstého dopadnuvšího na podlahu zteřelým hřbetem.
Ještě chvíli setrval v nečinnosti a pak rychle vyskočil z křesla.
„Finne!“ ozval se důrazně do telefonu a v odpověď mu zaznělo Cashileovo rozespalé zamručení. „Promiňte, vy jste taky spal?“
„Ne. Okopával jsem záhonky za domem.“
„Finne, je dnes Remy se svou matkou?“
„Annie ji odpoledne vyzvedla ze školy a jely nakupovat.“
„Jste si jistý, že je opravdu u ní?“
„A kde by měla být? Coopere, proč se mě na to ptáte?“
„Zavolejte Annie. Jedu k vám.“
„Coopere, počkejte sakra! Proč se mě ptáte na Remy? Co je s ní?“
„Zavolejte Annie, Finne! Jsem u vás do deseti minut… No, možná do dvaceti. Pojedu metrem.“
***

Přestože nebylo fyzicky možné dostat se ve středu večer z centra Londýna na předměstí za méně než tři čtvrtě hodiny, Cooper to stihnul za přislíbených dvacet minut a u inspektorova domu se objevil bez jediné kapičky potu na čele.
Cashile seděl na rezavé dětské houpačce, kterou kdysi pověsil na strom kvůli své dceři. Všude kolem něj se povalovaly kusy plechu z rozštípaného auta. Sekeru ještě stále třímal v ruce.
Cooper si scénu zamyšleně prohlížel. Pak se k inspektorovi opatrně přiblížil a vyprostil nástroj z jeho křečovitě sevřené dlaně.
„Ulevilo se vám?“
„Nejdřív jsem to zkoušel kladivem, ale ten zatracenej krám držel pohromadě jak slovo Boží. Tak jsem si došel pro sekeru.“
Cashile se na něj konečně podíval. V očích mu ještě pořád stály slzy vzteku a zoufalství.
„Proč já, Coopere? Proč Remy? Vždyť já toho člověka vůbec neznám!“
Cooper jen pevně stiskl jeho rameno na znamení soucitu.
„Doprdele, co jsem komu udělal?!“
„Annie je na cestě sem?“ otázal se Cooper věcně.
„Jo. Musí mi předat jeho vzkaz. Obálku s růžovým knoflíkem. Našla ji, na zadním sedadle auta, když se vrátila z pošty a zjistila, že tam na ni Remy nečeká.“
„Obviňujete se, že jste jí o tom případu neřekl, když se poslední tělo našlo před vaším domem?“
„Vím, že jsem neměl právo ji o čemkoli informovat. Ale kdybych mohl vrátit čas, udělám to. Měl jsem si uvědomit, že ten chlap začíná být až příliš osobní. Že se chystá zasáhnout i do mého života.“
„Pokud jsme se nemýlili ve výkladu jeho motivu, tak jste tohle nemohl předpokládat, Finne,“ uklidnil ho částečně Cooper. „Což mě přivádí k zásadní otázce. Odpusťte mi prosím vpád do vašeho soukromí, ale – jak přesně jste se s Annie rozešli?“
„Chcete vědět, kdo z nás dvou nese vinu na rozpadu manželství? Ani jeden. Nebo lépe řečeno oba. Vzali jsme se jako dva mladí naivní pitomci a po zralé úvaze se rozvedli. Ani jeden z nás tomu druhému nechtěl komplikovat život.“
„Jste si jistý, že jste své ženě nijak neublížil? Že jste se nedopustil něčeho, co by mohl náš vrah považovat za nemorální?“
„Coopere, jestli někdo považuje to nejrozumnější, co jsme tenkrát mohli udělat, za nemorální, tak je to idiot a nemá všech pět pohromadě.Já a Annie jsme nebyli stvoření pro společné soužití. A narození Remy na tom nemohlo nic změnit.“
„Pak musí mít pro svůj poslední tah jiný důvod. Čemuž by ostatně napovídal i fakt, že si jako oběť nevybral vás, ale vaši dceru. Možná by nás mohlo naplnit nadějí, že změnil způsob hry. Třeba Remy nezamýšlí zabít. Třeba se jedná pouze o únos. Co když se snaží navázat s vámi kontakt?“
Jejich rozhovor přerušilo skřípění brzd nového Audi Q8, z něhož Annie vyskočila ještě téměř za jízdy.
„Poslední dárek od přítele?“ poctil ji Cashile jízlivou poznámkou.
„Poslední byl letní byt na Kostarice,“ vrátila mu to ledovým hlasem.
„Jasně. Promiň. Na ten jsem úplně zapomněl.“
Facka, která mu přistála na tváři, ho málem shodila z houpačky. Jen tak tak se udržel. Cooper raději poodstoupil.
„Tohle ti posílá ten tvůj maniak.“
Hodila mu do klína bílou obálku, na níž byl růžovou pastelkou nakreslený knoflík. Cashile ji okamžitě rozlepil.
Cooper skoro nedýchal. S napětím čekal, až Cashile dopis přečte.
„Za sedm dní bylo dokonáno. Sedm pečetí utrpení předchází Ráj. Sedm hříchů dělí tě od Nebe. Sedm andělů vysvobodí tě ze sedmi kruhů Pekla. Tak bylo řečeno a tak se stane… Ještě pořád mi chcete tvrdit, že to není žádný nábožensky založený psychopat, Coopere?“
„Zmýlil jsem se, Finne,“ přiznal Cooperzdrceně. „Ten člověk je naprosto posedlý svou náboženskou vizí.“
„A rozumíte tomu, co se mi snaží říct?“
„To, co zmiňuje, učí Kabala. Stará židovská nauka o stvoření, fungování světa, proměnách a nanebevstoupení. Abychom však úplně porozuměli významu těch vět, musíme se podívat do původních textů. Myslíte, že ještě bude otevřená knihovna židovské obce?“
„Knihovny zavírají v sedm. Je půl osmé. Ale jsou to Židi. Když jim dobře zaplatíme, pustí nás tam i o šábesu.“
„Dobrá poznámka,“ ocenil Cooper. „Máte u sebe nějaký odpovídající obnos?“
„Padesát liber by mohlo stačit, ne?“
„Padesát liber?“ vložila se do toho Annie a třeštila na svého bývalého manžela oči, jako kdyby právě smrtelně urazil celou královskou rodinu. „Ty si život naší dcery ceníš na padesát liber?“
„Víš, co pro normálního smrtelníka znamená pojem před výplatou?“

***

Cestou do Židovského muzea v Londýně, které ukrývalo nejrozsáhlejší knižní sbírku judaistické literatury v Británii, byli nuceni strpět přítomnost Finnovy bývalé choti, neboť je na místo vezla svým vozem. Cooperovi těch třicet minut postačilo k tomu, aby plně pochopil důvody, proč ti dva spolu nikdy nemohli vydržet. Jediné, co tak docela nechápal, bylo, proč se inspektor o své exmanželce jedinkrát nezmínil jako o chladnokrevné mrše.
„Už dávno jsem si měla opatřit soudní zákaz styku.“
„A jak by ti teď pomohl?“
„Možná by se vůbec nedověděl, že nějakou dceru máš.“
„Jo, to dává smysl. Taky jsi jí mohla nechat změnit jméno.“
„To jsem udělala.“
„Cože? Kdy?“
„Před dvěma lety.“
„Co – co prosím? A jak se teď jmenuje?“
„Martinová, po mně.“
„Děláš si legraci? Remy Martinová? A to se jí ve škole neposmívají?“
„Lepší než Cashileová. Půlka lidí nevěděla, jak to má přečíst, a druhá půlka měla problém to napsat.“
„Mohla jsi mi to aspoň oznámit.“
„Dávno bys to věděl, kdyby ses o ni zajímal.“
„Zajímám se tak, jak mi to dovoluje moje práce, to snad víš.“
„Tak sis měl udělat dítě se svojí prací, co ti na to mám říct?“
„Víš co, Annie? Mám návrh. Neříkej už nic.“
Když dojeli na místo, Cashile vystoupil z auta dřív, než Annie zaparkovala, a jeho rychlost pramálo souvisela s naléhavostí vyšetřování.
Starý vrátný u vchodu do muzea už poklimbával. Inspektor mu zaťukal na okýnko.
„Potřebujeme se dostat do knihovny!“
Stařík dlouho nechápavě brejlil na jeho služební odznak.
„Už máme zavříno!“ křiknul nakonec a opřel si hlavu o rameno.
„Asi jste si špatně prohlédl náš průkaz,“ upozornil ho Cooper.
„Studentům, ani postiženým žádný slevy neposkytujeme. A výjimky z otvírací doby už vůbec ne.“
Cashile se podíval na Coopera pohledem doslova prosícím o uklidnění, aby toho vetchého muže nemusel vytáhnout z kukaně otvorem pro transakce.
„Tohle je inspektor Cashile a ukazuje vám průkaz detektiva Scotland Yardu,“ vysvětlil Cooper laskavě. „Vyšetřujeme složitý případ, který si žádá informace z jistých židovských písemností. Mohl byste nás prosím pustit dovnitř?“
Stařec se okamžitě narovnal jako pravítko, obdivuhodnou rychlostí vystřelil z vrátnice a s objemným svazkem klíčů si to namířil ke knihovně.
„Už vám někdo řekl, že máte neuvěřitelné sebeovládání, Coopere?“
„Všechno je ve správném dýchání, Finne,“ usmál se Cooper. „Můžu vám to někdy ukázat.“

***

Strávili v knihovně devět hodin. Třebaže venku za okny už svítalo, Cashileovi se rázem zatmělo před očima a kdyby mu Cooper duchapřítomně nepodepřel hlavu dlaní, byl by si ji rozbil o stůl.
„Mám dost,“ prohlásil a mocně si zívnul. „Tím, že si usmažím mozek nedostatkem spánku, jí nepomůžu.“
„Spánek se přeceňuje,“ opáčil Cooper a dál listoval monstrózním fasciklem. Dnes už desátým.
„Vám se to řekne. Vy jste Gary Stue.“
Cooper Cashileovi věnoval zpytavý pohled přes obroučky brýlí.
„To si o mně myslíte?“
„Chlap, co se umí oblíkat, praktikuje feng shui, zvládá relaxační techniky a dokáže číst myšlenky, je buď mimozemšťan nebo Gary Stue. Na mimozemšťany nevěřím.“
„Všeho do času, Finne. Každopádně jsem něco našel.“
Inspektor znatelně ožil a přisunul se blíž.
„Věděl jsem, že jednu z těch vět znám odsud. Je to kniha Tobiášova, pasáž o přímluvě andělů. Archanděl Rafael oroduje za nemocné a raněné. Také se zde píše o jeho významu pro ty, kteří mají ztrápenou duši. Což v kontextu čistoty manželství, o níž autor hovoří, znamená přeneseně homosexualitu.“
„To jsem pochopil. Můj dědeček byl... No, to je teď jedno. Jak přesně to souvisí s Knoflíkářovým vzkazem?“
„Knoflíkář mluví o sedmi andělech. Má na mysli archanděly. Kabala učí o sedmi archandělech, kteří orodují u Nejvyššího, pomáhají nám překonávat překážky a pozvedají nás k nebi. Starodávné učení říká, že pokud se jich u Božího soudu sejde k přímluvě všech sedm, duše bude spasena. Bude doslova vytržena ze sedmi kruhů Pekla.“
„Takže každý archanděl má přidělený svůj kruh Pekla, ze kterého vysvobozuje hříšníky?“
„Přesně tak. Je tu Michael, Gabriel, Rafael, Camiel, Raziel, Uriel a Jeremiel – známý také jako Remiel. Obávám se, že máme odpověď na otázku, proč si Knoflíkář vybral právě vaši dceru.“
„Kvůli jejímu jménu? To přece nedává žádnej smysl, Coopere! Je to jenom jméno!“
„Náš pachatel by s vámi nejspíš nesouhlasil. Vybral si Remy proto, že věří, že jméno člověku předurčuje jeho poslání. Staří Židé – ostatně jako mnoho jiných kultur a náboženství – vybíralo jméno pro své potomky buď velmi uvážlivě, či naopak v mocném pohnutí mysli. V obou případech však jeho významu přikládali velkou důležitost.“
„Takže to, že jsme děcku dali jméno Remiel, znamená, že jsme z něj udělali nějakýho podělanýho archanděla?“
„Jde o symboliku, Finne. Symbolika je nedílnou součástí každé víry. Určité symboly mají léty prověřenou moc. A jejich kombinace pak vytváří obrovské množství energie, která způsobuje změny. Tak funguje rituální magie od hinduismu po křesťanství.“
„Dobrá, dobrá. Už mám hlavu jako pátrací balón. Vy teda tvrdíte, že se Knoflíkář snaží o nějaký rituál. A k tomu rituálu potřebuje moji dceru, protože nese jméno jednoho ze sedmi velkých archandělů. Pochopil jsem to správně?“
„Velice správně,“ pochválil ho Cooper.
„Co je to za rituál? Má se stát nějakou obětí na kamenném oltáři nebo už zacházím příliš hluboko do beletristických bažin?“
„Remy nemá být obětí. Alespoň ne obětí vraždy. Má mu pomoct k vysvobození. Říká nám to jasně: Sedm hříchů dělí tě od Nebe. Sedm andělů vysvobodí tě ze sedmi kruhů Pekla. Potřebuje najít všech sedm andělů, kteří pomohou spasit jeho ztrápenou duši.“
„Už tomu začínám rozumět. Za sedm dní bylo dokonáno - jeden umučený a zavražděný hříšník na každý den v týdnu jako symbolika týdne stvoření. Sedm pečetí utrpení předchází Ráj - v Janově Zjevení sedm andělů láme sedm pečetí, po kterých lidstvo zasáhnou kruté rány. Každý rok jedna pečeť. Po sedmi letech pak přichází Boží soud.“
„U kterého když se sejde těch samých sedm andělů k přímluvě, bude duše hříšníka spasena. Výborně, už se do toho dostáváte. Knoflíkář si chce očistným rituálem zajistit propustku do Ráje.“
„Asi by nepomohlo říct mu, že ten jednosměrnej lístek do pekla, co si koupil, nejde stornovat, co?“

***

Na oddělení vražd panoval na čtvrteční dopoledne nevídaný ruch. Místo aby se zaměstnanci věnovali obvyklému surfování po internetu, kontrolování mailových schránek, updateování profilů na seznamkách a projíždění nových fanfikcí, shromažďovali veškerá myslitelná data ohledně pohřešovaných osob, dlouhé desítky minut komunikovali s nejrůznějšímidatabázemi, poctivě obvolávali všechny kontakty a snažili se nenadávat na rychlost internetového připojení.
„Doprdele, už to zase vypadlo!“ zařval Carter na celý openspace a od kolegů si vysloužil souhlasné mručení. „Nelze se připojit k internetu. Co tam ty ajťáci dělají?“
„Koukají na Hru o trůny. Včera začali dávat novou sérii,“ informoval ho suše inspektor Cashile, který právě prošel kolem jeho stolu a sebral mu kelímek s kávou. „Takže, co jste zjistili?“
Carter si za ním pospíšil do jeho kanceláře.
„V národním registru pohřešovaných osob jsme našli šest nezvěstných Michaelů a jednu Michaelu, dva malé chlapce jménem Gabriel, jednoho dvanáctiletého Rafaela, jednoho pětiletého Kamila a dvouletou Camillu, což jsou varianty jména Camiel, a sedmiletou Arielu. To je anglická varianta jména Uriel. Co se týče toho posledního jména, v národní databázi nic nebylo, tak jsme projeli Interpol. V srpnu se v Paříži ztratil židovský chlapec Rasail. Zatím se ho nepodařilo najít. Chtěl jsem kontaktovat jeho rodiče, ale než jsem si stačil opsat telefonní číslo, spadla síť.“
„A Jeremiel?“
Carter se na inspektora zadíval přesně tím druhem pohledu, kterým se snažíte odhadnout, jestli vám na hlavě přistane hrneček s tužkami, když budete mluvit pravdu.
„Bohužel, pane. Kromě vaší dcery žádná jiná pohřešovaná osoba nesedí. Je mi líto.“
„Fajn. Můžete jít. Pošlete sem Coopera, až ho potkáte.“
Cartera ani nenapadlo se tam dál zdržovat. Tušil, co přijde. Zvuk tříštěného skla mu to potvrdil hned, jak vykročil vstříc dalšímu pátrání.
Když o pět minut později dorazil Cooper, našel inspektora zamračeně sedět za stolem a protáčet v prstech střep z rozbité knihovny.
„Docela by mě zajímalo, jak to vypadá u vás doma,“ prohodil konverzačně a položil před něj krabici s koblihami.
„Doma mám pytel. Co nesete kromě těch koblih?“
„Po Robbiem Farmerovi jako by se slehla zem. Už pět dní ho nikdo neviděl. Žádná aktivita na sociálních sítích, žádný kontakt s matkou a včera nepřišel do práce. Bez omluvy.“
„Hm. Robbie se nám do toho nějak zamotává. Jedinej kluk, jehož jméno odpovídá archandělu Razielovi, zmizel z Paříže letos v srpnu. Jestli si to pamatuju správně, ten pohleds Eiffelovkou pro paní Farmerovou je datovanej na 15. srpna.“
„Chcete Robbieho zařadit na seznam podezřelých?“
„A vy snad proti tomu něco máte? Myslíte, že někdo jako mladej Farmer by nebyl schopnej takovýho zvěrstva?“
„Myslím, že všechny stopy k němu vedou až příliš jasně.Coming out, růžový knoflík, bar Pink Bride. Falešná adresa a žádný mobil, podle kterého bychom ho mohli lokalizovat. Výlet do Paříže, během nějž zmizí chlapec s neobvyklým jménem... Všechno na nás křičí: Je to on! Ale já mám pocit, že nám stále uniká něco podstatného.“
„Uniká neuniká, měli bychom ho co nejdřív najít a vyslechnout. Takže po něm vyhlašuju celostátní pátrání.“
Cashile zvedl telefon, vytočil policejní centrálu a sdělil jim svůj požadavek. Po nadiktování čísla služebního průkazu byla jeho žádost kladně vyřízena.
„Máme už vůbec nějaké pojítko mezi obětmi?“ chtěl vědět Cooper.
„Než jste mi včera zavolal, mluvil jsem s jejich rodinami.“ Cashile zalovil ve vnitřní kapse svého tvídového saka a vytáhl malý zmačkaný papírek. „Vypadá to, že všichni čtyři muži chodili nakupovat do Tesca a navštěvovali indickou restauraci Mahajoo. To Tesco ale můžeme vyškrtnout, protože chodili každý na jinou pobočku.“
„Ve výběru hospod a barů se neshodovali?“
„Ne. Anebo o jejich soukromých výletech za zábavou rodina nic neví. Což se dalo čekat.“
„Dobře. Tak prověříme tu Indii, jestli souhlasíte.“
„Pošlu tam Cartera. Můžete jet s ním. Já se potřebuju vyspat.“

***

Sotva se podzemkou doplahočil domů a začal si rozestýlat, zavibroval mobil v jeho kapse. Mrknul na displej. McDonald z forenzního. To byl ten poslední člověk, kterého chtěl před spaním slyšet. Nicméně si uvědomoval závažnost situace, a tak hovor přijal.
„Inspektore, podařilo se nám určit původ toho bláta na tělech obětí. Myslel jsem, že byste to rád slyšel hned.“
„Povídejte.“
„Chemické složení odpovídá říčnímu bahnu v oblasti Battersea. Našli jsme v něm stopy koksu, dusičnanu sodného a alkalických kovů. Konkrétně lithia, které je v takové koncentraci přítomné pouze kolem bývalé elektrárny.“
„Na to jste přišel sám, McDonalde?“
„Ano, pane.“
„Jste geniální. Do jaké vzdálenosti od elektrárny se může nacházet tohle bahno?“
„Řekl bych tak přibližně pět set metrů, pane.“
„Výborně. Díky za info. Pošlete tam okamžitě pátrací četu, zavolejte to Carterovi a řekněte mu, že na místo dorazím za půl hodiny. Hledáme skrýš, ve které došlo k vraždám. Může to být nějaká stará rybářská chata, skladiště, nepoužívaný průmyslový objekt. Je nutné prohledat oba břehy.“
„Rozumím. Posíláme tam pátrací četu.“
Cashile vrátil nevyklepaný polštář zpátky do postelea poklusem vyrazil na autobusovou zastávku.
Během cesty na předpokládané místo činu přišel do styku se třemi neodbytnými žebráky, dvěma skupinami fanatických jehovistů a čtyřmi pochybnými existencemi v ošuntělých hadrech, které vypadaly, že jestli jim zavdá příčinu, nakazí ho žloutenkou C, ani nemrkne. Zapřísahal se, že příště už autobusem nepojede, i kdyby to mělo znamenat, že ukradne první auto, na které natrefí.
„Tak co? Jak to probíhá?“ udeřil na Cartera, když ho objevil na levém břehu Temže stát před polorozpadlou budovou rybářského skladu.
„Zdravím. Část týmu to prohledává tady a druhá část šla s velitelem do vedlejšího baráku. Tohle je sklad rybích konzerv a to vedle by měl být zpracovatelský závod. Kvůli ekonomické krizi už tři roky zavřený.“
„Tři roky zavřený a ten puch pořád stojí za to,“ okomentoval to inspektor zhnuseně a otřásl se zimou při náhlém poryvu větru.
„Jste tu nějak nalehko. I když, nevzpomínám si, že bych vás někdy viděl v něčem, co připomíná zimní oblečení.“
„Nesnáším šály a čepice. Je mi v nich vedro.“
„No, možná by postačil kabát, pane.“
„Na kabát nemám. Šetřím na dovolenou. Cooper je tu s vámi?“
„Ne. Potřeboval se stavit na hotelu.“
„Chlapi, na tohle byste se asi měli jít podívat vy!“ zavolal na ně velitel pátrací skupiny a zalezl zpátky do opuštěné fabriky.
Vrazili za ním.
To, co jim ukázal, by zahýbalo žaludkem i silnějším povahám, než byl superintendant Carter. Nebylo proto divu, že z něj oběd vyletěl bez varování a jen o pár centimetrů minul inspektorovy boty. Jeden z členů pátrací skupiny ho obětavě vyvedl ven.
Cashile chvíli vraštil obočí a pak dal vědět forenznímu oddělení.
„McDonalde? Potřebuju, abyste sem přijel se svým nádobíčkem. A doufám, že jste dneska ještě nic nejedl.“

***

Inspektor si počkal na technický tým víceméně jen proto, aby si vychutnal pohled na Leslieho McDonalda, kterak přemáhá nutkání na zvracení. Hned potom odjel za Cooperem do hotelu, aby ho seznámil s pokrokem v případu.
„Kolik že tam bylo těch kbelíků s krví?“
„12. Ve třech byla krev ještě napůl tekutá. Zřejmě z posledního těla. A byla tam uzamykatelná klec plná splašků. Tam nejspíš oběti držel, než je zavraždil. No a pak asi to nejnechutnější –rozpáraná prasata přibitá na dřevěné kříže a naplněná mrtvými holubicemi. Všude kolem spousta much a červů. Pohled pro bohy, vskutku.“
„Pozůstatky rituální magie. Víte, proč Židé nejedí vepřové, Finne?“
„Protože ještě nezkusili cheeseburger se slaninou?“
„Protože jsou to zvířata, do kterých mohou vstupovat zlí duchové. Často se duchové z lidí vyháněli právě do vepřů. Při jednom z očistných rituálů se po vyhnání ducha do prasete zvíře ukřižuje a aby z něj duch po jeho smrti nemohl uniknout, tak se do jeho útrob vloží bílá holubice.“
„Bezva. A jaký smysl mělo pro Knoflíkáře vykonat tenhle rituál? Vyháněl duchy z těch čtyř ubožáků nebo ze sebe?“
„Kolik tam bylo těch ukřižovaných prasat?“
„4.“
„Tak patrně po spáchání vraždy vyháněl zlo sám ze sebe. A ústa těch mužů naplnil popelem, aby při očistném rituálu nemohli duchové opustit i jejich těla.“
„To, že jsme našli jeho skrýš, znamená, že dalšího člověka už možná zavraždit nestihne.“
„Pokud nemá v záloze nějakou jinou skrýš.“
„Myslíte, že má?“
„Měli bychom zjistit, jak na tenhle úkryt v Battersea přišel.“
„O to se postarám. A k té fabrice postavím čtyřiadvacetihodinovou hlídku. Možná se tam vrátí s další obětí.“
„Myslím, že nevrátí. Ale pro strýčka Příhodu to udělejte.“
„Ta indická restaurace asi nepřinesla žádnou objevnou skutečnost?“
„Vy jste něco takového čekal?“
„Ne. Vsadím se, že ty muže znal z úplně jiného podniku. A teď už se opravdu jedu vyspat.“

***

Dorazil domů za soumraku. Únavou padl na gauč v obýváku. Ani nedošel do ložnice. Tohle se mu nestalo už dlouho. Poslední myšlenka, která proletěla jeho hlavou, byla, že by měl odložit pouzdro se zbraní. Pak už bylo jen černo.
Černo a mlha. Mlha, v níž se ukrýval chlapec. Chlapec s růžovým knoflíkem. Knoflíkem v natažené dlani. V dlani, která byla tak blízko. Blíž než kdy dřív.
Zkusil se k ní natáhnout, ale paže mu únavou klesla zpět k tělu. Byl příliš vyčerpaný. Dnes na něj nemá šanci dosáhnout.
Chlapec učinil krok vpřed. Krok ven z mlhy.
Jeho tvář ozářilo světlo pouliční lampy, která najednou stála přímo nad nimi. Jediné světlo v potemnělé ulici.
Ale tu tvář přece zná! Už ji někde viděl. Kde viděl tu tvář?
Modré oči se na něj dívaly upřeně, naléhavě. Vyčítavě?
„Co chceš? Odkud tě znám?“
Rty se pohnuly. Tak proč z nich nic nevychází?
„Jak se jmenuješ, chlapče?“
Rty se hýbají, ale slova nejsou slyšet. Jako by výjev před ním byl jen videozáznam, kterému někdo vypnul zvuk.
Znovu zkusil sáhnout po knoflíku. Už ho od něj dělilo jen pár centimetrů! Věděl, že teď se mu to konečně podaří. Stačí jen mírně pohnout ramenem dopředu a jeho prsty se knoflíku dotknou...
Drnčení telefonu ho vytrhlo ze snu a jeho snahu tak odsoudilo ke zmaru. Zvednul se z pohovky, dokráčel do ložnice a drtivým stiskem zvedl sluchátko pevné linky.
„Jestli to není něco opravdu důležitýho, tak přísahám, že vás uškrtím telefonní šňůrou!“
„Můj telefon nemá šňůru,“ ozval se na druhém konci linky velmi nesmělým tónem superintendant Carter.
„Ale můj ano. Klidně ho vezmu s sebou. Tak co se děje?“
„Našlo se další tělo, pane. St. James´s Park. Hodil ho do jezírka.“
„Cartere, jste si jistý, že to byl Knoflíkář?“
„Oběť je asi padesátiletý muž s růžovým knoflíkem v kapse kalhot. Právě nám to telefonovala policejní hlídka. Chystám se tam vyrazit.“
„Panebože.“
Cashile ztěžka dosedl na postel a nasucho polknul. Chvíli mu trvalo, než byl schopný promluvit.
„Ví, že jsme objevili jeho skrýš. Věděl to od samého začátku. Proto se tam neukázal a další vraždu spáchal jinde. Ten chlap sleduje naše kroky, Cartere. Moje kroky.“
„Co tím chcete říct, pane?“ V Carterově hlase jasně zazněla obava.
„Chci tím říct, že jsem měl Knoflíkáře celou dobu za zadkem a vůbec mi to nedocházelo. Vyzvedněte mi na centrále nějaké auto a stavte se pro mě.“
„Chcete služební auto, pane?“
„Jo, chci služební auto. Přece nebudu honit vraha po městě autobusem!“

***

Cestou do St. James´s Park nabrali v hotelu Coopera. Opět bylo s podivem, jak čile vypadá, přestože na rozdíl od Cashilea nespal ani těch pár hodin.
„Urychluje proces. Nejenže zabíjel bez obvyklé týdenní pauzy, ale navrch se zbavil těla během večerní špičky přímo v centru Londýna. Jak tohle dokázal?“
„Zná město skrz naskrz,“ zapřemýšlel Cashile. „Rozváží po něm mrtvoly jako pizzu.“
Vtom jako kdyby oběma mužům cvakli nad hlavou vypínačem. Podívali se na sebe a věděli, že je napadlo totéž.
„Pizza! Jak to, že mě to netrklo hned?“ spílal si inspektor a bušil pěstí do volantu. „Cartere, zavolejte ženám těch obětí a zeptejte se, jestli objednávali pizzu a u koho.“
Carter uposlechl rozkaz a začal obvolávat. Napětí v autě mezitím narostlo tak, že by se z něj celý rok dalo ukrajovat a pořád by ho bylo dost. Cashile podal Cooperovi svůj mobil.
„Zavolejte prosím Annie a zeptejte se, jestli si nevšimla, že by včera u pošty stálo auto na rozvoz pizzy.“
Cooper jen přikývl a už hledal Annie v jeho kontaktech.
„Tak Antlerová říká, že prý objednávali každý čtvrtek u Marconiho,“ zahlásil Carter a volal na další číslo. Paní Saywardová mu to zvedla okamžitě, ale nebyla si jistá, pizzu prý objednával výhradně manžel. „Opravdu si nevzpomenete? Je to pro nás nesmírně důležitá informace... Dobře, nic se neděje. Na shledanou... Saywardová neví.“ Ale paní Farmerová věděla velice dobře. Jejich poslíčka pokaždé vyhlížela oknem. „U Marconiho? A víte to určitě? Děkujeme. Moc jste nám pomohla.“ Ženě čtvrté oběti, paní Vitakoskiové, se dlouho nemohl dovolat. Na třetí pokus to přece jen klaplo. „Marconi? Na sto procent? Děkuji... Tak jste to slyšeli, pánové. Tři ze čtyř brali pizzu od Marconiho. Čtvrtému pizzu vozili, ale nevíme odkud.“
„Řekl bych, že od Marconiho,“ ozval se Cooper, který právě ukončil hovor a vrátil telefon Cashielovi. „Annie právě vypověděla, že hned vedle jejího auta stál Renault s logem Marconiho pizzerie.“
Cashile asi deset vteřin vypadal, že ho ta informace nadobro proměnila v kámen. Pak trhnul ruční brzdou, smykem otočil auto do protisměru a vyrazil vpřed dvojnásobnou rychlostí. Carterovi se znovu zakymácel žaludek.
„Smím se zeptat, co to děláte, pane?“
„Vezu vás do baru Pink Bride.“
„Proč do Pink Bride?“ nechápal Carter. „Neměli bychom spíš zamířit do té pizzerie, když už na to přijde?“
„Ta pizzerie je hned vedle Pink Bride,“ vysvětlil Cashile s potutelným úsměvem. „Zastavíme se tam na skleničku a zatímco vy dva si budete povídat s majitelem, já se k Marconimu zkusím dostat vchodem pro zásobování a trochu se tam porozhlídnout. Nechci podnikat nic oficiálního. Jestli nás Knoflíkář sleduje, nesmí se dozvědět, co teď víme my.“
„Ach jo. Tyhle kovbojky nesnáším,“ posteskl si Carter. „Nemůžu se vrátit na centrálu a vyhledávat data?“

***

Auto nechali stát ve vedlejší ulici, jako by byli jen obyčejnými hosty. Podnik ve čtvrtek otvíral už v sedm, takž v půl deváté byl poměrně slušně zaplněný. K jejich smůle však ne zrovna lidmi, se kterými by snadno splynuli. Tenhle bar očividně fungoval jako taneční klub pro zhýralou londýnskou mládež a ještě zhýralejší komunitu homosexuálů ve středních letech. A ať už jste byli členem kterékoli ze dvou jmenovaných skupin, určitě jste na sobě neměli sako a kravatu.
Za barovým pultem kmitali dva mladíci v těsných vestách, co vypadali, že jim teprve před chvílí někdo ustřihl zaječí ocásek, sundal ouška a řekl, že gay porno není jediná věc, kterou se můžou živit.
„Co to bude, pánové?“
Cooper pro své přátele objednal pivo a pro sebe Modrý samet. A zatímco jeho společníci stáli, on se spokojeně uvelebil na vysoké stoličce.
Přestože nebyl oblečený jako běžný návštěvník klubu, on jediný nepůsobil rušivým dojmem. Vlastně sem s tím svým směšným modrým koktejlem dokonale zapadal.
Cashile mučivých dvacet minut ucucával předraženého Heinekena, mlčky snášel přeřvané techno a předstíral, že ho zajímají vlnící se osmnáctky, než seznal, že je pravý čas vyrazit na průzkum. Pošeptal Cooperovi do ucha, ať zavolá posily, pokud nebude do půl hodiny zpátky, a vytratil se na pány.
Cooper jen s úsměvem kývnul a přivolal k sobě barmana.
„Ještě jeden Samet?“
„Ještě jeden, díky. A k tomu Jacka Morgana.“
„Myslíte Kapitána Morgana?“
„Ne. Mám na mysli Jacka Morgana, vašeho šéfa. Přiveďte ho, prosím.“

***

Cashile prolezl na ulici záchodovým okýnkem. Opatrně přešel podél zadní části domu až k Marconiho pizzerii a zastavil se u zásobovací rampy. V hlavní části budovy se svítilo. Stejně tak v kuchyni. Horní patro ale bylo zhasnuté. Předpokládal, že tam se nachází Marconiho privát.
Rozhlédl se kolem a brzy našel jedinou možnou přístupovou cestu. Nízká zídka mezi pizzerií a barem, bleskosvod, balkonek. Jakmile se dostane na ten balkonek, má vyhráno.
Dodal si odvahy, nasadil latexové rukavice, které s sebou vozil na místo činu, a začal se škrábat nahoru. Zídka představovala tu méně obtížnou překážku. Bleskosvod už byl horší. Šplhat musel naposledy na akademii a ani tam mu to nešlo bůhvíjak. Kdyby mě teď někdo viděl, tak to natočí a nahraje na You Tube pod titulkem „Paraplegická opice“, pomyslel si hořce a namáhavě stoupal vzhůru, pokoušeje se co nejvíc omezit hlasité supění a hekání.
Jakmile přelezl zábradlí balkonu, zhroutil se na zem a s jazykem na košili popadal dech.
„Musím přestat kouřit,“ zapřísahal se letos už popadesáté a vstal.
Se zámkem balkonových dveří si poradil snadno. Majitel nechal okno na větrání. Poněvadž ale panty nikdo dlouho nepromazal, mohl dveře otevřít jen na škvíru. Zabralo mu dobrou minutu, než se opatrně protáhl dovnitř.
„Taky musím přestat žrát ty zatracený dorty.“
Rozsvítil kapesní svítilnu a začal pátrat.

***

Jack Morgan se velmi neochotně dostavil k baru a tvářil se stejně otráveně jako hrot šípu jihoamerického indiána.
„Právě jste mě vyrušil od fajnový holky, takže doufám, že k tomu máte dobrej důvod.“
„Můj důvod je ten, že jsme dnes po Robertu Farmerovi vyhlásili celostátní pátrání. Chtěl jsem vás jako zaměstnavatele na tuto skutečnost upozornit a zároveň vás požádat, abyste ohlásil na policii, pokud by se tu někdy objevil.“
„Robbie už pro mě nedělá. Nepřišel na směnu, tak dostal výpověď. Proč po něm vlastně tak pasete, jestli to není tajný?“
„Je podezřelý z několikanásobné brutální vraždy.“
„Aha. V tom případě ho máte přímo támhle,“ ukázal Morgan na taneční parket, kudy se Robbie Farmer křepčícím davem prodíral na toaletu.
Cooper s Carterem se otočili a pohlédli naznačeným směrem. Přes masu lidí však nebyli schopni Robbieho identifikovat.
„Který z nich to je? Kde je?“
„Támhle, ten v tom modrým tričku. Héj, Robbie!“ zařval Morgan přes celý sál a mladík se zastavil.
„Vypněte tu hudbu!“ přikázal Cooper.
Morgan stopnul přehrávač a hosté okamžitě ustali v pohybech a zpozorněli. Jen pár sjetých exotů se pořád ještě svíjelo.
Carter vytáhl svůj odznak.
„Roberte Farmere, zůstaňte stát. Jste zatčen!“
Mohlo by být předmětem sporu, zda Carterův hlas zazněl dostatečně výhružně a autoritativně, každopádně jeho sdělení nemělo úplně kýžený efekt. Místo aby zůstal stát, vzal Robbie Farmer nohy na ramena.
Carter ho se zbraní v ruce pronásledoval na pánské záchody, odkud se Robbie pokoušel vysoukat ven okýnkem. Carter ho na krátký okamžik chytil za kotník, Robbie se mu ale vysmeknul a po hlavě dopadl na chodník. Otřepal se rychle. Než Cartera vůbec napadlo prolézt oknem za ním, už se řítil tmavou ulicí pryč.
A náhle se dole pod parapetem zjevil Cooper.
„Dejte mi svou zbraň.“
„Cože? Vždyť nemáte oprávnění!“
„Dejte mi svou zbraň!“ zopakoval nekompromisně.
Carter mu ji s kyselým obličejem podal a Cooper zamířil. Na soustředění mu nezbývalo mnoho času, a tak se jen dvakrát ostře nadechl, pomalu vydechl a vystřelil.
Kulka zasáhla Robbieho levé lýtko. Padl k zemi jako podťatý a bolestí zaječel na celý blok.
„Tak. Teď už můžete jít hlavním východem,“ utrousil Cooper a vrátil Carterovi pistoli.

***

„Jak dlouho jsem byl pryč?“ pozeptal se kontrolně inspektor Cashile, když sešplhal dolů a potkal své společníky, jak každý z jedné strany vlečou raněného a spoutaného Roberta Farmera k přistavené sanitce.
„Asi patnáct minut,“ odpověděl mu Carter.
„A vy jste za čtvrt hodiny stačili najít a postřelit Robbieho Farmera? Ale nemáte tu za rohem zaparkovanou TARDIS, že ne?“
„Byl v klubu,“ vysvětlil Cooper. „Morgan nás na něj upozornil. Pokusil se utéct, tak jsme použili zbraň. A jak jste pořídil vy?“
„Skvěle. Koupil jsem jí perlové náušnice,“ vyhnul se přímé odpovědi Cashile, když viděl, jak si ho Robbie podezíravě prohlíží.
„Perly jí budou slušet,“ zapojil se pohotově Carter. „Na kolik vás to nakonec vyšlo, inspektore?“
„200 liber. Poslední peníze na účtu. Doufám, že z nich bude přinejmenším nadšená.“
„Určitě bude víc než nadšená, pane.“
„Kost je v pořádku, kulka zůstala ve svalu. Vytáhnu kulku, vyčistím ránu a můžete si ho odvézt,“ promluvil k nim výjezdový lékař a převzal si Robbieho do péče.
A protože už mrzlo, až to pro Angličany pěkné nebylo, zalezli na těch pár minut do vozu. Tam se inspektor konečně mohl rozpovídat.
„Tak jak vypadají ty náušnice, co jste koupil své milé?“ mrknul na něj spiklenecky Cooper.
Cashile sáhl do náprsní kapsy saka, odkud vytáhl fakturu s hlavičkou prasečí farmy v Chippenhamu. Carter rozsvítil stropní světlo, aby mohli přečíst všechny údaje.
„7 kusů výkrmných vepřů? Zdanitelné plnění 13. 11. To je tři dny před první vraždou! A neplatili za odvoz. To znamená, že si ta zvířata museli přepravovat sami.“
„To pro Marconiho nevypadá dobře,“ poznamenal Cooper.
„Neměli bychom ho sebrat, pane?“ zauvažoval Carter.
„Možná měli. Jenomže co když v tom starej Marconi vůbec nejede? Sice tu pizzerii vlastní, ale je to jen kuchař. O rozvoz se vůbec nestará. A o účetnictví už tuplem ne. Co vím, tak administrativu mu dělá dcera. Třeba to jde všechno mimo něj. Jestli ho teď sebereme, riskujeme, že vyplašíme toho, kdo to má doopravdy na svědomí.“
„Máte pravdu v tom, že si nemůžeme být jistí, kdo všechno je v tom namočený, ale něco udělat musíme, Finne. Zítra má být zabitý další člověk. Nehledě na to, že nevíme, co přesně se chystá udělat s vaší dcerou a ostatními dětmi.“
„Až jsem z toho dostal hlad,“ utrousil Cashile a vystoupil z auta. „Nemáte taky chuť na pizzu?“
Cooper s Carterem se po sobě tázavě podívali.
„No, jednu napůl bychom možná snědli, kdybyste nám ji přinesl.“
„Sýrovou?“
„Spíš salámovou.“
„Jo, salámová je lepší.“
„Fajn. Skočím pro ni. Vy zatím naložte Robbieho Farmera, odvezeme ho k výslechu k nám. Uvidíme, co všechno se od něj dozvíme. Pak se rozhodneme co dál.“

***

V téhle malé rodinné pizzerii nebyl už léta. Zdálo se však, že za dobu, co přestal jíst pizzu a najel na curry, neprodělala žádnou změnu. Pořád to byla ta obyčejná mrňavá pizzerka, která sloužila především jako rozvážková služba. Uvnitř byl jen bufetový pult pro zoufalce, co ještě nejsou tak zoufalí, aby jedli na ulici, nicméně už dospěli do stádia zoufalství, kdy nemáte peníze na to sednout si do pořádné restaurace.
Za přepážkou stála Rosa, dcera starého majitele, která občas nevypomáhala jen s daněmi, ale i se samotným prodejem.
„Ahoj,“ pozdravil s přehrávanou nesmělostí. „Asi už si mě nepamatujete, dlouho jsem tu nebyl. Ale dřív jsem sem chodil skoro každej den. Finn Cashile.“
„Tuňáková, nedělit na osminy, ale na čtvrtiny. Pamatuju si vás,“ usmála se vesele. „Jak se máte?“
„Bude mi o něco líp, když dostanu jednu tu tuňákovou.“
„Dobře. A něco k pití?“
„Ne, díky. Doma na mě čeká burbon.“
Zakřičela objednávku do kuchyně a než se uculila, malinko zčervenala.
„Změnil jste se. Pamatuju si fešáka s vyžehlenou košilí a jiskrou v oku.“
„Já si pamatuju malou boubelku s copánky. Taky jste se změnila. Vy jste vyrostla a já zestárl.“
„Jak se má Remy? Jmenuje se tak vaše holčička?“
„Jo. Jo, má se fajn. Je jí deset. Za rok ji čeká lyceum. A co vy? Ještě vás baví pomáhat otci s firmou?“
„Obávám se, že kdybych tu nebyla, tak se firma položí. Tatínek na tom není zrovna nejlíp. Museli jsme vzít kuchtíka na výpomoc. A já dělám prakticky všechno, co souvisí s provozem. Ekonomická krize se bohužel nevyhnula ani nám. Propouštěli jsme a teď už máme jenom dva poslíčky.“
„Jenom dva? A to zvládáte všechny objednávky?“
„Zkrátili jsme dobu rozvozu a zatím se držíme.“
„Možná bych si zase nechal vozit pizzu domů. Obsluhujete celé město, nebo jste zkrátili i vzdálenost, do které rozvážíte?“
„Kde bydlíte?“
„Hammersmith.“
„Tak tam ještě vozíme. Dám vám náš plánek.“
Zašátrala v šuplíku pod pultem a položila před něj prospekt s mapou. Měl nezvladatelnou chuť prostudovat ho už na místě, aby zjistil, jestli jsou na něm všechna místa, kde našli mrtvá těla, ale ovládl se. Hodně mu v tom pomohl fakt, že brzy vedle plánku přistála i krabice s jeho pizzou.
„Tuňáková rozdělená na čtvrtiny. Dobrou chuť.“
„Díky. Rád jsem vás zase viděl, Roso.“
„Já vás taky, Finne. Zavolejte někdy.“
„Určitě brzy zavolám.“

***

„Ale ta je tuňáková,“ namítl Carter a ohrnul ret, když otevřel víko krabice, kterou mu Cashile položil na klín.
„Jinou neměli.“
„Chcete říct, že se ta pizzerie specializuje jenom na tuňákovou pizzu, pane?“
„Ne, chci tím říct, že když jsem spatřil tu rozkošnou slečnu za pultem, tak jsem zapomněl, jakou pizzu chtěl můj otravnej parťák.“
„Bezva,“ smířil se situací Carter a poslal pizzu na sedadlo spolujezdce. „Užijte si to, Coopere.“
„Děkuji, Nicku. Vážně si nevezmete kousek? Tuňák obsahuje spoustu stavebních látek.“
„A taky smrdí jako tuňák,“ odmítl Carter a demonstrativně otevřel zadní okýnko.
„Jak jste mu to řekl?“ zarazil se Cashile a mírně kvůli tomu zpomalil. „Nicku?“
„Ano. Jmenuje se tak přece.“
„Ne. Jmenuje se Carter.“
„To je příjmení. Jeho křestní jméno je Nick.“
„Není to Nick! Nick Carter! Víte, jak by to znělo blbě?“
„Ale já se opravdu jmenuju Nick,“ rozseknul to Carter.
„No dobře,“ uznal Cashile své pochybení. „Tak se jmenujete Nick. Pro mě jste prostě Carter, Cartere.“
„Samozřejmě, pane.“
„A vůbec – jak to, že Cooper zná vaše křestní jméno a já ne? Pracujeme spolu už dva roky!“
„To bude nejspíš tím, že on se zeptal.“
„Já se taky musel zeptat. Aspoň jednou. Když mi vás přidělili.“
„Když mě k vám přidělili, zeptal jste se na jednu jedinou věc – jestli mám rád křupinky v polevě. Nic jiného vás nezajímalo.“
„To je blbost.“
„Máte pravdu, křivdím vám. Zeptal jste se ještě na jednu věc. Jestli mám radši Iron Mana nebo Thóra.“
„A vy jste určitě řekl, že Thóra. A proto vás mám tak rád.“
„Řekl jsem, že moje nejoblíbenější postava je Hulk.“
„Ale nebyl to Iron Man, takže to můžeme uzavřít.“
„Co máte proti Iron Manovi?“ ozval se ze zadního sedadla Robbie Farmer a na dlouhých deset minut, než dorazili do ústředí Scotland Yardu, rozpoutal vášnivou debatu o přednostech jednotlivých Avengerů.

***

„Doufám, že naše výměna názorů na marvelovky neovlivní průběh výslechu,“ ujišťoval se Robbie, když ho posadili do výslechové místnosti.
„Průběh výslechu ovlivní jedině vaše vlastní chování a míra spolupráce,“ ubezpečil ho Cashile. „Takže zaprvé – proč jste utíkal před superintendantem Carterem?“
„Nevím. Asi nějakej zkrat.“
„Člověk, kterej se nemá čeho bát, před policií neutíká.“
„To neznělo jako otázka.“
„Z čeho jste dostal strach, když Carter vytáhl odznak?“
„Já nedostal strach. Nevím, co mě to popadlo. Byl to reflex.“
„Reflexy si člověk musí vypěstovat,“ nadnesl Cooper. „Jak jste si vypěstoval tenhle reflex? Věnoval jste se delší dobu něčemuilegálnímu? Hm? Distribuce drog? Krádeže? Prostituce?“
„Nic takovýho jsem nikdy nedělal!“ vyletěl Robbie a rozrušeně poposedl na židli.
„Tak co provádíte? Lidí, který střídaj telefonní čísla jako ponožky nebo volají z budky, je zatraceně málo. A drtivá většina z nich to dělá proto, že nechtějí, aby je vystopovali.“
„To máte pravdu. Nechci, aby mě vystopovali. Jsem proto automaticky zločinec? Copak o vás všichni nutně musí vědět všechno? Nemám snad právo na soukromí? Na to, aby mě neotravovali lidi, se kterýma se nechci vidět?“
„Co je to za lidi, se kterýma se nechcete vidět? Kvůli komu to děláte? Kvůli svému otci?“
„Jo, kvůli svýmu otci. Už mám dost těch jeho keců o morálce a o tom, že bych měl něco udělat se svým životem. Já jsem se svým životem spokojenej. On by to měl respektovat.“
„Myslím, že si klidně zase můžete pořídit smartphone, Robbie, protože váš otec už vám do života kecat nebude. Je totiž mrtvej.“
Oba muži pečlivě sledovali jeho reakci. Nakonec byli nuceni uznat, že ten mladík nemělnejmenší tušení, k čemu došlo.
Na malý moment se zvedl ze židle, potom zase dosedl zpátky a praštil hlavou o stůl. Když vzhlédl, z očí mu tekly slzy a jeho ústa se otevírala naprázdno, protože nebyl schopný se ani nadechnout.
„Je to už víc než týden, co byl zavražděn. Jeho tělo jsme našli v Rope Walk Gardens.“
„To jsem nevěděl. Nevolal jsem domů už dva měsíce. Chtěl jsem, ale pak jsem radši napsal vánoční přání… Jak se mu to stalo? Naštval někoho? Na to byl expert.“
„Váš otec se stal obětí psychopatického vraha, který si vzal do hlavy, že zabije sedm hříšníků. Pokaždé, když některého zavraždí, nasype mu do úst hrstku popela, pohodí jeho tělo venku bez vrchní části oblečení a schová u něj malý růžový knoflík.“
„Panebože, to je…- Moment, říkal jste růžovej knoflík?“
„Ano. Někdy ho má oběť v dlani, jindy v kapse… Robbie, vás něco napadlo?“
„Jo, ale to nemůže bejt pravda.“
„Co nemůže být pravda?“
„Že by Quido něco takovýho udělal.“
„Kdo je Quido?“
„Můj přítel. Teda bejvalej.“
„A proč si myslíte, že by měl mít na svědomí vraždu vašeho otce?“
„Protože za dobu, co jsme spolu byli, neminul den, kdy by nevyhrožoval, že ho sprovodí ze světa.“
„Copak? Váš otec se k němu nechoval pěkně?“
„Můj táta se nechoval pěkně ke mně. Quida to vytáčelo do nepříčetnosti. Připomínal mu jeho vlastního otce.“
„Co byl zač jeho otec?“
„Křupan z Křupanova. Celej život prošlapal v holínkách. Vlastnil prasečí farmu a kdyby svět fungoval podle jeho ubohých představ, Quidovi by ta hromada hnoje spadla do klína. Těšil se, až z něj vyroste velkej farmář. Ani si nedovedete představit, jaká pro něj byla rána, když se Quido rozhodl studovat vysokou školu. No, asi stejná, jako když já řekl, že žádnou vejšku studovat nebudu.“
„Pomáhal někdy Quido na té farmě? Řekněme třeba s porážkou prasat?“
Robbie se nehezky ušklíbl.
„Porážky dělal každou zimu, až do svých pětadvaceti, kdy odtamtud konečně vypadnul.“
Cooper s Cashilem si věnovali krátký pohled. Nebylo těžké uhodnout, na co v tu chvíli myslí.
„Robbie, víte, kde teď Quido pracuje? Jste v kontaktu?“
„Pokud vím, už čtyři roky dělá poslíčka pro Marconiho pizzerku. Pracoval tam ještě při škole... Poslyšte, mohl bych dostat něco proti bolesti? Ta noha mě asi zabije.“
Cashile jenom kývnul směrem do vedlejší místnosti, která byla od té výslechové oddělena polopropustným sklem. Objevil se superintendant Carter s kelímkem vody a brufenem. To, co přinesl, položil na stůl a zase odešel.
„Víc vám dát nesmíme,“ vysvětlil Cashile, když zaznamenal Robbieho nespokojený výraz. „Položíme vám ještě pár otázek a pak vás propustíme. Doma se můžete sjet, čím chcete.“
„Fajn. To beru.“
„Dobře. Potřebujeme, abyste nám o Quidovi řekl co nejvíc. Jak se jmenuje celým jménem, kde žije, jestli má nějakou známost, kam nejčastěji chodí, jak se k vám choval jako partner, jaký měl vztah s matkou a sourozenci, jaké jsou jeho zájmy.“
Robbie se zamračil.
„Podezíráte ho?“
„Na rande ho pozvat nechci.Tak co? Pomůžete nám?“
„Quido Earl Fisher, 7. července 1985. Má pronajatej byt na Wolverton Gardens 15...“
Cashileovi zacukalo oko. Sevřel ruku v pěst, aby se ovládl a neřekl nahlas to, co mu vytanulo na mysl. Neboť jak se ukázalo, Quido Fisher bydlel jen tři vchody od jeho vlastního domu.
„Sourozence nemá a jeho rodiče jsou mrtví. Matka zemřela při porodu, vychovával ho otec a toho před čtyřma rokama zabil blesk. Jeho smrt byla vysvobození doslova seslaný z nebe. Quido se konečně dostal z farmy a přestěhoval se do Londýna, kde dostal práci jako poslíček s pizzou. Kolikrát jsem mu říkal, že má na mnohem lepší job, ale on tvrdil, že je v týhle práci spokojenej. Že má spoustu času věnovat se tomu, co je opravdu důležitý.“
„Co považuje za opravdu důležitý?“
„Je magor do takových těch náboženských věcí.“
„Jakých náboženských věcí?“
„Já nevím. Hele, v tomhle se fakt nevyznám. O náboženství vím úplný kulový. Jediný, co mi kdy utkvělo z toho, co říkával můj táta, bylo, že tu kdysi žil nějakej chlápek jménem Ježíš a měl nás moc rád.“
„Dobře. Takže Quido se zajímá o náboženství. Ještě něco patří mezi jeho koníčky?“
„Knihy. Někdy dokáže číst i 24 hodin v kuse. Nejí, nepije, jenom čte.“
„O čem třeba?“
„Já nevím sakra! O nějakých těch pobožnostech, historii, politice... Sorry, ten brufen prostě nezabírá.“
Robbiemu na čele rašil studený pot. Kousal se do rtu, masíroval si poraněnou nohua jeho soustředění pomalu bralo zasvé.
„Tak to prostě vydržte!“ okřikl ho Cashile a naklonil se k němu přes stůl. „Co je teď s tou farmou po Quidově otci?“
„Netuším.“
„Netušíte nebo si nevzpomínáte?“
„Já nevím! Nikdy mi neřekl, co s ní udělal, když ji zdědil.“
„A řekl vám, kde ta farma je, Robbie?“ vystřídal Cashilea Cooper a promluvil o poznání vlídnějším tónem. „Quido tam přece vyrostl, takže kdyby se vám o ní zmínil, jistě byste si ten název zapamatoval.“
„Řekl mi to na naší druhý schůzce. Počkejte, já si vzpomenu. Bylo to nějak od C, město poblíž Chippenhamu, na jihu Anglie.“
„Corsham?“ nadhodil Cashile. „Colerne?“
„Ne. Ne. Znělo to trochu jako Cromwell.“
„Crudwell?“
„Jo, to je ono!“
„To je asi 15 mil severně od Chippenhamu po A429. Cartere!“ zařval do skla po své pravé ruce. „Pošlete tam okamžitě pátračku i zásahovku! Ten objekt ať si najdou na Google Earth. A ať to tam prohledají skrz naskrz.“

***

„Vy s námi nepojedete, pane?“ zeptal se Carter, oblečený do terénní výstroje a připravený nasednout do obrněného transportéru zásahové jednotky.
„Ne. Někdo musí odlákat Quidovu pozornost a zajistit, že u té šťáry nebude.“
„A jak to chcete udělat?“
„Ten člověk snad rozváží pizzu, ne? Jako jeden ze dvou poslíčků. Cooper a já se rozdělíme. On pojede do hotelu, já k sobě domů a ve stejný okamžik si objednáme pizzu. Jsou to opačné konce města, určitě nepošlou stejného chlapa na obě místa. K jednomu z nás přijede Quido.“
„V tom případě buďte opatrný,“ doporučil Carter a dřív, než inspektor stačil poznamenat něco jedovatého, otočil se zády, nastoupil a zabouchl dveře.
„Ten kluk vás má rád, Finne,“ podotkl Cooper s náznakem úsměvu.
Cashile ho poctil jedním ze svých kamenných obličejů.
„A co já s tím? Snad z toho ještě vyroste... Takže jsme domluvení. Přesně za deset minut jedenáct zatelefonujeme k Marconimu a necháme si přivézt pizzu. Vy jeďte metrem, to máte nejblíž. Kdyby se u vás náhodou ukázal, nedejte na sobě nic znát, Coopere. Jen mu někam strčte tu štěnici, co jsme vám dali.“
Cooper kývl na znamení souhlasu, popřál inspektorovi hodně štěstí a zamířil ke stanici metra. Cashile nastoupil do svého nového služebního autaa odjel domů.

***

Čekání na poslíčka bylo jako čekání na poslední číslo loterie, které vás dělí od jackpotu. Cashile seděl na gauči s počítačem na klíně a čas si krátil prohledáváním záznamů o Quidu Fisherovi. A čím víc se dozvídal, tím si byl jistější, že právě on je jeho Knoflíkářem. Bývalý student judaismu na Oxfordské univerzitě, autor diplomové práce o historii Kabaly, účastník několika demonstrací proti šíření islámu v Británii, člen Spolku pro ochranu kulturního dědictví židovské obce.
Když se konečně ozval zvonek, musel se napomínat, aby ke dveřím příliš nespěchal. Pro jistotu ještě cestou zkontroloval, jestli má u sebe zbraň a jestli je nabitá. Člověk nikdy neví...
... kdo stojí za dveřmi, dokud se nepodívá do kukátka.
„Roso?“
Poprvé v životě civěl na krásnou ženu u svého prahu jako na morový vřed, který jste právě objevili v podpaží. Taky byste byli nejradši, kdyby okamžitě zmizel.
„Ahoj. Tady je ta pizza. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale jeden z našich řidičů je nemocný, tak jsem za něj musela zaskočit já. Kdybyste se nezlobil, jako omluvu jsem přinesla víno...“
A Cashile civěl dál. Jen výraz zklamání u něj vystřídal výraz naprostého ohromení.
„Ale jestli dnes večer nemáte čas, tak v pohodě, já pojedu domů. Jen byste si asi měl vzít tu pizzu,“ připomněla mu, že tam pořád ještě stojí s plnýma rukama.
„Ano, samozřejmě, promiňte,“ vzpamatoval se náhle, převzal od ní krabici, odnesl ji na konferenční stolek v obýváku a vrátil se zpátky s penězi. „Co jsem dlužný?“
„13 liber, 10 pencí. Takže... moje návštěva se vám dnes asi nehodí, že? Máte u sebe dceru?“
„Ne. Remy tu není. Já... Víte, chtěl jsem ještě něco dodělat. Ale když vám nebude vadit, že si vyřídím pár telefonátů, tak pojďte dál.“
Rosa se nenechala déle pobízet. S flaškou vína se kolem něj protáhla dovnitř a zatímco on mířil do ložnice k pevné lince, ona si našla cestu do kuchyně pro skleničky a otvírák.
„Bude to jenom chvilka.Sklenice jsou v pravé horní skříňce. Hned jsem u vás,“ ubezpečil ji, než za sebou zavřel dveře.
Cooper zřejmě na jeho telefon čekal, protože to zvedl dřív, než doznělo první zazvonění.
„Jak jste na tom, Finne?“
„Ke mně nepřijel. Co vy, Coopere?“
„U mě taky nebyl. Ale salámová pizza je výtečná.“
„To znamená, že je to ten řidič, co je nemocnej. Sakra.“
„Knoflíkář onemocněl?“
„Myslím, že je to jenom zástěrka, aby získal čas pro své velkolepé finále. Každopádně oficiálně se hodil marod. Místo něj se tu ukázala Marconiho dcera... Jdu zavolat Carterovi.“
„Rozumím. Zůstávám v hotelu a očekávám vaše další instrukce.“
Carter si s přijetím hovoru dával načas. S každou vteřinou vyzvánění se inspektorovi před očima objevovala o něco ostřejší a detailnější verze tragického scénáře. Když se Carter po dvou minutách ohlásil, spadl mu ze srdce balvan velikosti menhiru.
„Cartere, vy zatracenej idiote, proč vám trvá dvě minuty zvednout telefon? To tam hrajete bridž?“ seřval ho nelítostně.
„Účastnil jste se někdy Pevnosti Boyard, pane?“
„Ne. Co tím naznačujete?“
„Že ten, kdo projde celou tuhle farmu a přežije, by měl mít právo vysmát se do ksichtu strážci pevnosti. Mimochodem, asi nevíte, co platí na škorpióny, co?“
„Ten chlap tam chová škorpióny?“
„Mimo jiné. Ještě tu má hady, šváby a pijavice. Ale škorpióni jsou momentálně ve středu našeho zájmu, jelikož tak trochu blokují zámek jedněch dveří... Jo, tak už dobrý. Miller na ně použil slzák a zdá se, že jsou ze hry. Jdeme dovnitř.“
„Cartere, dávejte pozor. Pizzu nám doručil někdo jiný, protože Knoflíkář dneska odešel z práce dřív. Prý kvůli nemoci. Takže jestli tam ještě není, tak možná brzy dorazí.“
„Rozumím, pane. Budeme ve střehu. Zatím to tady až na tu havěť vypadá opuštěně. Nenašli jsme ani žádné z těch dětí.“
„Tak hledejte dál. Někde je schovávat musí. A kdyby se objevil, okamžitě ho zatkněte. Už nemám chuť si hrát.“
Zaklapnul sluchátko a šel se věnovat návštěvě.
Rosa už se obsloužila a udělala si pohodlí na gauči. Všiml si, že mu z něj odstranila notebook a položila ho na křeslo. Předpokládal, že jejím záměrem bylo, aby si sedl vedle ní.
„Detektiv nikdy nemá úplně volno, že?“ prohodila a podala mu skleničku.
„Je to smutné, ale zločinci obvykle dělají protisměny. Takže se s vámi napiju jenom malinko,“ vysvětlil své nepatrné smočení rtů.
„Ještě se někam chystáte?“
„Možná. Čekám na signál od kolegy.“
„Byla bych ráda, kdybyste dneska už nikam nemusel.“
„Máte se mnou nějaký konkrétní plán?“
„Možná. Čekám na váš signál.“
„Asi vás zklamu, Roso, ale v životě detektiva není moc prostoru pro vztah. Několikrát jsem to zkusil. Nefunguje to. Takže jestli se pokoušíte navázat vztah, jsem nucen odmítnout.“
„Nehledám vztah, Finne. Budu k vám upřímná – nejsem holka pro vztah. Několikrát jsem to zkusila a nefunguje to. Jako každý člověk ale nerada ignoruju svoje potřeby.“
„Překvapujete mě.“
„Taky mě přitahujete. Takže nejdřív sex a pak pizza nebo obráceně?“
„Můžeme to vzít přes koupelnu? Už dva dny jsem se nesprchoval.“
„Fajn. Ve sprše jsem dělala naposled na škole. Ráda si to připomenu.“

***

Že by si vzal mobil do koupelny a následně i do postele, to neudělal už dlouho. Blížila se však druhá hodina ranní a prozatím ho nikdo od ničeho nevyrušil. Buď tam Carter při prohledávání Knoflíkářova doupěte zahynul a ostatní neměli odvahu ho o tom zpravit, nebo ještě nenarazili na nic zásadního. Obě možnosti stály za prd. Ačkoli ta druhá přece jenom o něco míň. Utěšoval setedy tím, že druhá varianta je ta správná, a s Rosou v objetí pomalu usínal...
Ruka s knoflíkem se vynořila rychleji než obvykle. Prakticky hned, jakmile se jeho mozek přepnul do spánkového režimu. A Cashile si uvědomil, že to není jediná věc, která se změnila.
Ta ruka nepatřila dítěti. Byla to velká mužská dlaň, na níž teď ležel růžový knoflík.
Vzhlédl a střetl se očima s dospělou verzí chlapce, kterého vídal ve svém snu. Jeho tvář téměř okamžitě zapadla na správné místo v jeho paměti. Byla to tvář, která se už čtyři roky objevovala na Wolverton Gardens v záplavě jiných cizích obličejů. Mezi náhodnými kolemjdoucími, turisty a sousedy. Patřila do jeho ulice stejně samozřejmě jako popelnice na směsný odpad.
„Ty jsi on,“ řekl a věděl, že je to pravda.
„Ale že ti to trvalo,“ ušklíbl se Knoflíkář. „Tak na. Vezmi si ho. Ten patří tobě.“
Cashile zvedl ruku a chytil knoflík do prstů. A najednou to bylo to nejsnadnější, co v tomhle snu kdy udělal.
„Takže už jsi to pochopil,“ poznamenal Knoflíkář spokojeně.
„Jo. Jsem další na řadě. A ty už jsi nejspíš tady.“
„Šikulka, tenhle Finn Cashile. Tak na co ještě čekáš? Nechceš mě přivítat?“
Otevřel oči. Člověk, kterého zanechal ve snu, stál nyní v místnosti a pozoroval ho. I v chabém měsíčním světle pronikajícím žaluziemi byla patrná zbraň v jeho ruce.
Cashile se rychle ohlédl po Rose. Ta už ale v posteli nebyla. Když rozsvítil lampičku na nočním stolku, zjistil proč. Ustrojená a připravená k odchodu postávala mezi dveřmi.
„Promiň,“ pípla stydlivým hláskem, na hony vzdáleným tomu drzému a vyzývavému tónu, kterým k němu promlouvala ještě před hodinou.
Měl chuť si nafackovat. Místo toho však řekl jen:
„Nic se neděje. Já to chápu. Zlí hoši vždycky měli něco do sebe. Můžu se aspoň oblíknout, než vyrazíme?“

***

Cooper velmi zlehka pospával v křesle, když se z kapsy jeho košile ozval tón příchozí zprávy. Vytáhl telefon a textovku otevřel. Byla od inspektora Cashilea.
Sledujte signál.
Extrémní stručnost a fakt, že poslal jen zprávu, namísto aby zavolal, ho zneklidnily. Neprodleně se spojil s Carterem.
„Co se děje, Dale?“
„V hotelu nic, Nicku, ale trochu se obávám o Finna. Ozval se vám teď v uplynulých dvou hodinách?“
„Ne. Naposledy před půlnocí. Myslel jsem, že si šel lehnout. Proč?“
„Protože mi teď od něj dorazila esemeska. Sleduj signál. Zřejmě má na mysli GPS signál té štěnice, kterou jsme měli pověsit na Knoflíkáře.“
„Myslíte, že s ním přišel do kontaktu?“
„Domnívám se, že ano.“
„Dobře. My už jsme v Crudwellu skončili a vracíme se na centrálu. Sejdeme se tam za dvacet minut. Zajděte k technikům a počkejte tam na mě.“
Cestou na ústředí Scotland Yardu zkoušeli inspektoru Cashileovi ještě několikrát volat, ale neuspěli. Když se o to naposledy pokusil superintendant Carter, bylo dokonce vyzvánění v půlce přerušeno oznámením, že volaný účastník je nedostupný.

***

„Ten mobil stál 400 liber,“ upozornil ho Cashile, když mu Knoflíkář telefon za jízdy vyhodil z auta. „Měl jsem tam několik fakt povedených fotek, všechny důležité kontakty a pár hodně pěkných narozeninových přání. Sice jenom od šlapek, ale i tak to zamrzí.“
„Já jsem vás varoval, že ho vyhodím z okna, jestli ještě jednou zazvoní. Měl jste ho vypnout.“
„Nikdy nevypínám svůj mobilní telefon. Vypnutý mobilní telefon totiž postrádá smysl. A já nemám rád věci, které postrádají smysl.“
„V tom případě má teď váš telefon stále smysl. Až na to, že leží uprostřed Tottenham Court Yard.“
„Víte, co podle mě nemá smysl, Quido? To, že jste si mě vybral jako předposlední oběť. Čekal bych, že mě necháte najít ještě jednoho mrtvého ubožáka a pak teprve přijdu na řadu já. Že budu taková třešínka na dortu.“
„Ale vy jste třešínka na dortu, Finne,“ vyvedl ho Knoflíkář z omylu. „Jste má poslední oběť.“
„Nemá jich být sedm? Sedm hříšníků jako sedm dní stvoření?“
„Sedmý den se přece odpočívalo. Proto i já budu v sobotu odpočívat.“
„Sabat. To mě nenapadlo. To víte, já míval ve škole katechismus.“
„Vy jste na něj ale nechodil.“
„To byl vtip. Jestli víte, co to znamená. Počkat. Vy to vlastně nevíte, protože jste sociopat. Promiňte, napříště se tím budu řídit.“

***

„Tak odkud jde ten signál?“ zavolal do místnosti Carter, sotva otevřel dveře.
„Zdravím,“ odpověděl hlavní komunikační technik Scotland Yardu Benjamin Phillips. „Právě projíždí centrem města. Míří na východ od Hammersmith, směrem k Battersea.“
„Fajn. Tak na co tu ještě čekáme? Víme, kam má namířeno. Do té staré rybárny. Myslí si, jak nás převezl, když se tam jeden den neukázal. Kromě části toho strašného svinčíku tam zůstalo všechno, co potřebuje k další vraždě.“
„Máte pravdu,“ přikývl Cooper. „Teď už je jasné, o koho mu celou dobu šlo. Neměli bychom ztrácet čas. Jedu s vámi.“
„To klidně můžete,“ nebránil se Carter. „Ale vezmete si neprůstřelnou vestu a zbraň.“
„To je rozkaz, proti kterému nemám nejmenších námitek.“

***

„Víte, co pořád nechápu?“ zamyslel se Cashile, mezitímco ho Quido vlekl do té odporné místnosti plné krví potřísněných připomínek lidské zrůdnosti. „Proč já?“
„Uzavíráte kruh, Finne. Kruh, který jste sám kdysi otevřel.“
„Mhm. A teď to zkuste říct obyčejnýmu tupýmu policajtovi, jo?“
Quido se pro sebe tiše zasmál, pokynul Rose a ta zašátrala v kabelce. Cashile ještě na krátký okamžik zadoufal, že v ní hledá něco, čím by mu názorně vysvětlili svůj motiv. Když uviděl stříkačku s čirou tekutinou, rezignovaně si povzdychl. Pak už jen ucítil bodnutí do svalu na paži a tři vteřiny marně bojoval proti účinkům silného omamného prostředku.

***

V obrněném vozidle zásahového týmu bylo dusno. Cooper s Carterem se tísnili na sedadlech vedle sebe a ani jeden z nich se zrovna nehrnul do nějaké konverzace. Ticho nakonec prolomil Cooper.
„On to zvládne, Nicku. Uvidíte. Má mimořádné nadání pro improvizaci. Jistě Knoflíkáře zabaví, než tam dorazíme.“
„Jo. Jak ho znám, tak nás všechny přežije jenom proto, aby nasral účetní oddělení.“
„Účetní s ním nevycházejí?“
„A vy byste vycházel s někým, kdo vám každý duben přinese přeškrtané daňové přiznání polité chilli omáčkou?“
„Pokud vím, daňová přiznání se podávají do konce března.“
„Ano. Normální lidé to tak dělávají.“
„Ach tak.“

***

Jakmile znovu nabyl vědomí, nějakou dobu mu trvalo, než si v hlavě srovnal obraz toho, co vidí. Tuto prodlevu zavinila zejména skutečnost, že visel hlavou dolů.
„Hodně lidí už mě nazvalo prasetem, ale vy jste tohle přirovnání korunoval, Quido. Pověsit mě na hák, páni, musíte mít fakt páru, vážím minimálně devadesát kilo.“
Knoflíkář mlčel. Vlastně se nevyskytoval ani v jeho zorném poli. Kromě stínu lidské postavy Cashile viděl jen špinavou dlažbu a odtokové žlaby lemující místnost.
„Vysvětlíte mi nějak přijatelně, proč jste si vybral zrovna mě? Nebo umřu v nevědomosti?“
„Umřete tak, jak zasluhujete. V šestém kruhu pekla.“
„A to je pro kterou sortu hříšníků? Pro hráče pokeru nebo pro ty, co občas nosí naruby tričko?“
„V šestém kruhu hoří kacíři. Ti, co se vysmívají samotnému Bohu.“
„To jako vážně? Sakra, myslel jsem, že to bude zábavnější. Tajně jsem doufal, že se po smrti dostanu mezi společnost vášnivých hráčů onlinovek nebo tak něco. Musím přiznat, že jste mě teď trochu zklamal.“
„Důležité je, že vy jste nezklamal mě. Uvidíme, jak dlouho vám ten výsměch vydrží, až se přiblíží čas vaší smrti.“
„A to nastane kdy? Docela rád bych dostal ještě pár odpovědí, než zaklepu bačkorama. Myslíte, že byste s tím zabíjením mohl ještě pár minut posečkat?“
„Víte, Finne, vy už vlastně mrtvý jste. Mikrotrhliny ve vaší hlavní mozkové žíle brzy způsobí masivní rupturu. Váš mozek se doslova utopí v krvi. Doktorka Andersonová si už určitě všimla mého talentu pohrávat si s vnitřními orgány, že? Možná bych mohl ukojit její zvědavost, zastavit se za ní a vysvětlit, jak to dělám. Jak jsem dokázal vypálit do srdce nápis, aniž bych se ho jedinkrát dotkl. Pochybuji ale, že by mi uvěřila. Na to je až příliš krátkozraká. Zato pan Cooper by mi mohl naslouchat otevřeněji. S ním bych se někdy rád osobně setkal.“
Předevčírem by prohlásil, že ničemu z toho nevěří. Teď byl skálopevně přesvědčený, že Quido mluví pravdu. Ani mu nemusel hledět do očí, aby věděl, že nelže. Že mu skutečně zbývá jen pár minut. Možná dokonce jen pár vteřin...
Totálně zpanikařil.
„Kde je Remy? Co jsi s ní udělal? Musím to vědět!“
„Remiel je jiná než ostatní. Měl bys na ni být hrdý. Nepotrvá dlouho a přimluví se za mě u našeho Otce.“
„Kde je? Kde je teď?“
„Kde by byla? Přece s ostatními anděly.“
„Ale kde sakra?! Kde ji držíš?“
Rána z vykopnutých dveří přehlušila Quidovu odpověď. A další rána, tentokrát z pistole superintendanta Cartera, zmařila jakoukoli šanci, že by ji někdy zopakoval. Tělo dopadlo do odtokového kanálu a o tom, že duše právě směřuje do horoucích pekel, nemohlo být pochybností.
Ještě tu ale pořád byla Rosa. Ona mohla znát odpověď na jeho otázku.
„Kde je Rosa? Kde je ta ženská? Coopere, jste tady?“
„Ano, jsem tady, Finne. Budete v pořádku, už vás sundávají.“
„Na mě se vybodněte! Najděte Rosu Marconiovou a vymlaťte z ní, kde je moje dcera!“
„Rosa Marconiová je mrtvá,“ informoval ho suše Carter. „Otevřela nám hlavní vrata, řekla, abychom vás hlavně co nejrychleji postavili zpátky na nohy, a pak se střelila do spánku.“
Tým zásahových policistů inspektora opatrně sundal dolů a přidržoval ho na vratkých nohou.
„A ještě něco nám řekla,“ podotkl Cooper a bez mrknutí oka mu vrazil hrot injekce do krku. „Že až vás na ty nohy postavíme, máme vám píchnout tohle.“
Cashile mu nestihl ani vynadat. Jeho nohy se rozjely každá jiným směrem, sesul se k zemi a byl v limbu.

***

Tu noc opouštěly levý břeh Temže nedaleko elektrárny Battersea dva pohřební vozy a jedna sanitka. Nad ránem odsud odjelo i auto pátracího týmu. Po obětech únosů se nenašla jediná stopa, a tak místo úředně zapečetili a jeli domů.
V pondělí ráno se velitel pátrací čety Smith a superintendant Carter sešli u vrchního inspektora Jonese, aby mu předali svá hlášení.
„Takže ty děti se nenašly?“
„Ne, pane. Pročesali jsme každou píď. Jak v Battersea, tak v Crudwellu. Ty děti jako by se prostě vypařily.“
„Dokonce jsme kvůli tomu vyslechli i starého pana Marconiho. Ten děda vůbec o ničem nevěděl. Když zjistil, že jeho dcera pomáhala krýt vraha, trefil ho šlak.“
„Nicméně vraha jste dostihli. Výborná práce, Cartere.“
„Děkuji, pane. Ale kdyby nebylo Dalea Coopera, nikdy bychom se nedostali takhle daleko.“
„Pokud jde o Cooperovy zásluhy, dostane slušně zaplaceno, o to se bát nemusíte. Příště bych to ovšem rád věděl dopředu, že na případu pracuje externí odborník.“
„Jsem si jistý, že inspektor Cashile vás o tom informovat chtěl, jen neměl čas, aby -“
„Nemusíte ho přede mnou bránit, Cartere. Stačí, když mi o tom příště řeknete vy sám. Myslím, že už jsme si všichni zvykli na to, že Cashile některé věci nedělá a nikdy dělat nebude. Od toho má koneckonců vás.“
„Samozřejmě, pane.“
„Mimochodem, jak je na tom?“
„Nechtějí ho probírat z umělého spánku, dokud se všechny rány nezacelí. Naštěstí regenerace probíhá rychle. Doktorka Andersonová ho včera navštívila a říkala, že už možná za týden bude v pořádku.“
„To rád slyším. Až ho povezete z nemocnice -“
„Já ho povezu z nemocnice, pane?“
„Jistěže ho povezete z nemocnice. Chlape, vyzvedáváte mu věci z prádelny a nosíte mu kafe!“
„Já mu kafe nenosím,“ zaskřípěl Carter zuby. „On mi ho krade.“
„Tak až ho povezete z nemocnice, vyřiďte mu, že ho tu do nového roku nechci vidět. Ať se dá dohromady, než vezme další případ. A to s jeho dcerou mu prosím sdělte nějak šetrně. Však vy si poradíte.“
„Jistě, pane.“

***

O týden později vysadil Carter inspektora před jeho domem a užuž se chystal odjet domů, když Cashile znovu otevřel dveře jeho auta a nahlédl dovnitř.
„Poslyšte, Cartere, nechcete zajít na kafe? Myslím, že vám jich docela dost dlužím.“
„Jako teď, pane?“
„Jako teď. Jestli vás moc nezdržuju od sledování Kriminálky Miami.“
„Ne, vůbec ne. Rád si s vámi dám kafe. Máte doma cukr? Počkat! Jak víte, že se dívám na Kriminálku Miami?“
„Na tu se přece dívají všichni z našeho oddělení. A cukr mám. Hubím jím krysy.“
„Vy máte doma krysy?“
„Každý v Londýně má doma krysy. Jenom někteří však mají kuráž to přiznat.“
„Já vím určitě, že krysy doma nemám.“
„No, vy o nich vědět nemusíte, ale oni stoprocentně vědí, že doma mají vás. Dejte do rohu předsíně cukřenku a sledujte, co se stane.“
„Cítíte se dobře po vší té anestézii, co do vás napumpovali?“
Vtom inspektor zastavil uprostřed své vlastní předsíně a pohlédl svému parťákovi zpříma do očí.
„Cítím se jako člověk, kterej ztratil svoji milovanou dcerku. A můj mozek může bejt tisíckrát v pořádku, ale tohle se nikdy nezahojí, Cartere. Pozval jsem vás na kafe a klábosím tu o pitomostech, protože vím, že přijde okamžik, kdy doma zůstanu sám a budu brečet do polštáře jako nějaká hysterická píča a proklínat se. Chci ten okamžik oddálit.“
„Rozumím vám, pane. Dnes večer jsem se měl vidět s Dalem Cooperem. Říkal, že ke Sv. Janu Křtiteli už se nevrátí. Zatím zůstává v hotelu. Nemám mu zavolat, aby se k nám připojil?“
„To je dobrej nápad.“ Cashile ho poplácal po rameni a šel postavit vodu na kafe. „A vůbec. Mohl bych mu navrhnout, aby se přestěhoval ke mně. Aspoň dokud si nenajde něco vlastního. Ty hotely jsou příšerně drahý.“

Komentáře

Obrázek uživatele Iantouch

Owsi, ty vole! To je perfektní! Cooper je absolutně cooperovitej a Cashile je skvělej a vůbec to koukej okamžitě dopsat, protože jinak mě asi budou pronásledovat mučivý sny o růžovým knoflíku!
Dííík!

Obrázek uživatele Owes

Á, jsem moc rád, že se ti to líbí! :-) Už píšu dál. Snad to bude co nejdřív.

Obrázek uživatele Gwendolína

Je to skvělý! A je mi líto, že to nikdo nekomentuje, asi všechny vyděsil fandom. :D Přitom je tu z něj zatím jenom Cooper, takže se to podle mě dá číst i bez znalosti fandomu.

Obrázek uživatele Owes

Tak si to tak neber. :-) Hlavně, že se to líbí obdarovanému. ;-)

Obrázek uživatele Keneu

Owsi, to je naprosto boží a úžasné a asimiluju způsob, jakým píšeš a Tvoje postavy a chci víc a... a je hnusný končit takovým děsivým cliffhangerem.
Koukej dovalit pokráčko, nebo si protestně našiju růžové knoflíky na kabát!
A mohl by to prosím někdo okamžitě natočit? Vždyť to je jak živé!

Obrázek uživatele Owes

Děkuju za krásný komentář, Keneu. :-) Jsem hrozně rád, že to vidíš tak živě jako já, když to píšu. Protože ty postavy pro mě prostě žijí. Pokračování už se píše. Dávám Bolševikovi týden.

Obrázek uživatele Elrond

Líbí se mi, jak to navazuje na konec seriálu. Cooper je naprosto uvěřitelný, Cashile je úžasný charakter a příběh správně napínavý. A ještě k tomu je to skvěle napsané, super.

Obrázek uživatele Owes

Díky, Elronde! Tvůj komentář mě moc potěšil. :-)

Obrázek uživatele Keneu

Moje máma při čtení rozlišuje literární postavy dle iniciál. Tři mušketýři jí poměrně zavařili. Mně zase pánové Carter, Cooper a Cashile, s jistotou jsem je rozeznala až tak v půlce.
Jsem sice dnes frustrovaná (strašné slovo) už od rána, ale tohle mě dorazilo. Co ty děti?! (Jsou-li otevřené konce specifikem fandomu, omlouvám se, vím jen o tajemnu a o sovách.)
Postavy jsou senzační, jejich vztahy taky, odborné kriminalistické pindy žeru i s navijákem a rozuzlení snu se mi moc líbí. Miluju detektivky, ve kterých se musí do knihovny a přísahám, že to není nemoc z povolání.
Kromě Torchwoodu a Sherlocka jsem při čtení myslela na Larssonovo Milénium, ale ona je to asi jediná detektivka, kterou jsem v poslední době četla.
PS: o pár komentářů výš jsem vyhrožovala, že si našiju růžové knoflíky. Stihla jsem si je akorát koupit, leží mi na podstavci monitoru a celkem mě děsí.
PPS: co je s těmi dětmi???

Obrázek uživatele Owes

Děkuji ti za souhrnný komentář. :-) Jsem rád, že tě potěšila knihovna. :D
Iniciály postav jsou shodné zcela záměrně, jde spíš o takový autorský kanadský žertík. Občas jsem rád takhle škodolibý. Jestli tě to mátlo, tak se omlouvám.
Co se týče otevřeného konce, je to skutečně specifikum fandomu. My, co jsme viděli Twin Peaks, už 20 let čekáme na rozuzlení některých nastíněných věcí a nevíme, zdali se vůbec dočkáme, přestože se teď natáčí nová série. Pokud jsi však příznivcem mé detektivky, mohu tě ujistit, že se rozuzlení dočkáš v dalších pokračováních. Schválně jsem nevysvětlil vše, abych měl záminku udělat z toho detektivní cyklus. ;-) Takže se určitě dozvíš i to, co se stalo s dětmi. A vlastně i význam růžového knoflíku, který jsem taky nechal bez odpovědi.
PS - Ty sis vážně koupila růžové knoflíky? :D Nechce se mi tomu ani věřit. Ale doufám, že je budu moci vidět, až se zase setkáme. :-) Tohle mě strašně potěšilo.
Ještě jednou moc díky, Keneu!

-A A +A