V ten slavný den

Obrázek uživatele Bilkis
Rok: 
2014
Obdarovaný: 
Mariella

Název: V ten slavný den
Fandom: Historické RPF
Autor: Bilkis
Beta: Profesor
Shrnutí: Žijí. Milují se. Tančí. Všichni tři.
Páry: Katherine „Kitty“ Grogan/Harry Welsh
Přístupnost: bez omezení
Prohlášení: Povídka byla sepsána za účelem potěšit, nikoliv vydělat. Postavy, místa a události v tomto příběhu nejsou smyšlené, i když převážná část příběhu je čistá fikce.

Poznámka: Omlouvám se za problémy s vložením, jaksi se mi to nějak useklo.

Milá Mari, přeji Ti krásné Vánoce. Chtěla bych Ti moc poděkovat, že jsi ochotná pročítat moje povídky, než s nimi vyjdu na světlo. A také za to, jaká jsi. Děkuji. Snad Ti tento malý dárek vykouzlí úsměv na tváři. Vím, že tam není moc tance, který sis přála, ale stejně doufám, že Tě povídka potěší.

Moc děkuji Profesorovi za betaread.

Our Waltz – Dick Haymes (zhoršená kvalita záznamu)

V kostele byla zima. Mám dojem, že ve všech kostelech je zima. Kitty jistě vypadala nádherně, ale já ji neviděl. Byl jsem u ní, jak se patřilo, když procházela uličkou, aby pojala za svého muže Harryho, se kterým byl neodmyslitelně spjatý můj osud. Stál před oltářem, rozzářený jako slunce na obloze, které pronikalo dovnitř vitrážovými okny a na podlaze a na Harryho kudrnatých vlasech kreslilo pastelovými barvami neuchopitelné obrazce. Jeho úsměv byl nakažlivý. Sálalo z něj nadšení, hrdost a láska. Bezmezná láska, která mu pomohla v nejhorších chvílích jeho života.

Jako té noci před lety, když letěl nad mořem a kolem hvízdaly kulky a granáty protiletadlové obrany. Byl jsem tam. Letěl jsem s ním. V ten jediný den s trochu ucházejícím počasím. V ten den, kdy se změnil život jemu i všem okolo něho. V ten den, kdy konečně řekli, že poletíme. A tak jsme letěli. Vstříc boji a možné smrti. Vstříc nesmrtelnosti.

Pak jsme k němu došli. Na to, jak silným mužem byl, uchopil její ruku do své překvapivě jemně a něžně. Její ruce, ty, které se mě tolikrát dotýkaly, když upravovaly sebemenší detail, se mírně chvěly. Spolu s nimi mu podávala sebe. Své srdce, svou duši. Pak jsme poklekli. Na jejích tmavých vlasech propletených pentlemi spočíval věnec z bílých květů a přidržoval lehounký závoj.

Oblaka se roztáhla jako opona a temnou nocí létaly paprsky světla, jak granáty opouštěly děla, která na nás mířila. Letadla zrychlovala, nakláněla se, klesala. Nikdo z nás nevěděl, kde jsme, a netušili to ani piloti. Všichni jsme chtěli prostě pryč. Piloti do bezpečí, my ven. Tam dolů, do té vřavy, do výbuchů a zářivých stop po letící munici. Všichni upírali pohledy kupředu, piloti do tmy a muži uvnitř na signalizační světla.

Kněz začal odříkávat slova, která odříkával již desetiletí. Slova nezatížená válkou jako byla ramena muže, který se dnes ženil. Byla to tvrdá doba. Tehdy i teď. Ale ta slova, ta upřímná, vážně míněná slova byla něčím, co mu poskytovalo útěchu. Ta slova, lidé za jeho zády, kteří se sešli, aby spolu s ním oslavili začátek nové éry jeho života, a hlavně žena, která klečela hned vedle něho na tvrdém klekátku před oltářem.

Když se konečně rozsvítila červená, byli jsme již hodně nízko. V letadle to zašumělo vzrušením. Jen málokdo nebyl natěšený na nadcházející okamžiky. K tomu byli vycvičeni. Ale jen málokdo z nich si uvědomoval, jak nízko jsme se ocitli. Pak to konečně přišlo. Zelená. Rozsvítila se zelená a my vyskočili. Tak nízko, tak strašně nízko! Před námi se k zemi řítilo letadlo a náhle vybuchlo v ohnivou kouli plamenů a horkého vzduchu. A my se trochu vznesli, když nás zasáhla tlaková vlna, a to nám zachránilo život.

Všichni tři jsme poslouchali kněze, ale byli jsme spíše ztraceni ve vlastních vzpomínkách. Vzpomínky jsou ošidná věc. V této chvíli by měl člověk myslet na hezké věci, ale vsadím se, že ani Kitty, ani Harry nemysleli na to, jak se prvně potkali, jak se seznámili, nebo na první polibky, které si vyměnili. Ne. Mysleli na roky, kdy nemohli být spolu. Na roky, kdy je dělila nepřekonatelná propast a kdy byli vydáni napospas samotě. Na doby, kdy se cítili ztracení.

Nemohli jsme najít naše muže. Netušili jsme ani, kde přesně jsme přistáli. Bylo to matoucí. A hrozivé. Protože, ačkoliv jsme prošli výcvikem a věřili jsme si, část našeho sebevědomí závisela také na tom, že věříme lidem vedle sebe. Že víme, že vedle nich jsme v pořádku. Protože každý jeden z nich by zachránil náš život za cenu vlastního, jako bychom i my obětovali sebe pro kohokoliv z nich. Být ztracený, bez kamarádů, to ukrádalo tělu teplo a srdci odvahu. Všude kolem se střílelo, kulomety řvaly do noci, v pozadí se ozýval rachot dělostřelectva a této noci, už tak málo temné, odhalovala světla palby každou postavu a každou siluetu. Nakonec jsme našli alespoň muže z 82. divize. Neoddechli jsme si ale, dokud jsme odpoledne konečně nenašli naši vlastní rotu.

Řekli si ano. Procítěně, naplněné láskou. Ta chvíle byla tak dojemná. Tak opojná! Téměř jako alkohol. Spíše ale jako když vyběhnete na louku zalitou sluncem a roztočíte se kolem své vlastní osy. A točíte se a točíte, dokud se vám nezamotá hlava a neupadnete, abyste se mohli rozesmát.

Válka je opojná. Válka a boj se snadno může stát závislostí. Adrenalin se vlévá do žil a dává pažím sílu. Zastírá pohled. Nevidíte, že zabíjíte lidi. Vidíte, že vítězíte. Nemáte čas na výčitky svědomí, neuvědomujete si, že můžete snadno zemřít. V prvních dnech si myslíte, že vám se to nemůže stát. Myslíte na to, jak se vrátíte domů. A víte, že si to zasloužíte. Za každou osvobozenou vesnici, každý vyhraný boj. Nevíte, že nakonec ztratíte skoro všechny, se kterými jste seskočili.

Nekonečný příliv gratulantů. Hromady rýže. Stovky úsměvů. Až by se člověku chtělo plakat. Muži v uniformách i bez nich. Přátelé, ti nejlepší. S odznakem s křídly. A pak hostina, obrovská, hlučná, plná proslovů a dalších vzpomínek. Plná jídla, barevná, bujará. Jak krásné bylo se dívat na ty muže, na to, jak se umějí radovat. To už je asi výsadou těch, kteří přežili, ačkoliv mohli být stokrát zabiti.

Brzy jsme pochopili, že se už nemusíme nikdy vrátit domů. Hlavně v Carentanu. To když na nás pálil kulomet. Unikli jsme jen o kousíček, o vlásek. Kryli jsme se, jak to jen šlo. Bylo nás šest, zbytek neopustil příkop u silnice. Zprvu jsme to nevěděli. Netušili jsme, kde jsou. Kulky hvízdaly tak blízko, až jsme na chvíli opravdu dostali strach o život. A byli bychom o něj přišli, nebýt Dicka. Nikdo nevěděl, jak to dokázal, ale vztyčil se uprostřed silnice a poháněl muže kupředu. Řval jako smyslů zbavený. Nikdo ho ještě nikdy takhle neviděl. To rozhodlo. Muž, kterého si všichni vážili, řekl, že mají postupovat. Létaly kolem něj kulky a on jen pobíhal po silnici a ukazoval směrem k městu. Nakonec jsme uspěli. Ale smrt nám dýchala na záda z větší blízkosti, než jsme čekali.

Kitty s Harrym v čele stolu září. To špatné je za nimi, to dobré, život pospolu, právě začíná.

Pití teče proudem, lidé se proplétají, pronášejí přípitky. Zábava potrvá jistě do příštího rána. Vždyť co pro tyto muže znamená jedna noc bez spánku? Vůbec nic. Necítí nepohodlí, nestěžují si. A kdyby bylo potřeba, vydrží deset dní a deset nocí. A Harry s nimi. Ale potřeba to není. Jen prostě chtějí oslavovat a vzpomínat. Co na tom, že na válku? Tam se zrodili. Tam se našli. Tam uzavřeli přátelství na život a na smrt.

23 dní na frontě. Neustále v pohybu, neustále v nebezpečí. Často několik dní bez spánku. S nedostatkem jídla, munice, lidí. Protože lidé umírají. Tak to ve válce je. Nemůžete se umýt, nemůžete chodit vzpřímeně, pokud nejste v přátelském území. A nesmíte ani na okamžik zapochybovat. Taková je válka. Tanec na ostří nože. Váš život je ve vašich vlastních rukou. A v rukou mužů, kteří bojují po vašem boku. Strádají, modlí se k Bohu. A vítězí, protože pevně věří v sebe a pevně věří, že tak je to správně. Že to je jejich povinnost. Tančit se smrtí a na konci snad zůstat stát.

Je načase vyzvat nevěstu k tanci. Parket je prázdný. Až na nás. Tančíme. Točíme se, kloužeme v pomalém rytmu waltzu. Půvabní, zamilovaní, nesmrtelní. Usmívají se. Tak šťastní. Tak strašně šťastní, protože spolu a živí. Tančíme tanec určený pro dva, ačkoliv jsme tři. Jen my tři. Dnes. Zítra už budu pryč a oni dva budou jen spolu.

Postupně se k nám přidávají další tanečníci, další lidé se připojují k té prosté a přesto nejkrásnější oslavě života. Pevně objímám Kitty, když hledí do Harryho očí. Na tváři jí pohrává něžný úsměv. Opětuje ho svým, širokým, téměř chlapeckým.

Nevěřil, že by se mohl znovu takhle smát. Ne po tom všem, čím si prošel. Ale on to dokáže. Nezlomitelný. Pevný jako skála.

Mají oči jen a jen pro sebe. A přesto s nimi tančím. A vzpomínám. Na jeho zručné prsty, které mě balily. Na její jemný dotek, který mě přetvořil.

Kitty, Harry a já. Záložní padák, se kterým toho památného dne seskočil z burácející Dakoty. Něžně se pnu ke Kitty a můj lem ševelí o špičky jejich bot.

KONEC

Poznámka: Poručík Harry Welsh seskočil společně se zbytkem výsadkářů v noci 6. června 1944 nad okupovanou Normandií. Během prvního dne v Normandii se spojil s několika muži z 82. divize, protože nemohl najít zbytek svého družstva, většina mužů minula svá pásma seskoku. Odpoledne pak dorazil do St. Marie-du-Mont a připojil se ke své jednotce. V ruksaku na zádech nesl svůj rezervní padák a měl ho při sobě po celou dobu bojů v Normandii, aby ho později mohl poslat své snoubence Kitty, která si z něj skutečně ušila svatební šaty, v nichž se za Harryho později provdala.

Dick, je major Richard Winters.

Komentáře

Obrázek uživatele Mariella

Ach, Bilki! Děkuji, děkuji, děkuji moc. :3 Je úžasná - a s Normandií, na kterou mám jaksi slabost, však víš - a neuvěřitelně půvabná, protože ten konec... ach. Děkuji. :)) A těším se na další povídku, kterou mi pošleš, protože jsem za to vážně ráda, číst tvé povídky předtím, než je někam dáš. :)

Obrázek uživatele Bilkis

Já mám takovou radost, že se ti líbí! :)

Obrázek uživatele Julie

Celou dobu jsem uvažovala, kdo to asi tak vypráví a vůbec, ale vůbec jsem na to nemohla přijít.

Obrázek uživatele Bilkis

To jsem ráda, děkuji. :) A jsem ráda, že to není snadno odhalitelné... :)

-A A +A