Malá sněhová vločka

Obrázek uživatele Quiquilla
Rok: 
2013
Fandom: 
Obdarovaný: 
Durwen

První setkání „Brumbálovy armády“ proběhlo na výbornou. Nejen, že první lekce proběhla hladce a podle plánu, ale hlavně proto, že proběhla vůbec. Všichni byli samozřejmě nervózní z toho, že by se o jejich schůzce mohla Umbridgeová dozvědět. To se ale nakonec nestalo a tak jejich projekt mohl skutečně odstartovat. Dokonce i Hermionu během lekce přešly veškeré pochybnosti, které v ní do té doby hlodaly (i když to byl původně její nápad, což jí Ron nepřestával připomínat).
Když se pak toho večera všichni dostali bezpečně do svých ložnic, bylo už jasné, že se příští týden sejdou znovu. A Harry už začínal přemýšlet nad tím, jakými kouzly budou pokračovat.
Další schůzka byla dosti podobná té první, i když tentokrát mělo několik studentů větší problém proklouznout ven ze svých kolejí a dorazit do Komnaty nejvyšší potřeby včas. Nakonec se však i přesto v pořádku sešli.
Tréninky pokračovaly dál, a i když se dny i časy schůzek měnily - hlavně z důvodu famfrpálových tréninků (ale nejen kvůli nim), každá další hodina byla lepší a lepší. I studenti, kteří se předtím sotva znali, se mezitím spřátelili. A především úroveň jejich znalostí a dovedností pořádně vzrostla.

Přišla další lekce a s ní i nový Hermionin nápad. Rozdala účastníkům kouzelné galeony, které je měly upozornit na každou změnu data, či času příští schůzky. Všichni to uvítali s nadšením.
Ještě před následující lekcí, mohli navíc účinnost Hermionina kouzla vyzkoušet i v praxi. Původně se měli sejít v úterý v sedm. Nakonec se však musel sraz přesunout na čtvrtek na osm. Bylo to proto, že Umbridgeová všechny svolala do Velké síně, kvůli nějakému – samozřejmě – velmi důležitému proslovu. Kdybyste se pak zeptali kteréhokoliv studenta, o co v něm šlo, pravděpodobně byste se nedozvěděli vůbec nic, protože pozornost jí věnoval málokdo. Všichni to však úspěšně předstírali.

Na trénincích BA se vždy studenti snažili střídat tak, aby na každé další lekci procvičovali s někým jiným. Bylo to hlavně z toho důvodu, aby si vyzkoušeli boj s více lidmi, z nichž každý je jiný, jinak se brání a jinak útočí. Tenhle čtvrtek to zrovna vyšlo tak, že Ron byl v páru s Nevillem a Hermiona s Lunou.
První pokus Rona a Nevilla byl poněkud komický. Ani jednomu se nepodařilo seslat kouzlo správně a tak se vlastně nic nestalo. Teprve napotřetí zabodoval Neville. Podařilo se mu Rona zasáhnout přímo ukázkově. Na Rona to mělo takový dopad, že se naštval a od té chvíle podával mnohem lepší výkon než předtím.
Hermiona naopak sesílala jedno perfektní kouzlo za druhým, na rozdíl od Luny, u které se výkon střídal jako na sinusoidě, až na to, že ty výkyvy nebyly očekávatelné.
Zrovna měli za úkol cvičit „Stupefy“, když Hermiona seslala kouzlo na Lunu a ta dostala tak silný zásah, že tou ranou přeletěla polštáře a přistála na tvrdé podlaze. Chvíli to vypadalo, že si snad musela vyrazit dech. Hermiona se proto polekala a běžela jí na pomoc. Než se jí však stihla zeptat, jestli je v pořádku, Luna se z ničeho nic začala nekontrolovatelně smát. Velkou místností se její hlasitý smích rozléhal do všech stran a za chvíli už nikdo netrénoval a místo toho koukali na ni a Hermionu.
Hermiona nesměle sklonila hlavu, když ji obklopily zvědavé pohledy. Měla chuť se na místě propadnout do země a zmizet jim z dohledu. Zato Lunu to nevyvedlo z míry ani v nejmenším. Smála se ještě dlouho potom a i ve chvíli, kdy už všichni odcházeli, se pobaveně uculovala.
Hermiona si v tu chvíli už byla jistá jenom jedním. Že s Lunou už nikdy ve dvojici nebude.

Podzim se přehoupl v zimu a Bradavický hrad zasypala silná vrstva sněhu. Studenti se začali oblékat nejen do kabátů, ale i do teplých bot, šál a rukavic. Všichni se také začínali radovat z přicházejících svátků. Letos ještě intenzivněji než obvykle, protože kromě setkání s rodinou na ně čekal i únik od Umbridgeové a jejích stupidních pravidel, které je nutila dodržovat.
Hermiona zrovna seděla v knihovně, začtená do tlusté knihy o magických formulích, když se najednou stalo něco zvláštního. V zátylku ji zamrazilo a přepadl ji velmi nepříjemný pocit. Přestala číst. Místo toho přesunula pozornost na své okolí.
Studenti seděli u dlouhých stolů, před sebou měli rozložené knihy, stejně jako ona. Někteří si vypisovali poznámky na pergamen nebo si podtrhovali důležité pasáže. Všechno bylo takové, jako to v knihovnách bývá. Přesto z nich vyzařovalo něco, co Hermioně překáželo v práci.
Teprve až po několika vteřinách si uvědomila, co to je. V knihovně se totiž rozléhalo naprosté ticho. Jediné, co ho narušovalo, bylo šustění papírů a škrábání brků. Občas si jen někdo tiše odkašlal.
Byl to velký rozdíl oproti tomu, na co byla Hermiona zvyklá. Vždycky se tu našel někdo, kdo se bavil a smál a rušil tak ostatní, kteří se snažili učit. Přinejmenším šeptání a pobavené hihňání se v rozlehlé místnosti, ozývalo vždy. Hermioně to samozřejmě vždy nesmírně vadilo. Někdy je dokonce okřikla, ať se ztiší, když jejich povykování překročilo určitou mez. Teď si však uvědomila, že právě tohle je to, co jí tu zrovna teď chybí. Něco nebo někdo, kdo by přerušil to odporné dusivé ticho, které Hermioně bránilo se soustředit.
Bylo to zvláštní a ani Hermiona to sama nechápala. Ale nejspíše to mělo co dočinění s důvodem, díky kterému panovala v knihovně takováhle atmosféra.
Už od chvíle, kdy se začala Umbridgeová procházet po Bradavických chodbách a jednotlivých třídách a zapisovat si do svého deníčku, hlasitého povídání a smíchu výrazně ubylo. Nyní to však byl naprostý extrém, způsobený tím, že dnešní den si vzala na paškál právě knihovnu.
Od rána se tam průběžně zjevovala a kontrolovala pořádek. Nikdo nevěděl, kdy a jestli vůbec, se tam znovu objeví, proto si všichni dávali větší pozor než obvykle. Historky o způsobech, kterými trestala neposlušné studenty, se totiž rozkřikly velmi rychle. A nikdo nechtěl být její další obětí. To už bylo snazší jen sklonit hlavu a mlčet.
Hermioně se takové chování na jednu stranu protivilo, ale na tu druhou věděla, že musí předstírat také. Neohrozila by tím totiž jen sebe, ale i další sedmadvacet studentů a to nemohla dopustit.
Otočila list a pokusila se znovu začíst. Její snaha však byla marná. Písmena, i celá slova se jí ztrácela před očima a ona nedokázala udržet pozornost ani na několik málo minut.
Začala místo toho tedy znovu bloudit očima po místnosti. Vysoké regály s knihami se tyčily kolem a studenti, stále ještě naprosto tiší, si jí nevšímali, zahloubaní do svého studia, nebo přinejmenším do svých myšlenek. Když však otočila hlavu a podívala se k sousednímu stolu, někdo se s ní pohledem setkal. Byla to Luna. Mile se na Hermionu usmála a dokonce jí zamávala. Ta jí však úsměv jen nesměle opětovala a nervózně uhnula pohledem. Nemohla si pomoci. I přesto, že už před nějakou dobou začala vnímat Lunu jako kamarádku, pořád se v její přítomnosti necítila úplně nejlépe. Dalo by se říci, že se trochu styděla. Bylo to způsobené tím, jak… divně se někdy Luna chovala. To, že se hlasitě smála v nevhodný čas a dělala věci, co by nikdo jiný nedělal. Hermioně připadalo, že ta holka musí žít v úplně jiné realitě a to ji popravdě děsilo. Nebyla na to zvyklá, a i když se to snažila přehlížet a nebrat příliš v úvahu, nebylo to pokaždé tak snadné.
Rozhodla se raději předstírat, že je plně zaujatá studiem. I když se cítila trapně, že Lunu tak okázale ignoruje, nemohla si pomoci. Nevěděla, jak jinak reagovat, ani, co si s ní případně povídat. A ve ztichlé knihovně by tím na sebe stejně jen upoutala zbytečnou pozornost.
Na chvíli se ztratila ve svých myšlenkách, a když se pak znovu probudila, zjistila, že Luna si mezitím sedla vedle ní. Ze zamyšlení ji vlastně vytrhla hlasitá rána, když Luna prudce položila své knihy na její stůl. V tu chvíli se Hermiona polekaně otočila.
„Ahoj,“ pozdravila ji Luna a nijak se nesnažila tišit svůj hlas. Hermiona se nervózně ohlédla.
„Neboj, už odešla,“ pokračovala Luna bezstarostně a z kapsy vytáhla balíček podivných fialových bonbonů. „Chceš?“ natáhla dlaň s pytlíkem k Hermioně, „Dali mi je Fred s Georgem. Říkali, že je to reklamní vzorek. Jsou moc dobrý,“ zamumlala s plnou pusou. Hermiona ale neměla chuť na sladkosti, a pokud ty bonbony skutečně pocházely od dvojčat, tím spíš o ně neměla zájem.
„Jak víš, že tady není?“ zeptala se raději Hermiona.
„Slyšela jsem, jak někoho komanduje a pak jak dupe po schodech dolů,“ odvětila Luna bez většího zájmu, ale znělo to poněkud huhňavě, jelikož měla plnou pusu bonbonů.
Hermiona na to neodpověděla. Nevěděla co. Zajímalo ji však, jestli je to vážně pravda. Pokud totiž Umbridgeová právě odešla, znamenalo to, že se nejspíš jen tak nevrátí.
Hned v zápětí se mohla přesvědčit o tom, že Luna nejspíš říkala pravdu. Někteří studenti kolem nich si totiž začali povídat. A hlasy postupně sílily.
Slyšet ten příjemný šum Hermionu uspokojoval, i když nahlas by to pravděpodobně nepřiznala. Konečně se zase na chvíli cítila jako v normálním reálném světě.
„Koukni, bublina!“ vykřikla najednou nadšeně Luna a upoutala tak znovu její pozornost. Hermiona pak už mohla jen zděšeně pozorovat, jak se Lunin nos, který už stihl zfialovět, nafukuje do obřích rozměrů a praská, aby se zase po pár vteřinách vrátil do původního stavu.

Poslední praktická lekce obrany proti černé magii s Harrym, se přiblížila. Když na ni dorazili Hermiona s Ronem, Harry už tam byl a byla tam s ním i Luna. Zrovna sklízeli zbytky Dobbyho nevhodné výzdoby.
To, že tam byli spolu a sami, by se mohlo zdát podivné, kdyby… no, kdyby to nebyla Luna. A taky, kdyby nebylo na Harrym tak zřejmé, jak moc je zakoukaný do Cho Chang.
Brzy dorazili i ostatní členové BA a mohlo se v klidu začít.
„Dnes vás nebudu učit nic nového,“ řekl Harry na uvítanou, „Místo toho budeme opakovat.“
Bylo to logické, ale ani tak se to neobešlo bez negativních připomínek. Nikdo však nemohl říct, že by se na dnešní schůzku netěšil. Teď už je totiž jen čekalo pár dní do Vánoc a to přinášelo dobrou náladu i těm největším mrzoutům.
Někteří studenti se rozhodli, přinést si drobné dárečky, takže ve chvíli, kdy Harry ohlásil konec, se všichni vrhli k pohovkám, nebo si posedali na podlahu na polštáře a začali si s přáním „veselých Vánoc“ své dárky předávat. Většina z nich měla i nějakou tu drobnost pro Harryho, jako poděkování za to, co pro ně i pro školu dělá.
Jeden dárek čekal i na Hermionu, i když ta nečekala na něj.
„Veselé Vánoce,“ ozvalo se za jejími zády a tak se překvapeně otočila. Stála tam Luna, se svým obvyklým úsměvem a v ruce držela nějakou zmuchlanou barevnou věc.
„To je pro mě?“ zeptala se Hermiona a nechápavě si Lunu měřila pohledem. Ta jen souhlasně přikývla a balíček jí podala.
Byl poněkud zvláštně zabalený. Byl omotaný kousky dvou různých balících papírů a ze všech stran z něj trčely šňůrky a další drobné ozdoby. Na jeho středu se pak skvěla obří růžová mašle.
I přesto, že se svojí velikostí pohodlně vešel do dlaně, byl ozdobený bohatěji, než kdejaký vánoční stromeček. Hermiona z toho byla trochu v rozpacích a převracela ho chvíli v dlaních, jak se snažila najít nejlepší cestu, jak se dostat dovnitř. Nakonec to pátrání vzdala a dárek prostě z jedné strany roztrhla. Do dlaně se jí vysypala malá krabička. Podívala se tázavě na Lunu. Ta se jen dál usmívala. A tak Hermiona pokračovala.
Když krabičku otevřela, našla v ní náušnice. Byly velké asi dva centimetry v průměru a měly tvar sněhových vloček. Na první pohled vypadaly, jako by je nějaké dítě vystříhalo z kartonu. Přesto byly skutečně krásné, a když s nimi Hermiona pootočila pod světlem, začaly střídat barvy od světle žlutou až po tmavě modrou a Hermiona si najednou uvědomila, jak jsou ve skutečnosti krásné.
„Jsou nádherné,“ vydechla okouzleně. „Děkuju. Ale já pro tebe nic nemám,“ dodala ještě nešťastně a začala se nervózně ohlížet přes rameno, jako by snad hledala něco, co by Luně mohla dát jako náhradu.
„To nevadí. Užij si je,“ zazpívala Luna spokojeně a její úsměv se ještě rozšířil. „Veselé Vánoce,“ zopakovala ještě jednou a naklonila se k Hermioně blíž. Svoje rty pak přitiskla na ty její a nechala je tam déle, než by nejspíš bylo vhodné. Hermiona jen šokovaně vykulila oči a zůstala stát jako přimražená.
Než však stihla jakkoliv zareagovat, Luna už byla pryč.

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

nejvíc se mi líbí ta scéna v knihovně, jak se Hermiona nemůže soustředit

Obrázek uživatele Quiquilla

Jsem ráda, že se líbí :) (i když se mi to nepovedlo napsat tak, jak jsem původně chtěla)

-A A +A