Dobré úmysly

Obrázek uživatele vatoz
Rok: 
2013
Fandom: 
Obdarovaný: 
Keneu

I.
Jsou věci, které můžete dělat v poděděných, vyspravovaných šatech. Můžete v nich uklízet, vařit, pást ovce, sekat dříví a plít záhony. Můžete se starat o včelí roje, krmit husy a pečlivě, přičinlivě pracovat. Takový je osud poděděných šatů.
Jsou věci, které můžete dělat v nových šatech. Můžete vyrazit do školy, k tanci, na modlitby. Můžete přijímat návštěvy, či s někým, ruku v ruce, vyrazit kamsi za sad na voňavé meze, samozřejmě když už překonáte tu mez mezi holčičkou a slečnou. Takový už je osud nových šatů.

Líza na sobě měla jednoduché ale nové šaty. Pořád však přemýšlela nad uklízením. Proč by měla uklízet svůj pokojíček v krásných šatech, když jí srdce tak táhlo ven, na pár padavčat a hrušek, a pak se jen tak podívat do podzimního lesa, listy krásně vybarvené, ještě teplý vzduch... Nad postelí, na které seděla, visela její nejcennější věc - obrázek s princeznou Rapunzelou, spouštějící svůj dlouhý vlas z věže na malou letní mýtinku. Zase ten les. A při pohledu z malého vikýřového okénka koruny stromů kývající se v mírném větru...

Seběhla po schodišti a vybíhala dveřmi na dvůr. Její matka Viola, nesoucí koš zeleniny, ji zastavila: " Pokoj uklizený máš?" "Jasně," zalhala jí a pak už před ní bylo bezstarostné odpoledne v lese.

V dutině stromu našla hnízdo divokých včel a nabrala si trochu medu, včely samy se jí klidily z cesty.
Dlouho sledovala pavouka, který tkal své sítě mezi dvěma větvemi.
Házela si kamínky a klacíky do potůčku a pak sledovala, jak se v proudu převalují.
Vylezla na strom a houpala se v jeho větvích.

Vrátila se až za šírání, když jí kouř z komína chalupy prozradil, že se chystá nějaká večeře.
Otec ji hned vytáhl za ucho do jejího pokojíku.
"Co to má být? Tohle je u tebe uklizený pokoj?" zakřičel na ní . "Pořádek * je * dů * le * ži* tý," přerušovalo jeho promluvu práskání holí. Nebyly to první jelita. Ani poslední.

II.
Bylo léto. Náladové tak, jako v horách léta bývají. Dopoledne bylo ještě krásně teplo, čerstvě vyprané prádlo rychle schlo. Teď ale krajinu bičovaly proudy deště. Byla to jen rychlá lokální přeháňka, doprovázená bouřkou. Kdyby snad do okolí zavítal nějaký poutník, rozumně by se schoval pod nějaký hustý smrk, pozoroval by duhu vypínající se nad horami, a po chvíli, třebas půlhodince, by bylo po dešti, a on mohl v klidu pokračovat ve své cestě.
Líza běžela do mírného kopce. Široký klobouk z povoskovaného plátna jí sice částečně chránil před většinou vodních kapek, ale bláto, rozstřikované jejíma bosýma rychle míhajícíma se nohama na ní stejně nezadržitelně ulpívalo.
Už už přicházela pomalu o dech ale přesto v její hlavě vířila jen jedna myšlenka. Duha. Konec duhy. Ono místo, na které když dorazíte ve správný den, a to ten dnešní byl, naleznete hrnec plný zlaťáků.
Hrnec zlaťáku. Zlaťák viděla Líza zatím pouze jeden. A kdyby takový zlaťák přinesla domů, třeba by si za něj mohli koupit celé stádo koz, nebo ... A kdyby takový zlaťák přinesla domů, třeba by ji rodiče měli radši než její mladší sestru.

Líza běžela jako o život. Oblouk duhy byl už tak blízko, že by se ho mohla dotknout, kdyby jen trochu víc vyskočila. Konec duhy, ústící do malého dolíku ve kterém, ó jaká běl a jas? Kapky na listech kaliny se v slunce záři blyštěly jak démanty vévodů, jak slzy, které náhle vytryskly do Líziných očí.
Tady, kde měl být hrnec a zlaťáky, nic nebylo. První den prvoléta, o půlnoci vykopané kořeny kapradí, a tady nic nebylo.
Domů se vracela mnohem pomaleji. Špinavá, mokrá a uplakaná. Čekal ji škopek studené vody na umytí, výčitky za ušpiněné šaty a výprask. Vždyť čistota je tak důležitá.

III.
Pyšně vykračovala po cestě do sousední vesnice. Ona, sedmiletá, uvidí vedlejší vesnici, tu kterou skoro nikdo od nich ještě nenavštívil.
U skláře měla vyzvednout několik důležitých součástí destilační kolony.
Cesta byla dlouhá. V kapse zástěrky si nesla krajíc chleba, a protože už jí měla hlad, sedla si na kraj cesty, aby pojedla.
Tu se ze zatáčky vybelhal stařík v prodřených šatech, dlouhé zacuchané vlasy mu spadaly do půli ramen. Kráčel zvolna, napadal na jednu nohu, a ani berla, vyřezaná z příhodné větve, příliš nevylepšila jeho krok.
Usedl či svalil se naproti Líze a mlčky, hladově pozoroval její krajíc. Líza se zvedla a stařečkovi celý zbytek krajíce podala: "Dejte si ho, potřebujete ho víc než já." "Ó děkuji slečinko," usmál se na ní a pustil se do jídla.
Sedla si zas na druhou stranu a netrpělivě ho sledovala. Svým zbytkem zubů se tak mučivě pomalu propracovával krajícem, žvýkal sousto za soustem, pak už z chleba zbylo jen pár drobečků, které smetl rukou do vrásčité dlaně a také vsypal do úst. "Děkuji slečinko, bohové vám to zaplať," rozloučil se, ztěžka se zved, a pak odkráčel po cestě.
Drahnou chvíli ho sledovala, čekala, že se co nevidět vrátí, že jí dá nějaký kouzelný předmět. Vždyť přeci musí, když se s ním rozdělila o poslední jídlo. Vždyť podle všech pravidel by měla dostat alespoň sedmimílové boty či kouzelný meč. A on nic.

IV.
Celý ten týden, jako by vstávala špatnou nohou napřed. Co se mohlo pokazit, pokazilo se, a vždy vina nějak ulpěla na ní. Zakousnutá koza, rozbité nádobí, ztracený nůž, bylo toho hodně. A otec i matka měly k spravedlnosti vždy rychlý a zejména pádný přístup.
Ve čtvrtek už toho měla dost a utekla z domova.
Kráčela po cestě z hor, a byla si zcela jistá, že jí čeká naprosto úžasná budoucnost. Škoda jen, že není nejmladší ze tří dcer, ale nejstarší ze dvou, to by měla budoucnost zcela zajištěnou.

V.
Bea Oťápková pečlivými drobnými stehy zašívala nohu zkušeného dřevorubce Nedomy, který si ji rozsekl při sekání dříví na vlastním dvorku. Sám Nedoma držel v ruce velký buclák poctivé březové mízovice na umrtvení a co chvíli si poctivě přihnul. Večer bude sice úplně kantáre, ale teď nic necítil.
Bea vypustila z úst pár slov, za které se sama styděla. Ale nemohla si pomoci. Co naplat, že byla na šití ran nejlepší, stejně by s touhle nohou potřebovala trochu vypomoci. Přeci jen pnutí tkáně, u které chtěla plně obnovit původní funkci, samo otvíralo ránu a mít alespoň o ruku víc, nebo šikovnou učednici.
A jako by jí nebesa slyšely, z hor scházející třináctiletá vyčáhlá slečna se zastavila, pohledem rychle zhodnotila situaci, jen se na chvilku obdivně zadívala na Bein čarodějnický klobouk a pak už přiklekla ke zraněnému a její drobné, štíhlé prstíky jemně leč pevně přitiskly obě půlky ohavné rány.

Večer byla Bea spokojená. Nedoma se uzdraví a ona získala učednici , šikovnou a velmi čistotnou.

VI.
Byl to jeden z těch kmotrosudičkovských porodů. Jistě, Beia, když nepočítáme domácí zvířectvo, za měsíc asistovala u dobrých sedmi porodů. Ale jen občas, a jen ona sama a její hůlka věděla proč, přišla na řadu i ta sudičkovská část, část s ovlivňováním budoucnosti.
Malý chlapec měl, jak už to u novorozenců bývá, obličej Winstona Churchila. Ležel, zabalen do bílé pleny, na stole, když Beia vyndala svou hůlku a zatočila volnými prstenci. Symboly se zastavily a ona z nich přečetla budoucnost. "Jednoho dne," spustila k jeho rodičům tichým hlasem, výhružným a plným příslibů jak vrčení tygra," tento chlapec ovládne umění kouzel a slávu ve světě získá, kterou mu budou mnozí závidět."
Dotkla se chlapcova čela špičkou hůlky. A jeho vlásky, světlé, jak u novorozenců bývají, zazářily náhle ještě světleji.

VII.
Líza s Beiou se vracely nocí do čarodějčiny chaloupky. Pršelo. To něco málo měsíčního světla, které proniklo skrz mraky, jen velmi matně osvětlovalo kluzkou křivolakou stezku. Když Líza špatně šlápla a narazila hlavou do stromu, měla toho dost.
"Proč si neposvítíme hůlkou," zeptala se.
-"Hůlka, hůlka je jen pro práci s předivem osudu, to co se s hůlkou uděláme, je důležité."
-"Ale když se tady zabijeme, nebude to důležité?"
-"Bude to důležité, ale jen pro nás. Svět se dál bude točit na čtyřech slonech, slunce dál bude vycházet.
ale jsou lidé, kteří ... kteří jsou důležitější."
-"A proč jsme Káberovi nevyléčily hůlkou rozdrcenou ruku? Vždyť je to starosta, vždyť je důležitý..."
-"Je důležitý, ale hůlka si své oblíbence volí už při narození. To by nebylo správné, léčit ho hůlkou."
Chvíli pokračovaly bez hovoru, pak Líza navázala: "A kouzla hůlky by to zvládly? Myslím ho uzdravit?"
-"Ano."
-"A zastavit povodeň, která zničila půlku vesnice?"
-"Ano, také"
A Líza přemýšlela dál. Tak mocný předmět. Tolik lidí by mohlo být šťastných, tolik životů by mohlo být zachráněno.
Tolik lidí by mohlo mít pohádkový osud.
Stačilo by, uvědomila si, stačilo by mít tu hůlku. Ale Beia mi ji nedá. A sama ji tak používat nebude.
Cesta se svažovala a bláto, bláto bylo kluzké. Naštěstí kameny na kraji cesty držely docela pevně. Docela pevně až na jeden, který se pod Beiou utrhl.
Kutálela se, narazila do stromu, do kamene a zastavila se až dole pod svahem. Líza k ní rychle sklouzla.
-"Jsi v pořádku?"
-"Nejsem, mám zlomenou nohu a ruku. Uřízni nějaký pořádný klacek, uděláš mi dlahu."
"A co to vyléčit pomocí hůlky," navrhla Líza. Pomocí hůlky, která Beie při pádu z vaku a teď ležela na kopečku mechu vedle ní.
"Ne, to by nebylo správné, " reagovala Bea.
V tu chvíli ale Líza už hůlku poprvé v životě držela v ruce. Pocítila příval síly, možnosti které před ni leží, všechny ty dobré skutky, které může vykonat.
"Pošlu ti sem z vesnice pomoc," křikla. To už běžela po cestě dolů a pryč. I s hůlkou. Už se nevrátila.

VIII.
Líza byla zase na cestě. Měla sudičkovskou hůlku ve vaku a hlavu plnou dobrých předsevzetí. Něco takového už víckrát neudělá. Když má hůlku, bude lidem pomáhat.
Uměla uvařit několik jednodušších lektvarů, proklít někoho do horoucích paďous (ať už to bylo cokoli), zvládala Zapůjčení, a pár kouzel s hůlkou.
Zbytek se naučí.
Před Lízou Zlopočasnou ležel svět.

Komentáře

Obrázek uživatele Rya

Krásně napsané! A obličej Winstoa Churchilla mě rozchechtal :-)

Obrázek uživatele Rebelka

To je vážně pěkné. A přiznám se, že jsem konec nečekala, i když jsem tam čula nějaký háček.

Obrázek uživatele Jeřabina

Teda, já tu Zeměplochu čuchala od začátku, ale Zlopočasnou až od té předposlední kapitolky. Dost dobrý a velmi... Zlopočasná style :)

Obrázek uživatele Keneu

Moc děkuju za pěkný příběh, krásný jazyk, skvělý úvod a překvapení na konci (A já pořád, kdo se jmenuje Líza. Nevzpomněla jsem si.) Je fajn se o ní něco dozvědět a taky o rodině, z níž Líza i Esme vyšly.
*potlesk*

Obrázek uživatele Aries

Teda ale já jsem sklerotik, mně to došlo až u komentářů. To ale nic nemění na tom, že je to moc pěkný příběh

Obrázek uživatele Ebženka

Ano, to je přesně ono - "dělám to jen pro větší dobro nás všech".
Obrázek uživatele Profesor

Moc pěkné. Líza bývala číslo.

Obrázek uživatele Danae

To se mi moc líbilo!
-A A +A