Spiklenci

Obrázek uživatele Birute

Název: Spiklenci
Varování: většina postav je OC, děj je zasazený do období po konci série
Rating: gen
Postavy: Neville Longbottom, Minerva McGonagallová

Noc nebyla zdaleka temná, natož bouřlivá a Sean byl jenom rád. Bouřlivou noc na koštěti zažil jednou, před lety na výletě s rodinou a nebylo to nic, co by za normálních okolností vyhledával. V duchu ale musel uznat, že kdyby měl na výběr, zažil by to rád znovu, aspoň jednou. Do háje, dal by za to nevím co.
„U Merlina,“ rozplývala se napravo od něj Kaśka, „ty hvězdy dneska stojí za to.“
Sean se k ní maličko přiblížil pro případ, že by ji musel strhnout stranou, kdyby to pro samý obdiv ke Lvu nebo přilehlým souhvězdím, naprala do stožáru elektrického vedení nebo do komína.
Profesor je sice vedl spolehlivě, ale podle Seana si čaroděj na koštěti nemůže být nikdy stoprocentně jistý, že někde ve tmě nad pahorky nepotká letadlo.
Když byl o Velikonocích doma, dost zběsile kvůli tomu zkoumal harmonogramy nočních letů národních i mezinárodních dopravců v jarní sezóně. Až mu Linda začala nakonec vyhrožovat odpojením, pokud ji nepustí k počítači. Když Sean naprosto logicky namítl, že díky němu udržuje aspoň kontakt s mudlovskou částí rodiny, sladce mu poradila, aby radši zvedl zadek, popadl krabici s čokoládami a obešel přízeň osobně.
Sean sice nebyl zvyklý na výskyt vyššího počtu rodinných příslušníků v jedné místnosti (vyšší počet znamenal víc než jedna přemoudřelá starší sestra), ale nakonec to nebylo tak zlý. Vraceli se s Lindou domů v lehkém cukrovém rauši a brnkali o sebe rameny, jako když byli malí.
„Mám pro tebe velikonoční dárek,“ řekla mu Linda před odjezdem a hodila mu krabičku zabalenou. v zeleném papíře.
Byly v ní ponožky. Senzace.
„Fakt nápaditý, ségra. Dík,“ zhodnotil dárek Sean.
Ale teď, když je měl na nohou, které mu klimbaly v poměrně slušné výšce nad zemí, a od Skotské vysočiny do toho vanul severák, jí musel poděkovat.
Dole se ze tmy občas vynořily nitky světel, které se sbíhaly a shlukovaly do vesnic a městeček. Na obzoru měla obloha ještě dramatický nádech světla a napravo se táhly ještě dramatičtější horské hřbety. A vůbec tu dost táhlo.
„Dávejte pozor!“ vytrhl Seana z úvah profesorův hlas. „Zachovávejte formaci!“
Když všichni zaujali bezpečné odstupy, profesor je naposled zkontroloval a začal je navádět na přistání. Zleva se přiblížila tmavá postava Mel, která zvedla ruku a mávla, že je všechno v pořádku. Sean jí mávnutí odplatil.
Ne, že by bylo v pořádku úplně všechno (Endymionovi rodiče se rozváděli tak jako tak.), ale pracovali na tom. Všichni, a to bylo to hlavní.

Poprvé přišla řeč na tajný projekt během bylinkářského cvičení ve čtvrtém ročníku, kdy měl projekt do projektu ještě hodně daleko.
„Četl jsem o tom v novinách,“ vyprávěl Sean Devovi. „Jde o to vybrat si nějaký zanedbaný místo ve městě, opuštěný kus trávy někde mezi domy nebo u trati a tak a v noci tam nenápadně naběhnout a zasadit tam... co chceš.“
„Jako proč?“ zeptal se Dev a vydloubl jednu slunivku břichatou a opatrně ji přenesl do důlku ve větším květináči.
Sean pokrčil rameny. „Pro zábavu.“
„Jo, lítat po nocích s kyblíkem a lopatičkou je fakt zábava,“ na to Dev.
„A pro dobrý pocit,“ dodal Sean. „Když se místní ráno vzbudí, nevěří svým očím.“
„Něco jako: Včera tady tenhle strom přece nestál!?“
„Stromy zrovna ne, ale kytky a tak,“ odpověděl Sean. Krátce se zamyslel a dodal: „Ale čarodějové by zvládli i stromy.“
„Ale ve městech je přece spousta těch… kamer,“ ozvala se nečekaně Melpomené od protějšího stolku. „Ty tě dokážou natočit ve dne v noci, ne? Takže tě pořád někdo sleduje.“
Seanovi najednou připadalo, že je poslouchá daleko větší část Havraspáru a Zmijozelu, než si uvědomoval, a odpověděl: „Ale kamery nejsou všude. A navíc člověk nedělá nic zlýho. Hromada kouzelnických zařízení má ještě šílenější bezpečnostní systémy.“
V tu chvíli Dev vedle něj prudce ťukl lopatkou o stůl a Seanovi došlo, co řekl.
„Ehm, já to tak…“ vyhrkl na Melpomené.
„Tak se neomlouvej,“ řekla, sklonila hlavu a vrátila se ke své slunivce.
Sean zachytil pohled profesora Longbottoma. Ten se jenom povzbudivě usmál a prohlásil: „Máme ještě deset minut a pak se dáme do úklidu. Nezapomeňte použít substrát, který jste si připravili na začátku.“
Sean popadl konev s roztokem a jenom doufal, že už ten den nic moc dalšího nepohnojí.

„Rumiště?“ zeptal se Dev a opřel se o motyku na plácku, kde se donedávna skladovali kusy zdiva a kamenů vyhozené během nekonečných oprav hradu.
„Jako místo, který člověk nějak změnil a neudržuje,“ vysvětloval Sean.
„Já vím, co je rumiště,“ odbyl ho Dev a zaštěrkal sáčkem se semeny. „Jenom jsem nečekal, že to slovo někdo použije v normálním rozhovoru.“
„Tohle je podle tebe normální?“ namítl Sean a ohlédl se k hradu.
„V tajném rozhovoru, když budem courat na školních pozemcích po večerce,“ upřesnil Dev. Pak se praštil pěstí do čela a uzavřel diskusi: „A nepřišli jsme sem kecat.“
Sean to uznal a sebral Devovi motyku a začal kopat.

Plazivec pětibarevný je opravdu nenáročný nezmar, který si s tím zaprášeným místem poradil během týdne. Sean byl na tajnou akci celkem pyšný.
Když při jedné inspekci jejich prvního úspěchu narazil na Kasiopeu z Nebelvíru, jak sedí na bobku nad zelenajícím se výhonkem a zkoumá jeden kurážný pupen, nasadil neutrální výraz, ledabyle přišel blíž a prohodil: „Hezký, ne?“
Kasiopea se otočila a odpověděla: „Jo, hezký. Prima nápad.“
Sean nevěděl, proč se mu udělal nervózní uzel v žaludku. Možná proto, že byl odhalený jako kluk, co po nocích sází kytičky, a možná že vlastně odhalený nebyl, a tak dělal všechno proto, aby se nezačal zubit.
A třeba to bylo jen proto, že si Kasiopea, která toho nikdy moc nenamluví na hodinách, ani jindy, myslela, že to je prima nápad.

Pak se začali nějak shlukovat – Sean pro to neměl žádné lepší pojmenování. Prostě se na ně začali spontánně nabalovat další spolužáci.
Jednou se takhle s Devem vraceli z hodiny lektvarů – až na propálený rukáv v jednom kuse –, když na nádvoří zahlédl Melpomené. Když prošla kolem skupinky havraspárských studentů ze šestého a pátého ročníku, ozvalo se zasyčení. Nejdřív jedno krátké, ale přidalo se další a Dev beze slova vykročil směrem k nim a Sean ho následoval. Teď už byli tak blízko, že viděli, jak se Melpomené pohnul ve tváři sval. S pohledem upřeným před sebe šla dál, ale nějaký kluk něco prohodil, a Sean uviděl, jak se Melpomené skoro mimoděk svezla ruka ke klopě vesty pro hůlku.
Dev vyšel zpod arkád na dvorek a zamířil přímo k Melpomené.
„Ahoj, Mel,“ spustil a sykot i šeptání ztichly. Mel se na něj ostražitě podívala, ale nechala ruku klesnout s nic neříkajícím „ahoj“.
„Hledali jsme tě všude možně. Musíme probrat ten úkol do bylinkářství.“
Melpomené si ho váhavě měřila, jako by byl praštěný pometlem, ale pak řekla: „Jasně.“
„Tak jdem. Potřebujem tě na schůzi,“ přidal se Sean. „Bez hlavního technologa by to bylo dost na houby.“
Když společně vstoupily zpátky do stínu podloubí, Dev zamumlal: „A to prý jsou Havraspárští inteligentní.“
„Každý má trapný chvilky?“ postavil se Sean na obranu jejich koleje, poněkud chabě. „Třeba teď na chvíli zaměstná otázka, jaký úkol do bylinkářství vyžaduje technology.“
Namísto toho, že otec Melpomené požádal o prominutí trestu na základě… kdovíčeho… Třeba sáhodlouhé argumentace na téma, že mudlové se tolik nepočítají a za tolik mrtvých na kontě přece nemůže dostat doživotí a…
Co když byl v té bandě, která zaútočila tenkrát…
Sean zavrtěl hlavou.
Chvíli kráčeli mlčky a jejich kroky se rozléhaly chodbou. U schodiště se Melpomené rozloučila.
„Tak čau,“ řekla a zamířila do chodby vedoucí ke zmijozelské koleji.
„A dík,“ dodala tiše.

Ředitelka McGonagallová si je změřila skrz obroučky svých komisních brýlí, jako by jim chtěla propálit díry do hlav.
„Co jste si mysleli, že děláte? Uprostřed noci jste se vyplížili z hradu, abyste sázeli luskavky ohnivé? Zvlášť u vás, pane Gargu, mě to překvapuje.“ Dev viditelně ztuhl a nervózně si upravil obvaz na hlavě, zatímco ředitelka nemilosrdně pokračovala: „Domnívala jsem se, že jste poněkud bystřejšího rozumu.“
Sean se dotčeně posadil zpříma a namítl: „„Říkali jsme si, že by to místo stálo za to ho trochu vylepšit… Když je památné a vůbec.“ Svou obhajobu zakončil malým zajíknutím.
„A místo toho vrba mlátivá vylepšila vás,“ odpověděla chladně ředitelka McGonagallová a kývla na jeho ruku v obvazech.
„Na tu jsme při sázení nějak zapomněli,“ uznal Sean a v obličeji zrudl jako rajče.
Dveře ředitelny se otevřely a dovnitř vstoupil poněkud zadýchaný profesor Longbottom. „Už se mi vrbu podařilo uklidnit,“ oznámil ředitelce a pak se otočil ke klukům: „Stromy si to vysvětlují po svém, když se k nim blížíte s kovovými nástroji. A vrba mlátivá je od vyklíčení bojovně založená, takže se nedivte, že reagovala zuřivě.“
Ředitelka McGonagallová se rozhodla rázně uzavřít celou noční příhodu: „Oba zůstanete dva týdny po škole. Myslím, že profesor Longbottom už pro vaše zahradnické spády najde školním řádem schválené využití.“
„Jistě,“ přisvědčil profesor Longbottom. „Velmi rád.“
Když se za odcházející trojicí zavřely dveře, ředitelka si povzdechla: „K tomu, aby se stali klasickým magnetem na potíže, jim ještě chybí dívka.“
„No nevím, dvojčata Weasleyova si poradila i bez dámského zastoupení,“ přemýšlel nahlas profesor Longobottom.
„Stejně jako Pobertové,“ dodala ředitelka McGonagallová.
„Já na ně dohlédnu, Minervo,“ slíbil jí s úsměvem Neville.

„Nazdar,“ spustila Melpomené a položila na stůl v knihovně hromádku knih. Když k ní Dev se Seanem zvedli hlavy od úkolů, které horečnatě dodělávali po večeru stráveném čistěním truhlíků a přípravou kompostu, zahlásila vítězoslavně: „Vy toho technologa vážně potřebujete.“

Bradavice a jejich okolí to jaro rozkvetly víc než obvykle. Mezi hradem a Hagridovou hájenkou se zazelenalo pole salátu, protože bylo jen vhodné podporovat Hagrida v chovu býložravých tvorů. U cesty do Prasinek v zapomenuté vlečce vypučely fialky plaché a na chodbě k Velké síni někdo přes noc ověsil zábradlí starými potlučenými konvičkami plnými červených muškátů, aniž by dotyčného polapil školník.
„To byla moc pěkná práce u té Velké síně, Mel,“ pochválil Sean Melpomeninu snahu, když spolu seděli u stolu v knihovně.
„Co?“ podívala se na něj zmateně Melpomené.
„Ty konvičky,“ řekl Sean.
„Jaké konvičky?“
Sean se zarazil. „Děláš si srandu. Přece je tam nepověsil Dev.“
Melpomené se na něj podívala se zvednutým obočím a Seanovi ten výraz matně připomněl horké chvilky u profesorky McGonagallové.
„Je to takový… holčičí,“ namítl Sean na svou obhajobu.
„Já ani nevím, kudy se chodí do kuchyně nebo kde se skladuje starý porcelán,“ prohlásila Melpomené. „Krom toho si Dev může sázet, co chce a kde chce.“
„No… jasně,“ souhlasil trochu nejistě Sean.
„Promiňte,“ ozval se za jeho zády dívčí hlas a Melpomené pozdravila: „Ahoj, Kaśko. Chceš probrat ten úkol do astronomie?“
„Ahoj. Ehm… ne,“ odpověděla Kasiopea. „Teda jo, ale ne hned.“
Melpomené se na ni s úsměvem dívala a nabídla jí židli. „Nechceš se posadit?“
Kasiopea se s povděkem posadila, podívala se na ně a řekla: „Ty konvičky mám na svědomí já.“
„Ha,“ řekl Sean, „ mně to hnedka přišlo takový nedevovský.“
„Stejně si myslím, že by si Dev mohl vysadit muškáty, kdyby chtěl,“ prohlásila Mel se založenýma rukama.
„Jo, jasně,“ odpověděl Sean a najednou se zarazil. „Jak jsi na nás přišla?“ vyhrkl na Kasiopeu.
„Jednou jsem po hodině astronomie zapomněla vrátit Mel kružítko, tak jsem za ní šla, ale ona se místo do Zmijozelu vydala ven.“
„A to bylo podezřelé,“ poznamenala Mel.
„No trochu,“ připustila Kasiopea a rychle dodala: „Jenom jsem byla zvědavá, co děláte v tom svém klubu. A chtěla jsem to taky zkusit.“
„My žádný klub nemáme,“ řekl Sean a pak zachytil Melin pohled. „Aha, takže máme.“

Taky že měli. Poznalo se to už i podle toho, jak se po prázdninách scukli na nástupišti před odjezdem vlaku do Bradavic. Kaśka přijela od babičky ve Vratislavi a její přízvuk byl maličko poznat, když se člověk hodně pozorně zaposlouchal, Dev si zoufal, že mu rodiče celé léto házeli na krk sourozence, a Sean najednou nevěděl, co odpovědět na otázku, cos dělal o prázdninách, protože Linda začala chodit s klukem, na vážno, a všechny ostatní věci tím jaksi ustoupily do pozadí. Pořádně nevěděl, co s tím. Thomas byl fajn. Byl to mudla, takže byl problém, co všechno před ním říkat a co tutlat. Bylo to dost zmatené a opatrné léto už proto, že tu vždycky byli on a ségra proti celému světu. A najednou se objeví Thomas a Linda nemá čas.
„Kde je Mel?“ zeptal se Kaśky.
„Tamhle jde?“ Kaśka ukázala nalevo ke sloupu, odkud přicházela Melpomené s matkou, která se bez valného nadšení rozhlížela po studentech a jejich rodičích. „Hm, doufám, že sis to s tím Kruvalem dobře rozmyslela,“ prohlásila. „Tady je to samý Singh a Polacki…“
„Chybí jen Zabini a Dolohov,“ dodala ironicky Melpomené. „Cześć, Kaśka,“ zavolala na Kasiopeu. „Nazdar!“ spustila na kluky. Pak se obrátila k matce. „Vlak za chvíli pojede, tak sebou musím hodit. Na shledanou.“
Dev Melpomené pomohl s kufrem do vlaku a všichni se usadili v kupé.
„Ona není zlá,“ řekla Melpomené. „Jenom…“
„Trochu?“ nadhodila Kaśka.
Melpomené se unaveně zasmála.
„Mám nápad na novou akci,“ spustil Dev a Sean se přidal: „Já taky. Myslím, že už zvládnem stromy. Co takhle zasadit proti Vrbě mlátičce druhou Vrbu mlátičku? Mohli bysme se jí pomstít za Devovou hlavu.“
„On není zlý,“ poznamenala Kaśka.
„Jenom trochu,“ přisadila si Melpomené.
Když se Dev vytasil s improvizovanou mapou Skotska a Kaśka vybalila z batožiny hromady semen, které nakupovala snad celé léto, Seanovi došlo, že stvořil monstrum.
Vtom se otevřely dveře kupé a dovnitř vpadl kufr z černé kůže následovaný šesťákem z Mrzimoru, který se podíval na Melpomené a pubertálně nakřáplým hlasem jí oznámil: „Ahoj. Jedu s tebou. Nebudu celou cestu poslouchat ty nekonečný žvásty o tom, že jsem v trotlovské koleji.“ Nato se nakvašeně posadil.
„Ehm… tohle je Endy, můj bratranec,“ představila vetřelce Melpomené, „který nevychází s ostatními bratranci.“
„Endymion,“ opravil ji kluk.
„Dej ten kufr pryč, Endymione. Stojí nám na mapě,“ řekl Sean.
Endymion podrážděně poslechl a s nebezpečným klácením a s pomocí Melpomené dostal kufr nahoru.
Pak ho zaujala mapa a sáčky se semeny, které ostatní chvatně schovávali, a namířil na Kaśku a Deva prst s obviňujícím: „To jste vy! To vy všude sázíte ty kytky.“
„Rostliny,“ opravila ho Kaśka.
Melpomené se na bratrance vlídně usmála: „Radši o tom pomlč, nebo nebudu mlčet já.“
Endymion si ji podezíravě změřil, pak se otráveně opřel o opěradlo a prohlásil: „Fajn, ale jenom proto, aby neutrpěla rodinná pověst.“
Melpomené se zasmála.
Dev znovu rozbalil mapu, Sean zatáhl závěsy u dveří a zbytek cesty proběhl celkem v klidu.

„Máme všechno?“ zeptal se Dev a ostatní souhlasně zabručeli.
„Motýlí směs,“ hlásila Kaśka, „vrbové větvičky – z obyčejné vrby,“ dodala s ohledem na Devův jemnocit, „máta, šalvěj a meduňka.“
„Já mám bodlák, ale léčivý,“ zamumlal Endymion hlasem, kterým dával najevo, že on je tu pořád jenom z čistě rodinných důvodů.
„Já mám nářadí,“ připojil se Sean.
„A já mám námitky proti tomu, aby bradavičtí studenti létali po nocích na košťatech kdovíkam,“ ozval se z tmavého oblouku za nimi hlas profesora Longbottoma. Profesor vystoupil ze tmy a vážně se na skupinku zadíval.
Endymion sebou škubl tak, že málem spadl, a Sean se mu vůbec nedivil. On sám měl srdce až v krku.
„Pane profesore, my jsme jenom…“ ozvala se Kaśka, ale profesor Longbottom ji zarazil zvednutou rukou.
„Běhali po okolí a osazovali pozemky v době, kdy byste měli být v posteli? Co kdyby se vám něco stalo? Před dvěma týdny jste zasadili svinutce blahovolné pár kroků od Zapovězeného lesa. Copak nevíte, kdo všechno tam žije a loví?“
Sean by byl skoro vděčný, kdyby v tu ránu vyběhl z lesa nějaký obrovský pavouk a odvlekl ho. Protože by to bylo příjemnější, než co se stane, až se to dozví ředitelka McGonagallová.
„Kam jste se chystali?“ zpovídal je profesor Longbottom. „A netvrďte mi, že nikam daleko.“ Ukázal na košťata opřená o zeď.
„Chtěli jsme jenom zkusit… vylepšit místo, kde žil můj děda,“ přiznal barvu Sean. „Jenom pár stromků, nějaké květiny. Na předměstí.“
„V Edinburghu,“ doplnil ho tiše profesor Longbottom a Sean se na něj překvapeně podíval. Vlastně, proč ho překvapovalo, že ví, co se stalo v Edinburghu? Jejich přátelský a vlídný učitel bylinkářství kdysi vedl odboj proti stoupencům Pána zla přímo v Bradavicích, zničil viteál a zabil monstrózního hada – jedním švihnutím meče.
A se stejnou odvahou a nezlomným hrdinstvím po dlouhé zapálené diskusi vyjednal s ředitelkou McGonagallovou noční výlety pro kouzelnickou omladinu vyzbrojenou motykami a hráběmi. Samozřejmě pod podmínkou, že s nimi poletí jako odborný dozor.
Sean by si nikdy netroufl tvrdit, že profesor Longbottom vyhledává trable nebo nějaké pochybné vzrušení za hranicí školního řádu – to, jak jejich přepadový zahradnický oddíl začal příkladně fungovat, to jenom potvrdilo –, ovšem neunikl mu zvláštní záblesk v profesorových očích, když ten večer, kdy je oficiálně přistihl, přišla řeč na noční partyzánštinu.



Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet
(klikněte pouze v případě, že je to pravda)
Podporuji: 

Pokud vás povídka zaujala, můžete zaslat dárcovskou sms organizaci Arnika - Centrum pro podporu občanů ve formátu DMS ALEJE na číslo 87 777.

Fandom: 

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

moc se mi to líbí
mám ráda Nevilla jako pana učitele

Obrázek uživatele strigga

To je tak.. aww, aww, aww. A z mýho milovanýho fandomu. A napsaný tak úžasným způsobem. Původně jsem měla v úmyslu jen to prolítnout očima, ale.. do háje, jdu poslat DMSku. To je tak skvělej nápad. *dojatě svítící očička*

Obrázek uživatele Arengil

Pěkný a pošlu, jen co dorovnám kredit.

Obrázek uživatele Aries

To je bezvadný! Posílám hned za čerstvé paměti

Obrázek uživatele Danae

Je to nádherný! A profesor Longbottom je secretly so sexy! Jdu to poslat.
Obrázek uživatele Rya

fantastické! Klidně bych si četla dál a dál a dál...

Obrázek uživatele Lunkvil

Ach, tak roztomilé guerilla gardening jsem ještě nečetla.
(Já tak furt přemýšlím o tom kousku země, co máme před vchodem... Ale bojím se pejskařů a toho, co po nich zůstává...)

-A A +A