51. část - Útěcha
Syn se přes Miróovu mrtvolu podíval na Prvního. Jeho pohled byl nepřítomný, sklouzl po mřížích a obrátil se do chodby. Než se První rozhodl znovu promluvit, Syn nejistým krokem zamířil pryč. Ostří Sluneční Berly zazvonilo o kamennou podlahu pokaždé, když se o ni opřel. Nerozhlížel se, zbytek cel v chodbě byl stejně prázdný. Než prošel až ke stanovišti stráží, přestaly podrážky jeho bot zanechávat krvavou stopu.
Strážný, který ho s výrazem neskonalé úcty a ohromení pouštěl dovnitř, se teď nejistě díval stranou a nevěděl jak reagovat. Syn ho minul bez povšimnutí. Stoupal vzhůru labyrintem podzemních žalářů a krev na jeho rouchu i tváři zaschla. Kráčel sám a Sluneční Berla mu byla propustkou. Jeho lidé ho uctivě zdravili a s těmi druhými už nebylo třeba dělat si starosti. Vždyť přece zvítězil.
Měl cítit triumf. Pokořil Chrám. Ti, kdo se nepostavili na jeho stranu zemřeli, nebo právě spěli smrti vstříct. Byl na vrcholu. Milován a uctíván. A přesto se cítil prázdný a ztracený. Potřeba útěchy sama stočila jeho kroky tam, kde ji vždy nalezl. První měl pravdu. Jeho útočištěm bylo jediné místo, které kdy mohl považovat za domov. Jenže domov odešel s jeho matkou.
Přese všechno nakonec stanul přede dveřmi domu Ženy Slunečního Boha. Pozvedl Sluneční Berlu a na okamžik zaváhal. A tehdy se před ním dveře pohostinně otevřely, aniž by na ně bušil. Dveřník na něj ohromeně zíral. Zlatý lesk Sluneční Berly a okázalé roucho potřísněné krví mu zabránili pohlédnout Synovi do tváře. Syn mu požehnal znamením kruhu a vstoupil. Dveře se zavřely teprve, když stoupal po schodech.
Dům nebyl tichý a klidný, jak by se slušelo na tmu před úsvitem. Stěny jemně vibrovaly horečnou činností jeho obyvatel. Několik služebníků zkřížilo i Synovu cestu, ale bez výjimky padli při jeho spatření na kolena a neodvážili se vstát dřív, než je minuly jeho kroky.
Beze slova došel až známým dveřím. Neklepal. Byl vyvolený, Boží Syn, ten, kdo dobyl Chrám. A dobyvatelé se neptají, mohou-li vstoupit.
Hanké, která se vydávala za Ženu Slunečního Boha, seděla na kraji lůžka, ruce složené v klíně. Stočila pohled za zvukem otevíraných dveří. Její pohled byl odevzdaný a oči připomínaly zvíře, které se vydává na milost lovci. Vlasy jí splývaly po ramenou a zádech a na pozadí čistě bílého roucha působily temněji než noc.
“Jsi sama?” prolomil Syn ticho.
“Nikdo ke mně nevstoupil od chvíle, kdy ses vrátil ze smrti,” řekla a její hlas zněl stejně lahodně, jako zněl hlas Naniin. “Jen dva příslušníci Slunečního rodu mohou žít zároveň. A jsem-li tu já a jsi-li tu ty, nebylo možné riskovat početí.”
Syn se ušklíbl.
“Ale ty neneseš sluneční krev,” řekl. “V Nanii jí nezbylo dost, aby ti ji mohla předat.”
Postavila se a udělala mu krok vstříct.
“Nejvyšší kněží žádali Boha o výjimku,” zašeptala a sklopila oči, “A on jim dal svolení, abych se stala jeho Ženou i bez obvyklých obřadů.”
“Ti kněží, kteří se postavili proti mě, když jsem z vůle svého otce přišel vyčistit Chrám?”
Pokrčila rameny. Ten pohyb Syna upozornil, jak jí lehká látka šatů obepíná tělo. Sám v sobě kvůli tomu pocítil tlak.
“Má víra patří tobě, synu,” řekla a došla až k němu. Své dlaně položila na jeho tváře. “Možná mě nepřijmeš jako svou matku, ale patří ti mé požehnání.”
Cítil teplo z jejího těla. Její pohled byl vřelý a zvoucí. Jeho klín hořel. Nevěděl, co dělat. Byl Boží Syn, nikdy neměl dovoleno ulehnout s ženou. Žádná mu nebyla rovna a sémě Boží krve muselo být chráněno. Tak mu to říkali, tolikrát. Když se díval na novicky a věděl, že jsou čisté a nedosažitelné. Sám sobě to opakoval, když ho v noci budily sny o druhé manželce Třetího, která se uměla tak mnohoslibně usmívat. A Menší Ženy, ke kterým se uchylovali obyčejní muži, když potřebovali ulevit tlaku ve svém klíně, před ním vždy sami ustupovaly se sklopenou hlavou. Kdyby je požádal, nedokázaly by odmítnout a přivolaly by tak na svou hlavu neodvratný trest.
Dokud byl Syn v Chrámu, žena mu nepřináležela. Když Chrám opustil, nepřišla příležitost, všechno, co se stalo bylo příliš překotné a horečné, než aby si potřeby jeho těla dovolily vystoupit na povrch. Ale teď stál tady. Hanké k němu vzhlížela a on byl přece vítěz.
Chytil ji za ramena a smýkl s ní k lůžku. Nebránila se. Když dopadla na přikrývku, bylo to jako když Nania padala k zemi. Jenže tím podobnost končila. Nania mu tenkrát pod rukama umdlévala, Hanké vycházela jeho dotykům vstříct. Vedla jeho ruce. Pomáhala mu. Přijala ho s klínem široce otevřeným a navedla ho tak, aby do ní správně zapadl. A pak se milovali ve svatém rytmu.
Syn se uvolnil a jeho mysl, zatemnělá východem slunce na hoře Braaz a západem slunce nad Chrámem, byla náhle průzračně čistá.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Moment, ale když Syn nic
Moment, ale když Syn nic nemohl, tak jak se ta boží funkce vlastně předává?
Já jsem si téměř jistá, že
Já jsem si téměř jistá, že jsem to tam tak přibližně před rokem vysvětlovala ;o)
Ale ve zkratce, předává a udržuje se primárně funkce Ženy, která přechází z matky na dceru. Když se narodí Syn, tak ten se obětuje a z jeho matky přechází funkce na vybranou mladou ženu pomocí obřadu, při kterém je stará Žena obětována.
No prostě je to takové překombinované. To náboženství je moc staré a má v důsledku toho přebujelé rituály ;o)
Matka je docela pochopitelná,
Matka je docela pochopitelná, ale mně spíš není jasný, kdo má být otec. První? Nebo Syn ještě před obětováním? Nebo si Matka někoho prostě vybere?
To tam taky bylo, ale možná
To tam taky bylo, ale možná ne úplně pochopitelně :)
Otec je náhodný. Teorie praví, že bůh plodí děti skrze náhodně vyvoleného muže, takže Žena se, dokud neotěhotní, musí vyspat s každým, kdo ji o to požádá, protože nikdo neví, kdo tím vyvoleným bude.
Aha. Vidím, že si budu muset
Aha. Vidím, že si budu muset časem zopakovat podstatné mezery ve vzdělání, ale takhle už j to jasné :-)
A já, až to dopíšu, bych měla
Tady jsi nezapomněla na nic,
Tady jsi nezapomněla na nic, rodinné (ne)vztahy mezi osobami tam byly, pamatuji si je tak, jak shrnuješ - akorát to, že syn nemůže (přesněji: neměl by) je novinka. No, jak zpívají Eláni, kdyby s tím začal dřív, třeba by si spoustu nepříjemností ušetřil. :
:)
Máš pochvalu za dobrou paměť
přebujelé rituály
Které Syn právě poněkud pozměnil ;-)
Však ho za tu opovážlivost
Jak praví tak jedna stará
Jak praví tak jedna stará známá píseň - Za všechno může zanedbaný sex.
A je to tady.
V písních je ukryta veškerá
Ani neviem, či je mi ho teraz
Ani neviem, či je mi ho teraz ľúto alebo nie. Mám pocit, že z toho nič dobré nevzíde.
To bych taky mohla podepsat.
To bych taky mohla podepsat.
Tak mně ho trochu líto je.
Lenže potom by to už bolo
Lenže potom by to už bolo nejaké nedomrlé fanfiction, nie ten prapôvodný Chrám topiaci sa denne v hektolitroch krvi!
Tak v hektolitrech snad né,