Dvaatřicet - 24. května 1945
Tonka se krčí ve tmě a proklíná se za to, že máti poslechla. Schovávat se ve shozu na seno, to byl tedy nápad! Teď je uvězněná ve stísněné šachtě jako v pasti, zbývá jen čekat, až ji najdou.
Protože jestli opravdu prohledávají chalupy a někoho hledají, půjdou najisto. Komín, kterým se shazuje seno z půdy do chléva, nebo podmáčený sklep. Jinde se v chalupě ukrýt nedá. Leda snad do sena, ale tam by se chtěl schovat jen blázen. Historky o milencích, které žárlivec zamordoval vidlemi, znalo každé dítě.
Stačí, když shora do šachty někdo zkusmo střelí, jen tak, pro jistotu. Tonka by to tak udělala. Kouše si nehty do krve a ani o tom neví. Vůbec se neměla schovávat. Měla zůstat s máti. Měla se těm, těm... měla se jim postavit čelem.
Vrznou dveře od chléva, Tonka zadrží dech. Šouravé kroky, kravky znepokojeně přešlapují a bučí. Něco spadlo, kutálí se to po betonu. Krátká nadávka. Hodně, hodně blízko. Tonka má pocit, že ten kdosi stojí přímo vedle ní. Pak se ze dvora ozvou výstřely a rozezlené hlasy, Tonka sebou trhne, ale hlasům není rozumět.
"Tady nic!" křikne ten někdo v chlévě. Pár kroků a dveře vrznou podruhé. Tonka zprudka vydechne a zalapá po dechu. Až teď si uvědomí, že celou dobu zadržovala dech. Trochu se jí točí hlava.
Ještě pár chvil a matka ji pustí ven. Je trochu rozvrkočená, ale rty má vzdorně sevřené. "Hledaji nacisty," řekne a zní to unaveně.
Tonka se ušklíbne: "To se nahledají." Herr Teller a ostatní z jeho partaje jsou už dávno někde v americké zóně.
Máti roztržitě přikývne. Poškrábe Stračenu mezi ušima a Tonka si překvapeně všimne slzy, která jí na tváři kreslí lesklou cestičku. "Všichni Němci jdou přes hranici," hlesne.
"Jací Němci?" Tonka vůbec nechápe, o čem to matka mluví.
"Všichni."
Máti ji chytí za ruku a dotáhne k oknu v sednici, schovávají se za záclonou jako dvě klepny. Náves je v poledním žáru vylidněná a vypadá skoro poklidně.
Jen u zdi Rathausu stojí s rukama nad hlavou starosta a český voják ho šťouchá pistolí do břicha. A ve stínu u kostela, přímo před očima Umučeného, klečí v hloučku rozkurážených chlapů ubohá Hana a Tonku zamrazí poznání, proč ji matka přinutila se skrýt.
Tonce se zkroutí žaludek, ale není schopná odtrhnout oči.
"Jestli do hodiny nebudou všichni Němci..., jestli nebudou tam," máti polkne a kývne hlavou k radnici, "tak starostu s Hanou zastřelí."
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Jo, už jsem se zorientovala.
Jo, už jsem se zorientovala. Výborný
On je děj téhle kapitoly dost
On je děj téhle kapitoly dost očekávatelný.
Děkuju.
Očekávatelný, hnusný, dobře
Já bych schovala i Hanu, ale
Já bych schovala i Hanu, ale ona si nedala říct a chtěla orodovat za tátu.
No a co teď, to je teda dílo.
No a co teď, to je teda dílo. Snad je jen vyženou....
Co teď? Moc na výběr nemají.
Co teď? Moc na výběr nemají.
Tak jsem dočetla na konec a
Tak jsem dočetla na konec a přistihla se, že jsem se nadechla až teď. Má to neuvěřitelnou sílu. A netuším, co ženské udělají.
Copak ženské, ale jmelí!
Copak ženské, ale jmelí!
Teď je rozhodující, co udělají ti strážci pořádku. Tonka s máti jsou Češky, i když v 38. při zabrání Sudet všichni starousedlíci automaticky dostali říšské, tedy německé občanství.
No nazdar.
No nazdar.
Asi tak.
Asi tak.
Dočítám se zpožděním, takže
Dočítám se zpožděním, takže teprve teď píšu, jak je to výborné!
Díky! To mě těší, že ti stálo
Díky! To mě těší, že ti stálo za to se vrátit.