Padesátá

Obrázek uživatele ef77
Povídka: 
Kapitola: 

Slunce nemilosrdně praží. Horko rozpálených betonových ploch zmírňuje slabý větřík, čechrá vlasy a povlává dlouhým rouchem Vrchního.

Ten stojí na polozhrouceném sloupu a podmračeně se rozhlíží po světě nahoře. Podívá se do slunce, přelétne trosky bývalého velkoměsta, a pak se jeho pohled stočí k skupině lidí. Pestrá směsice lidí z Metra a lidí z Jinde, vědců a techniků, mužů i žen, je v pilné práci. Na stařičké vozíky z Metra, narychlo přizpůsobené jízdě na povrchu, skládají jídlo, nářadí, osivo, dřevo, balíky látek. Všechno, co je potřeba k životu.

„Neubylo by ho, kdyby projevil alespoň špetku nějakého překvapení,“ zašeptá Reka Carterovi, který na nakládání dohlíží.

„Ty si to dovedeš představit?“ zasměje se Carter. „Já ne. Vrchní by přestal být Vrchním a svět by se zhroutil. Některé jistoty prostě musí zůstat konstatní.“

„Hmm. Tak jako tvoje věčné špičkování s Calem?“ zeptá se Reka poněkud uštěpačně, „já jen, že mi nějak chybí.“

„Obávám se, že Cal tak úplně nepochopil vaše plány,“ vstoupí do rozhovoru Perenara, „nebo spíš pochopil, ale nesouhlasí s nimi.“

„Tohle bude jedna z prvních věcí,“ obrátí se na něj trochu naštvaně Carter, „naučit vás, maníky z Jinde, že cizí osobní rozhovory se neposlouchají, a když už, tak se do nich nevstupuje.“

Reka tiše vyprskne.

„Budeš na to mít rozhodně dost času, pokud jsi tedy nezměnil názor. Ne že by se Cal nesnažil. A pro mě je to taky osobní, z těch vašich hádek a jejich následků mi div nepraskla hlava. K jedné z hlavních vlastností nás, maníků z Jinde, patří to, že jsme velmi vnímaví k posunům nálad těch, které milujeme.“

„Neodcházíme na věky,“ odpoví Carter.

„Ale odcházíte daleko,“ namítne Perenara, a když vidí výraz na Carterově tváři, smířlivě se dotkne jeho paže.

„Já to chápu, Cartere. Víc, než tušíš. A znamená to pro mě víc, než si dokážeš představit. Ale snaž se pochopit i Cala, prosím. Jemu to připadá, že utíkáš. Od jednání mezi Metrem a námi, od rozdělané práce, od něj.“

„Já neutíkám,“ řekne Carter tvrdě.

„Pevně věřím, že vaše Rada a náš Vrchní najdou společnou cestu. Jednou. Nedovedu si představit lepšího člověka pro vedení takových jednání než je Cal. Přinejmenším současný Cal. Od té doby, cos ho vrátil zpátky, je méně ztřeštěný, vede méně bláznivých řečí a je v něm něco z něho,“ trhne hlavou směrem k Vrchnímu, „ale já už prostě nechci čekat. Chci najít místo, kde můžeme společně začít žít hned teď. Chci, aby vzniklo něco nového, otevřeného pro všechny... lidi.“

Odmlčí se a očima vyhledá Reku.

„Chci domov pro svou ženu a svoje dítě. Domov pro všechny rodiny a děti. Možná je to utopie, možná, že neuspějeme a vrátíme se zpátky s nepořízenou, ale aspoň to zkusíme.“

„A kdyby náhodou jednání ztroskotala,“ dodá tiše Reka, „možná budeme poslední nadějí. Útočištěm pro všechny, kteří se nebojí otevřít dveře mezi tím, co je nahoře a co dole, a projít jimi. Doufám, že to Cal jednou pochopí.“

„Jak jsem řekl,“ odpoví Perenara, „on to chápe.“

„Ale odpustit nám to nechce,“ skočí mu Carter do řeči.

„Nebyl bych si tak jist,“ ušklíbne se Perenara, „původně jsem vám přišel vyřídit pozvání na recepci na rozloučenou.“

„Na recepci?“ zeptá se Carter, „Cal nás zve na recepci? Definitivně jsme vybrali vyslance dobře. To je velmi diplomatické.“

„Popravdě,“ odkašle si Perenara, „jsem to trochu zmírnil. Původně jsem měl vyřídit: Nemyslel sis snad, že odejdeš, aniž bychom se předtím zhulákali k zblití, ty tvrdohlavý chuligáne, že ne?“

V rozpacích se odmlčí a nejistě se podívá na Cartera a Reku.

Ti chvíli mlčí, a pak vybuchnou. Pod bláznivě modrou oblohou, pod pálícím sluncem, uprostřed obrovského pustého světa, se drží za ruce a smějí se, až jim slzy tečou po tvářích.

Závěrečná poznámka: 

A to je všechno, přátelé. Přiznám se, že jsem to dokončila jen díky vašim úžasným komentářům (a díky vychování k tomu, že nakousnutý chleba se dojídá, rozečtená knížka dočítá, a tak). Možná se k povídce ještě jednou vrátím a pokusím se odstranit nesrovnalosti, ale teď bych ráda nějaký čas Metro používala jen k cestování :).
Díky za (téměř) roční společnost, moji milí čtenáři, jste skvělí!

Komentáře

Obrázek uživatele Killman

Tak to nakonec končí nadějně. A ze začátku to přitom vypadalo na drsný horror :)

Obrázek uživatele ef77

Neumím psát smutné konce, no. (Jiným by taky prospělo trochu na tom zapracovat, nebo si fakt budeme myslet že Odrie je temné místo)

Obrázek uživatele Killman

(No, ono v některých dobách jo, ale celkově vzato až tak ne. Musím zas napsat něco pozitivnějšího)

Obrázek uživatele Tora

Jsem ráda, že to končí takto smířlivě a s nadějí na dobrou budoucnost.
Díky za super příběh, moc ráda jsem ho četla.

Obrázek uživatele ef77

Děkuji!

Obrázek uživatele Aries

Ten závěr mě úplně dojal. Dobře nadějný konec. Díky za výborný příběh

Obrázek uživatele wandrika

Ďakujem za celý príbeh. Úplne ma pohltil a sledovala som ho s napätím. Svet Metra je fascinujúci a rada sa do neho vrátim aj kedykoľvek v budúcnosti.

Obrázek uživatele mila_jj

Taky moc děkuji. Hezky se mi celý rok četlo. A ten konec vypadá fakt nadějně.

Obrázek uživatele Aveva

Já jsem za nadějný konec ráda :)
-A A +A