48 Nalévá černé víno

Obrázek uživatele Killman
Fandom: 
Kapitola: 

Když to začalo, zrovna si kapitán Zayro sedal k ohřáté večeři.
Smutně se naposled podíval na lákavě vonící pečeni, ale to již vstával a myšlenkami již vyběhl vpřed.
Fergas, který zavčasu ohlásil, útok vzbouřenců nevypadal, že by měl zrovna radost.
Jenom vyšli z kanceláře, doběhl k nim poručík Denigal.
Zayro pohlédl na Fergase stylem, nedávajícím pochyby, že následující sdělení bude důležité: "Zorganizuj obranu, chvíli je zdrž, a až to bude vypadat zle, stáhni se s kým to bude možný, servisní chodbou."
Pak se obrátil na Denigala: "No a my vypadneme."
Vyběhli do hlavní přístupové chodby vedoucí do jejich bloku.
Zayro dveře zavřel a zapečetil.
Teoreticky by se přes ně zevnitř neměl nikdo dostat...
"Chvíli počkáme, ať to nevypadá, že jsme utekli při prvním náznaku nebezpečí, " prohlásil kapitán a usadil se na schody vedoucí vzhůru, eventuálně až na povrch.
"Já pak vyrazím na sousední blok, a ty za komandantem. Anebo, když půjdeš pomalu, vyraž rovnou. Ten než něco zorganizuje, to bude trvat, hodinu nejméně, spíš déle."
"Tak já jdu pro ty posily. Budu zpátky hned jak to bude možné," ušklíbl se.
Zayro se uchechtl a spiklenecky na poručíka mrkl.
Denigal stoupal po schodech a pak zahnul do chodby, čímž se Zayrovi ztratil z dohledu i doslechu.
Nešel však za komandantem Korowallem, mířil výše, tam, kde na něj čekal jeho skutečný pán...

Jakmile vypuklo povstání, většina účastníků propadla jakémusi kolektivnímu transu.
Byla to zvláštní směs soustředění, očekávání a euforie.
Ne všichni na tu vlnu byli naladěni. Pro některé bylo to, co dělají natolik proti všemu, co znali, že se nedokázali oprostit strachu a tak nervózně očekávali pohromu, která by se mohla vynořit zpoza jakéhokoli rohu.
Jeden účastník však myslel na něco úplně jiného. Jeho myšlenky tápaly dopředu a zpět. V jednu chvíli opatrně ohmatával co se má stát, co bude dělat, co musí udělat, co by se stalo, kdyby to neudělal. Pak zase sklouzl do vzpomínek, do dob, kdy ještě věřil, že existuje naděje...
Navenek nedával nic znát.
Šel spolu s ostatními.
Necoural se někde vzadu, ale ani nebyl na hrotu.
Když došlo na pacifikování pomocníků, s chutí si bouchl a nejméně jednomu zasadil smrtelnou ránu.
Uspokojení však mělo jenom jepičí trvání.
Zatímco Neri burcoval dav, stál nedaleko, ale myslí byl jinde.
Šířila se vítězná nálada. Kdo by si byl kdy pomyslel, že by šlo, zbavit se pomocníků?
A nakonec to nebylo až tak obtížné. Většina to tak vnímala.
Většina nemyslela na ty dva mrtvé, co teď leželi na zemi před vchodem do nyní dobytých pomocnických ubikací.
Kdokoli by se teď zamyslel, muselo by mu dojít, že zanedlouho jich tam bude ležet desetkrát tolik - nejméně. On přitom věděl, že to bude ještě mnohem horší.
Vše je marné, dopředu odsouzené k nezdaru.
Tragédií toho okamžiku bylo, že nic z toho, co musí přijít, nejde zastavit.
Cesta zpět neexistuje. Zmizela ve chvíli, kdy vykročili.
Kdyby byl někdy spatřil řeku mířící k vodopádu, měl by teď hezké přirovnání...

Do kanceláře velitele tábora to bylo o něco dále, tak přidal do kroku a ke konci už prakticky běžel.
Komlar, když spatřil oddechujícího poručíka, tak se pousmál: "Nabídněte si sklenici vody. Předpokládám, že to začalo?"
"Ano, pane," vysoukal ze sebe Denigal, "bude to tak dvacet minut, co ubytovaní napadli naši posádku."
"V tom případě nastal čas pro adekvátní odpověď, že?"
Velitel odemkl šuple, ve kterém měl zabudován příkazový pult.
Novinka, o které věděl jen málokdo, mu nyní umožnila během sekund aktivizovat lidi na klíčových místech a uvést tak do pohybu předem připravený a nacvičený postup.
Zadíval se na poručíka, který stále stál v pozoru: "Můžete se uvolnit. Vaše úloha v tomto jednání končí. Vemte si, řekněme, tři dny volna, pak se ujmete své nové hodnosti a s ní i zodpovědnosti, vyplývající z funkce velitele bloku. Budete toho mít na práci dost. Ale věřím, že se toho zhostíte s elánem, odpovídajícím vašemu mládí."

Zayro většinu cesty k sousednímu bloku ušel vycházkovou rychlostí, teprve ke konci se rozběhl.
U sousední posádky vběhl rovnou do velitelské kanceláře: "Je tu kapitán Haegrun?"
"Je doma, směnu mám já, " postavil se poručík Maersdorf, "co potřebujete?"
"Na mém bloku propukla vzpoura! Jsme napadeni! Potřebuji posily, okamžitě!"
"Vzpoura? To nepamatuju..."
"Rychle, záleží na každé minutě!"
"Jistě, zorganizuji oddíl, cokoli můžeme postrádat. V první řadě by to ale měl řešit komandant..."
"Za tím běžel můj zástupce! Než se ale zorganizuje pomoc odtamtud, tady jsme nejblíž."
Za čtvrt hodiny vyrazil Zayro s dvacítkou dozorců ze sousedního bloku.
Sotva však doběhl do půli cesty, běžel jim v ústrety jiný oddíl.
Tito však měli na sobě těžké zbroje a helmy. Nesli zásahové štíty a těžké kuše.
Zayro zastavil když se přiblížili: "Tak rychle? Nečekal jsem..."
Velitel oddílu udělal znamení.
Zastavili.
Štíty třeskly o zem.
Kuše vylétli k lícím.
"Kapitáne Zayro, z příkazu velitele tábora jste zatčen! Jste obviněn ze zrady! Budete-li klást odpor, máme příkaz střílet!"
Překvapení a šok však způsobili, že se ne odpor, ani na smysluplnou odpověď Zayro nevzmohl.

Neri poslouchá zprávy, kde se ještě bojuje, a kde je dobojováno.
Stále žádný zajatý dozorce...
Přichází Natari, celá rudá, jakoby se koupala v krvi...
Zvedá ruku a ukazuje do chodby. Sotva srozumitelně zachrchlá: "Tyn."
Neri běží udaným směrem.
Zastaví se u hromady mrtvol a vyhřezlých vnitřností.
Je tam jeden, který ještě není mrtvý.
Svíjí se.
Z rány na boku mu v pulzech vytéká krev a hrozně, hrozně moc řve.
Chce jít k němu, pak si však všimne, koho hodlá překročit...
Zakolísá.
Tyn stále svírá v křečovitě zatnuté ruce šokobuch.
Má mírně pootevřená ústa.
Oči upřené do nikam.
Prázdné.
Snaží se k němu naklonit.
Uklouzne v louži krve.
Krev mu bije v uších.
Jak dlouho tam leží?
Snad minutu?
Snad věčnost?
Přibíhá Renza, cloumá s ním, něco křičí.
Nakonec jej vytrhne z transu.
"... jemu už nepomůžeš, jsou tu další, co na tebe spoléhají! Musíme dál, tady se nemůžem zastavit. Potřebujem otevřít dveře, a nikdo kromě tebe to nedokáže, slyšíš?"
"Jo, půjdeme. Slyším tě. Otevřu dveře."
Jeho pohled je strnulý, ale jde.
"Co tyhle, otevřeme tyhle?" křičí Renza.
Rozhlíží se kolem.
Je tu shromážděná většina úderné síly.
Všichni něčím ozbrojení.
"Nepřipadají mi o nic horší než ty ostatní, zkusíme to tudy."
Někdo přibíhá, uřícený.
Ukazuje za sebe: "Tam, tam ... Doma, útočí..."

Když vtrhli do dozorcovských prostor, držel se uprostřed prvotní vlny útočníků.
K odbojářům, kteří se už nějakou dobu připravovali se po Neriho proslovu přidal houf těch, co se nechali strhnout.
Z nich někteří odpadli a nenápadně se vytratili, když došlo k tužším soubojům.
Dozorci se kupodivu nechtěli nechat umlátit jen tak.
Opovrhoval jimi.
Dozorci i těmi, co se nepřidali k odboji a teď by si přihřívali polívčičku...
Odbojáři, kteří jsou odsouzeni k záhubě...
Kamarádi, které nemůže zachránit...
Když za ním přišel ten dozorce a řekl mu, co po něm chce, nejraději by ho na místě zabil. To samozřejmě nešlo, tak by jej rád poslal někam... Jenže.
Chápal už, že nejde vyhrát, ale když slyšel, co všechno o nich vědí. Ty detaily!!! Teprve tehdy mu došlo, jak úplně úplně v prdeli celou dobu jsou. Celý odboj je jako slepé krysí mládě, které se snaží prokousat betonovým sloupem. Kdykoli by je mohli rozmáčknout.
Když udělá, co po něm chtějí nechají ho, a jeho blízké naživu.
Když ne, vědí naprosto přesně, koho mají mučit, aby mu to co nejvíce spočítali...
Postupuje chodbami.
Narazí na místnost, kde probíhá boj.
Přidá se, alespoň si do jednoho z těch hajzlů bodne.
Kudla se zasekává v ráně, ale to je jedno, už ji nebude potřebovat.
Jde do jedné z místností.
Je prázdná.
V jedné poličce, za nějakým nádobím, leží schovaný aktivovaný šokobuch.
Bere si jej.
Kde kdo teď má nějaký. Většina akorát není aktivní.
Je tu shromáždění bojujících.
Čeká se přede dveřmi.
Neri se je chystá otevřít.
Šušká se, že jsou nějaké problémy vzadu.
Jo, je to přesně tak, jak říkal...
Všechno zapadá a nic z toho, co mi uděláme nezmění výsledek...
Dveře se z ničeho nic sami otvírají.
Za nimi čekají zástupy divně ustrojených dozorců.
Ozve se mnohočetné zadrnčení.
Salva kovových šipek se zabodává většinou do těch, co stojí blízko dveří.
K zemi padají mnozí, mezi nimi Karameldas a Renza.
Neri pozvedl ruku.
Do chodby se rozlil plamen.
Blížím se.
Teď je ta chvíle.
Udělat to, co nechci, ale musím.

Rána zasáhla Neriho zezadu do páteře mezi lopatkami.
Zasršení bolestivě projelo skrz na skrz jeho tělem a uvedlo skoro všechny svaly do stavu křeče.
Ani už necítil jak dopadl na zem.
Při pádu se přetočil na záda.
V jakémsi napůl bezvědomí spatřil postavu, stojící původně za ním.
Ztěžka zašeptal: "Seleku?"

Komentáře

Obrázek uživatele gleti

Neriho ne, co si bez něj počnou!

Obrázek uživatele Killman

No co, ještě budou dva díly.

Obrázek uživatele Tora

Joj tak to je obrat teda, to si nezasloužil. Čuju nějaký další plán.

Obrázek uživatele Killman

Nejde to úplně jak doufal...

Obrázek uživatele Aries

V jednu chvíli jsem doufala, že ti nahoře jsou na jejich straně, tak zjevně ne. Smůla :-(

Obrázek uživatele Killman

Ano, mohlo se to tak zdát...

Obrázek uživatele mila_jj

Tak Selek se zase vynořil. Ten nám tady opravdu chyběl! A co dál?

Obrázek uživatele Killman

Chvíli o něm nebylo moc slyšet. A to bylo to podezřelé, když někdo ukecanej najednou přestane...
Co bude dál odhalí zbylé dvě kapitoly.

-A A +A