46. Velké sousto

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Varování: Pořád brutalita. Ne tak úplně na Kulhánkově úrovni, ale stejně brutalita.

Kapitola: 

Na sever, na sever, na sever. Udělat trošku rozruch v pobřežních vesničkách. Zabít pár lidí, možná něco zapálit a zase zmizet. Chvilku se ukrýt a pak zase vyjet, zabít pár lidí a možná něco zapálit.
To mají z toho, že se jim staví na odpor. Teda, ne tihle osobně, ale někdo se jim tu staví na odpor a Čáp se postará, aby toho litovalo co nejvíc lidí.
Takový byl plán..
Silnice se, už méně scénicky, vinula krajinou, aby se následně vlila do dobře udržované a očividně frekventované cesty. Domečky po stranách, systém zákeřných odboček a značka omezující rychlost na třicet mil v hodině.
Domečky tu ale byly trochu řídké, chce to udeřit o kousek dál. Tam, jak vykukuje něco hustšího.
Čáp protůroval motorku a jal se vesnici objíždět po hlavní silnici, která ho obloukem dovede k centru.
Nejel třicet.
To, co bývalo jednou z hlavních spojnic s jihem země už s objevením Zón ztratilo svou prestiž. Tam, kde kdysi jezdívaly stovky aut... dnes nejezdilo žádné.
Ano, silnice byla stále hustě používána.
Auty ale ne. Benzínu na běžné ježdění nebylo dost.
A pro motorky už vůbec ne.
Proto když místní uslyšeli nezaměnitelný zvuk silných strojů, který se tu neozval již aspoň deset let, měli jasno. Tohle není nikdo zdejší.
S tím Čáp vůbec nepočítal.
Další věc, s kterou nepočítal, byl místní rezident.
Ten, když přibíhal, také nedodržoval předepsanou třicítku.
Čáp zatočil do vedlejší ulice, aniž dal blinkr. Srážka byla nečekaná.
Kormorán vyhekl překvapením, když pozoroval, jak přímo před ním vyjela ze zatáčky červená motorka a narazila do dosud nezrecyklovaného Vauxhallu, stojícího nešikovně u chodníku.
Jezdec přeletěl přes auto a ještě chvíli klouzal po zemi, zatímco motorka vyčítavě kvílela.
Na druhou motorku už byl Kormorán připravený.
Napřáhl se... a harpunoval cíl.
Mířil přesně.
Měl už zkušenosti.
Další motor slyšet nebylo.
Kormorán se otočil a klusem se vydal za účastníkem předchozí dopravní nehody. Ten byl skoro v pořádku, až na obvyklý silniční lišej a kruté zranění ega, a pomalu vstával.
Nestihl to.
Místní řezník byl rychlejší. Čápův pád skončil přímo před jeho krámem.
Měl po ruce silný sekáček a chuť pomstít svůj milovaný, byť už delší dobu nepojízdný Vauxhall.

Vždycky se starali jeden o druhého. Rorýs a Rys. Měli podobná jména, podobné názory i podobné zkušenosti. Dokonce i vypadali podobně. Cítili se, jakoby je k sobě přitáhl Osud.
Ten jim ale v poslední době moc nakloněný nebyl.
Jakožto dobří parťáci byli vybráni, aby sdíleli jednu motorku. Nezasloužili si to! Obě jejich motorky fungovaly! Ale Vlk se na nic neptal, prostě je přidělil na jednu společnou.
To se jim možná vyplatilo, když se jim motorka zamotala do sítě a oni upadli. Byli dvojnásobným rizikem pro kohokoliv, kdo by se k nim přiblížil.
Obránci je nechali na pokoji.
Rorýs se obrátil k Rysovi. Ten se ztěžka zvedal, skoro zase upadl. Pád ho trochu pochroumal. Zvedat parťáka, nebo motorku...
Než se rozhodl, už vepředu hořelo.
Tohle neměl zapotřebí.
„Tohle nemáme zapotřebí, kámo,“ řekl, pustil motorku a vytáhl Rysa na nohy. „Pudem někam zapadnout a počkat, až se to trochu uklidní.“
Zapadli do lesa.
Boj je minul.
Sedět zapadnutý v lesíku a čekat, až a jestli vás někdo najde, to jednomu brnká na nervy. Když utichla bitevní vřava, Rys už byl plně srostlý, a tak se opatrně připlížili podrostem k silnici.
Výsledek byl jasný. Bude lepší se nevracet.
Tedy, naopak. Bude nejlepší se vrátit, ale nebýt tím, kdo dá Smrtonošovi zprávu o neúspěchu. Vrátit se – ano, ale za pár měsíců. Očividně se otevřela místa k povýšení.
Propletli se lesíkem zpátky, rychle přeběhli silnici a ponořili se do hlubšího lesa na její druhé straně. Zanedlouho narazili na stezku vedoucí pryč od jezera, vzhůru do kopce. Teď už si jen najít teplé místečko na nějakou dobu...
Stop osídlení si všimli včas. Kdyby jich bylo víc... ale nebylo a potřebovali hlavně bezpečný úkryt. Rozhodli se vesnici obejít.
Tedy, původně.
Obcházeli ji na dohled od chalup, a co neviděli...

„Nazdárek, kamaráde!“
„Jejda,“ uniklo polohlasem Sejčkovi. Své nedávné spolubojovníky tu opravu nečekal, a už vůbec ne z téhle strany. A takhle blízko! Rys... nebo je to Rorýs?
„Nazdárek, šmejde,“ přitočil se k němu ten druhý. Rorýs. Nebo to je Rys?
„Sedíš si tu v teple, v teplíčku?“
„No...“
Sejček doufal, že se někdo dívá z okna. Ano. Někdo se určitě z okna dívá, uvidí, co se děje svolá ostatní, přiběhnou mu na pomoc a pak... je tihle dva zabijou.
No, na druhou stranu, snad se nikdo z okna nedívá.
„... to víte,“ pokračoval rychle, „stačí být trochu přátelský a...“
„My umíme být přátelský, že jo, brácho. Ohromně přátelský...“ položil mu Rorýs... nebo Rys ruku na rameno a přitáhnul si ho do polovičního objetí. „My tu budem ohromně přátelský, a ty nás tu moc pěkně uvedeš, a pak tě možná nezabijem skrz ten podraz s motorkama, jasný, srabe?“
„Jasně,“ přizvukoval Rys... nebo Rorýs. „My to tu ohromně přátelsky uspořádáme a hezky v klidu to tu povedeme. A ti povídám, ti je tu pak klíďo necháme, jestli chceš, až zase zvednem kotvy...“
„Doufám, že tu jsou hezký holky.“
Sejčkovi se udělalo špatně od žaludku. Bránit místní? To byl pěkný, heroický nápad! Mohl je bránit, chtěl je bránit... proti útočícím hordám, proti Stádu, které sem nikdy nemělo mířit, proti motorkám, které by po zdejší stezce nevyjely, proti útočníkům bez tváře. Bránil by je vší silou!
Ale teď tu stojí s dvěma Přeměněnými, které zná, s kterými strávil roky v jednom táboře. Zná je dobře, i když si je plete. Stojí tu, mluví... jak se jim může postavit?
Jak by se jim nemohl postavit? Dal slovo.
Slovo už jsem porušil tolikrát...
... asi by bylo načase s tím přestat.

Na zavírací nůž teď dosáhl. A zvládl ho otevřít jednou rukou. Rychlý pohyb... ten, který byl spíš Rorýs překvapeně vyhekl a padl k zemi.
„Co děláš, prcku?“
Ten, co byl asi Rys se překvapeně díval na přibližující se vzteklou postavičku. Na Sejčka, to nedochůdče, které zvládne zaplácnout jednou rukou.
Toho, že Sejček má nůž, si nevšiml.
Nevýrazný úder pravou rukou... Rys ji zachytil a napřáhl se, ale Sejček už byl blízko dostatečně. Švihnutí levou... nemířit na hrtan. Vedle. Zdola nahoru, najít krční tepnu.
Rys se zhroutil.
Sejček se umírajícímu vykroutil a vrátil se k Rorýsovi. Rychle, jen rychle... nůž je tak pateticky malý a rána do podbřišku ošklivá, ošklivá, ošklivá. Rorýs se svíjí na zemi a vyje. Snížený práh bolesti, nesnížený práh bolesti.
Sejček se rychle rozhlédl kolem. Zvuk otvíraných dveří ani nezaznamenal.
Špalek na štípání dřeva... proč v něm nemohli nechat sekeru?
Rorýs se svíjí, nožem ho správně netrefí, kopnout do hlavy se ho bojí, žádná zbraň tu po ruce není...
Tak použil ten špalek.
Jednou. Dvakrát. Třikrát.
Rorýs zmlkl.
Jeho noha sebou ještě dvakrát škubla...
Sejček se pozvracel. Ještě než doběhl do křoví.
Moc heroická záchrana to tedy nebyla.
Ale dostal guláš, pivo a spoustu úsměvů.
A za to stojí bojovat.

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

No vida, jak se Sejček pochlapil. To je dobře. Zatím se to rýsuje dobře. Do konce už je nedaleko, ale u téhle autorky trochu bojím bojím :).

Obrázek uživatele mila_jj

Řekla bych takový normálně vyděšený hrdina. :) Ale zvládl to dobře. Taky jsem zvědavá, co bude dál.

Obrázek uživatele Tess

Teď by měl být chaos a potom možná někdo vyhraje? :)

Obrázek uživatele Tess

Autorka to může celé ještě úplně otočit! Ahahaha, ha! (šílený smích)

-A A +A