Čtyřicátápátá
Ticho v pracovně Vrchního je téměř hmatatelné. Dusivé a šedé. Slobodanu Lukovi připadá, že dýchá prach. Místnost tone ve stínech, jediná svíčka hoří přilepená k podlaze. V kruhu světla leží s hlavami u sebe Vrchní a jeho syn. Nad nimi klečí Perenara, tvář zkřivenou námahou, oči zavřené, rukama se zlehka dotýká jejich vlasů. Z tváře mu odkapává pot, kapky na černém mramoru tvoří podivné ornamenty.
Neviditelné vlnění prochází místností, postřehnutelné jen okrajem mysli. Luka má náhle pocit, že sleduje cosi navýsost intimního a připadá si jako šmírák. Carter vedle něj zarývá pohled do podlahy, zřejmě cítí totéž. Slobodan se dotkne jeho zápěstí, mlčky trhne hlavou a poodejde mimo kruh světla. Zavře oči, tma je pod víčky temnější.
Slib mi to, Slobodane, zní mu v hlavě Vrchního hlas.
Slib mi to.
Carter se ztěžka opře o stěnu vedle něj. Chvíli mlčí, pak si odkašle a šeptem Lukovi poví o cestě nahoru, o Perenarovi a jeho přátelích, o vojácích z Jinde. O mentálních zbraních, kterým se Cal postavil, když je vyslídila garda a on chránil jeho a Reku. Jeho řeč je strohá, víc hlášení vojáka než vyprávění, a přesto v ní Luka slyší šum spodních proudů.
Mluví o bytostech, které nenávidí všechno cizí a neznámé.
Mluví o bytostech, které pro strach a pověry útočí bez důvodu a vysvětlení, zraňují a ničí.
Mluví o bytostech, které chrání cizí před vlastními.
Mluví o křehkosti, bázni, zoufalství, kráse, statečnosti.
Mluví o lidech.
Carter umlkne a Luka z plic pomalu vypouští zadržovaný dech. Pak se oba podívají zpátky do světla. Perenara nyní stojí, pohyby jeho rukou jsou téměř jako tanec. Neslyšitelné mentální vlny probíhající místností zní v myslích jako hudba.
Slib mi to, Slobodane.
Poslední slova, která Vrchní pronesl, než se položil na zem, než se odevzdal do rukou toho cizího... člověka. Člověka, který se nyní pokouší o zázrak, o most mezi otcem a synem, o vytvoření a udržení tenkého vlákna, které znásobí mentální síly jednoho a pošle je druhému, něžně a láskyplně, bez nátlaku a agrese. Pokud vše dopadne dobře, rovnováha se obnoví a oba se vrátí. Nepoškozeni, snad jen duševně propojeni dřív než předtím.
Pokud to Perenara nezvládne... Slobodan Luka zatíná nehty do dlaní. Pak přejde správa Metra do jeho rukou.
Slib mi to, Slobodane.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Huh, to je silná kapitola.
Huh, to je silná kapitola. Slobodan to nemá vůbec lehké.
síla, přesně
síla, přesně
Uf. Naprostá síla. Ale to
Uf. Naprostá síla. Ale to přece nemůžeš Lukovi udělat, že ne? Ani Vrchnímu a Calovi (ano, nenápadně lobuji za alespoň trochu šťastný konec).
Přidávám se k lobingu za
Přidávám se k lobingu za šťastný konec!
Aneb můj komentář by byl úplně stejný.
lobuji taktéž
lobuji taktéž
K předchozím komentářům jen
K předchozím komentářům jen dodávám, že je to opravdu
působivě napsané.
A i když se taky přimlouvám, za "šťastný" konec, zjišťuji,
že v tuhle chvíli to může dopadnou v podstatě jakkoli,
vůbec si netroufnu odhadovat.
Já vám děkuji, všem. Legrace
Já vám děkuji, všem. Legrace je, že sama nevím jak to dopadne. Než jsem začala psát předminulý díl,byla jsem napevno přesvědčena, že Cal umře. Takže tak.
Hm, síla, ale pořád nevím, co
Hm, síla, ale pořád nevím, co se Calovi stalo?
Pěkné, no jsem zvědav jak to
Pěkné, no jsem zvědav jak to dopadne.