Osmadvacet - 23. března 1945 po poledni
Ticho skoro bolí.
Tonka vyleze ze své skrýše a opatrně se narovná. Roztřesené nohy jakoby patřily někomu jinému. Když se pomalu šourá ven, musí se přidržovat nábytku, aby neupadla.
Dveře napůl vyražené z pantů, za nimi zkáza. Ještě před chvílí tu stály vlaky vyrovnané v dlouhých řadách. Teď je to změť trosek. Z některých vozů zbyla jen kovová kostra a kupy prkýnek všude kolem. Jiné jsou poházené po okolí jako dětské hračky. Vagony zajateckého vlaku skončily navršené jeden na druhém v obrovské hromadě. Některé zvedají své nárazníky k nebi, kola vysoko nad zemí. Kolejnice vytrhané a pokroucené, ční mezi vraky jako zrůdné obrovské lékořicové pendreky. Od výtopny se valí štiplavý černý dým.
Tonka zírá na tu scénu v němém úžasu. A najednou si zděšeně uvědomí, že tu s ní není Hana. Přece běžely spolu, nebo ne?
"Hano!" vřískne, ale hlas jí přeskočí, zní to slabě a uboze. Rozběhne se mezi trosky vagonů, k místu, kde byly naposledy spolu, klopýtá přes kusy železa, pod nohama jí křupe sklo a střešní tašky.
"Hano, Hano!" křičí znovu a znovu se vzrůstající panikou. Bez odezvy.
Plahočí se přes hromady šrotu, přelézá zohýbané kolejnice. Pak mezi kovovými pláty uvidí špinavou ruku. Trčí z trosek, jako ruka tonoucího, co z posledních sil mává o pomoc. Tonka se vydrápe blíž, zbytky vagonu pod ní se povážlivě zakymácí. Zhoupne se jí žaludek. Ruka má na prsteníčku snubní prstýnek, ale nemá tělo.
Tonka se skutálí na zem a zvrací. Zvrací, i když už nemá co. Schoulená se třese jako zvířátko a nemůže to zastavit.
Tak ji najdou chlapi z Nothilfe. Tak ji najde Vojtěch. Dá jí facku a pak ji objímá, dokud se nevzpamatuje. Netrvá to dlouho. Později se Tonka bude stydět, že mu ušpinila košili.
Omlouvám se, mila jj, Hana bude nakonec až příště.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Já vůbec nevím, co k tomu
Já vůbec nevím, co k tomu napsat. Nějak jsem zapomněla, jak se píše věta, natož nějaký obsah. Ohromující
Až tak, jo? Děkuju.
Až tak, jo?
Děkuju.
jo, až tak, já taky až tak
jo, až tak, já taky až tak
prosím tě, piš víc, to by byla škoda, kdybys nepsala, když to takhle umíš
Jsi moc milá, vážně.
Jsi moc milá, vážně.
Což o to, když se do toho vžiju, takové scény se píšou skoro samy. Horší je, že mám problém při psaní vymýšlet zajímavé konflikty a zápletky.
Výborné to je. Chudinka Tonka
Copak Tonka! Ale chudák
Copak Tonka! Ale chudák majitel ruky!
Díky.
Co majitel ruky! Ale co ten
Co majitel ruky! Ale co ten zbytek bezejmenných obětí!
Já mám u těchhle scén vždycky trochu špatné svědomí, že se bojím hlavně o hrdinu, i když je jasné, že ať už to dopadne jakkoli, stejně to odnesla spousta lidí :o(
Bravo, kytko.
Četla jsem, ale nekomentovala. Jsem ráda, že jsi se ke psaní vrátila. Díky. Každý příběh je malý skvost. Stačí několik vět a hned jsem uprostřed děje, žaludek sevřený obavami, jako kdybych tam sama byla. Zvědavě vyhlížím další pokračování.
Děkuju, jsem ráda, že ti to
Děkuju, jsem ráda, že ti to stálo za komentář.
Kytko, to je naprosto
Kytko, to je naprosto realisticky popsané. A pokud necháš Hani naživu, tak si na ni klidně do příště počkám, díky předem. :)
Děkuju.
Děkuju.
Škoda, že to nejde i ve skutečnosti, uchránit někoho od smrti :-(
Síla. Piš piš piš, píšeš
Síla. Piš piš piš, píšeš skvostně. Dokážeš vtáhnout do děje a skvěle se to čte.
Moc děkuju. Tvoje komentáře
Moc děkuju. Tvoje komentáře se čtou ještě mnohem líp. :-)
Uf...
Uf...