Šestadvacet - 23. března 1945
S Hanou si zkracují cestu přes seřaďovací nádraží. Desítky kolejí. Stovky vozů, čekajících na svůj vlak. A vlaky čekající na volnou trať.
Tonka ranžír nemá ráda. Úzké uličky mezi vagony jí připomínají tunely. Padá tu na ni tíseň. Hradba vozů se táhne až k obzoru, zdánlivě bez přerušení, jakoby odtud nebylo úniku.
Kdyby aspoň nenatrefily zrovna na zajatecký transport! Za tenkou stěnou vagonů se ozývá sténání, odporné dávivé chrchlání a kletby. Jsou to nákladní vozy, nemají okna, jen malé větrací otvory těsně pod střechou. Tonka se otřese, když si představí, že na podlaze podobného vagonu se možná trápil i tatínek, ležel tam ve tmě, obklopený těmi hroznými zvuky a pachy. Potom se rozezní teskná melodie, tak dojemná, že se Tonka na chvíli zastaví a poslouchá.
„No tak Toni! Pohni sebou! Za chvíli bude poledne.“
Najednou z větracího otvoru nad Hančinou hlavou vychrstne moč a řídké výkaly.
„Do hajzlu!“ vřískne Hana a uskočí tak prudce, že narazí do Tonky. V okénku se objeví stín tváře, frivolně hvízdne. „Kakája krasatá?!“, ozve se z vedlejšího vozu a určitě to je nějaká sprostota, protože další se přidávají, pískají, chechtají se a hulákají. Tonce se zdá, že křičí: „Prasata, pokaděná prasata!“ Snaží se tomu utéct, ale je to marné, smích a hrubosti letí před ní, přeskakují z vagonu do vagonu rychleji, než ona dokáže běžet. Vlaky po obou stranách jako by neměly konce, není kam uhnout, kam se schovat.
Pak ji Hana strhne s sebou do mezery mezi vozy. Tady jsou mimo dohled. Tonka málem padne na zem, ale udrží se a v předklonu lapá po dechu. Proud sajratu ji minul, ale stejně si připadá špinavá, ponížená. Hana si roztřeseně zapaluje cigaretu. Křik postupně utichá.
Tonka se opře o nárazníky a zavře oči. Pomalu se uklidňuje. Polední slunce ji hřeje do vlasů, pražce vydechují vůni karbolu. Z opravárenských dílen se ozývá pravidelné ťukání kovu o kov.
„Myslím, že to na nás nevylili schválně,“ uvažuje Hana a vyfoukne kouř mezi zuby.
Tonka mlčky přikývne.
„Když to řeknu Hansovi, určitě je potrestá.“
Toni polekaně otevře oči.
„Neřeknu mu to.“ Hana pustí nedopalek cigarety do štěrku mezi pražce.
Z dálky zahouká lokomotiva.
Potom se rozezní sirény.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Paradni, tedy desive
Paradni, tedy desive
Vždyť se vlastně nic nestalo.
Vždyť se vlastně nic nestalo.
No právě, jestli tohle je jen
No právě, jestli tohle je jen cesta, co bude po cestě?
Brr. Jako bych tam byla
Brr. Jako bych tam byla
Díky.
Díky.
Brr by bylo, kdyby se do toho vložil onen (neznámý) Hans.
Fuj, z toho bych si tu
A to si ti chudáci ruští
A to si ti chudáci ruští vojáci chtěli jen trochu zaflirtovat, když konečně po dlouhé době vidí pěkné holky...
Trochu se divím, že měli
Trochu se divím, že měli ještě elán na flirt (jsem napsala na flitr, jak málo stačí a vše je jinak). No ošklivá záležitost. Ošklivá doba. Dobře sepsáno, ta ošklivost z toho přímo čiší.
To je hodně dobrá poznámka.
To je hodně dobrá poznámka. Musím přiznat, že tahle kapitola je čistá fikce, v jediném transportu Rusů, o kterém jsem se dočetla, byli zajatci opravdu hodně zubožení. Tihle asi měli víc štěstí.
Ale je to z pohledu Tonky, ta slyší o Rusech jen to nejhorší a je vyděšená. Z pohledu těch zajatců by to vypadalo úplně jinak. Ve skutečnosti ani nepokřikovali žádné sprosťárny, spíš něco jako když Italové pokřikují: bella!
já vím, že to bylo něco ve
já vím, že to bylo něco ve stylu taková krása, tolik si z ruštiny ještě pamatuju :) a je to fikce, jasně :)
Se jí chuděře nedivte, strach
Se jí chuděře nedivte, strach má velké oči. Mne by mezi vagóny nedostal, ani normálně, natož v takové době.
Já se jí nedivím, mám to
Já se jí nedivím, mám to stejně. :-)
čte se to jedním dechem a má
čte se to jedním dechem a má to úžasnou atmosféru.
a vzhledem k datu a těm sirénám - to bude ošklivý :-(
Děkuju. Já vím, že ty už víš.
Děkuju. Já vím, že ty už víš...