44. část - Ofélie, nechoď do kláštera!

Obrázek uživatele Tora
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Šejla a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Začali v Maříži, přes Brno se obloukem vrátili zpět do Slavonic. Revírník Helebrant, kterého nejdřív podezřívali, že to byl on, kdo Knihu vzal, jim chtěl dokázat, že tomu tak není. Podlehli jeho nátlaku a ze skříni v ložnici odposlouchávali páteční Helebrantovu sešlost. Jeden zajímavý rozhovor sice vyslechli, ale na závěr se Šejla prozradila a jeden z dvojice, která se v ložnici tajně domlouvala, ji objevil. Jenže místo toho, aby ztropil poplach to vypadalo, že se Šejly lekl. Odstrčil ji a utekl.
Revírník ho později podle popisu identifikoval jako šéfa kulturáku Kernera. Druhý z tajemné dvojice byl podle všeho politruk Kopačka, s kterým se už Gonny a Šejla potkali před časem na vojenské rotě.
Rozhodli se, že ráno je moudřejší večera a že druhý den zjistí, o co vlastně v noci šlo. Jenže vše se nějak urychlilo...

Varování: sprostá slova - asi tři! (mé bety vědí, jak já "ráda" píšu sprostá slova, proto to už musí být situace, abych je použila!)

Kapitola: 

„Vstávej!“
Kdosi se mnou neurvale třásl. Otočila jsem se a zavrtala zpátky pod peřinu.
„No tak vstávej, slyšíš?“
„To už je ráno?“ probírala jsem se pomalu. Hrábla jsem po budíku, ale ten se asi zastavil, ukazoval půl třetí.
„Zaspali jsme!“ vyletěla jsem z postele.
„Ale ne,“ zabručel Gonny, který se mezitím oblékal. „Nezaspali. Ale Alex tvrdí, že se venku něco děje.“
Hodila jsem na sebe košili a kalhoty a přešla k oknu. Opatrně jsem vyhlédla na náměstí, ale tam byla jen tma, pusto a prázdno.
„Co kecáš,“ otočila jsem se na Gonnyho. „Je tam klid a mír.“
„Ale ne tady,“ mávl rukou Gonny. „Někde venku. Alex hlásil narušení.“
Přimhouřila jsem oči a soustředila se. V nejbližším okolí bylo vše v pořádku.
„Kde? Nic necítím.“
„Ještě nejste připravení?“ vstoupil se zaklepáním Helebrant. „Tak šup šup, jedeme!“
Vklouzla jsem do tenisek, a zatímco jsem si je zavazovala, Gonny shledával nejnutnější výbavu.
„Tak honem,“ pobízel nás malíř. „Vypravujete se jak chudej král do boje, jak vy můžete někoho zachraňovat…“

„Kam jedeme?“
Helebrantovo auto, které nám už několikrát dobře posloužilo, se natřásalo a poskakovalo po nerovné vozovce. Tma venku byla letní, hustá, sametová, prozářená špendlíky hvězd. Voněla senem a hříchem.
„Do Kláštera.“
„Cože?“ vyprskla jsem. „Už starý Shakespeare varoval: Ofélie, nechoď do kláštera!“
„Vesnice,“ zavrčel Helebrant. „Jmenuje se Klášter a býval tam klášter, teď už z něj zbyl jen kostel, s vámi teda něco řešit, to je dílo.“
„Co se tam děje?“ zajímal se Gonny.
„Nevím. Přijde mi, že rozhraní je v pořádku, ale stejně cítím, že je tam něco špatně. Je to jen takový slabý pocit, možná spíš jen předtucha, ale potom, co jste mi pod nosem našli prostup, o kterém jsem netušil, že tam je, už nenechám nic náhodě.“
Revírníci měli svoje území zmapované jak fyzicky, tak i mentálně. Dobře věděli, kde je rozhraní nejslabší i kde nehrozí žádný problém. Bez toho by tak rozlehlou plochu mohli těžko sami hlídat. Pokud Helebrant pocítil, že se v Klášteře něco děje, byla jeho povinnost místo zkontrolovat.
„Myslíte, že tam něco vyvádí Kerner?“ zeptala jsem se.
„Možné to je,“ odpověděl zadumaně Gonny. „Možná se snaží dostat do Rewanie nebo do nějakého bezpečnějšího světa, aby tě už nikdy nepotkal. Zdá se, žes ho vyděsila k smrti,“ uculil se. Máchla jsem po něm rukou, ale v tom Helebrant dupl na brzdy. Ty zakvílely, auto se stočilo do smyku, sjelo z cesty a zastavilo uprostřed louky. Řidič proklel srnku, mizející ladným skokem v houští, a zhasl motor. Vystoupili jsme ven. Nálada noci se změnila, teď byla tichá, opatrně vyčkávající. Znepokojeně jsem se rozhlédla.
Nedaleko od nás se tyčila vysoká temná masa kostela.
Helebrant prohlédl vůz, a když zjistil, že se mu skokem do louky nic nestalo, znovu usedl za volant, nastartoval, zařadil zpátečku a snažil se dostat zpět na silnici. Reflektory auta olízly travnatou plochu před vchodem a my strnuli. Před černým otvorem kostelních vrat, zejících dokořán, ležela v groteskní póze bezvládná postava. Vypadala jak zahozená hračka, nepotřebná loutka. Oblečená do vojenské uniformy.
„Co to k sakru…“ Gonny se k ní rozeběhl, ale najednou v běhu strnul a zůstal překvapeně stát.
Z oken kostela se začalo linout nažloutlé světlo.
„Někdo otevírá prostup,“ křikl a znovu se rozeběhl. Přikývla jsem. Světlo v oknech mělo stejnou barvu jako to, které se rozlilo do mařížské krypty po rozevření rukou stromu. Polkla jsem a rozběhla se také, wigitor v ruce. Nestihla jsem udělat ani pár kroků, když v tom ve dveřích kostela začalo cosi hýbat.
Do tmy se rozprchly tmavé stíny.

„Do prdele, do prdele, kurva drát,“ sakrovala jsem a prodírala se houštím. Zatímco Gonny vletěl rovnou do kostela zajistit prostup, já s Helebrantem jsme likvidovali vetřelce. Několik jsme jich dostali přímo u kostelních vrat, ale dost tvorů zmizelo v křoví a snažilo se dostat co nejdřív k nějakému soustu.
Vpravo ode mne zapraskala větvička. Obrátila jsem tím směrem ruku s wigitorem, ale spoušť jsem nezmáčkla. Vyděšená srnka – možná právě ta, co nám skočila před auto – proběhla kolem mne. Zcela evidentně prchala před nebezpečím. Rozkročila jsem se a napnula zrak do tmy. Netrvalo dlouho a byli tady. Obtloustlá těla, podobná prasečím, dlouhé výrůstky nad tlamou se jim hemžily, jak lačně očichávali srnčí stopu. Hnali se za ní s vidinou teplé krve a sladkého masa. Korbiroidi. Hladová pakáž, nemající slitování s žádným živým tvorem. Jen lidí se báli, těm se vyhýbali obloukem, už několikrát se s námi setkali a přesto, že mozky měli malé, úplně hloupí nebyli. Nechala jsem je přijít tak blízko, jak ještě bylo bezpečné, a pak stiskla spoušť. Zelený paprsek nadělal v jejich řadách neskutečnou paseku.
Když už se z křoví nevynořil žádný další vetřelec, přimhouřila jsem oči a prohlédla nejbližší okolí. Čisto. Tyhle potvory mají naštěstí ve zvyku útočit ve skupinách, drží se jeden druhého jak klíště. Kdykoliv jsem je spatřila, jak šmejdí krajem nalepený jeden na druhém, vždy mi na mysli vytanula morčata. Kdo někdy viděl, jak běží trávou vláček morčat, jedno za druhým, nikdy ten pohled nezapomene. Stejně tak se pohybovali i korbiroidi. Jen nebyli tak roztomilí, hebcí a neškodní.
Zatímco zbytky potrhaných prasoidních těl už pomalu bledly a ztrácely se před očima, obrátila jsem se zpět ke kostelu. Helebrant se už také vracel, viděla jsem ho, jak se sklání nad ležícím vojákem. Věděl, že přicházím, a zamával rukou, abych si pospíšila.
Přidala jsem do kroku. Začalo ve mně sílit neblahé tušení, že postavu ve vojenském mundúru, ležící bez hnutí na zemi, budu znát.
Když jsem se sklonila nad křídově bílý obličej, zjistila jsem, že jsem se nemýlila.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

hu, ten moment, jak se objeví kostel, je fakt sugestivní

Obrázek uživatele Tora

Díky, potěšilo :)

Obrázek uživatele Killman

Obludky to mají za sebou, ale teď kdo to tam leží...

Obrázek uživatele Tora

toť otázka...

Obrázek uživatele Aveva

Já myslím, že ty to víš, kdo tam leží :o)
Obrázek uživatele Tora

To víš, že vím, ale ani nenaznacim!

Obrázek uživatele kytka

Jé, Klášter! Před strašně moc lety jsem byla na školním pobytu na Albeři a v Klášterním kostele jsme se byli podívat. Tenkrát byl interiér působivě porostlý plísní, už tenkrát jsem si říkala, že by to bylo perfektní dějiště nějakého thrilleru. A to nemluvím o podzemí, které jsme procházeli s baterkou...

Obrázek uživatele Tora

já tam byla několikrát, ono nevím jak je to teď, ale kdysi bylo na klice telefonní číslo a když se zavolalo, přišel pán nebo paní a pustili dovnitř. I nám něco povykládali. Ten kostel je fakt docela inspirující.

Obrázek uživatele ef77

Taky jsem tam byla, kdysi dávno na výletě. A moc se mi ten kostel v Klášteře líbil. Ale teď bych ráda věděla, kdo to tam leží.

Obrázek uživatele Tora

Jojo, v hned v příští části to bude odhaleno, neboj se nic :)

Obrázek uživatele mila_jj

Sím, já tam taky byla, a dokonce vím, že je tam kousek od sebe Klášter I a Klášter II. Ale je to napínavé jak hrom. Včetně těch potvor a chlapa na prahu - kdopak to je?

Obrázek uživatele Tora

V pondělí, v pondělí, v pondělí se uvidí...

Obrázek uživatele Arenga

ano, připojím se je to napínavé jak hrom
a já nemusím čekat a hned jdu číst dál ;-)

Obrázek uživatele neviathiel

Teda, sugestivní, a ta labuž na konci!

Obrázek uživatele Tora

Ó děkuji :)

-A A +A