40. Osamělá pouť na Zrcadlovou horu (část III.)

Obrázek uživatele Wee-wees
Úvodní poznámka: 

Večer to sem nešlo vložit, tak se zpožděním až teď.

Kapitola: 

Udržet přímý směr nahoru bylo v tomto bludišti nemožné. Cybi se mohla jen velmi zhruba řídit sklonem terénu; jít proti směru stékající vody. Ale chodby se kroutily, zužovaly a zase rozšiřovaly; míst, ze kterých se mohla rozhlédnout dál, bylo pomálu. Mohla by použít jednoduché orientační kouzlo, ale nesebrala k tomu odvahu. Neustále si byla vědoma přítomnosti něčeho velmi starého a velmi mocného, co se skrývalo v ledu. Použít tu magii by mohlo znamenat, že na sebe přitáhne pozornost. A ona na sebe nehodlala zbytečně upozorňovat.
Postupovala dál a snažila se udržet svůj dech i nervy co nejvíc v klidu. Ledovec byl děsivý sám o sobě; chodby se rozšiřovaly a zase zužovaly tak, že se sotva protáhla. Led naříkal, vzdychal, sténal. Pomalu odkapávající voda narážející do skály pod nimi chvílemi zněla jako ozvěna číchsi kroků. Každou chvíli Cybi vyděsil pohyb, který zachytila koutkem oka – vždycky pak ovšem zjistila, že se jedná o její vlastní odraz, který modrý led pokroutil k nepoznání. Možná právě tyto bloky čirého ledu daly Zrcadlové hoře její jméno, pomyslela si.
To, co však spatřila za další zatáčkou, vrostlé v ledové stěně, nebyl odraz. Bylo to tělo.
Ven trčela jen malá část – ramenní kloub a kus pažní kosti, ještě volně obalený zteřelou látkou. Zbytek muže byl pevně uvězněn v ledu – byl k ní otočen zády, s tváří odvrácenou. Za to byla Cybi vděčná. Toto byl zjevně jeden z těch, kdo se dávno před ní vydal hledat odpovědi na Zrcadlovou horu. Dost dobře to mohl být i její dávný předek. Zemřel tu sám a jeho blízcí se nikdy nedozvěděli, co se s ním stalo.
Na okamžik se jí hrdlo sevřelo a ze všeho nejvíc si přála být znovu dole, kdekoliv, ale mezi lidmi. Kdekoliv, jen ne na tomto prázdném, studeném místě.
Ve chvíli, kdy si to pomyslela, zaslechla zcela zřetelně několik rychlých kroků kdesi kus za ní. Prudce vydechla. Vlasy vzadu na krku se jí zježily. Na nic už nečekala a vyrazila rychle dopředu.
Po pár zátočinách se zastavila a poslouchala. Neslyšela nic, krom zvuků ledu, a po chvíli by už se byla téměř přesvědčila, že se jí to jenom zdálo, když tu náhle – kroky se ozvaly přímo nad její hlavou. Zleva se mihl stín, hladce přeskočil průrvu nad její hlavou a rozběhl se podél ní nahoru. Další kroky se ozvaly znovu za ní, těžší a pomalejší, ale rozhodně směřující k ní.
Panika v ní rázem vybublala na povrch. Rozběhla se jako smyslů zbavená, puklinou nahoru; přeskakovala kameny a kusy ledu, občas i další zmrzlá těla; prodírala se naslepo chodbami a tunely, jen pořád nahoru, nahoru...
Stínů nad ní, za ní, kolem ní, neustále přibývalo. Teď už slyšela i jejich přerývaný dech, jejich hlasy.
Některé se smály, jiné snad vzlykaly. Některé, zdálo se, měly zhruba její velikost, jiné byly menší.
Co to sakra může být? Blesklo jí hlavou v jednu chvíli. Horští skřeti? Trollové? Bludičky?
Kdyby dokázala pojmenovat to, proti čemu stojí, třeba by se bála míň.
Smích i hlasy se ozývaly stále zřetelněji. Byly palčivé, zraňující, vysmívaly se jí.
Chudinka...
Hloupá holka...
Nadělá si do kalhot...
Tohle je prej princezna...

Slepě vběhla do další zatáčky... a na poslední chvíli se zastavila. Stezka před ní najednou mizela – ve skále zela puklina několik desítek metrů hluboká. Několik kamínků, které jí odlétly od bot, do ní spadlo. Kutálely se dolů dlouho.
Kolik lidí už před ní skončilo tam dole?
Musela se vrátit kus zpátky a hledat jinou cestu. Jenže hlasy za ní se blížily.
Jedna z bytostí opět skočila přes led nad ní. Zdála se menší než ostatní, jako dítě. Nerozpoznala přesně její podobu, ale vlály za ní dva dlouhé copy.
Takhle jsem přesně bývala učesaná, když mi bylo šest, pomyslela si Cybi.
A v tu chvíli jí to došlo. Navzdory nedostatku vzduchu v plicích po dlouhém běhu a roztřeseným nohám měla téměř chuť se rozesmát. Vždyť ta hádanka nemohla být jednodušší. Zrcadlová hora.
Rozběhla se po cestě zpět, vstříc těm stínům a mezi ně. Rychle našla jinou chodbu, tentokrát vedoucí znatelně do kopce. K vrcholu už to nemohlo být daleko.
Stíny běžely s ní. A čím více se blížila svému cíli, tím víc s ní splývaly. Ty, které byly stejně velké jako ona. Ty, které byly mnohem menší. Ten, který měl stejně modré šaty, jako měla v Anteře na první slavnosti jara, a stejně uplakané oči, jako měla ona tehdy, když jí chlapec, se kterým tančila, řekl, že o ni nestojí.
Máš nos moc nahoru.
To se u princezny čeká.
Jsi jenom malá hloupá holka.
Možná, ale na tohle jsem přišla.
Nikdy nebudeš tak dobrá, jako tvůj otec.
V něčem určitě ne, a v něčem zase třeba lepší.

S každým krokem jeden ze stínů zmizel; vrátil se tam, odkud vyšel. Splynul s ní.

Chodba se před ní rozestoupila a ona před sebou spatřila vrchol. Stezka byla teď příkrá; drápala se nahoru, odírala si prsty a dlaně o kameny, ale srdce v ní tlouklo vítěznou píseň. Ještě kousek. Ještě pár kroků.
Vzduch byl řídký a jakoby ho nemohla vdechnout dost. V plicích ji pálilo, před očima se jí dělaly mžitky.
Ještě kousek. Ještě kousek.
Ještě...

Poslední ze stínů se smísil s jejím vlastním. Do očí jí zasvítilo nízké odpolední slunce a krajina před ní se náhle otevřela do daleka.
Stála na vrcholu. Zrudlá, rozcuchaná, udýchaná, nejistá na unavených nohou.
Ale stála.
Byla přesně tam, kde měla být.

Komentáře

Obrázek uživatele neviathiel

Ty jo.

Obrázek uživatele Aries

Dobrá

Obrázek uživatele Tora

Moc dobré.

Obrázek uživatele mila_jj

Skvělé.

Obrázek uživatele Aveva

To jsem ráda, že se dostala až nahoru.
Obrázek uživatele Killman

Tak to dokázala, teď jak jí to pomůže.

-A A +A