Třicátáosmá
Stojí na hromadě kamení. Vlasy jim čechrá vítr, který přesouvá návěje bílého písku do bizarních obrazců. Kvílí v troskách zrezlých konstrukcí, prohání se mezi ohlodanými zbytky betonu. Místo je pusté.
Ani Carter ani Reka nikdy neviděli nic krásnějšího.
Nebe nad jejich hlavami je až absurdně modré a čisté. Slunce pálí a nechává svůj odraz na sítnici, když se do něj pokusí podívat. Zůstává v očích, i když je zavřou. Reka se nadechne, procítí dech až do konečků prstů. Pak se podívá na Cartera, jakoby chtěla promluvit, nakonec jen lehce kývne a znovu se nadechne. Pak se rozesměje, vesele a bezstarostně, jako dítě.
„Stojí to za to, že?“ otočí se na ni Carter. „I kdybychom se už nikdy nevrátili, i kdybychom tu umřeli,“ odmlčí se a několikrát polkne, „stojí to za to.“
„Budete se kochat ještě dlouho?“ přeruší je Calův hlas.
„Rádi bychom,“ odpoví Carter, „ale zdá se, že někdo nám nepřeje. Neříkej mi, žes neměl podobné pocity, když jsi vylezl ven.“
„Ani ne,“ ušklíbne se Cal, „nějak jsem se víc staral o to, jestli mě někdo nepronásleduje. A taky jsem měl hrozný vztek. Takže jedno k druhému..“
„Dobře,“ přeruší ho Carter, „bohužel nemáme čas na pořádnou terapii, takže analýzu tvých pocitů bychom si, s dovolením, nechali na jindy. Teď nás veď dál.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Dál! Dál!
Dál! Dál!
Já chci vědět, co tam najdou!
Ale je to hezká náladová scéna, úplně jsem cítila ten vítr ve vlasech :o)
Zatím to vypadá očekávatelně.
Zatím to vypadá očekávatelně. Tak jen dál, co tam je.
teda to je ošklivé, takhle to
teda to je ošklivé, takhle to utnout
a Carterova závěrečná poznámka je parádní
Očivalík. To jim vážně neřekl
Očivalík. To jim vážně neřekl, co je venku čeká?
No nejspíš ne, když to
No nejspíš ne, když to autorka neřekla ani nám. Působivé, opravdu.
No to se nedivím, že zírali
No to se nedivím, že zírali jak blázni, jestli to ještě nikdy neviděli. To jsou dobří,že to takhle zvládli, ten velký prostor kolem a tak... že se toho nelekli. Tak copak bude dál? Těšík!