Smrť u Dědouše

Obrázek uživatele HCHO

Fandom: Zeměplocha, originální
Přístupnost: 12+ (možná ještě víc – Smrť v plné parádě)
Shrnutí: O strastech Smrťovy práce v době bělopláštníků
Prohlášení: nebylo sepsáno za účelem zisku (tedy jiného než pro zvolenou charitu)
Poznámka: Zeměplochu se pokouším louskat v angličtině, tj. možná se terminologicky trochu odchyluju od oficiálního (a jistě geniálního) Kantůrkova překladu. Krapet to maskuju kombinací s originálním fandomem. Doufám, že bude srozumitelné i bez znalosti fandomu.

Jako obvykle provázel Smrtě při revidování opočítávačů života neúprosný zvuk přesýpajícího se písku.
Hmm, Dědoušovi už zbývá v přesýpacích hodinách jen pár zrnek. A tentokrát to vypadá opravdu definitivně, žádní bělopláštníci mu už ten čas na zemi nenatáhnou.

Bělopláštníky a potažmo i jejich sídla – chorobnice nebo nemocince (nebo jak se to jmenuje) měl Smrť v obzvláštní nelibosti. Pěkně se tu po zemi v posledním století roztahli a dělali mu pěknej zmatek v práci.
Občas se někomu čas už už krátil a bělopláštníci mu ho poněkud protáhli, jako se to třeba stalo zrovna Dědoušovi. To Smrť ještě celkem bral.
Někdy naopak přišel někdo do chorobnice a jak se mu tam nelíbilo, tak to zabalil daleko dřív, než by se čekalo. To pak sice pro Smrtě znamenalo dost šrumec, ale to taky ještě šlo.
Když ale bělopláštníci člověku neprotáhli ani tak život jako umírání, tak to Smrtě štvalo doopravdy. Utnout konec a hotovo, to byl jeho styl, cokoliv jiného bytostně nesnášel.
A stejně tak nesnášel chození do chorobnice, což teď měl skoro furt. Neosobní vybavení, samá tikající mašina… A všude okolo samí bělopláštníci, co se tváří, že ho nevidí, i když o něm velmi dobře vědí. Ušklíbl se.
Marně přemýšlel, kde se vlastně ti bělopláštníci vzali. S kouzelníkama maj společnou tak akorát jistou povýšenost a ještě snad zálibu v tlustejch bichlích, který jsou pro kohokoliv jinýho zcela nepochopitelný. Ale lidi se nějak na tu jejich protichorobnou moc upnuli, až pomalu přestali věřit na kouzelníky. Čarodějných babek kořenářek i samotných kouzelníků už kvůli tomu znatelně ubylo. (Což tedy, po pravdě, Smrťovi zas až tak nevadilo – nemusel tolika osobám věnovat svou osobní péči; ale sám by to asi nepřiznal.)
Dědouš už byl jeden z posledních kouzelníků. Z povinné kouzelnické vážnosti si mnoho nedělal, sice si velmi zakládal na svém kouzelnickém klobouku s hvězdičkama a měsíčkama, ale jinak dělal většinu kouzel jen tak dětem pro radost. A čím byl starší, tím míň kouzlil a víc si s dětma jen tak povídal. Smrť si vlastně uvědomil, odkud ho zná, Dědouš se svým kouzlením nekouzlením obcházel děti v chorobnicích. Asi odtud měl tak dobré vztahy s bělopláštníkama, že mu už tolikrát ten život celkem protáhli. Jo, ale tentokrát to už vypadá opravdu definitivně.

Smrť čekal další cestu do chorobnice, a tak ho celkem mile překvapilo, že za Dědoušem vyrážel domů. Na zahradě rostla zelenina a kvetly kytky, na šňůře viselo tmavomodré povlečení s hvězdičkama, z kuchyně voněla bramborová polívka. V Dědoušově pokoji to sice vypadalo, jak kdyby si tam nastěhoval půlku mašinek z chorobnice, ale mezi spoustou knížek a kouzelnických udělátek, působily skoro patřičně. A povlečení s hvězdičkama udělalo i z polohovací postele relativně přijatelné místo pro pobyt kouzelníka.
V nohách postele seděl kluk, bimbal nohama a něco Dědoušovi četl z velké knihy. Když Smrť vešel, tak nejistě kývl na pozdrav a zavřel knihu.
„Už je čas, co?“ pravil Dědouš ke Smrťovi.
Ten jen pokývnul.
Kluk najednou vyskočil: „Dědouši, vždyť ty nemáš čepici! Máma ji dala vyprat.“ A vypálil z místnosti.
Dědouš kouknul na Smrtě: „Bude z něj jednou dobrej kouzelník.“ Pousmál se. „Asi bude, jako já, taky trochu plešatej a na svůj klobouk trochu vysazenej.“
Smrť vytahl z pláště přesýpací hodiny a významně na ně pohlédl.
„Taky si myslim, že to zvládnem i bez klobouku,“ řekl Dědouš a Smrť se dal do díla.

Na odchodu potkal Smrť kluka běžícího od sušáku na prádlo. Vlála za ním tmavomodrá noční čepička potištěná zlatýma hvězdičkama a srpečkama měsíce.
Kluk zabrzdil a klesla mu ruka. „Sem to nestih,“ řekl smutně a váhavě dodal: „Tak ahoj, strejdo.“
Smrtě oslovení zarazilo. "CO, PROSÍM?"
„Se mi nechtělo říkat ‚Na shledanou‘,“ popotáhl kluk. „Promiň, strejdo.“
Jakej já jsem strejda? Říkal si Smrť, ale nakonec jen mávl rukou a odcházel.
Kluk mu nesměle zamával.

Doma se Smrť spokojeně usadil do křesla. Konečně jednou trochu normální práce.

Podporuji: 

Domácí ošetřovatelskou péči a domácí hospicovou péči. Pro mne je nejbližší organizací provozující tyto služby Oblastní charita Hradec Králové http://www.charitahk.cz na kterou lze přispět dárcovskou sms na čísle 87777 ve znění: DMS CHARITAHK 30 (případně s číslovkou 60 nebo 90)
Nicméně podobných pracovišť je celá řada, pokud byste chtěli podopořit své vlastní okolí, jistě je najdete pod místní charitou, "kamenným" hospicem nebo jinými organizacemi specializujícími se na domácí péči.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Esti Vera

Skvělé! Smrť nezklamal, chorobnice a bělopláštníci pobavili a oslovení "strejdo" je taky moc fajn. Líbí se mi, že i tuhle vážnou tematiku jsi dokázala podat s nadhledem a humorem :)

Obrázek uživatele HCHO

Děkuju za krásnej komentář :) Smrť je prostě krásně stvořená figura - Pratchett byl prostě geniální...

Obrázek uživatele neviathiel

Hezké.

Obrázek uživatele HCHO

Díky moc :)

Obrázek uživatele Aries

Máš tam kačenku. Moc pěkné

Obrázek uživatele HCHO

Díky, díky :)

Obrázek uživatele Aveva

Smrť je vždycky fajn, obzvlášť když se potká s někým sympatickým :o)
-A A +A