36. Tah pěšcem

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Varování: Lehce brutální.
Původně jsem se chtěla v ději posunout o něco dál, ale když se mi postavy urvaly a udělaly mi to delší!

Kapitola: 

Sejček byl jako na trní. Podle Smrtonošova příkazu nesměl o objevení zrádce mluvit. V hlavě měl zmatek a nejradši by sekal dříví nebo dělal jinou unavující a na myšlení nenáročnou činnost, ale nebylo mu přáno.
Byl to líný den. I když něco celou dobu viselo ve vzduchu.
Kuchyňský personál dával dohromady zásoby.
Přišel rozkaz prohlédnout motorky. Všechno muselo sedět do posledního detailu. Nespoléhat se na mechaniky v garážích, každý je zodpovědný za svůj vlastní stroj.
Vyfasovali cestovní brašny a plnili je. Jídlem, municí. Bylo jasné, že je čeká něco velkého.
Ale přesto to byl takový líný den. Jako ticho před bouří.
V brzkém odpoledni se to změnilo. Ozvalo se vyzvánění k nástupu. Ne Výjezd, prostý nástup.
Nejdřív je čekalo představení.
Smrtonoš počkal, až se všichni shromáždí.
Pak se postavil doprostřed nádvoří a založil ruce. Šumot lehké konverzace utichl. Jeho tichá přítomnost na sebe stáhla veškerou pozornost.
„Zjistil jsem,“ prohlásil do ticha, „že věci nejsou, jak se zdají. Že přeběhlíkům není radno jen tak věřit.“
Přejel očima po nastoupených jednotkách. Sejček polkl. Vran se díval neutrálně. Několik dalších nervózně přešláplo.
„Důvěřuj, ale prověřuj, to je moje krédo. A někdo... prověrkou neprošel!“
Mávl rukou. Představení začalo. Byla to nezvyklá podívaná – vysoký a mohutný Kokos oběma rukama přitáhnul malou a drobnou Vydru. Vypadala vcelku v pořádku, přestože byla od krve, a její oči jezdily po okolí. Hledala příležitost. Kokos měl na starost, aby taková příležitost nenastala.
Smrtonoš měl zase na starost, aby nevypadala v pořádku moc dlouho. Použil k tomu dosti středověký postup.
Vplétání do kola je stovky let osvědčený způsob popravy, mimo jiné dosti odstrašující.
Vydra nekřičela, když jí – dneska už ani nepočítala pokolikáté – zlomil ruce a nohy.
To je pro Přeměněného jen nepříjemnost.
Ani když byly její končetiny odborně proplétány do velkého kola.
To bylo nepohodlné. A frustrující.
Teď už jen tak neuteče.
Nakonec bylo kolo vytaženo vzhůru za pomoci několika vhodně umístěných kladek.
„Teď, když máme jistotu, že nám zrádce nepláchne a nesdělí svých pár ubohých informací nepříteli, teď může nastat další tah v boji o ovládnutí Severu. Teď se dostaneme přímo do jejich srdce. Teď porazíme jejich vojska, donutíme je rozdrobit síly. Teď nastává rozhodující obrat. Teď. Vyrazíme!“
Obrátil svůj pohled nahoru, k vytaženému kolu..
„A ty můžeš pozorovat, jak odjíždíme s vědomím, že jsi zklamala.“
Zvedl zaťatou pěst.
„Odjezd!“
Během okamžiku byly motorky vytlačeny z garáží, připevněny připravené brašny a Smrtonošovo vojsko se seřadilo v plné síle.
Jely všechny bojové čety, tady, v Zóně, nebylo důvod nechávat hlídku. Taky většina podpůrných jednotek, které se budou starat o zázemí. Na celé základně zůstanou jen dva lidi – a Kokos, který za živého boha nedokázal udržet rovnováhu na motorce.
Sejček polykal.
Nepříjemná podívaná mu zabrnkala na nervy. Celé dopoledne uvažoval, jestli Smrtonošovi o Vydřině vzkazu má říct nebo nemá. Čím víc času uplynulo, tím víc se bál. Nevrhlo by na něj dobré světlo, že ho neodevzdal okamžitě... proč ho vlastně neodevzdal okamžitě? Vydře se už stejně nemohlo vést hůř.
Nevěděl.
Svět byl moc složitý a Sejček se bál až do morku kostí.
A teď... jedou do války. Budou tam hnát lidi, lidi, kteří jsou vlastně jen nástroji. Bude zabíjet... a nad ním bude pořád viset ten strach. Strach, že udělá chybu, strach, že nebude dost rozhodný, že Smrtonoše zklame.
Strach, že nepřežije.
Takhle si život pána nepředstavoval.
Naprázdno zapolykal a zařadil se na své místo.
Teď už se s tím nedá nic dělat.

Když motorky burácely pryč, pokusila se Vydra zacloumat pouty. Moc to nešlo. Je vám na nic, že se umíte bez problémů srůst, když jste vpleteni v kole a konce vašich zlomených kostí nejsou ani částečně zarovnány.
No, tohle je opravdu docela nepříjemné.

Jeli rychle a v sevřeném útvaru. Dálničním obchvatem objeli město a zamířili na sever. K lomu. Tam na chvíli zastavili. Další krok bylo zapotřebí načasovat správně. Jak začnou hnát dav lidí, nemůžou zastavit. Je jich několik desítek, lidí několik tisíc. Pro lidi je Zóna dva dny pochodu daleko.
Pěšího pochodu.
Biče a hrůza dokážou zkrátit nutnou dobu na den.
Den v sedle motorky, trmácet se rychlostí sedm až deset mil za hodinu? Únavné a nudné.
Smrtonoš ale byl připraven. V jeho mapě byly vyznačeny předávací body. Rozdělí svou jednotku na tři části. Třetina na hnaní, třetina výzvědná činnost a lovení případných uprchlíků, třetina odpočinek. Poslední úsek poženou všichni spolu. Bude to zapotřebí. Jak lidé vběhnou do Zóny, dobrá polovina jich okamžitě zemře. Ostatní zrychlí, přemůže je nutkání k pohybu. Někteří to nevydrží. Většina ano. Nebude je zapotřebí tolik hnát, jen usměrňovat. Nemají čas několik dnů, aby si počkali na Druhou fázi Proměny. Ani nemají dost lidí, aby pozorovali, jak jim umírají během normální První fáze.
Šok z opuštění Zóny a vběhnutí do „normálního“ prostředí ale naštěstí nastartuje Druhou fázi Proměny okamžitě.
Proto byl první cíl jejich útoku jistý. Malá vesnice na křižovatce cest, nyní místo ve středu dění na okraji. Poslal na ni útočnou vlnu už dříve a selhal, ale to byl jen průzkum bojem. Dnes to bere vážně. Nevyšle jen jednotku čerstvě zmatenou a agresivní Druhou fází. Sám povede začátek útoku... a Vlk bude pokračovat. Vlk povede jednotky dál a dál na sever. Stáhne na sebe jejich obranu.
Jen zlomek těch, kdo vstoupí do Druhé fáze Proměny přežije déle než několik dní.
Pohybují se ale rychle a zabíjí vše, co vidí.
Stačí tři dny. Za tři dny už ale bude všechno jinak.
Budou muset bojovat o každý metr postupu, zvlášť, až se dostanou dál na sever.
Budou umírat, ale to nevadí. Od toho tu jsou.
Možná dvě procenta přežijí až do kómatu po Druhé fázi.
Pokud je nechytne uprostřed bitvy, možná je nepřítel nezabije.
Pokud se z něj nakonec dokáží probudit, no... řady Smrtonošových Přeměněných zase vzrostou.
Vychová je od začátku. Budou mu stoprocentně loajální.
Možná tentokrát získá některé aspoň trochu chytré. Mezi těmi pěti až deseti, kteří by nakonec mohli přežít, by teoreticky měli být.

Smrtonoš přeskupil své jednotky a vydal povel.
Vrata do lomu se otevřela, Přeměnění s biči vbíhali dovnitř a hnali dav. Ven, ven, ven, mezi motorky, které tvořily hranice. Ven, po silnici, na západ a na sever. Dál, dál, pořád dál a kdo upadne, zemře.
Ne příliš rychle, musí být schopní to zvládnout. Přece jen je potřebují.
Sejček byl rád, že on bič nevyfasoval. Seděl na motorce, tůroval a dělal další díl živé ohrady.
Pak se pomalu vydal za davem.
Jeho skupina hnala první.
Byl sám. Sám v řadě jezdců. Jel pomalu. Nemusel nikoho bít, jeho úkolem bylo jen dělat hluk. To bylo jednoduché.
Až příliš.
V hlavě se mu míhaly obrazy a pocity. Vran. Je teď někde blízko. Tak vzdálený a přece, jednou, možná přítel. Sever. Dřina, tak tupá, rozkazy, nutnost sloužit, potřeba vykoupit se za něco, co si nepamatuje. Vyděšení lidi. Vydra, která se na něj usmála...
... a určitě mě chtěla použít, aby se dostala blíž k Smrtonošovi.
Smrtonoš a dojem, že když s ním člověk mluví, hraje o vlastní život.
Pocit naplnění, pocit zoufalství.
A ten zatracený vzkaz ho pořád tlačí v ponožce!
Kdy ho konečně odevzdám?

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Apatyka

Jsem ráda, že když jsem ostrovy četla prvně, vzala jsem to od začátku... A letos před DMD znovu,takže nejspíš v hrubých rysech vím, co bude následovat... Ale i tak jsem pěkně napnutá...

Obrázek uživatele Tess

Pšt, to jim nemáš říkat! :D

Obrázek uživatele Apatyka

Pardón :)

Obrázek uživatele Tora

No, fuj prosím. Ale pořád držím Vydře palce a Smrtonošovi přeji nezdar. Uvidíme.

Obrázek uživatele Tess

Nekdo Vydre drzet palce musi!

Obrázek uživatele Tora

že jo! tak já držím dál.

Obrázek uživatele mila_jj

Já taky, prosím. Ty jim tedy dáváš, autorko, oběma.

Obrázek uživatele Tess

Um... bude hůř...

-A A +A