Padesátka - Kobovy noční můry-33
Plním překvapení - deus ex machina.
V malém parčíku před branami vězení padla celá parta vyčerpaně na lavičky. Seděli ve stínu velikých lip, dýchali svěží vzduch s vůní lipového květu umytého noční bouřkou a nechtělo se jim najednou vůbec nic. Když vtom Rejstřík zaregistroval na protějším trávníku kosici, přetahující se se žížalou, upravil si peří, elegantně vztyčil zobák a... byl zachycen Nevim, který se probral z letargie jako první.
„Tak Rejstříku, teď jsme venku, takže nás zaveď za našimi duchovními rodiči.“
„Za tím blbem, co si myslí, že mi bude kecat do života,“ upřesnil Koba.
„No, nejsme ještě tak úplně venku,“ prohlásil havran. „Tady ještě nežijí. Simono, ty to tu nepoznáváš? Rozhlédni se pořádně.“
Simona poslechla a na konci parčíku uviděla alej, vedoucí přímo k průčelí vysoké bílé budovy.
„To je přece moje bývalá nemocnice!“ vykřikla udiveně a zůstala stát a hledět jako omámená.
„Můžeš nás tam zavést? Koba se musí umýt, učísnout a převlíct, takhle nemůže na oči nikomu,“ přeměřil si Kobu Nevi.
Simona se zahleděla směrem k nemocnici a zdálo se jí, že před ní uviděla doktora, točícího se kolem houfu hihňajících se sestřiček.
„Neee... vždyť není nemocný ani zraněný, jen vypadá jako čuně. To chce veřejnou prádelnu a lázně.“
„Jenže tam se chodí za peníze, a my nemáme ani floka!“ pronesl chmurně Koba. „Nebo máš něco v té tašce?“
„Nic takového,“ postavila se Simona před kabelu. „Prachy jsem viděla naposledy při poslední výplatě v nemocnici. Takže jestli taky nemáš, musíš se dát do cajku jako bezdomovec tady u kašny. Neboj, otočím se.“
Rejstřík odněkud vykouzlil mýdlo a ručník a Koba se za velkého kňučení a skučení a stížností na nucené otužování vydrbal dočista.
„Ještě něco slušného na sebe by to chtělo,“ pronesla jen tak do vzduchu Simona. „Aby nebylo poznat, že Nevi je vězeň a Koba dozorce. A aby trochu vypadali.“
„To nám má jako spadnout nová uniforma z nebe?“ zavrčel zimou se třesoucí Koba.
Rejstřík opět potrhl křídly a z oblohy se snesly a rovnou se na chlapy navlékly dva obleky. Simona se podívala na Neviho a jen vydechla údivem. Utrhla ze záhonu květ bílé růže a zastrčila jej Nevimu do klopy saka. „Boží,“ zhodnotila. Pak si všimla Koby, který se už delší dobu překvapeně shlížel na hladině kašny. Než se však stačila sehnout pro další květ, Koba už ze sebe oblek začal shazovat.
„Mastím na to, v tomhle chlap vypadá jako přihřátej! To by mi popelářské hadry byly milejší!“ škubal ze sebe sako, kalhoty, vestu i košili.
Rejstřík vztekle trhl křídly a Koba se ocitl v jasně oranžových montérkách a bundě s reflexními pruhy.
„Chceš k tomu i ten smrrrad z popelnic?“ otázal se Rejstřík naštvaně.
„Rejstříčku, zlato naše, nezlob se, on to tak nemyslel,“ chlácholila načuřeného havrana Simona. „Prostě je zvyklý na jiný styl oblékání, no. Vysuš mu trochu uniformu, upravíme ji.“
Simona odpárala z Kobova oblečení všechno, co odlišovalo uniformu vězeňského dozorce od normální blůzy, saka, kalhot a čepice. Martensky byly uznány jako vyhovující a pendreku se Koba vzdát odmítl. Stejně tak se rozhodl nečekat, až šaty doschnou úplně, a rovnou vystartoval po Rejstříkovi.
„Jsem v cajku, je čas vyrazit. Kudy se tam jde?“
„Musíme udělat mezidimenzionální skok,“ pronesl Rejstřík. „Sám se přemisťuji snadno, ale s vámi... no dám to, pokud mi pomůžete. Rozmístěte se do kruhu.“
Obklopili Rejstříka, podle jeho návodu utvořili kruh, jednou rukou se obejmuli kolem ramen, druhou položili na havrana.
„A teď si přejte, kde chcete být.“
„Chci být u svého duchovního otce,“ pronesli unisono Koba a Nevi.
„Chci být u své duchovní matky,“ porušila harmonii Simona.
Ze středu kruhu vyšlehlo jasné bílé světlo a všichni zmizeli. Poslední, co bylo vidět, byl vyděšený výraz Reginalda Registra Rejstříka: Krrrucinál, já to strrrašně zvorrral!
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
a teď ti vpadnou do obýváku?
a teď ti vpadnou do obýváku?
Spíš Rya by se měla začít bát
Spíš Rya by se měla začít bát!
Já myslím, že Rya se nebojí
Určitě někam vpadnou, ale ke
Určitě někam vpadnou, ale ke mně ne. Dám to příště jako hádanku, jestli to poznáte. :)
No mně rozhodně nenapadá, kam
No mně rozhodně nenapadá, kam vpadnou. Ale řekla bych, že jim to dost zamíchala Simona.
Smrad z popelnic by mu slušel
Smrad z popelnic by mu slušel ;)))
A teď bude správná mela ;))
A představ si, že nechtěl.
A představ si, že nechtěl. Mela až tak nebude, ale hneme se.
Teda Rejstříku! To je přece
Jo, on to hrubě podcenil. :)
Jo, on to hrubě podcenil. :)
No to jsem zvědavá, kam
No to jsem zvědavá, kam vlastně vlítnou. Jak to vypadá, pisatelka jim to stejně nějak překazila (holt osoba s perem v ruce nebo za klávesnicí je vždycky nesrovnatelně mocnější než ti na druhé straně). Ale vlastně je pravda, že Kobova stvořitelka je Rya. Nebo nejpřesněji řečeno vy obě.
A Rejstřík je nějaký druhofilní, když chtěl balit kosici...
Ovšem Kobova popelářská uniforma, s případným smradem, nemá chybu.
Rejstřík bere všechno s
Rejstřík bere všechno s kloakou. :) No a my s Ryou se budeme třást. Pro jistotu. Kam vlítnou, jak píšu výše, to bude hádanka příštího dílu.
A díky za ocenění Kobova vkusu :) .