31. část - Nevíme, co máme
V minulých dílech Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi prostupu a úkrytu skříňky. Paní Švecovou objevili v nemocnici, kde se octla zřejmě po hádce se svým synovcem. Posléze našli i synovce a zjistili, že inkriminované hodinky nafotil do katalogu k výstavě svého kamaráda malíře. Tam je mohl vidět kdekdo...
Ať jsme hodiny obraceli sem a tam, vzali si na pomoc nejsilnější lupu a věnovali jim dobře hodinu, nenašli jsme žádný jiný vzkaz, žádné jiné číslo, prostě jen to, co už jsme věděli předtím.
Seděli jsme nad nimi s hlavami v dlaních.
„Gonny,“ napadlo mne a vzala jsem znovu hodinky do ruky, „a co když tomu člověku vůbec nejde o nějaká čísla, ale o hodinky jako takové?“
„Jak to myslíš?“ svraštil čelo Gonny.
„Jednoduše. Čísla si mohl kdokoliv opsat z katalogu. Nic jiného v hodinkách není. Tak co když mu jde o hodinky? Z čeho jsou vyrobené?“
Gonny pokrčil rameny. „Vím já? Nejspíš budou pozlacené. A vnitřek asi ocel, nebo stříbro.“ Pak se zamyslel a oponoval mi: „Ale on třeba nevěděl, že tam už nic jiného není. Nebo tam něco je, ale my to nevidíme. Třeba je něco uvnitř! Pod spodním pláštěm, u strojku!“
„Vzala bych je k hodináři,“ řekla jsem. „Tak jako tak. Zajedno nám může ukázat spodní plášť a za druhý by nám třeba mohl zjistit, z čeho jsou vyrobené. A říct nám odhadem, kolik tak asi stojí…“
Menší drobný muž, který nás přivítal ve státním podniku Klenoty, se při pohledu na kapesní hodinky rozzářil. „Jé, takové už jsem dávno neviděl! Každý chce jen nové typy, náramkové. Nesete je do výkupu? Moc za ně nedostanete, není o ně zájem.“
„Ne,“ zavrtěl Gonny hlavou. „Nechceme je prodat. Rádi bychom, kdybyste se podíval dovnitř, jestli je strojek v pořádku. A taky by mě zajímalo, z čeho jsou vyrobené a jakou asi mají cenu. A taky pod spodní plášť, nikdy jsem je otevřené neviděl.“
Klenotník pokýval hlavou a začal zkoumat opláštění, pak hodinky otevřel a droboučkým nástrojem odloupl spodní víko. Nasadil si hodinářskou lupu a přiblížil strojek k oku. Zarazil se, hodinky oddálil, pak je znovu přiblížil a dlouho prohlížel. Poté sáhl za sebe po jakémsi černém kameni a opatrně jím párkrát přejel hranu otevřeného pláště. Odložil kámen, vzal opatrně jakýsi roztok a nanesl na kámen kapičku tekutiny. Vše zopakoval i s vnitřní hranou pláště a stále přitom kámen bedlivě sledoval přes lupu. Po chvilce přikývl a ukázal na kámen a skleničku: „Kyselina dusičná a buližník. Ani jedna stopa na kameni nemizí. Ty hodinky jsou vyrobené ze zlata. A…“
„Ze zlata?“ přerušila jsem ho.
„Tak tak,“ přitakal klenotník. Znovu si přiblížil hodinky k očím a bedlivě je zkoumal. Po chvíli je odložil i s lupou a podíval se na nás.
„Vy asi netušíte, co jste mi přinesli, že?“
Svorně jsme zavrtěli hlavou. Gonny chtěl něco říct, ale klenotník ho nenechal domluvit: „Tyhle hodinky jsou zřejmě unikát. Vypadají jako obyčejné Doxy, ale nenechte se zmást. Jsou větší, koukejte,“ sáhl pod pult a vytáhl strojek podobný našemu, ale dobře o půl centimetru v průměru menší.
„Tohle jsou běžné Doxy. Taky si všimněte, že vedle těch mých jsou vaše mnohem jasnější, blýskavější. Zlato se jen tak neodře, a tohle je velmi kvalitní zlato.“
„A cena?“ odvážila jsem se zeptat.
„Cenu vám neřeknu. Podívejte se, svrchní plášť je ze zlata. Vnitřní též, strojek bude pravděpodobně ze stejného kovu, navíc, podle puncovních značek, v kombinaci s platinou. Neodvažuji se hodinky rozebrat, abych to vyzkoušel, ale nesou punc, a já mu věřím. No a co se týče kamínků uvnitř, tipoval bych zřejmě diamanty. Prostě unikát, vyrobený někomu na zakázku.“
Přiblížil hodinky k ústům a dýchl na ně. Jednou, dvakrát, pětkrát a znovu se podíval přes lupu.
„Vidíte? Vůbec se nezamlžily. Podle mne, pokud byste našli kupce, mohli byste si za ty hodinky koupit určitě auto. Nebo možná i domek nebo dva, to podle váhy kovu a kvality kamenů. Vypadá to, že si do těch hodinek někdo uložil peníze. Chytré, moc chytré. Obyčejné kapesní hodinky, kdo by o ně stál, kdo by je blíž prohlížel, prostě starý krám… To vymyslel někdo, kdo nenosil hlavu na krku zbytečně. Je nevím, na co tam nechal vyrýt ta čísla…“ Zavrtěl hlavou.
Zírali jsme s Gonnym jak uhranutí. Taková cena!
Klenotník si odkašlal. „Jenže…“ ztišil hlas, „víte, tady bych je neprodával. Jo, dostat je za hranice, to by bylo jiná…“ Zmlkl.
„Takže pokud je nechcete prodat,“ pokračoval hlasitě, jako by před tím nic neřekl, „vám už víc pomoci nemůžu.“
„Děkujeme, moc děkujeme,“ řekl Gonny a vzal si hodinky zpátky.
„Počkejte,“ vyhrkl ještě klenotník, shýbl se pod pult a chvíli se tam přehraboval. „Já vím, že je to zlato a je odolné a podobně, ale stejně mi přijde nevhodné, když je nosíte jen tak.“ S omluvným úsměvem podal Gonnymu malý kožený váček. „Tady jim bude dobře.“
„Co jsem dlužný?“ sáhl Gonny do kapsy pro peněženku.
„To je dobrý,“ mávl klenotník rukou. „Já bych měl platit vám, za to, že jsem mohl mít v rukou takový kousek. To se jen tak nevidí. A jestli vám můžu poradit, uložte ho do sejfu v bance. Protože tohle ztratit…“ rozhodil rukama v teatrálním gestu.
„Máte pravdu,“ přikývla jsem. „Určitě to uděláme. A ještě jednou moc děkujeme.“
Vycházeli jsme ze dveří klenotnictví, stále v lehkém šoku, když v tom si Gonny na něco vzpomněl a obrátil se zpátky. „Prosím vás, můžu mít ještě jeden dotaz?“
Klenotník přikývl.
„Neznáte nějakého…“ Gonny vytáhl z kapsy papírek od Jiřího Švece a luštil jméno, „Richarda Stančíka?“
„Myslíte toho z Majlontu?“ zeptal se klenotník. „Samozřejmě že znám. Jestli si k němu chcete jít ověřit, zda jsem vám nelhal, tak ho pozdravujte. Je to kolega. Jenže on už teď několik let nedělá do šperků, ale do aut. Vede autobazar.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Ale ty nás napínáš... copak
Ale ty nás napínáš... copak je to za hodinky, kromě toho, že jsou drahé a cenné? Budu mít o čem přemýšlet, než se vrátím na net...
Myslím, že jsou to prostě
Myslím, že jsou to prostě hodinky, do kterých si zámecký pán uložil část majetku, nic víc bych od nich nečekala... kromě toho, že tam nechal vyrýt i souřadnice, které tedy, jak víme, už mohl kde kdo vidět...
Jen neříkej. to nebude jen
Jen neříkej. to nebude jen tak. V tom je určitě ještě nějaký háček. Známe tě, že jo.
:)háčků ještě bude...
:)háčků ještě bude...
Jsem to věděla.
Jsem to věděla.
Takže akorát ty hodinky jsou
Takže akorát ty hodinky jsou vážně drahé, a chlap co je viděl v katalogu je bývalý klenotník, tak mu došlo jakou to má cenu...
Ale co kniha?
Kdonit, třeba ji sebral taky
Kdoví, třeba ji sebral taky on
Nemáš v příbuzenstvu hodináře
Nemáš v příbuzenstvu hodináře? Bezva popsané, jako bych tam byla
Taky mě to napadlo!
Taky mě to napadlo!
Koukám, že dočítáš postupně :
Koukám, že dočítáš postupně :)ono je to přehlednější, když je víc dílů naráz, co :)
V červnu jsem nestíhala málem
V červnu jsem nestíhala málem ani psát, takže dočítám postupně :) ono je to kupodivu lepší
:) hele nemám, potěšila jsi
:) hele nemám, potěšila jsi mě
Taky dočítám se zpožděním,
Taky dočítám se zpožděním, moc se mi také kapitola líbila, vzhledem k tomu, že tchán je zlatník, užívala jsem si dost ty detaily
Doufám, že seděly :) dost
Doufám, že seděly :) dost jsem se nahledala :)
Jojo, pokud vím, tak jo.
Jojo, pokud vím, tak jo.