29. část - Dyk vona to vzala vo ten stůl vomylem!

Obrázek uživatele Tora
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

V minulých dílech Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku. Nyní hledají v Brně paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi prostupu a úkrytu skříňky. Hovorná sousedka jim prozradila, že paní Švecová je v nemocnici a také to, že před tím, než ji odvezla sanitka, byl u ní na návštěvě její ne moc povedený synovec. Gonny v nemocnici slíbí paní Švecové, že se se synovcem ohledně hodinek dále domluví a získá jeho adresu.

Kapitola: 

„Proč proboha bydlí zase až kdoví kde nahoře,“ funěla jsem do schodů. Tentokrát jsme už nebyli v pavlačovém domě. Schodiště, které se honosilo litinovým zábradlím, procházelo středem velké budovy. Na každém poschodí čtvero dveří, vedle nich prosklené stěny, chránící obyvatele bytu před zraky kolemjdoucích mléčným sklem. Vysoké stropy. Typický činžovní dům.
„Možná je touha bydlet co nejvýš rodový rys,“ prohodil Gonny, šlapající přede mnou. Ani ve třetím patře jsme na žádných dveřích nenašli jméno Jiří Švec. Vzdychla jsem a vydala se do čtvrtého patra. Opět jsme nepochodili. Skutečně, až úplně nahoře, vedle plechových dvířek, vedoucích zřejmě na půdu, se skvěla umně vyvedená tabulka Jiří Švec, Umělecký fotograf.
Gonny počkal, až ho dojdu, a zaťukal.
„To je dost, že deš,“ ozvalo se zevnitř. „Pojď dál, je votevříno, můžem hned začít!“
Podívali jsme se překvapeně na sebe, ale pak Gonny pokrčil rameny. „Berme to jako pozvání.“
Stiskl kliku a otevřel dveře. Do očí nás udeřil oslnivý proud světla. Ve velké hale, do které ústily dveře z chodby, byla na rámech napnuta čtyři bílá prostěradla. Vytvářela jakýsi půlkruh, do něhož svítily dva velké a několik menších reflektorů. Na zemi ležely ovčí houně, barevné míče a na nízkém stolečku vystrkovala z plechového kyblíku krk láhev vína.
Překvapeně jsme zírali na výjev, který se nám předestřel před očima, když vtom se mezi napnutými plátny vynořil mladík s velkým fotoaparátem v ruce.
„Tak slíkat, honem. Kde ses córala…“ strnul. „Kdo ste? Co chcete?“
„Pozval jste nás dál,“ řekl klidně Gonny. „Jdeme od vaší tety.“
„Stalo se něco?“ zarazil se mladík. „Dete z nemálu?“
„Cože?“ povytáhl Gonny obočí.
„Z nemocnice,“ mávl mladík nad námi nechápavými rukou. „Tak co je s ňou?
„Daří se jí v rámci možností dobře,“ řekla jsem. „Z nemocnice nejsme, ale vaši tetu jsme viděli. Uzdraví se, nemusíte mít strach.“
Úšklebek na Jiřího tváři značil, že zas až tak velký strach o svou příbuznou neměl.
„Tak dík.“ Otočil se a odcházel zpět mezi světla a plátna, ale pak se zastavil. Zamračeně se ohlédl: „Vy ste vlastně kdo? Když nejste z nemálu, co chcete?“

Seděli jsme v kuchyni u malého stolku a čekali, až Jiří dofotí. Modelka, která přišustěla jak na křídlech větru chvíli po nás, měla čas jen půl hodiny, a tak jsme nechali Uměleckého fotografa jeho práci a prohlíželi si zatím alba, která nám přistrčil.
Pak jas v hale pohasl a po chvíli za modelkou zaklapla klika od dveří bytu.
„Máte talent,“ poklepal Gonny uznale na alba, když mladík vešel do kuchyně.
„To je na betón,“ usmál se sebejistě mladík. „Jenže je mi na prd. Nemáš tlačenku, nemáš nic. Kšeftů pomálu, háky žádný.“
Nalil si vodu, napil se, pak se opřel o kuchyňskou linku a zvědavě se zeptal: „Tak už mi hóknete, vo co de?“
„Mám pro vás kšeft, pane Švec,“ řekl Gonny a položil na stůl kapesní hodinky. „Vy mi řeknete, kdo po vás chtěl tyhle hodinky, a já za to na vás neřeknu, že jste svoji tetu málem zabil.“
Mladík zrudl, sevřel ruce v pěst a rozkřikl se: „Co to meleš, ty lhářu? Mě nikdo hópat nebude, jasný? Jak zabil? Dyk vona to vzala vo ten stůl vomylem!“
Gonny vyskočil a chytil mladíka za košili pod krkem. Přitáhl si ho k sobě a zasyčel mu do očí: „Vomylem, jo? To se ani trochu nestydíš?“ Pak se už neudržel a zvýšil hlas. „Vždyť je to tvoje teta! A tys ji kvůli pár korunám málem zabil! Víš, kolik let je za vraždu? Pětadvacet! A za pokus o vraždu aspoň deset! A to si piš, že ti to pořádně osolí! Mladý silný chlap a stará paní, která sotva chodí! Každá porota tě odsoudí, každá!“ Odstrčil ho od sebe a naznačil odplivnutí.
Švec zbledl. Zatěkal očima po místnosti a začal couvat. Vstala jsem a postavila se mezi něj a kuchyňské dveře. Zamrkal a sevřel rty. Oči mu zabrousily na šuplík, který zřejmě ukrýval kuchyňské nože, ale k akci mu chyběla odvaha.
„Sednout!“ zahřměl Gonny a ukázal na židli.
V roztřeseném uzlíčku by teď málokdo hledal sebevědomého Jiřího Švece, Uměleckého fotografa.

Komentáře

Obrázek uživatele mila_jj

Je to s*albotka, o tom žádná, pan umělecký fotograf. Tak ona to vzala o stůl vomylem... na starou ženskou si troufne, ale jít proti pořádnému chlapovi mu chybí odvaha. Hádám, že Gonny mu nebude muset ani jednu uvalit, on se rozsype sám.

Obrázek uživatele Tora

odhadla jsi ho naprosto přesně :)

Obrázek uživatele KattyV

Pod tohle se rozhodně podepíšu! Pokud bych napsala, že je to hajzlík, byla bych nepřiměřeně mírná.

Obrázek uživatele Tora

njn, není každý muž ideál :)

Obrázek uživatele Regi

Teda, to je dáreček. Jestli je fakt talent, tak je talentu skoro škoda na takového...

Obrázek uživatele Tora

To, že někdo má na něco talent, ještě neznačí, že je to skvělý člověk, že :)...

Obrázek uživatele Killman

Tak a teď co se od něj dozvědí...

Obrázek uživatele Tora

jestli vůbec něco ví, že jo

Obrázek uživatele Aries

Dobře si ho podali

Obrázek uživatele Tora

:) snad se jim nesesype úplně

Obrázek uživatele Aveva

No ještě ho mohl Gonny poslechnout pokyn a svlíknout se. To by byly fotečky ;o)
Obrázek uživatele Tora

no vidíš, to mně nenapadlo, to by bylo dobrý!

Obrázek uživatele Arenga

Teda to je drama! Synovec ovšem vykreslený skvěle, úplně jsem ho v té kuchyňce viděla.

Obrázek uživatele Tora

Díky. Ono vidět ho není těžké, každý známe takové "hrdiny".

Obrázek uživatele neviathiel

Dobře mu tak!

-A A +A