24. kapitola

Doktor se usmál na rototujícího Daleka, přehodil si šálu kolem krku a z kapsy vyndal papírový pytlík.

„Jellybaby?“ zeptal se do pléna a sám si vylovil žlutou želé figurku.

Koba ve své částečně se rozpadající uniformě se k němu vztekle otočil, zatímco ten neupravený vandrák, kterým býval, jenom stál jako opařený. Než Koba stihl cokoli říct, stále ještě rotující Dalek vystřelil.

Doktor se ale přepočítal a málem přestal existovat.

„Doktore!“ vykřikl Jamie a zároveň strhnul svého přítele k zemi. Zápach spálených vlasů proletěl kolem Doktora. Nebýt této rychlé reakce, jeho vandrácké já by přestalo existovat a s ním i on. Možná by příště měl být opatrnější. I když v tomhle případě to nebyla jeho vina.

„Díky Jamie,“ řekl vandrák, „Teď ale běž!“

Hmotnost tohoto typu Daleka věděl přesně. Kdyby to byl skutečný Dalek, zastavil by se mnohem dříve a vystřelil by těsně vedle Koby.

Najednou ho někdo zatahal za šálu: „Hej! Nevšiml sis toho Daleka?!“

„Ten není pravý,“ Doktor zareagoval automaticky. Pak zaostřil na své mladší já, jak ho tahá za sako. Koutkem oka zahlédl, jak Jamie uposlechl svého přítele a zmizel za hromadou skleněných ornamentů. Doktor ještě zaregistroval, že se zastavil za průhledným hrochem.

„Tohle,“ Doktor ukázal na Daleka sonickým šroubovákem, „je kopie. Nebo skutečný plášť Daleka, ale uvnitř je něco jiného. Nejspíše nějaký počítač. A,“ Doktor mávnul volnou rukou s pytlíkem cukrovinek na několik sotva roztavených skleněných sošek, které Dalek zasáhl, „ta zbraň je příliš slabá.“

Zatímco mluvil, jeho mladé já sledovalo sonický šroubovák. Tahle jeho inkarnace moc dobře věděla, jak je důležité odvádět pozornost. Zatímco Koba, který byl stále nabroušený z jejich poslední konfrontace, zmateně sledoval celou scénu, z jeho Daleka vyletělo několik jisker a stonek s okem mu najednou poklesl.

„Skutečný Dalek,“ usmál se Doktor na Kobu, „je také mnohem lépe stíněn.“

Ostentativně uklidil šroubovák do kapsy a vzal si další Jellybaby. Mezitím se zpoza hromady odpadu na prodej vykradl Jamie. Když viděl, že skutečně nehrozí další nebezpečí, otočil se na svého Doktora: „Co má tohle znamenat?“

„Ah, Jamie,“ Doktor mu nabídl papírový pytlík. „Tak rád tě zase vidím.“

Jamie už se natahoval k pytlíku, pak se ale zarazil.

„Nech mě hádat,“ oslovil nenaloženě svého Doktora, „Další příbuzný.“

„Tak nějak Jamie,“ odpověděl vandrák rezignovaně.

„Co to má znamenat?!?“ zařval najednou Koba.

Všichni tři se otočili k jeho rudému obličeji.

„Já tady provádím legitimní nákup! A co že nakupuju v druhořadém obchodě?!?“ navázal vztekle na rozhovor, který přerušil druhý Doktor. „Můžu dovážet na Aerilii, to nikdo nezakazuje! Ani Aeriliané někdy nepohrdnou kvalitním zbožím z mnoháté ruky! A jestli chci ovládat vesnici velikosti planety nebo planetu velikosti vesnice nebo ne nemusí nikoho zajímat!“

Než kterýkoli z Doktorů stihl zareagovat, všichni uslyšely kolečka na odpadních cestách. Kolečka doprovázené slovy: „No dobrá, nemusíte se hned tak zlobit!“

Zároveň ze stejného směru zapraskala statická elektřina. Zvuk koleček se ztlumil a ozvalo se několik dutých ran.

Zněly podezřele povědomě.

O vteřinu později se výstřely ozvaly znovu. Tentokrát jich několik proletělo kolem obou Doktorů.

„A Aerilianská zakázka byla o dost větší,“ vykřikl Koba mnohem klidněji na vzdalující se záda.

Vandrác s Jamiem se ihned rozběhli od Koby a jeho dalších Daleků. Doktor se zdržel jen dostatečně dlouho na to, aby mistrným švihem hodil svůj klobouk na oko jednoho z nových Daleků. Pak se zaběhl za hromadu kýčovitých skleněných sběračů prachu. Udělal pár dalších kroků, než se zastavil. Zlomek vteřiny nerozhodně postával, ale pak udělal několik kroků zpátky a podival se skrze oblíbeného hrocha.

Z několika zmrzačených kopií Daleků se zvedaly úzké proužky dýmu. Další Daleci mezi sebou vedli vyhublého člověka v pruhovaném saku.

„Ah, odpadní generál, těší mě,“ řekl ten člověk, jako by se nic nedělo. „Potkal jsem vašeho podřízeného. Jeho Kyberlidi, musím říct, byly méně agresivní.“

„Doufám,“ pokračoval a rozhlédl se po vyřazených Dalecích, „že jsem vám nezpůsobil potíže.“

„To nestojí za řeč,“ odpověděl Koba s ledovým klidem teď, když kontroloval situaci. „Máme několik extra jednotek.“

Zpoza Koby pomalu vyjela skupina asi dvaceti dalších Daleků.

„Ah,“ odpověděla pruhovaná postava a se smutným výrazem se zadívala do střední vzdálenosti.

„Zatkněte ho,“ zavelel Koba.

Doktor za skleněným hrochem horečně plánoval, ale věděl, že neměl naději proti tolika Dalekům - jakkoli podřadné to byly imitace. S tichým povzdechem se otočil a vydal se ke své Tardis. Nechápal, o co přesně tu šlo a nebyl si jistý, jestli by to měl zkoumat teď. Prostoročasový telegram ho povolal nejen na tyhle souřadnice, ale i na souřadnice v budoucnosti Cerilie. Doktor vešel do Tardis a postavil se k centrálnímu panelu. Měl by se pokusit vyjasnit tuhle záhadu a pomoci tomu vychrtlému chlapovi v kvádru? Nebo by se měl nejdříve vydat do Cerilijské budoucnosti? Tam by někdo měl vědět, co se stalo. Ale co tu dělala jeho druhá inkarnace? Neměl by nejdřív vyhledat sám sebe teď a tady?

Doktor položil ruce na ovládací panel a pohlédl na svého věrného splečníka, kterého raději nechal ve své lodi. Co kdyby ho někdo zaměnil za mimořádně zachovalý kus na prodej?

„Co myslíš, kam nejdřív?“ zeptal se Doktor.

„Nevím, pane,“ odpověděl K-9 mechanickým hlasem. „Nedal jsi mi všechny informace k analýze.“

Z prostoru mezi očima mu najednou vyjela sonda a po vteřině K-9 couvnul.

„Navrhoval bych koupelnu a šatnu,“ řekl věcně. „Smrdíš odpadem.“