25. část - Když vás v nejlepším vyruší průvodčí

Obrázek uživatele Tora
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

A jsme v půlce Padesátky, to to uteklo, co? Nejvyšší čas, aby se začalo něco dít že? Tak malá rekapitulace a jedeme dál. Dnešní kapitola je o něco delší, ale snad to nevadí.
Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku. Doufali, že v ní bude Hvězdná kniha, ale bohužel marně, skříňka byla prázdná. Rozloučili se tedy s vojáky - Staňou, Holemým, velitelem i politrukem, a vrátili se zpět k revírníkovi, malíři Helebrantovi.

Kapitola: 

„Měli jste víc štěstí, než rozumu,“ usoudil Helebrant. „Tohle je všechno, co jste našli?“ obracel v ruce poničenou dřevěnou schránku.
„Bohužel,“ přikývl Gonny. „Obsah je fuč.“
„Vůbec jsem netušil, že mám v rajónu prostup,“ kroutil malíř hlavou. „Nikdy jsem tu nezaznamenal žádné výkyvy, nic. Jenže to není narušení rozhraní, takže není divu, že jsem to nepocítil.“ Odmlčel se a zamyšleně převracel schránku. „Co v ní mělo být?“
„To už je teď jedno,“ mávl Gonny rukou. Rozuměla jsem mu. Naděje se mu rozplynula před očima jak dým a on sám začal pochybovat o tom, zda ve skříňce vůbec něco kdy bylo, natož Hvězdná kniha. Kdoví, co by mu na to Helebrant řekl. O posměch nikdo nestojí.
Do odjezdu vlaku zbývaly tři hodiny. Balit nebylo co. Batohy, schované u malíře jsme prakticky ani neotevřeli. Po návratu z roty jsem z nich jen vytáhla další obvazy a masti na zhmožděniny, kterými jsem znovu natřela jak sebe, tak Gonnyho. Jakmile vyprchal adrenalin, nastoupila bolest z odřenin, boulí a modřin a majetnicky se nám oběma roztahovala postupně po celém těle. Z přední kapsy batohu jsem nakonec vydolovala malou červenobílou plastovou krabičku a odšoupla víčko. Jednu plochou tabletu jsem podala Gonnymu a druhou s úlevou spolkla. Zlatá Algena, pomůže rychle, jako už tolikrát.
„Škoda jí, pěkný kousek,“ vrátil nám po chvíli Helebrant náš jediný nález.
„Co budete dělat dál?“ zeptal se zvědavě.
Gonny pokrčil rameny a pečlivě ukládal skříňku do batohu. „Nic. Asi to necháme být.“
„Tak hlavně, že jste vyvázli celí,“ zvedl se Helebrant. „Nechci vás vyhazovat, ale jestli chcete opravdu odjet dnes, máte nejvyšší čas. Půjdu vás vyprovodit, aspoň se projdu.“
Popadli jsme batohy a naše kroky rozezněly prázdné náměstí. Poslední vlak odjížděl s večerem. Starousedlíci seděli dávno doma, přikovaní před modravými obrazovkami televizí. Pohyblivé obrázky přenesené až do jejich obývacích pokojů je nepřestávaly fascinovat.
Naposled jsme přešli trojúhelníkovité náměstí, prošli kolem kašny se stojatou nazelenalou vodou, pohledem se rozloučili s věží, která už čtyři století nehybně střežila městečko schoulené u svých základů, a zanedlouho stáli před oprýskanou budovou slavonického nádraží.
V nádražní pokladně jsme zakoupili lístky a usadili se na lavičce před budovou. Vzduch stále omamně voněl pozdním létem.
Helebrant se opřel o vyhřátou zeď, natáhl nohy. „Trochu vám závidím. Já už dlouho nikde nebyl.“
„Nesmíte odtud?“ zeptala jsem se.
„Ale smím,“ usmál se. „Jenže… znáte to. Známí kolem stárnou… spíš si jen dopisuju. Občas zajedu na výstavu, ale raději někoho, koho osobně moc neznám. Ale teď se toho moc neděje. Kdysi jsem jezdíval do Rakouska, vlakem. Do Waldkirchenu je to kousek, asi osm kilometrů. Teď už by tam ale žádný vlak nedojel.“ Ukázal palcem doleva, ale hlavu ani neotočil.
Podívala jsem se směrem, kam ukazoval. Trať za nádražím končila, kovové zarážedlo se matně lesklo.
„Vytrhali koleje,“ potvrdil mi na můj nevěřící pohled revírník.
Kdyby tu byl Holemý, prohlásil by něco o imperyjálistech a diverzantech. Já si pomyslela něco o lidech, kteří mě nepřestávají udivovat tím, jak si dokážou hledat nepřítele i u nejbližších sousedů.
„Za rok tu stejně končím, už jsem tu moc dlouho. Pak zas bude nějakou dobu líp. Tady fakt chcíp pes,“ povzdechl si Helebrant, vstal a objetím se s námi rozloučil. „Dobře dojeďte.“
Nastoupili jsme do podobně rozhrkané lokálky, jakou jsme sem přijeli, a ponechali revírníka střežit jeho pohraniční výspu.

V celém vagónu jsme seděli jen sami dva. Přemýšlela jsem nad tím, že má dovolená skončila rychleji, než jsem doufala a představa střepů z Toušeně mi brala chuť do života. Kola vlaku rytmicky bušila do kolejnic, za oknem se setmělo a lavice už zase tlačila do zadku.
„Ty, Gonny, fakt toho chceš nechat?“ nedalo mi to.
Potřásl hlavou. „Nevím. Ta schránka… Znepokojuje mě. Řekl bych, že tam ta kniha byla. Prostě to tak nějak cítím v kostech.“
„To ale nemá logiku,“ pronesla jsem zamyšleně „Pokud si někdo uvědomil, co hodinky znamenají, tak proč by si je nekoupil sám? Nebo je prostě v nestřežené chvíli neukradl? Proč by si opisoval nebo pamatoval čísla, když by je mohl mít pořád u sebe?“
„Nevím,“ zakroutil Gonny hlavou. „Někdo ale o úkrytu knihy musel vědět. A jiná možnost se souřadnice dozvědět, než přes hodinky není. Tedy… myslím, že není. Nevím. Neměla by být. A nakonec, je to naše jediná stopa. Musíme doufat.“
Vstala jsem a sundala z police Gonnyho batoh.
„Podívám se na tu skříňku, můžu?“ dovolila jsem se a vytáhla dřevěné pouzdro.
Objížděla jsem tmavé dřevo prstem. Pod bříškem ukazováku jsem cítila nerovnosti, povrch byl kdysi zřejmě vyřezávaný, ale léty používání už byly ornamenty ohlazeny. Prasklina, která se táhla přes celé víko, se uvnitř ježila ostrými třískami. I boční strany byly naštípnuté.
„Proč ten krám táhneš domů?“ zeptala jsem se. „Kdyby byla celá, tak neřeknu, ale takhle fakt už k ničemu není. Leda tak do kamen,“ ušklíbla jsem se.
Gonny se zadíval na schránku. „Jak jsem říkal, znepokojuje mě,“ přiznal. „Nechtělo se mi ji tam nechávat. Opravdu nevím. Možná ji zkusím nechat spravit, dřevo vypadá docela exoticky. Můžu si do ní dávat třeba doutníky.“
„Doutníky?“ podivila jsem se. „Ty kouříš? Doutníky?“
Pokrčil rameny. „Občas. Na pohodu,“ usmál se.
„Nepamatuju si, že bych tě někdy viděla s doutníkem,“ zavrtěla jsem hlavou. Celou dobu jsem stále ukazovákem objížděla dřevo schránky. Zaoblené rohy a hrany, pečlivě vypracované panty. Opravdu si s ní kdysi nějaký truhlář vyhrál. Na podpal škoda, to je fakt. Čas, šikovné ruce, fantazie, tři ingredience, bez nichž by nevznikla spousta krásných věcí.
„Au,“ zarazila jsem se najednou. Prst mi zastavil na ostrém výčnělku. „Tady čouhá hřebík,“ sykla jsem. „Půjč mi nůž, klepnu na něj, ať si o něj neroztrháš věci.“
„Hřebík?“ podivil se Gonny. „Hřebík v takhle staré skříňce?“
„A co by to asi bylo,“ obrátila jsem schránku tak, abych na hrot viděla. Tmavý trn čněl jen asi milimetr nebo dva, ale roztrhnout prst nebo látku by dokázal. Zkusmo jsem na něj nehtem zatlačila a…

Otevřely se dveře a vešel mladý průvodčí.

Komentáře

Obrázek uživatele Apatyka

Zkusmo jsem na něj prstem zatlačila a... ...a autorka způsobila čtenářům infarktový stav :)
Mám neblahý pocit, že to, co našla, nebude hřebík - a do pondělka tak daleko. Chjo. Líbí, moc!

Obrázek uživatele Tora

Co já, to si vyřiď s tím průvodčím, já varovala hned v nadpisu, že vás v nejlepším vyruší průvodčí :)

Obrázek uživatele Killman

Neměla by průvodčího smahnout wigitorem? Por jistotu...

Obrázek uživatele Tora

Zajedno by mu neublížil, na lidi není nastavený, za druhý není důvod, dělá jen svou práci, ten průvodčí teda, a za třetí, je to člověk přece. A to oni nesmí:)

Obrázek uživatele mila_jj

No tak to se čtenáři nedělá, tohleto! A varování v nadpisu neomlouvá. :D

Tak nějak mne napadlo, že Sheila asi ví, proč tlačí nehtem - neobává se třeba otráveného hrotu? (a zase budu na odpověď týden čekat, protože tady to z tebe asi nevytáhnu :) )

Obrázek uživatele Tora

Zvyk, dril... Co kdyby. Myslím, že nad tím ani neuvažovala, na hroty se bříškem prstu prostě netlačí.

Obrázek uživatele Regi

Zatracený průvodčí! I když, on vlastně za nic nemůže. To zlotřilá autorka. ;-)

Obrázek uživatele Tora

No můžu já za to že tam akorát vlezl? Prostě šel dělat svou práci, že jo.

Obrázek uživatele Arenga

teda průvodčí to opravdu utnul v nejlepším, jsem zvědavá, co se stalo, když na to zatlačila
vůbec mi to nepřišlo nějak dlouhé, musím říct

Obrázek uživatele Tora

Věděl,kdy vstoupit:) jsem ráda, že ti to nepřišlo dlouhé.

Obrázek uživatele Aries

To je závěr jak z rodokapsu ;)
jsem docela napnutá, doufám, že najde nějakou tajnou přihrádku.
Líbí se mi popis té cesty na nádraží

Obrázek uživatele Tora

Díky za cestu, že se.libila. Taková naladovka... Jinak my nesmíme ani naznačovat, že jo.

Tak já ti ráno napíšu jak je to strašné čekat na další týden a ty večer zveřejníš TOHLE?!

Obrázek uživatele Tora

Jejda, nelíbilo? Né, do hlavy né! Hrozný, ti průvodčí, viď. Že se nestydí. Ale bylo to dlouhý! To musíš uznat!

Měla bys psát scénáře k seriálům, ty taky vždycky končily v tom nejnapínavějším, aby se divák těšil na další díl.

Obrázek uživatele Tora

To víš, nalákat se nějak čtenáři (i diváci) musí.

Obrázek uživatele KattyV

To se teda nedělá, toto. Takhle to utnout. A průvodčí za to vůbec nemůže, on by nepřišel, kdyby si ho autorka nevymyslela!!!

Obrázek uživatele Tora

Tssk. On si přišel úplně sám od sebe, za to autorka vůbec nemůže, chtěla psát dál a dál a dál a najednou šup ho, byl tam a úplně to přetrhl.

Obrázek uživatele kytka

Asi jsem paranoidní, ale ten revírník se mi nějak nezdá.

Obrázek uživatele mila_jj

Ty taky hledáš potenciálního padoucha, co může za neúspěch akce? Tak to jsme dvě. On tam na to nikdo jiný moc není.

Obrázek uživatele Tora

Srdce autorky zaplesalo. Ale samozřejmě my nesmíme ani naznačovat, že.

-A A +A