21. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Čtvrté překvapení - retrospektiva

Kapitola: 

Doktor ožil a podíval se ze svého mladého já v přeleželém kabátu na Kobu. Přítomnost jeho jiné inkarnace mu dodala na síle - znamenalo to, že situace už se nemohla zhoršit. Doktor ignoroval jásající publikum, nasadil si brýle a striktně se na generála zamračil. Díval se skrze popraskané sklo a prázdnou obroučku. Doktor si povzdechl a uhladil si své pruhované sako. Potrhaný oblek byl sám o sobě hrozný, ale ty brýle byly přímo děsivé. Předtím si neuvědomil, jak strašné to bylo. A přitom se v tu chvíli cítil tak dobře.

„Kobo,“ řekl Doktor vážným hlasem s přesně dávkovaným náznakem smutku, „ještě toho můžeš nechat. Odvolej...“

Najednou se ozvala série elektrických zachrčení a každá odpadní stráž za generálem Kobou se chytla za jiný kus kus uniformy a pomalu se sesula k zemi.

„...je než...,“ pokračoval Doktor, jako by se nic nedělo.

Koba se podíval na svou elitní gardu. Jeden každý z nich se v křečích válel na zemi. Vztekle se otočil zpátky na Doktora. Pak se ozvalo další hlasité zapraskání statické elektřiny. Koba zvládl Doktorovi zahrozit pěstí, než sám klesl na kolena. Po Dálečí sensorické kouli, která mu znovu plandala v rozkroku, přebíhaly modré jiskry. Obličej se mu zkroutil bolestí, jak se mu jiskry rozšířily nejprve do rozkroku a odtamtud po celém těle.

Publikum najednou ztichlo. Tleskání a jásot stovek lidí se během pár vteřin změnil v překvapené ticho. V překvapené ticho a jeden pár tleskajících rukou, který v tom tichu zněl skoro děsivě. Po chvilce ustal i ten poslední zvuk.
Doktor se podíval na Jamieho a pak na své oválené alter ego. Oba vypadali stejně překvapeni jako on sám.

Pak se ozvalo několik dutých úderů a během pár vteřin se pódium zahalilo dýmem.

Doktor se usmál. Narovnal si kravatu a uhladil si sako. Pak se rozběhl, aby unikl blížícímu se kouři. Čas na druhou část plánu. Jak sprintoval, nechal svou mysl, aby se zatoulala do minulosti. Potřeboval si připomenout podrobnosti. Naštěstí si to pamatoval, jako by se to stalo včera.

Ono se to vlastně stalo včera. A taky před několika měsíci.

Na vrcholu jednoho z odpadních kopců se se skřípotem objevila modrá policejní budka. Z jejích dveří se vypotácela vyhublá postava Doktora v zaprášeném obleku doprovázená oblakem dýmu. Doktor se zapotácel na nestabilním povrchu, udělal několik kroků a uklouzl po něčem, co se podezřele podobalo banánové slupce. Skutálel se z kopce odpadků a dopadl na záda na udusané vrstvě odpadků mezi dvěma vrcholy. Oči se mu zaostřily na růžových chlupatých pantoflích na úpatí odpadkové hory.

Se sténáním se Doktor postavil na nohy. Podíval se ke své lodi. Z otevřených dveří unikal tenký sloupec kouře. Doktor s úděsem sledoval, jak se hromada odpadků pod vahou Tardis pomalu propadala. Tardis se potápěla, protože Doktor neměl čas správně nastavit její hmotnost. Smutně zavrtěl hlavou a pohlédl do střední vzdálenosti za Tardis. Nejenže bude muset vyhrabat Tardis z haldy odpadu, bude muset ještě vyhrabat haldu odpadu z Tardis.

Na tom ale teď nezáleželo. Byl na Cerilii přesně jak prostoročasový telegram žádal. Alespoň v to Doktor doufal. Neměl čas zkontrolovat kde a kdy přesně byl.

Doktor se rozhlédl. Kam oko dohlédlo, se tyčily kupy nejrůznějšího nepříliš kvalitního odpadu. Zjevně přistál uprostřed jednoho ze slavných hypermarketů odpadu z druhé ruky. Pečlivě si do paměti vryl některé z výrazných kusů, aby pak svou loď našel. S povzdechem se ještě jednou otočil ke své Tardis. Už byla z více než poloviny ponořená v moři odpadu na vrcholu kopce.

Nakonec se otočil a vyrazil náhodným směrem. Prošel kolem hromady pokroucených elektrických součástek; musel se hodně držet, aby se nezačal přehrabovat v tom pokladu. Obloukem se vyhnul velehoře rozbitých zbraní; na chvilku ale zpomalil, když zahládl bojový chléb ověšený výbušnými koláčky - válečné pečivo Doktora vždycky fascinovalo a sám založil několik protestů na téma Snězte zbraň svou. Dvouvrchovolovému kopci polámaných skleněných figurek a pokroucených plastových hraček věnoval toužebný pohled. Po několika minutách si ale přestal všímat pokladů všude kolem a jenom doufal, že brzo najde cestu ven. Měl na Cerilii práci - ať už to bylo cokoliv. Tohle úžasné místo bude moct prozkoumat později.

Prošel mezi další dvojicí odpadních hald, když najednou uslyšel podezřelý zvuk. Zvuk zároveň velmi známý, ale stejně pokroucený jako zboží všude kolem. Zněl jako přistávající Tardis, ale povědomé tóny přicházely na přeskáčku a každý jinak hlasitý.

Doktor ztuhl. Pak se ale usmál. Jeho loď by nikdy nevydala takhle děsivé zvuky, ať už by jí jakýkoli odpadek mučil sebevíc. Doktor se opatrně vydal ve směru zvuku. Když se dostal blízko, vytáhl sonický šroubovák a pevně ho sevřel v ruce, připraven na cokoli.

Pak rázně vyšel zpoza hromady rozbitého nábytku. Mučivý zvuk ztichl. Doktor se rozhlédl, ale, ať už to bylo cokoliv, nebylo to v dohledu. Doktor zvedl sonický šroubovák a pomalu se otočil kolem dokola. Nic. Doktor si oddechl a celou věc zařadil mezi drobné záhady.

Najedou se ten děsivý zvuk ozval znovu. Doktor se zamračil, ale rychlým krokem se vydal tím směrem. Po pár minutách zpomalil. Ležérním krokem se přiblížil na mýtinku mezi hromadami odpadu. Znovu se rozhostilo ticho. O několik vteřin později ho rozřízl teď už příliš povědomý zvuk. Doktor si povzdechl a vydal se k němu odpočinkovým tempem. Spěchat do pasti nikdy nikomu nepomohlo.

Celá scéna se opakovala ještě několikrát, než Doktorovi došla trpělivost. Jestli ho někdo chtěl někam nalákat, měl by být alespoň trochu originální!

Zastrčil šroubovák do kapsy a vydal se opačným směrem.—

Přesně podle očekávání se za ním ozval ještě více pokroucený zvuk. Doktor se usmál a pokračoval opačným směrem. Určitě do té pasti jednou spadne, ale jeho nepřátelé se musí naučit, že Doktor vyžaduje určitý standard.

Najednou mučivý zvuk zpoza Doktora nahradili tlumené hlasy před ním. Po pár krocích se dostal na doslech.

„...poslední zásilka na Berilii?“ ozval se mužský hlas.

„Ano,“ odpověděl jiný hlas, „ostatní... manekýni už jsou na místě.“

Doktor se vynořil zpoza hromady šrotu a stál tváří v tvář Kyberčlověkovi. Instinktivně uskočil zpátky a přitom vytáhl sonický šroubovák. Pak ztuhl překvapením. Jak pohledem sklouzl od kulatých kovových očí se stylizovanou slzou k hrudníku kyberčlověka, uvědomil si, že tenhle exemplář je nejen nehybný, ale i oblečený. Měl na sobě košili a koženou vestu. Kolt na mu na opasku visel proklatě nízko. Ten Kyberčlověk byl převlečen za kovboje. Už mu chyběl jenom klobouk.

„Potřebujete něco?“ oslovil Doktora odpadní pracovník obchodu v mnohobarevném overalu s nápisem Odpadem k lepšímu světu a obrázkem kouřící hromádky.

„Ehm,“ odvětil Doktor a sklonil šroubovák. „Ne, děkuji, jenom se rozhlížím.“

„Prosím, jen se rozhlížejte,“ obchodník se rozzářil. „V celém vesmíru nenajdete odpad, jaký máme my.“

Doktor se usmál v odpověď. Pak si všiml nervózního muže ve vojenské uniformě, který stál mezi několika dalšími Kyberlidmi z různých období. Každý kyberčlověk byl oblečen v obleku z doby divokého západu na Zemi. Obzvláště zajímavě vypadala stříbrná postava v dlouhých zdobených červených šatech stereotypické prostitutky. Prsa, která skoro vypadávala z hlubokého výstřihu, vypadala až podezřele realisticky.

„To je,“ ohlédl se obchodník trochu nejistě, „další zákazník. Jak se Vám líbí tato... odpadní komodita? Určitě bychom něco podobného dokázali najít i pro Vás.“

Doktor se nepřestal usmívat. Tohle bylo podezřelé. Sice nemohl žádného z Kyberlidí detailně prostudovat, ale byl si jistý, že to jsou skuteční Kyberlidi - alespoň zvenku. To byl luxusní odpad. Rozhodně luxusnější, než se dalo očekávat v odpadním hypersekáči. A ta nervozní postava na sobě měla uniformu zdobenou příliš mnoha hitech odpadky. Doktor neznal statistiky importu odpadu za tenhle rok - nevěděl ani, který je rok - ale ten voják byl pravděpodobně členem elitní odpadní gardy. Elitní odpadkář by nakupoval jen v pořádných odpadnictvích.

„Těší mě,“ řekl Doktor a s napřaženou rukou udělal několik kroků k vojákovi. Přitom přemýšlel, jestli tohle byla past, do které měl padnout.

Voják se podíval z Doktorovi ruky do jeho očí, ale jinak nezareagoval.

„Zajímavé sochy,“ pokračoval Doktor a na dálku se snažil identifikovat, jak moc nehybní tihle Kyberlidi byli. Vypadali neškodně. Bylo možné, že to jsou jenom slupky Kyberlidí. Než ho mlčící voják mohl zastavit, Doktor poklepal jednu z postav po hrudníku. Znělo to dutěji, než se by se na Kyberčlověka slušelo.

„Pane,“ začal obchodník striktně, ale Doktor ho přerušil.

„Zásilka na Berilii?“ zeptal se nevinně a zachytil hbitou výměnu pohledů.

„Sice nemáme ve zvyku podávat tyto informace náhodným kolemjdoucím,“ řekl obchodník škrobeně, „ale v tomto případě můžeme udělat výjimku. Ano, je to zásilka na Berilii. Naše odpadiště bylo požádáno o tyto kovové manekýny pro výstavu historických kostýmů planety Země.“

Doktor se usmál: „Zajímavé. Možná se sám stavím - kdy ta výstava začne?“

Bylo to nejen zajímavé, ale vysoce podezřelé. Berilie byla pro mnohé Mekkou umění, ale pouze umění daného měsíce, občas pouze dne. Doktor si nepamatoval, že by se kdy na Berilii konala historická výstava. A proč to zařizoval člen odpadní gardy?

Chtěli ho na Cerilii kvůli tomuhle? Někdo považoval tyhle figury za skutečné Kyberlidi? Cerilie by rozhodně neodolala útoku Kyberflotily, ale o takovém nebezpečí nebyla v telegramu ani zmínka.

„To musíte kontaktovat Berilii,“ odpověděl obchodník. „A teď nás, prosím, nechte pracovat. Máte-li otázky k nějakému vystavenému odpadku, za pár minut se Vám mohu věnovat.“

Doktor pokynul nervóznímu vojákovi a nonšalantně poklepal několik dalších figurín. Žádná nezněla jako skutečný Kyberčlověk.

„Omlouvám se,“ usmál se Doktor, než někdo stihl něco říct. Pak se otočil a zamyšleně se vydal mezi odpadky.

Jak se prodíral skrze zmatené publikum a chuchvalce dýmu, Doktor zahlédl postavu v kiltu a světlé košili, jak se mu prodírá vstříc. Jamie; Doktor by ho rád pozdravil, ale věděl, že nemůže. Bylo toho v sázce příliš moc.

„Zdravím,“ ozval se známý hlas. Doktor zakopnul a ve snaze udržet se na nohou se pověsil na malého muže v tmavém pomuchlaném obleku.

„Omlouvám se,“ řekl Doktor a pak ztuhl. Opíral se o postavu s účesem podle misky a pečlivě neupraveným motýlkem.

„Ahá,“ zamnulo si jeho mladší já ruce. „Takže jednoho dne budu mít vytrčenou bradu a jiného dne tvojí postavu jako párátko.“

„Chmm,“ dodal nespokojeně.

„To je ten tvůj další přítel?“ zeptal se hlas zpoza Doktora.

„Ano Jamie, to je další... člen mé rodiny.“

Doktor se otočil na Jamieho a viděl, jak Jamie na svého Doktora mrknul. Pak se Jamie podíval na něj a zamračil.

„Ale Doktore,“ oslovil svého Doktora, „tohle přece nemůže být on. Podívej se mu na šaty. Nebo se Time Lordům během pár minut samy sešijou?“

Doktor si nejistě zamnul ruce: „Já to vidím, Jamie. Ale tak to někdy bývá. Tam na jevišti jsme ho viděli jenom z dálky.“

„Možná měl to sako jenom zmuchlané,“ dodal zoufale.

Podíval se na Doktora podezřívavě, ale ten jenom s úsměvem přikývl. Věděl, že jeho omšelé já tu nekonzistenci hodí jen tak za hlavu. A taky věděl, proč si on sám tohle setkání nepamatoval.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

to je mišmaš. I bačkůrky tam jsou

Obrázek uživatele Gary Stu

To víš, byla objednávka na bačkůrky a bojový chléb, tak se tam objevily :-)

-A A +A