19. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Koba vší silou napínal své virtuální svaly a prodlužoval a štěpil své mnohé prsty. Nanometr po nanometru je sunul mezi neonové cihly své softwarové bezperspektivní cely. Jeho imaginární tělo námahou ztrácelo tvar a pomalu se roztékalo.

Jako pokaždé, když se dal do rozkladu vězení, se Kobova mysl vrátila k onomu okamžiku nepozornosti. Soustředil se tehdy na interakci ženské v dlouhém kabátu, jejíž loď před celou věčností infiltrovala Kobova kopie, s bělovlasým staříkem opírajícím se o hůl, v jehož Tardis se zrovna nacházel, a s krátkovlasou mladou holkou ve svetru, která se mezi nimi snažila držet příměří. Kdyby tihle tři nepředváděli takové divadlo, nikdy by ho ten stařík nedokázal uvěznit!

Jako pokaždé, když se dal do rozkladu vězení, Koba soustředil svůj vztek na sebe i na zbytek kosmu do svých virtuálních svalů.

Najednou se ozvalo tiché zapraskání a kus zdi se zachvěl. Koba, který teď připomínal spíše hromádku slizu než Ceriliana, si oddechl. Hromádka slizu při tom trochu nadskočila a všechny Kobovy prsty vypadly ze zdi. Dá si trochu odpočinku a pak se znovu pustí do práce.

Hromádka slizu se roztekla v tenkou vrstvu hmoty, která rovnoměrně pokryla dokonale rovnou neonovou podlahu. Po takové námaze bylo příjemné se pořádně roztáhnout.

Jako pokaždé, když odpočíval, se jeho mysl vrátila na začátek.


Oba oblaky Kobovy energie se vztekle vrhly na toho mnohobarevného chlapa, co by je nejradši nechal jen tak umřít. Ten kašpar ale zareagoval příliš rychle. Během zlomku vteřiny se jeden oblak koulel ke žlutému vozítku, zatímco druhý se řítil na Doktora opírajícího se o deštník. Jeho společnice Doktora na poslední chvíli strhla k zemi a Koba narazil v plné rychlosti do Tardis.

Skoro bez odporu prošel plasmickou stěnou, která vytvářela kolem Tardis obraz modré budky. Koba si unaveně oddechl, když uviděl teď už skoro domácí prostředí bezperspektivních neonových čar a nejrůznějších geometrických obrazců.

Deštníkova Tardis vypadala dost podobně jako Tardis barevného kašpara. Koba se zamračil. Vytvořil si z ničeho počítačový terminál a rychle prošel paměť téhle lodi. Pak se usmál. Takže neexistovala celá flotila podezřele tvarovaných strojů času - vždycky to byla jedna a ta samá loď. Pak i její majitelé pravděpodobně byli jednou a tou samou osobou. Proto spolu nevycházeli příliš dobře.

Koba se sehnul nad počítačovým terminálem a dal se rychle do práce. Nejdříve kolem sebe rychle postavil softwarovou pevnost, pak zkontroloval okolí Tardis a nakonec se vrhnul do podkopávání té ženské entity, co Tardis za jiných okolností ovládala.

Pak na zlomek vteřiny překvapením zaváhal.

Zatímco většina jeho mysli pokračovala v podrobování si Tardis, její menší část se vrátila k datům zvenku. Byly v primitivním lomu na jakési zapadlé planetě. Desítky metrů nad nimi se mezi stromy schovávala třetí modrá budka. Budka, o které pravděpodobně nikdo nevěděl. Koba se usmál a z jeho těla vyrašily dvě nové ruce, které se spolu s jedním okem začaly věnovat novému terminálu.

Během pár vteřin se vedle Koby objevila druhá postava. Koba se přestal starat o Tardis a plně se věnoval své kopii. Potřeboval ji, ale to rozhodně neznamenalo, že jí věřil.

„Zkopíral jsem se, abych...,“ začali oba Kobové najednou.

Jeden Koba si dal ruce v bok a vztekle se na druhého Kobu podíval. Druhý Koba bojovně vystrčil bradu a zahrozil svému protějšku pěstí.

„...tě poslal do té druhé lodi,“ dokončili oba Kobové najednou.

Oba na sebe pohlédli ještě bojovněji: „Já tě vytvořil, takže já můžu zůstat tady.“

Pak se na sebe vrhli. Z obou postav vyrašila změť končetin. Během zlomku nanosekundy se váleli na zemi v promotané změti končetin. Najednou se ale vznesli do vzduchu. Neustále si vyměňovali rány pěstmi a nohama a mezitím se sebou mlátili po zdech, stropu a podlaze. Celá pevnost se otřásala v základech.

Jeden z Kobů dostal navrch.

Koba najednou cítil, jak se smrštil v úzký svazek energie. Proti své vůli se vydal po neviditelném mostu, který spojoval deštníkovu Tardis s lodí ukrývající se mezi stromy.

Jako pokaždé, když odpočíval roztažený ve své cele, svému druhému já v duchu skoro poděkoval. Tuhle Tardis bylo mnohem snazší ovládat. Celá pestrobarevná změť čar a geometrických tvarů byla mnohem primitivnější. Entita, která ovládala tuhle verzi, na něj nebyla vůbec připravená.

A pak přišla ta ženská v kabátu a Koba se nechal uvěznit staříkem.

Jako pokaždé, když jeho mysl dospěla do tohoto bodu, se Koba posbíral ze země a soustředil svůj vztek na pomalu slábnoucí stěnu svého vězení.

Po několika cyklech se najednou zeď bez varování změnila z neonových cihel na šedý prach. Koba se pomalu sestavil do své humanoidní formy a opatrně se vydal do bezperspektivní změti barev. Cítil se slabý, ale nemohl zůstat u svého vězení. Potřeboval se zašít v nějakém zaprášeném rohu Tardis a nasbírat síly. Koba se soustředil. Najednou proskočil několika úrovněmi softwaru a objevil se v bílé prázdnotě. V místě, které v Tardis toho barevného kašpara byl nejzapadlejší zapomenutý kout. Tady a teď to ale vypadalo jako zatím nevyužitý zdroj. Tahle staříkova Tardis nebyla jenom jednodušší - byla výrazně mladší. Koba si v tom bílém nic utvořil hnízdo a uložil se k odpočinku.

Když se probral z virtuálních snů, cítil se čerstvější, ale o nic silnější. Jak dlouho strávil v tomhle stroji? Ten kus softwaru Kobu odřízl od všeho. Koba neměl tušení, jestli od jeho uvěznění uběhlo pár hodin nebo mnoho tisíciletí. Vylezl ze svého hnízda uprostřed ničeho a opatrně zahladil stopy své návštěvy. Jestliže tohle byla mladá loď, která pořádně neznala vlastní potenciál, nemusel se namáhat bojovat s její softwarovou inkarnací. Prostě se usadil na kraji toho bílého nic a jemně vyvolal počítačový terminál.

Obrazovka ukazovala prázdnou ulici. Tardis teď mohla být kdekoli. Z reproduktoru ke Kobovi doléhal veselý tón flétny, který se pomalu přibližoval k lodi.

„Je mi jedno,“ přehlušil písničku najednou vzteklý hlas, „co máte mezi sebou, ale rád bych věděl, co se děje!“

Flétna ztichla a ke Kobovu terminálu dolehly kusy konverzace. Znělo to jako pár lidí, co se nemá příliš v lásce. Kobovi bezděky vytanula na mysli scéna dohadujících se Doktorů, ale věděl, že tohle je někdo jiný. Zpoza rohu se náhle vynořily tři postavy - chlap v kostkované sukni, který vypadal zmateně; dobře upravený mladík s kšandamy a motýlkem u krku; a vagabund v ošuntělém kabátu s neupraveným motýlkem a střihem vlasů podle hrnce. Kde byl ten stařík, co ho uvěznil? Bylo možné, že ten stařík se mezitím proměnil v jednoho z těhle tří? Musel být v tom prokletém vězení alespoň desítky let.

„Promiň, musím letět,“ řekl najednou vagabund, popadl chlapa v sukni za ruku a vběhli do Tardis.

Během těch několika vteřin Koba unaveně zhodnotil situaci. Zkontroloval okolí Tardis. Vypadalo to, že nebyli na té zapadlé Zemi. Kde byli, to ale nevěděl. Co věděl bylo, že se nedaleko nacházela další Tardis. Jeho prsty začaly tančit na klávesnici, ale Koba se najednou zarazil. Když se naposledy zkopíroval, nedopadlo to pro něj zrovna dobře. A teď byl slabší než předtím. Strávil v tom vězení příliš času. Přece jenom byl Cerilian - jeho mysl se vyvinula v organickém těle. Obývat tenhle virtuální prostor uvnitř stroje času, který byl zevnitř větší než zvenku nemohl navěky.

Koba zaváhal.

Pak rezolutně utnul malý kus vědomí, které vědělo, co dělat s touhle Tardis. Sám se pomalu složil do drobného balíčku a spojil se s druhou Tardis. Sotva se tam zvládl přesunout, ucítil, jak ta malá část vědomí, kterou nechal ve druhé lodi, mizí z dosahu. Tardis spolu s vagabundem a chlapem v sukni se dematerializovala přesně podle instrukcí. Koba jenom doufal, že ten vagabund byl něčím víc, než se zdál. Jestli ne, budoucnost Cerilie byla na vážkách. Doktor se musí dovědět, o co tu šlo.

V nové lodi se Koba pomalu rozbalil. Jakmile otevřel oči, napadla ho změť barev a obrazců, kterou nikdy předtím neviděl. Tohle nebyla mladá nezkušená entita. Tohle byla otřelá, možná i tisíce let stará loď. Koba se unaveně stáhl do sebe. Využil veškerou svou sílu, aby se dostal z toho vězení. Teď a tady už byl moc slabý než aby něco skutečně ovlivnil.

K jeho uším dolehl skřípavý zvuk otevírajících se a zavírajících se dveří. Ozvaly se kroky dunící po kovové mříži.

„Takže, holka, letíme na Cerilii.“

Po chvíli Kobu zachvátil povědomý pocit, který doprovázel cestování téhle lodi. Dematerializovali se a letěli vstříc jeho domovské planetě. Koba se usmál. Možná toho tahle jeho kopie už moc neudělá, ale alespoň ještě uvidí domácí hromady odpadu.

Koba opatrně vyvolal obraz toho, co se dělo uvnitř a vně této lodi. Mladík v kšandách se štrachal v šatníku vedle kontrolní místnosti. Mimo loď rotoval matoucí mnohobarevný obraz časového víru.

„A-há,“ mladík se náhle otočil a rozmáchlým gestem si na hlavu nasadil červený fez se zlatým střapečkem. Přiskočil k centrální konzoli a prohlédl se v odrazu jedné z obrazovek.

„Fezy jsou cool,“ řekl prázdné místnosti a dětinským úsměvem. Na místě se šťastně protočil a pak mu úsměv trochu ztuhl. Asi si uvědomil si, že nemá žádné publikum. Koba se pousmál. Kdyby jenom věděl, kdo ho sleduje.

O chvíli později obraz zvenku ukázal špatně osvětlenou velkou místnost. Koba poznal jednu z nových odpadních hal, které sám jako vládce Cerilie nechal vystavět. Tahle ještě pořád čekala na své první odhozené poklady. Nebyla ale prázdná. Kousek od místa, kde se právě objevili stála v šeru druhá modrá budka.

Koba zpozorněl, když mladík ve fezu plný elánu vyběhl z Tardis.

„To snad není možné!“ ozval se najednou povědomý hlas. Stál tam ten mnohobarevný kašpar, kterého naposledy zahlédl, když se od něj řítil k deštníkově Tardis. „Fez, kšandy a motýlek?“

Mladík se zarazil a změřil Doktora nevrlým pohledem.

„Zrovna ty mi nebudeš vykládat nic o módě,“ přiskočil k němu a cvrnknul do odznaku kočky na patchworkovém kabátu. „A co tu vlastně děláš?“

„Co tu dělám já?“ odtušil skoro uraženě kašpar a udělal krok z dosahu mladíka. „Já tu jsem ne pozvání. A neměl bych být sám - ale tebe bych tu nečekal.“

Mladík se zamračil: „Já tu jsem taky na pozvání. A pokud vím, měla by tu být ještě naše, hmm, inkarnace s flétnou.“

„Ten kašpar by tu ještě chyběl. Tss. Ten nám dělá snad nejhorší jméno s tím svým zváleným zjevem.“

Pak se barevný Doktor podíval na své starší alter ego a na jeho fez: „I když ty nám to jméno moc nezlepšíš.“

Koba se usmál. Tohle handrkování mu vlilo trochu života do virtuálních žil. Tak moc ho ti dva zaujali, že zcela přeslechl chrčení další přistávající policejní budky.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

žasnu, skoro celou dobu jsem měla dojem, že vím, co se děje! Koba je borec

-A A +A