Dvacátá

Obrázek uživatele ef77
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Lehce zaplevelená :)

Kapitola: 

Carter postupuje nacvičeným pohybem tunelem, střídá se s Kevinem a Thornem, hlídají si perimetr, nahlížejí do temných koutů. Cesta je dlouhá, tempo pomalé. Kdysi tohle byla rutina, denní chleba, ať už ve skutečnosti, nebo při cvičeních. Když opustil svoji jednotku, muže, vedle kterých jedl, spal, trénoval, které vedl, se kterými se smával, zařekl se, že už nikdy. Že se už nikdy nebude plížit v tunelech, nikdy nebude držet v ruce zbraň, nikdy se nebude plazit v bahně, zraňovat a zabíjet. Ale nikdy je zřejmě pro Metro příliš velké slovo. Nebo je to možná příliš silné slovo pro něj. Zatne zuby a násilím potlačí výčitky svědomí. Teď je prostě jeho návrat do role starého Cartera, Cartera velitele, nutný. Důležitý. Nezbytný. Dočasný. Potřebný. Doufá, že když si to bude opakovat dostatečně dlouho, taky tomu uvěří.

Thorne překročí změt kabelů na zemi staré štoly, přesune se ke zdi, splyne s šedou stěnou. Vyčká pár vteřin a pomalu vyhlíží za roh, zbraň v natažené ruce jako první. Najednou se otočí zpátky na Cartera s Kevinem s podivným krabatým výrazem ve tváři. Carter ztuhne, pružina napětí uvnitř jeho těla se natáhne. Pak mu dojde, že Thorne potlačuje smích. Všichni tři nahlédnou za roh.

Ležérně opřen o kovovou konstrukci, zády k nim stojí ošumělý voják civilní milice a zaujatě močí na zeď. Drátek poplašného zařízení se bezprizorně kýve vedle sloupku. Kevin nadzvihne jedno obočí a tázavě se podívá na Thorna. Ten ukáže na batoh položený u milicionáře. Vyčuhuje z něj pár plyšových bačkůrek. Ve všudypřítomné šedi Metra září absurdně růžovou barvou. „Doufám, že mají bambulky,“ zašeptá Thorne přidušeně, „ bez bambulek to není ono.“ Carter se zamračí, položí si prst na ústa a posunky zavelí k ústupu.

Dostatečně vzdáleni od nic netušícího civilního policisty všichni tři vybuchnou smíchy, potlačovaný stres se uvolní v opakovaných záchvatech. Trvá dlouho, než se uklidní a vydají se na cestu do náhradního útočiště.

Není daleko, takže smích jim ještě lehce probublává přes rty, když otevřou dveře a vpadnou dovnitř. Přejde je rychle, při pohledu na velkou místnost, ve které je jen Yarra a Evona, tiché a zaražené. Chybí Jesper, ten který měl přenést všechno jejich medicínské vybavení.

A hlavně tu není Reka ani Cal.

Komentáře

Obrázek uživatele Arenga

Bačkůrky! I tady? :-D
Ale závěr je teda pěkně mrazivý.

Obrázek uživatele ef77

Řekla jsem si, že je tam dostanu! A díky!

Obrázek uživatele neviathiel

To jsou ale zcestovalé bačkůrky! :-D a nebezpečné!
A kde je Cal? :-O

Obrázek uživatele ef77

Potvůrky :). O Calovi mohu prozradit jen tolik, že je v Metru.

Obrázek uživatele Tora

Joj! Plevelitýda na postupu! Bačkory skvělý!
Ale co ten konec? Kde jsou všichni? Bojím!!!

Obrázek uživatele ef77

Ano!!

Obrázek uživatele Aries

Bačkory fajn, úplně přirozeně, jako by tam vyrostly :-) Celá kapitola je dobrá, konec silně zneklidňující

Obrázek uživatele ef77

Díky!

Obrázek uživatele mila_jj

No nazdar! A teď přiběhnou krysáci, lapnou celý batoh a tradá do další povídky! Tedy vy mi dáváte, všichni! Kdo ještě viděl bačkůrky, no? :D

Ale ten konec fakt nevypadá moc optimisticky...

Obrázek uživatele Aveva

Tak se to píše, uklidnit a pobavit čtenáře, a pak ho náhle strčit pod studenou sprchu!
Akorát nevím, jestli se na další kapitolu těšit, nebo se jí bát.

-A A +A