Ve spárech Raků - XVIII.

Je až s podivem, jak si člověk rychle zvykne na komfort a zapomene na nepohodlí, které ještě nedávno prožíval. A tak Drynovi nezbývalo nic jiného, než si opět začít zvykat na cestování. Snažil se nemyslet na postel, pravidelnou stravu a hlavně na vanu, kterou mohl u Hraničáře využívat každý večer. Luxus, za který by momentálně dal cokoliv na světě.

Na cestě byl týden a neměl pocit, že by toho ušel nějak moc. Každý večer, když rozdělával oheň, si říkal, že by měl být rád za to, že není zima. Nedokázal si představit, jak by tady na severu dokázal přežít. Slyšel ta vyprávění, jak během jedné hodiny napadne sněhu, že se v něm dospělý muž brodí po pas.

Každý večer si také říkal, že by neměl myslet na počasí. Vzpomněl si, jak jeho matka říkávala, že bozi jsou nevyzpytatelní a rádi trápí obyčejné lidi. Umí jim nahlédnout do hlavy a škodolibě zařídí, aby se splnilo vše, čeho se bojí. Možná už tehdy, v dětském věku, začínal v sobě pěstovat odpor k takovým bohům.

V dáli se zahřmělo a tmavou oblohu rozzářil blesk. Drynovi se zdálo jako by zaslechl škodolibý smích nesoucí se větrem, který se začal zvedat.

„Děsně vtipný. Fakt se vám to povedlo,“ prohlásil otráveně. „Blahoslaveni budiž draci,“ začal s modlitbou známou uctívačům Lahanovy osvícené církve. Jen si ji trochu poupravil. „Nechť sestoupí z oblohy, mají-li na to koule, a postaví se kriplovi, který trpí na cestách. No tak! To neumíte nic jinýho, než na mě poslat déšť? Si myslíte, že se ve vodě rozpustím! Jděte do prdele!“

Nic se nezměnilo. Vítr dál foukal, jeden blesk střídal na obloze druhý. A draci nikde. Dryn ani nečekal, že by se objevili. To by totiž nejdřív museli vůbec existovat. O čemž pochyboval. Udělalo se mu ale dobře. Vykřičel ze sebe vztek, který pociťoval ode dne, kdy opustil pevnost. Ode dne, kdy zjistil, že ho někdo cestou sleduje.